28 Cdo 5129/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MVDr. H. H.,
zastoupené Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova
20, proti žalované K. K., zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, o zaplacení 91.024,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 50/2011, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č. j.
15 Co 365/2013-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.146,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Vodáka do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vzal za prokázané, že mezi
účastnicemi byla v roce 2004 uzavřena smlouva, na základě níž žalobkyně
přenechala byt, jehož byla nájemkyní, do užívání žalované. V jiném soudním
řízení vedeném mezi žalobkyní a žalovanou byla posléze konstatována absolutní
neplatnost tohoto právního úkonu. V období od února do října 2008 žalovaná
užívala předmětný byt, aniž by žalobkyni čehokoli platila, pročež jí dle § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu odpovídajícím úhradě
za samotné užívání bytu a platbám za služby s tímto užíváním spojené. Žalobkyně
však již v té době věděla o všech okolnostech rozhodných pro vznik bezdůvodného
obohacení na její úkor, pročež subjektivní promlčecí doba upravená § 107 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k právu na vydání majetkového prospěchu takto získaného
proběhla koncem října 2010. Soud tudíž přihlédl k námitce promlčení vznesené
žalovanou a žalobu, která byla podána až v únoru 2011, zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 15 Co 365/2013-89,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně ve výroku o věci samé
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II.). Odvolací soud uvedl, že výše zmíněná smlouva z roku 2004 je mimo
jiné dohodou o podnájmu, jež je ovšem neplatná, neboť k jejímu sjednání nebyl
dán písemný souhlas pronajímatele, o čemž žalobkyně věděla již v době
uskutečnění tohoto právního úkonu. Užívala-li tedy žalovaná v roce 2008
předmětný byt, neposkytujíc za to žalobkyni žádné protiplnění, došlo k marnému
uplynutí subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení,
jehož se tím žalované dostalo, dříve, než žalobkyně v roce 2011 podala žalobu
na zaplacení sporné částky z tohoto právního důvodu. Odvolací soud nepokládal
uplatnění námitky promlčení žalovanou za rozporné s dobrými mravy, a to
především z toho důvodu, že uzavřením vzpomínané smlouvy se obě účastnice
úmyslně pokusily obejít zákon, když bez souhlasu pronajímatele usilovaly o
založení užívacího práva žalované k danému bytu. Veden těmito úvahami
přistoupil odvolací soud k potvrzení prvostupňového rozhodnutí jako věcně
správného. Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, přičemž na jeho přípustnost
dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), usuzuje z tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek
hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe zejména Ústavního soudu. Dovolatelka má v první řadě za to,
že její právo nebylo promlčeno, neboť až v roce 2010 se z rozhodnutí Okresního
soudu Praha-západ, respektive Krajského soudu v Praze vydaného v jiném řízení
dozvěděla, že dohoda z roku 2004, již uzavřela se žalovanou, je neplatná.
V
průběhu onoho řízení totiž obě strany pokládaly tento právní úkon za platný,
majíce jej za titul, o nějž se žalovaná při užívání bytu opírala, a teprve
poté, co Krajský soud v Praze definitivně artikuloval závěr o neplatnosti
řečené dohody, nabyla žalobkyně vědomosti o tom, že na její úkor vzniklo
žalované užíváním daného bytu bezdůvodné obohacení. Rovněž objektivní promlčecí
doba ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. byla v rozhodované kauze zachována,
přičemž se soudy opomněly zabývat tím, zda nebylo namístě uvažovat o aplikaci
desetileté promlčecí doby s ohledem na skutečnost, že žalovaná úmyslně
konzumovala právo bydlení, aniž by za to žalobkyni poskytovala jakékoli platby. Dovolatelka taktéž vyjadřuje nesouhlas s posouzením otázky rozporu vznesení
námitky promlčení ze strany žalované s dobrými mravy, neboť je přesvědčena, že
způsob, jakým soudy nižších stupňů tento problém vyřešily, nemůže obstát ve
světle nálezů Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, či ze
dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10. Znovu upozorňuje, že žalovaná vědomě za
obývání bytu nehradila žádnou úplatu, zatímco žalobkyně, která jej měla řádně
pronajatý a žalovanou opakovaně vyzývala k jeho odevzdání, nesla veškeré
náklady s užíváním bytu spojené. Okolnost, že k plnění docházelo na základě
neplatné smlouvy, nemůže být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými
mravy relevantní, neboť se obě účastnice o neplatnosti tohoto právního úkonu
dozvěděly až dodatečně. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje Nejvyššímu soudu
napadený rozsudek změnit tak, že žalobě vyhoví, eventuálně rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná, která podotkla, že je napadené rozhodnutí s
rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu, což podpořila řadou odkazů na
konkrétní judikáty, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně však přípustné není.
Dovolatelčině námitce, která situuje počátek subjektivní promlčecí doby k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení až k okamžiku, kdy byla
absolutní neplatnost smlouvy, v souladu s níž bylo mezi účastnicemi plněno,
konstatována soudem, nelze přiznat opodstatněnost. Judikatura dlouhodobě
setrvává na názoru, že pro počátek běhu promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho
úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, čímž arci není míněna
znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1515/2014). V případě bezdůvodného obohacení
získaného plněním z neplatné smlouvy je pak rozhodující moment, kdy oprávněný
zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, podle níž bylo plnění
poskytováno, je neplatná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012), je však bez významu, zda má oprávněný
dostatečné právní znalosti, aby byl subjektivně schopen uvedené skutkové
okolnosti posoudit a sám dospěl k závěru o neplatnosti dané smlouvy (srovnej
mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo
3977/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1840/2008). Jelikož v projednávané věci bylo žalobkyni od počátku zřejmé, že k
uzavření dohody z roku 2004 nebyl dán souhlas pronajímatele, ačkoli bylo
úplatně disponováno s užívacím právem k bytu, měla rovněž od samého počátku
povědomí o skutečnostech, jež přivodily absolutní neplatnost tohoto právního
úkonu, a není proto nikterak nepatřičným usuzovat, že subjektivní promlčecí
doba ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na
základě této smlouvy počala běžet již v roce 2008, kdy ze strany žalované
docházelo k užívání předmětného bytu, od nějž se odvíjí uplatněný nárok
(srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012). Soudům nižších stupňů nelze ani v nejmenším vytýkat, pokud se nezabývaly
otázkou délky objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného
obohacení, neboť vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby dle §
107 odst. 1 a 2 obč. zák. je takový, že jsou na sobě nezávislé co do běhu, jeho
počátku i konce, přičemž skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez
ohledu na běh druhé promlčecí doby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 783/2013). Pakliže tedy soud prvního stupně a
odvolací soud dospěly k závěru, že subjektivní promlčecí doba pro uplatnění
práva žalobkyně marně uplynula před podáním projednávané žaloby, bylo zcela
nadbytečné řešit, zda se z hlediska objektivního mělo dané právo promlčovat v
době tříleté či desetileté.
Co se týče úsudku odvolacího soudu o souladu vznesení námitky promlčení
žalovanou s dobrými mravy, nemůže Nejvyšší soud než zopakovat své ustálené
stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení
práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě
v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3181/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Konečně je
vhodné podotknout, že oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího
přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Nejvyšší soud je toho názoru, že dovolatelka ani nenaznačuje existenci
skutečností, které by ve světle právě citované judikatury mohly podporovat
závěr o rozporu námitky promlčení uplatněné žalovanou s dobrými mravy, neboť
neuvádí žádné závažné důvody, jež by jí bránily ve včasném podání žaloby na
vydání příslušného majetkového prospěchu nabytého žalovanou (viz obdobně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3398/2014). Poukaz
na to, že žalovaná vědomě užívala byt, k němuž svědčilo nájemní právo
žalobkyni, bez poskytování odpovídající úhrady, je pouhým vylíčením nikterak
atypického skutkového základu žaloby, nikoli však popisem zvláštních okolností
navozujících rozpor námitky promlčení (jejíž uplatnění ani v obdobných
případech bez přesvědčivého zdůvodnění za nemravné paušálně pokládat nelze) s
dobrými mravy. Dovolatelčiny odkazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou
způsobilé ovlivnit řešení tohoto aspektu věci, neboť Ústavní soud v nálezu ze
dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, jakož i v jiných svých rozhodnutích
(srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS
151/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. IV.
ÚS 473/11)
výslovně reflektuje citlivost úsudků o souladu výkonu určitého práva s dobrými
mravy na faktickou stránku každého případu, přičemž k závěru o nesprávné
aplikaci korektivu dobrých mravů obecnými soudy v kauze, v níž byl naposledy
zmíněný nález vydán, Ústavní soud dospěl na základě skutkového stavu, jenž se
ani vzdáleně nepodobá okolnostem sporu nyní posuzovaného. Nález Ústavního soudu
ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, se pak problematikou rozporu výkonu
práva vznést námitku promlčení s dobrými mravy vůbec nezabývá, neboť se věnuje
toliko aplikovatelnosti obecné tříleté promlčecí doby ve vztahu k právu na
vydání bezdůvodného obohacení, o němž bylo v dané věci rozhodováno, což je však
problematika pro výsledek současného řízení nepodstatná. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud rozhodl dle § 243c odst. 1, věty
první, o. s. ř. o odmítnutí dovolání žalobkyně pro nepřípustnost. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7
bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 4.780,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
6.146,80 Kč. Další tvrzený úkon (porada s klientem) nebyl doložen a nejeví se v
kontextu daného řízení vzhledem k obsahu dovolání účelným, odměna za něj tudíž
přiznána nebyla (obdobně srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3358/2014). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.