ra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451,
se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti: Cisterciácké
opatství Vyšší Brod, identifikační číslo osoby 004 76 684, se sídlem ve Vyšším
Brodě, Klášter 137, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem
v Praze 1, Týnská 633/12, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí
pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
11 C 148/2016, o dovolání účastníka řízení Cisterciáckého opatství Vyšší Brod
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 4 Co
35/2018-222, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2020, č. j. 4 Co
35/2018-304, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Cisterciácké opatství Vyšší Brod je povinno zaplatit žalobci na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, Vrchní soud v Praze
(dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 C 148/2016-168, ve znění opravného
usnesení ze dne 15. 8. 2019, č. j. 11 C 148/2016-288, tak, že se účastníkovi
nevydávají ve výroku identifikované pozemky v katastrálních území Loučovice a
katastrálním území Mnichovice u Loučovic a v dotčeném rozsahu se nahrazuje
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro
Jihočeský kraj ze dne 15. 11. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR22211 (výrok I);
přitom bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech
odvolacího řízení (výroky II a III). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl účastník řízení, Cisterciácké opatství Vyšší
Brod (dále též jen „dovolatel“), dovoláním. Napadený rozsudek podle dovolatele
spočívá na nesprávném právním posouzení. Splnění předpokladů přípustnosti
dovolání přitom spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud měl v napadeném
rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení
otázky, zda je soud v řízení dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) oprávněn přezkoumávat
oprávněnost a odůvodněnost rozhodnutí o konfiskaci dle dekretů prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní
obnovy (dále též jen „dekret č. 108/1945 Sb.“) a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a
urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa (dále rovněž jen „dekret č. 12/1945
Sb.“). Za v judikaturní praxi dosud neřešenou otázku dovolatel vymezuje, „zda
bylo přípustné použití dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. proti osobě,
která v rozhodném období neměla žádný majetek ve vlastnictví a která na
obnovení vlastnictví majetku konfiskovaného v době nesvobody německými říšskými
úřady uplatňovala návrhem u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. nárok, který jí
příslušel podle § 2 zákona č. 428/2012 Sb.“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017; dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání
přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s.
ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle
dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné;
docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti dnem 23. 6. 1945, či 30. 10. 1945,
k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž
následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne
27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4922/2016). K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud
vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05
(publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci
podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska
restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře
dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28
Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto
stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní
následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná
ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu
práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však
současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny
posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu
připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu,
který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod
považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací
rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97,
publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení). Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.
a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla
zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné
nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li
to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla
docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník
věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů
takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení,
nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není
s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického
práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015). Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž
osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých
majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových
hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů
(dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), resp. zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti
některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této
neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“) jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody)
v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní
(sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění
takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2),
resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci
zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se
zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy,
upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných
restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby
výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných
restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu
jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví
nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního
předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze
restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze
dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97).
Ústavní soud ve své judikatuře ostatně
již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že
osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege,
nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl
dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního
stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s
opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s
okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z
pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu
tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946
Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji
dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v
rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí
vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch
původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97). Z judikatury pak dále vyplývá, že k převzetí majetku československým státem
konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.,
směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech,
kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do
8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve
smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry
nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018). Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými
vadami konfiskačního řízení (zejména namítanou nicotnost konfiskačních
rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v
době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být
Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné
nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah
dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal
veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška
Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr
Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j.
XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku
řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci,
neodchýlil. Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch
dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného
dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na
majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (viz § 5 písm. j/ tohoto
zákona); případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v
rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu
ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu z aktuální
judikatury Ústavního soudu též odstavec 25 odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční
problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními
skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu
zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině)
v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí. Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k
30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených
normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; srov. § 1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace
majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018,
nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019. Ze shora uvedeného vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva odvolací soud
napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, tudíž že nejsou naplněny předpoklady
přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává proti rozsudku „v celém
rozsahu“), ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně
zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by
se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. –
neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části
týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238
odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). O dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním
napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) bylo již dříve rozhodnuto
samostatným rozhodnutím. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. za situace, kdy
dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje
paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.