28 Cdo 994/2024-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně GEOINDUSTRIE s.r.o., identifikační číslo osoby 622 42 911, se sídlem ve Velkém Oseku, Prokopa Holého 586, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované Dezvita Pro s.r.o., identifikační číslo osoby 275 80 776, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Hartigova 605/2, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o zaplacení 4 423 181,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 37/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, č. j. 58 Co 320/2023-93, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu Prahu 3 ze dne 17. 8. 2023, č. j. 12 C 37/2023-71, jímž soud prvního stupně přerušil řízení (podle § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 61/2018.
2. Dovolatelka vytýká, že pro přerušení řízení v projednávané věci nejsou splněny zákonem stanovené a judikaturou konkretizované předpoklady, popírajíc souvislost mezi řízením v této projednávané věci (o vydání bezdůvodného obohacení) a dříve zahájeným, dosud však stále neskončeným řízením u Krajského soudu v Praze (v němž vydané pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno cestou mimořádného opravného prostředku). V otázce bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě později zrušeného rozhodnutí dovolatelka považuje rozhodovací praxi dovolacího soudu za rozpornou, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020, zatímco odvolací soud vycházel ze starší judikatury reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020; má za to, že ke vzniku bezdůvodného obohacení dochází již samotným zrušením pravomocného rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, bez zřetele na to, zda poskytnuté plnění mělo oporu v hmotném právu. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s její veškerou argumentací a nezvážil ani možné dopady přerušení řízení do hospodářských poměrů žalobkyně, resp. své závěry v tomto směru dostatečně nezdůvodnil; v tom spatřuje dovolatelka i porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. Odvolací soud předestřené otázky posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejde o otázky dovolacím soudem rozhodované rozdílně a není důvod, aby byly posouzeny jinak.
4. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (na niž je přiléhavě odkazováno i odvolacím soudem – viz body 8 a 9 odůvodnění napadeného usnesení) patří ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 342/2016).
5. Důvody fakultativního přerušení řízení (§ 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4176/2015). Z hlediska hospodárnosti řízení jest pak vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (krom již shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4405/2018).
6. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil závěr, že „jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2976/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020).
7. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí pak soud jako otázku předběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (srov. opět rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013).
8. Výše uvedenou – konstantní – judikatorní linii sleduje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020, na který odkázala v průběhu řízení žalovaná, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020, z jehož odůvodnění ovšem dovolatelka izolovaně vytrhává toliko dvě věty týkající se obnovení procesního stavu před vydáním později zrušeného rozhodnutí (se zřetelem na rozhodnutím řešenou otázku promlčení práva) a odhlíží od celkového kontextu rozhodnutí, v jehož odůvodnění se Nejvyšší soud znovu přihlásil ke své ustálené judikatuře týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí, včetně toho, mělo-li plnění hmotněprávní korelát (jak je akcentováno i rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). O rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž lze tak mít i v uvedené otázce za ustálenou) tedy nejde.
9. Závěr odvolacího soudu, že v přítomné věci probíhající řízení (o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, a pro něž – dle tvrzení žalobkyně – není dán hmotněprávní korelát) jest přerušit do pravomocného skončení původního řízení (vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 61/2018), v němž je – v poměru mezi účastníky – již řešena právě i otázka hmotněprávního důvodu plnění (jež je otázkou předběžnou i pro rozhodnutí v přítomné věci) tedy odpovídá výše citované judikatuře a není nikterak nepřiměřený.
10. Odvolacím soudem učiněná úvaha současně zohledňuje jak individuální okolnosti případu, tak i judikaturou akcentované hledisko hospodárnosti řízení (měl-li odvolací soud na zřeteli i to, že původní řízení dospělo již do fáze odvolacího řízení, kdy tak nelze rozumně předpokládat, že vyčkání na meritorní rozhodnutí v původním řízení neúměrně prodlouží řízení v přítomné věci, jež se oproti tomu nachází na samotném počátku a v němž by jinak bylo nutno – duplicitně – řešit stejnou předběžnou otázku). I se zřetelem na naposled uvedené nelze mít za důvodnou ani námitku dovolatelky, že odvolací soud zřetelně pominul ekonomický aspekt věci a že nezvažoval, jaké dopady bude mít přerušení řízení do poměrů účastníků, žalobkyni nevyjímaje.
11. Nejvyšší soud pak konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 5. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu