28 Cdo 555/2025-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, identifikační číslo osoby 000 16 918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 207 852 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 368/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 68 Co 230/2024-80, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 603,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1.
207 852 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále i jen „dovolatel“) v rozsahu potvrzujícího výroku pod bodem I dovolání, spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné, učiněné v rozporu s rozhodovací praxí, považuje posouzení, že jeho nárok byl promlčen. Poukazuje na nutnost zohlednit mimořádnou povahu restitučních nároků a ve vztahu k restituentům užít výkladu promlčení co nejpříznivějšího. Uplatnění námitky promlčení žalovaným považuje v poměrech posuzované věci za výkon práva rozporný s dobrými mravy.
3. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření.
4. V replice k vyjádření žalobce setrval na podaném dovolání a v něm vymezeném důvodu, pokládaje rozhodnutí soudu za formalistické a nezohledňující jedinečnost jeho postavení. Poukázal na souvislost nároku s dříve projednávaným nárokem uplatněným jeho bratrem, namítaje, že informaci, že jeho nárok nebude uspokojen, obdržel od žalovaného až krátce před zahájením řízení (listopad 2023). Má za to, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit v dovolání uplatněnou argumentaci.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; z rozhodovací praxe např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 428/2022). V podmínkách úpravy institutu promlčení účinné do 31. 12. 2013 (k aplikaci této právní úpravy viz přechodné ustanovení § 3036 o. z.) Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že obecná tříletá promlčecí doba v případech restitučních nároků, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, dovolatelem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012).
10. Současně judikatura Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. například tehdy, vyjádří-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo dojde-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 428/2022).
11. Dospěl-li na podkladě v přítomné věci učiněných zjištění odvolací soud k závěru, že dovolatelem (žalobcem) uplatněný nárok je promlčen, nelze než shledat, že se nikterak od výše nastíněných závěrů rozhodovací praxe neodchýlil. O situaci (judikaturou aprobovanou), že by snad povinná osoba (žalovaný) hodlala na restituční nárok plnit a z jejího jednání by dovolatel mohl nabýt přesvědčení, že dojde k dobrovolnému uspokojení nároku, v posuzované věci nejde. Ze skutkových reálií přítomné věci lze akcentovat zjištění, že dovolatel zdědil restituční nárok již v roce 1997 a od tohoto okamžiku byl až do roku 2023, kdy se začal dovolávat svého práva, (až zarážejícím způsobem) nečinný. Od roku 2012 nebyl vůči žalobci učiněn žádný krok, jejž bylo by lze vyložit jako jednání o poskytnutí náhrady, pročež odvolací soud dospěl k závěru, že promlčecí doba marně uplynula v roce 2015, tj. po třech letech naprosté pasivity jak povinné, tak i oprávněné osoby. Lze se tedy ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že dovolatel sám na aktivní snahu v procesu uspokojení svého restitučního nároku rezignoval, právo u soudu uplatnil se značným časovým odstupem od doby, kdy ustala jakákoliv snaha státu jeho nárok vypořádat, pročež žalobě nebylo lze – z důvodu promlčení – vyhovět.
12. Odvolací soud nikterak nepochybil ani ve vztahu k posouzení otázky rozporu žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, když neshledal žádné mimořádné okolnosti takový závěr odůvodňující. Jak výše uvedeno, dovolatel byl od roku 1997, kdy zdědil restituční nárok, zcela nečinný, a pokud vyzval žalovaného k uspokojení restitučního nároku v roce 2023, učinil tak až v době, kdy bylo předmětné právo promlčené. Nadto se ze žádných v řízení provedených důkazů nepodává, že by se povinná osoba vyjádřila v tom smyslu, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo že by ji o něčem takovém ujišťovala, případně jednala tak, že by takové jednání bylo možné posuzovat jako vážný příslib plnění (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000). Rozhodnutí odvolacího soudu se neprotiví ani dovolatelem odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, v němž byl zdůrazněn závěr, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, avšak není vyloučen vznik situací, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. O takovou situaci se v posuzované věci také nejedná již proto, že odvolací soud dospěl k závěru, že právo se promlčelo právě z důvodu neaktivity dovolatele (jeho vinou).
13. Rozhodnutí odvolacího soudu se pak neprotiví ani (další) dovolatelem odkazované rozhodovací praxi vyjadřující se k užití korektivu dobrých mravů pouze obecně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96), či toliko akcentující vstřícný přístup k restitučním věcem (nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 74/94, a nález ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 289/95). Poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017, vydané ve věci dovolatelova bratra (jenž svůj nárok – na rozdíl od žalobce – uplatnil již v roce 2015) je pak nepřípadný již proto, že v tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval otázkou zákonem požadovaných náležitostí žaloby a individualizace v ní uplatněného nároku, nikoliv nyní řešenou otázkou promlčení nároku. Zatímco bratr dovolatele svůj nárok v roce 2015 uplatnil u soudu, dovolatel byl nadále po řadu let zcela pasivní (i ve světle jím uvedené argumentace o odmítavé reakci žalovaného na výzvu k plnění, formálně učiněnou až krátce před podáním žaloby v listopadu r. 2023). Korektní pak není ani výtka, že odvolací soud zcela odhlédl od povahy uplatňovaného (restitučního) nároku a od postavení dovolatele coby oprávněné osoby (jak je akcentuje i odkazovaná judikatura). A jak již výše uvedeno, zjištěné skutečnosti nevedou pak ani k závěru, že by se žalovaný jakkoli podílel na nečinnosti dovolatele vedoucí k promlčení jeho nároku; dokládají pouze zanedbání obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva), dovolatelem samotným.
14. Relevanci postrádají i námitky dovolatele o nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí, jež vystihují vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020).
15. Nad rámec sluší se uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za nepřezkoumatelné (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, proč bylo odvolacím soudem právě takto rozhodnuto (jaké skutečnosti měl za zjištěné a jak věc posoudil po právní stránce, jde-li o jím učiněný, pro rozhodnutí určující závěr, že žalobou uplatněné právo nelze přiznat z důvodu jeho promlčení, jehož se dovolal žalovaný, včetně posouzení, proč vznesená námitka neodporuje dobrým mravům).
17. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 9 140 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 2 013,90 Kč. 19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 5. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu