USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: H. H. (dříve V. V.), narozený XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalované: Z. T., narozená XY, bytem v XY, zastoupená opatrovníkem Mgr. Markem Matulou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, o zaplacení částek 109 100 Kč s příslušenstvím a 25 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 20/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2022, č. j. 70 Co 112/2021-363, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také jen „odvolací soud“) byl ve výroku I. změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2021, č. j. 36 C 20/2018-226, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 5. 3. 2021, č. j. 36 C 20/2018-234, tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částky 109 100 Kč s příslušenstvím a 25 000 Kč s
příslušenstvím zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), bylo rozhodnuto o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu), a zároveň bylo změněno doplňující usnesení tak, že se žalované povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce (dále jen jako „dovolatel“) dovoláním, jež považuje za přípustné pro naplnění hledisek dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné pro nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v otázce aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů v nyní posuzované věci (na němž je založeno zamítavé rozhodnutí o jím podané žalobě, jíž se domáhá vydání bezdůvodného obohacení), kdy současně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže v rozporu se zákonem i odkazovanou rozhodovací praxí nesprávně aplikoval ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. o možnosti soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
6. K otázce aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení lze odkázat jak na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, rozsudek ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, rozsudek ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, rozsudek ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021, nebo rozsudek ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 929/2021), tak i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, nebo nález ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1292/21) kladoucí silný důraz na to, aby při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení nebylo postupováno ryze formálně a mechanicky, nýbrž vždy bylo přihlédnuto i ke konkrétním okolnostem věci a k principům vyjádřeným v hlavě I. části první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku [z nichž krom korektivu dobrých mravů (§ 2 odst. 3 o. z.) lze v poměrech nyní posuzované věci dále vzpomenout i princip ochrany slabších obsažený v § 3 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (jenž zakazuje, aby kdokoliv utrpěl neodůvodněnou újmu pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení), povinnost poctivého právního jednání (srov. § 6 o. z.) či zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.)].
7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se konsolidovala v názoru, že ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů jsou právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018).
8. Odvolací soud se citované judikatuře, od níž není důvodu se odchýlit, nikterak nezpronevěřil, jestliže po zvážení podstatných okolností případu (i s přihlédnutím k chování obou účastníků a jejich poměrům) dospěl k závěru, že jednání žalobce je za daných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (resp. i zjevným zneužitím práva a projevem nepoctivého právního jednání). Ve světle učiněných zjištění (včetně těch, jež dokládají nepoctivý úmysl žalobce při poukázání peněžní částky a zneužití žalované k jejímu přijetí i s ohledem na její věk, psychosociální postižení a poměr k žalobci) nejsou úvahy odvolacího soudu nikterak nepřiměřené.
9. Zpochybňuje-li dovolatel odvolacím soudem přijaté závěry a má-li je za neadekvátní, činí tak na podkladě jiných než odvolacím soudem učiněných zjištění (o okolnostech poukázání peněžní částky a úloze žalované na tomto žalobcově jednání). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
10. K výtkám dovolatele, že odvolací soud zatížil řízení vadou procesního charakteru, kdy v rozporu se zákonem i judikaturou nesprávně aplikoval ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., sluší se připomenout, že námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem) a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
11. Nad rámec toho sluší se k námitkám dovolatele ohledně doplňování dokazování soudem ve sporném řízení o jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v § 120 odst. 2 věty první o. s. ř.) odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 1135/2005, rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1530/2008, nebo i – dovolatelem citovaný – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s níž postup odvolacího soudu v kolizi není. Otázka, zdali v konkrétním případě z obsahu spisu vyplývala potřeba provedení důkazů (a bylo-li tomu tak před zákonnou koncentrací řízení), má pak také skutkový charakter (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3745/2016), pročež ani jejím prostřednictvím nemohla by být přípustnost dovolání v režimu účinné procesní úpravy založena. Za tohoto stavu pak napadené rozhodnutí nemůže být v rozporu ani s dalším dovolatelem odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu – usnesením ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, v němž Nejvyšší soud akcentoval důkazní iniciativu samotných účastníků s tím, že „soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat“, a nekoliduje ani s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, uveřejněným pod č. 7/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v jehož důvodech je kladen důraz na princip rovnosti zbraní ve sporném civilním řízení, kdy pak Ústavní soud uvádí i tolik, že „ze zákonné povinnosti účastníka označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných než účastníkem navržených důkazů; naopak ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) soudu takovou možnost poskytuje v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Taková potřeba může vyvstat též v souvislosti s hodnocením důkazů (§ 132 o. s. ř.). Výtka potenciálního narušení principu rovnosti zbraní by byla oprávněná tehdy, pokud by soud v občanskoprávním řízení sám pátral po důkazech nebo pokud by svou vlastní aktivitou vnášel do sporu skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení.“ Taková situace ovšem v nyní posuzované věci nenastala.
12. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu) je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalované účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 4. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu