29 Cdo 1367/2019-147
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce V. Ž., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, proti žalovanému
C. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Kateřinou
Mík Špoulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, o
zaplacení částky 2.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 170/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 8 Cmo 176/2018-109, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 8 Cmo
176/2018-109, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2018, č. j.
42 Cm 170/2017-62, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
1. Rozsudkem ze dne 26. dubna 2018, č. j. 42 Cm 170/2017-62, Krajský
soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobce (V. Ž.) domáhal po žalovaném
(C. B.) zaplacení částky 2.500.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 2.
července 2013 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou
uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Žalobce (jako převodce) a žalovaný (jako nabyvatel) uzavřeli dne 30.
září 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu (dále též jen „smlouva“) ve výši
25 % ve společnosti D. B. (dále jen „společnost“). Smluvní strany se dohodly,
že úplata za převod obchodního podílu bude činit celkem 67.000.000 Kč a k
jejímu uhrazení dojde ve splátkách určených v článku C. odst. 1 smlouvy. K
zajištění včasného zaplacení jednotlivých splátek vystavil žalovaný na řad
žalobce směnky vlastní znějící vždy na směnečnou sumu odpovídající výši
konkrétní zajišťované splátky a splatné následující den po uplynutí lhůty
jejich splatnosti. Směnky obsahovaly doložku „bez protestu“ a za jejich
zaplacení převzal směnečné rukojemství R. P.
[2] V projednávané věci se žalobce domáhá po žalovaném částečné úhrady
třetí splátky, jež podle článku C. odst. 1 písm. c) smlouvy činila 5.000.000 Kč
a byla splatná nejpozději do 1. července 2013. K zajištění včasného zaplacení
této splátky sloužila směnka s datem splatnosti 2. července 2013 (dále též jen
„směnka“).
[3] Žalovaný ve lhůtě splatnosti třetí splátku nezaplatil. Žalobce poté
převedl směnku zajišťující zaplacení třetí splátky na indosatáře M. Z- (dále
jen „M. Z.“). Podle tvrzení žalobce tak učinil dne 3. července 2013, a to za
úplatu ve výši 2.500.000 Kč.
[4] Dne 8. září 2014 žalovaný poukázal na účet M. Z. (za účelem úhrady
směnky) směnečný peníz ve výši 5.000.000 Kč; současně zaplatil též směnečnou
odměnu ve výši 16.666,67 Kč a směnečný úrok ve výši 305.753,42 Kč.
3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve předeslal, že
posuzovaný právní vztah mezi účastníky se řídí (v souladu s ustanovením § 3028
odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) právní úpravou účinnou do
31. prosince 2013, tj. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále též
jen „obch. zák.“), a zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem. Na práva ze
směnky je pak uplatnitelný zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále
jen „směnečný zákon“).
4. Dále zdůraznil, že podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí
je sice zajišťovací směnka (jako každá směnka) abstraktním cenným papírem,
který je bezprostředním nositelem práva, nevzniká však samostatně bez
jakéhokoliv právního důvodu. Důvodem vzniku zajišťovací směnky je zajištění
jiného závazku (jde o zajišťovací prostředek, nikoli o zajišťovací závazek).
Specifický vztah zajišťovací směnky a zajištěného závazku lze považovat za tzv.
nepravou akcesoritu, jejímž projevem je podle soudu prvního stupně mimo jiné
to, že právní postavení dlužníka se postoupením (indosací) tohoto zajišťovacího
prostředku nemůže zhoršit. Riziko oddělení práv ze zajišťovací směnky od
zajištěného závazku proto musí nést věřitel, který o převodu směnky jako jediný
rozhoduje. Jestliže se tedy věřitel rozhodne převést zajišťovací směnku
samostatně, musí při převodu směnky za cenu pod její nominální hodnotu počítat
„s oslabením svého práva z původního závazku“ pro případ, že dojde „k uhrazení
směnečného dluhu v celém rozsahu indosatáři“.
5. Z výše uvedených závěrů pak pro poměry projednávané věci dle
přesvědčení soudu prvního stupně plyne, že převedl-li žalobce zajišťovací
směnku na indosatáře samostatně (tj. aniž by na M. Z. postoupil též směnkou
zajištěnou pohledávku na zaplacení splátky ceny převedeného obchodního podílu)
a žalovaný následně zajišťovací směnku uhradil, lze takovou platbu považovat za
náhradní plnění, jímž byla zcela uspokojena (zanikla) také směnkou zajištěná
kauzální pohledávka. Opačný závěr by „znamenal dvojí plnění dlužníka ve výši
zcela závislé na rozhodnutí věřitele o tom, za jakou úplatu zajišťovací směnku
převede“.
6. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 8
Cmo 176/2018-109, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního
stupně, maje rozsah provedeného dokazování za zcela postačující pro rozhodnutí
o žalobou uplatněném nároku. Oproti mínění žalobce nepovažoval za nutné zabývat
se ani výší úplaty, kterou měl obdržet žalobce za převod směnky od M. Z., když
potud měl za významné pouze to, že žalovaným poskytnuté plnění přesahovalo
„výši dlužné splátky včetně zákonných úroků“.
8. Podle odvolacího soudu je nutné při řešení vztahu dvou teoreticky
právně samostatných pohledávek (ze smlouvy o převodu obchodního podílu a ze
směnky), jež náleží dvěma odlišným osobám (převodci obchodního podílu a
majiteli směnky) zohlednit především zásadu, podle níž věřiteli má náležet z
jednoho závazku jen jedno plnění. Jestliže v posuzovaném případě byly
jednotlivé směnky vystaveny (podle ujednání smluvních stran obsaženého ve
smlouvě) k zajištění včasné úhrady dohodnutých splátek ceny převáděného
obchodního podílu, měl žalobce (jako věřitel) možnost uplatnit svou pohledávku
„buď v nalézacím řízení či prostřednictvím směnečného práva“, přičemž oba
způsoby uplatnění (včetně jejich kombinace) mohly vést pouze „k jedinému
ekonomickému splnění závazku uhradit úplatu za převod obchodního podílu“.
Zajišťovací směnka totiž nemá sankční charakter, který by mohl vést k další
povinnosti dlužníka plnit ze zajištěného závazku.
9. Postup žalobce, který se v rozporu s vůlí smluvních stran, jež
vystavené směnky jednoznačně definovala jako prostředek zajištění závazku
žalovaného zaplatit cenu za převedený obchodní podíl ve společnosti, rozhodl
(alespoň částečně) uspokojit svou splatnou pohledávku na část sjednané úplaty
za převod obchodního podílu formou prodeje zajišťovací směnky, hodnotí odvolací
soud sice jako formálně zákonný (oddělení zajišťovací směnky od zajištěného
závazku a její prodej je obecně přípustný), v poměrech dané věci však jde o
postup rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, kterému nelze přiznat
právní ochranu podle § 265 obch. zák. Mezi zásady poctivého obchodního styku
totiž nepochybně patří také „férové“ plnění smluvních povinností, a to pouze ve
výši odpovídající obsahu daného vztahu. Žalobcem zvolený postup měl naopak vést
v konečném důsledku k tomu, že dlužník bude nucen směnkou zajištěný závazek
splnit více než jednou. To, že celé plnění na úhradu splátky ceny obchodního
podílu neobdrží žalobce, nepovažoval odvolací soud za relevantní, neboť to byl
právě žalobcem realizovaný převod zajišťovací směnky, který vedl k tomu, že
plnění podle smlouvy o převodu obchodního podílu oprávněně inkasovala třetí
osoba.
10. Z výše uvedených důvodů odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního
stupně věcně správným.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení (níže specifikovaných) otázek hmotného a procesního práva, které buď v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo se odvolací soud při
jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Konkrétně jde podle dovolatele o následující otázky:
[1] Ztrácí věřitel směnkou zajištěné pohledávky, s jejímž plněním je
dlužník v prodlení, právo na uspokojení své (zajištěné) pohledávky v případě,
že převede v rámci realizace zajištění směnku na třetí osobu a na směnku je
následně nabyvateli plněno dlužníkem?
[2] Jestliže věřitel pohledávky zajištěné směnkou realizuje své
zajištění úplatným převodem směnky na třetí osobu, je v takovém případě
náhradní uspokojení zajištěné pohledávky představováno úplatou dosaženou z
převodu směnky nebo částkou, kterou dlužník plní na směnku jejímu nabyvateli?
[3] Zajišťuje-li směnka pouze jistinu kauzální pohledávky, může mít její
převod na třetí osobu, případně následná úhrada směnečné sumy a postižních
nároků nabyvateli směnky vliv na povinnost dlužníka hradit příslušenství
kauzální pohledávky?
[4] Může soud posuzovat soulad výkonu práva se zásadami poctivého
obchodního styku, aniž by posuzoval a přihlédl k veškerým okolnostem případu?
[5] Byl odvolací soud v projednávané věci povinen poskytnout dovolateli
poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.?
13. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu spolu s
rozhodnutím soudu prvního stupně a vrátil věc „odvolacímu soudu“ k dalšímu
řízení.
14. Dovolatel rekapituluje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a
zdůrazňuje, že k prodeji směnky vystavené k zajištění včasné úhrady třetí
splátky přistoupil poté, co již z předchozího chování žalovaného věděl, že
odmítá cokoli hradit na dohodnutou úplatu za převod obchodního podílu.
Dovolatel se proto rozhodl, že se po žalovaném nebude domáhat zaplacení směnky,
jako to učinil u směnky zajišťující předchozí (žalovaným rovněž neuhrazenou)
splátku, ale že bude realizovat své zajištění odprodejem směnky za úplatu třetí
osobě (M. Z.). Výše úplaty, za kterou se mu směnku podařilo prodat, činila
2.500.000 Kč, soudy nižších stupňů se však okolnostmi prodeje směnky, včetně
výše sjednané úplaty, odmítly zabývat.
15. Jakkoli nebyly (v popsaných poměrech) předestřené otázky týkající se
důsledků osamostatnění zajišťovací směnky od jí zajištěné kauzální pohledávky
dosud řešeny Nejvyšším soudem, lze podle přesvědčení dovolatele v (dovolání
blíže označené) judikatuře dovolacího soudu nalézt odpověď alespoň na některé
související dílčí otázky. Z ustáleného výkladu podávaného soudní praxí
především plyne, že převod zajišťovací směnky bez zajištěné pohledávky
představuje porušení směnečné dohody pouze tehdy, došlo-li k převodu před
splatností zajištěné pohledávky. Dále se z něj podává, že placením na
zajišťovací směnku nezaniká zajištěný závazek a plněním na zajištěný závazek
nezaniká směnečný závazek. Konečně platí, že plnění na zajišťovací směnku
věřiteli představuje náhradní plnění zajištěného závazku.
16. V poměrech dané věci nebyl dovolatel dohodou smluvních stran omezen
při volbě způsobu realizace zajištění své pohledávky, proto nijak nepochybil,
jestliže po splatnosti zajištěné pohledávky převedl směnku za úplatu na třetí
osobu a přijatou platbu za převod směnky použil k náhradnímu (částečnému)
uspokojení zajištěné pohledávky. Takový postup podle dovolatele odpovídal
dohodnutému účelu emise směnky a šlo tak o řádný výkon směnečných práv, nikoli
o exces, jak dovodil odvolací soud. Kromě úplaty za prodej směnky dovolatel
jako věřitel směnečné pohledávky neobdržel žádné jiné plnění, které by mohl
použít k náhradnímu uspokojení zajištěné pohledávky.
17. K zániku směnkou zajištěné pohledávky nemohlo dojít ani
prostřednictvím plnění, které na směnku následně poskytl žalovaný třetí osobě
(nabyvateli směnky). Jestliže zaplacením zajišťovací směnky bez dalšího
nezaniká zajištěná pohledávka ani tehdy, plní-li dlužník přímo věřiteli takové
pohledávky, tím méně podle dovolatele lze dovozovat, že by zajištěná pohledávka
mohla zaniknout plněním na směnku, které se věřiteli zajištěné pohledávky vůbec
nedostane.
18. Podle přesvědčení dovolatele proto soudy nižších stupňů měly správně
zodpovědět první dvě výše formulované otázky tak, že věřitel směnkou zajištěné
pohledávky, s jejímž plněním je dlužník v prodlení, ztrácí v případě úplatného
převodu zajišťovací směnky právo na uspokojení zajištěné pohledávky pouze do
výše sjednané úplaty za převod směnky; náhradní uspokojení věřitele ze
zajištění je v takovém případě představováno úplatou dosaženou z převodu
směnky, nikoli následným plněním na směnku jejímu nabyvateli.
19. Dovolatel dále argumentuje ve prospěch závěru, že převodem
zajišťovací směnky na třetí osobu, ani následným plněním na směnku jejímu
novému majiteli, nemohl přijít o právo na zaplacení úroků z prodlení za
opožděnou úhradu zajištěné pohledávky. Směnka zajišťovala pouze včasnou úhradu
jistiny jeho pohledávky (zaplacení splátky ceny převedeného obchodního podílu),
čemuž odpovídala také výše směnečné sumy. Směnečný úrok a směnečná odměna,
kterou žalovaný rovněž zaplatil M. Z., pak představují tzv. postižní nároky,
jež plynou samostatně přímo ze směnky a na zajištěnou pohledávku nemají žádnou
vazbu.
20. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že závěr o výkonu práva na zaplacení
zbývající části směnkou zajištěné pohledávky v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku učinil bez toho, aby se zabýval dalšími konkrétními okolnostmi
případu, jež jsou pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák. významné. Podle
dovolatele měl odvolací soud vzít v úvahu minimálně dohodnutý účel zajišťovací
směnky, skutečnosti vedoucí ke vzniku dluhu, jakož i okolnosti, za nichž došlo
k následnému převodu směnky. Ostatně již samotná aplikace § 265 obch. zák. na
posuzovaný případ odvolacím soudem je podle dovolatele matoucí, když na jedné
straně odvolací soud přitaká soudu prvního stupně v závěru, že plněním na
zajišťovací směnku jejímu nabyvateli došlo k zániku směnkou zajištěné
pohledávky, na druhé straně současně dovozuje, že výkon práva na zaplacení této
(podle předchozího názoru již neexistující) pohledávky je rozporný se zásadami
poctivého obchodního styku a je nutné jej proto odepřít.
21. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud mu v rozporu s
ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. neposkytl poučení o nutnosti doplnění
rozhodných skutečností a případných následcích nesplnění této povinnosti,
přestože posoudil věc (tím, že aplikoval na projednávanou věc ustanovení § 265
obch. zák.) jinak než soud prvního stupně.
22. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné,
případně zamítnout. Rozhodnutí soudů obou stupňů má za věcně správná a zcela se
ztotožňuje se závěrem, že postupu dovolatele nelze přiznat právní ochranu.
23. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článek II.
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
24. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to
k řešení dovolatelem předestřených otázek týkajících se vztahu zajišťovací
směnky a směnkou zajištěné pohledávky, když potud jde o otázky v daných
souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězené, a dále otázky týkající se
aplikace ustanovení § 265 obch. zák., kterou odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
27. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v řadě svých rozhodnutí
vysvětlil (srov. v této souvislosti např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp.
zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006,
uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
– dále jen „R 59/2004“ a „R 77/2009“), že směnka je v právní teorii obvykle
definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění
přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a
abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase
stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o
určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah,
jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho
existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela
samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
28. To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu
právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky,
určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli
zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i
soudní praxe v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami
platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkami
zajišťovacími (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2014, pod číslem 38).
29. Jde-li o směnky zajišťovací (takovou funkci přitom plnila rovněž
předmětná směnka vystavená žalovaným), je judikatura Nejvyššího soudu ustálena
v následujících závěrech:
[1] Zajišťovací směnky představují jen prostředek zajištění jiné
pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou; jinak řečeno, slouží
pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ,
že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní (srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného
pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R
112/2014“). [2] Plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení
či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na
zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky (viz R 77/2009,
jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo
3716/2007, ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, a ze dne 26. března
2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017). Skutečnost, že plněním na zajišťovací směnku
nezaniká směnkou zajištěná pohledávka (popřípadě skutečnost, že plněním na
směnkou zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka směnečná) ještě neznamená, že
by se věřiteli pohledávky mělo z ekonomického hlediska dostat dvojího plnění. Plnění poskytnuté věřiteli na úhradu směnky vystavené za účelem zajištění
(jiné) pohledávky věřitele je totiž ve svém důsledku „náhradním" plněním, jehož
se věřiteli dostalo z titulu zajištění směnkou a které zprostředkovaně slouží
věřiteli „k pokrytí“ směnkou zajištěné pohledávky (k tomu srov. dále též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010). [3] Převod zajišťovací směnky před splatností zajištěného závazku bez
současného převodu zajištěné pohledávky je porušením smluvního ujednání o
zajišťovacím charakteru směnky. To platí, i když ani ve smlouvě ani na samotné
směnce není vyjádřeno, že směnku nelze před splatností zajištěného závazku
převést (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006,
pod číslem 118, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo
1446/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod
číslem 42, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 1576/2007, uveřejněného pod číslem 105/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). [4] Převedení směnky, k němuž došlo až po splatnosti směnkou zajištěné
pohledávky, bez současného převodu směnkou zajištěné pohledávky, nemá žádný
vliv na povinnost zaplatit směnku. Jinak řečeno, po splatnosti směnkou
zajišťované pohledávky majiteli směnky nic nebrání v tom, aby dosáhl
(náhradního) uspokojení své (směnkou zajištěné) pohledávky také tím způsobem,
že směnku převede za úplatu na třetí osobu. Skutečnost, že nabyvatel směnky se
v takové situaci nestane současně věřitelem směnkou zajištěné pohledávky, pak
sama o sobě dlužníka nezbavuje povinnosti (převedenou) směnku zaplatit (k tomu
srov.
již ve starší judikatuře rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. července 1931, sp. zn. Rv II 397/31, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších
stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 10921,
v novější judikatuře srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
číslo 10, ročník 2013, pod číslem 140, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 643/2012).
30. Z výše podaných judikaturních závěrů pro poměry projednávané věci
především plyne, že byla-li směnka vystavena jen jako prostředek zajištění jiné
pohledávky věřitele za dlužníkem, je pro uplatnění takové směnky zásadně
určující obsah uzavřené směnečné smlouvy, jinak řečeno účastníky směnečného
vztahu dohodnuté podmínky, za nichž lze vykonat práva ze zajišťovací směnky
vůči dlužníku. Jestliže v tomto směru nebylo mezi účastníky směnečného vztahu
dohodnuto nic jiného, je věřitel poté, co dlužník svůj kauzální závazek včas a
řádně nesplní, především oprávněn uplatnit vůči dlužníku zajištěnou pohledávku
i nárok ze zajišťovací směnky, a to v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně (k
tomu v podrobnostech srov. důvody R 59/2004). Věřiteli ovšem rovněž nic nebrání
v tom, aby zcela či zčásti dosáhl náhradního uspokojení zajištěné pohledávky
prostřednictvím prodeje zajišťovací směnky za úplatu třetí osobě. Zatímco
převod zajišťovací směnky před splatností zajištěné pohledávky (bez převodu
této pohledávky na nového majitele směnky) bude mít za následek zjevné porušení
ujednání o zajišťovacím charakteru směnky (základního smyslu a účelu
zajišťovací povahy směnky), prodej směnky třetí osobě po splatnosti zajištěné
pohledávky (případně poté, co budou splněny i další smluvené předpoklady pro
použití směnky jakožto zajišťovacího prostředku) představuje možný způsob
(alespoň částečného) náhradního uspokojení směnkou zajištěné pohledávky. Zákaz
takového postupu (nebyl-li účastníky směnečné smlouvy výslovně dohodnut) nelze
z ničeho dovodit.
31. Rozhodne-li se věřitel „použít“ zajišťovací směnku výše uvedeným
způsobem (realizovat zajištění své pohledávky prodejem směnky), bude úplata,
kterou věřitel za prodej směnky obdrží od třetí osoby, sloužit (v rozsahu
tohoto plnění) jako zdroj náhradního uspokojení směnkou zajištěné pohledávky.
Jestliže výnos z prodeje směnky nebude postačovat k (náhradnímu) uspokojení
celé zajištěné pohledávky, nelze z ničeho dovodit, že by věřitel nemohl vůči
dlužníkovi uplatňovat zbývající část kauzální pohledávky. Je-li částka, kterou
věřitel obdržel od třetí osoby za prodej směnky, pouze náhradním zdrojem
uspokojení směnkou zajištěné pohledávky, pak k takovému náhradnímu uspokojení
pohledávky zjevně mohlo dojít pouze v rozsahu odpovídajícímu výši plnění, jež
věřitel získal za převod směnky. Ve zbývající části zajištěná pohledávka
nezanikla a nebyla uspokojena ani náhradním způsobem, když věřitel potud
neobdržel žádné plnění, jež by bylo využitelné k náhradnímu uspokojení zbytku
pohledávky.
32. Ke shodným závěrům dospívá v odborné literatuře např. Chalupa, R. in
Zajišťovací směnka. 1. vyd. Praha: Linde, 2009, s. 95 nebo Kovařík, Z. in
Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 55 a násl.
33. Dovolateli lze rovněž přisvědčit v názoru, že věřitel zajištěné
pohledávky bez dalšího neztrácí právo na její uplatnění vůči dlužníku (v
rozsahu, v němž dosud nebyla jeho pohledávka náhradně uspokojena z výnosu
prodeje zajišťovací směnky) ani tehdy, zaplatí-li později dlužník (po právu)
směnku jejímu nabyvateli. Jestliže věřitel převedl po splatnosti zajištěné
pohledávky zajišťovací směnku na třetí osobu, došlo tím k „osamostatnění“
zajišťovací směnky (zajišťovací funkce směnky byla jejím prodejem
„zkonzumována“) a věřitel kauzální pohledávky již nemůže získat pozdějším
uspokojením směnečné pohledávky (plněním novému majiteli směnky) žádný (další)
zdroj možného náhradního uspokojení své pohledávky.
34. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu nemůže obstát ani závěr
odvolacího soudu, podle kterého lze v poměrech dané věci již v samotném
oddělení zajišťovací směnky od zajištěné pohledávky spatřovat postup rozporný s
poctivým obchodním stykem (§ 265 obch. zák.), neboť má v konečném důsledku vést
k tomu, že dlužník bude nucen plnit na zajištěný závazek více než jednou.
Přestože si je Nejvyšší soud vědom obtížného postavení, ve kterém se dlužník
ocitne v důsledku „osamostatnění“ zajišťovací směnky [jeho kauzální závazek
nebyl prodejem směnky zcela (náhradně) uspokojen, současně se však může
povinnosti zaplatit směnku jejímu novému majiteli bránit – nebyla-li směnka
převedena až po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu (viz
čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona) – jen za podmínek stanovených
ustanovením čl. I. § 17 směnečného zákona], nelze pominout, že převod
zajišťovací směnky po splatnosti směnkou zajištěné pohledávky (bez převodu této
pohledávky na nového majitele směnky) představuje přípustný způsob realizace
dohodnutého zajištění, k němuž navíc mohl věřitel přistoupit jen tehdy,
nesplnil-li dlužník včas směnkou zajištěný závazek ze smlouvy. Na rozdíl od
opožděné úhrady dlužníkova závazku, jež lze bezesporu považovat za porušení
jedné ze základních zásad poctivého obchodního styku (srov. v této souvislosti
např. důvody rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012,
sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněného pod číslem 104/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 104/2012“), oddělení zajišťovací směnky
od zajištěné pohledávky, k němuž došlo v době, kdy již byly splněny předpoklady
pro použití směnky jakožto zajišťovacího prostředku, samo o sobě za jednání
nemravné, nekorektní či zneužívající označit nelze.
35. Uvedené právní závěry lze pro poměry dané věci shrnout následovně:
[1] Jestliže byla směnka vystavena jen jako prostředek zajištění jiné
pohledávky věřitele za dlužníkem, může věřitel (nebylo-li mezi účastníky
směnečného vztahu dohodnuto nic jiného) poté, co dlužník svůj kauzální závazek
včas a řádně nesplní, dosáhnout náhradního uspokojení zajištěné pohledávky také
prostřednictvím prodeje zajišťovací směnky za úplatu třetí osobě. K náhradnímu
uspokojení zajištěné pohledávky v takovém případě dochází jen v rozsahu
odpovídajícímu výši plnění, jež věřitel získal za převod směnky.
[2] Věřitel zajištěné pohledávky bez dalšího neztrácí právo na její
uplatnění vůči dlužníku (v rozsahu, v němž dosud nebyla jeho pohledávka
náhradně uspokojena z výnosu prodeje zajišťovací směnky) ani tehdy, zaplatí-li
později dlužník (po právu) směnku jejímu nabyvateli.
[3] V samotném oddělení zajišťovací směnky od zajištěné pohledávky (k
němuž dojde po splatnosti směnkou zajištěné pohledávky) nelze spatřovat postup
rozporný s poctivým obchodním stykem (§ 265 obch. zák.).
36. Výše řečené ovšem současně ještě není dostatečným podkladem pro
závěr, že uplatnění práva na zaplacení (dosud neuhrazené) části ceny za převod
obchodního podílu v poměrech dané věci nemůže být (zcela či zčásti) výkonem
práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a podle
ustanovení § 265 obch. zák. proto nepožívá právní ochrany.
37. Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
38. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu
citovaného ustanovení se podává, že:
[1] Korektiv zásadami poctivého obchodního styku je poslední možností
(ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou
tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo
krajně nespravedlivým. Ustanovení § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz
soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou.
[2] Účastník obchodněprávního vztahu [k tomu, že závazkový vztah ze
smlouvy o převodu obchodního podílu se řídí třetí částí obchodního zákoníku,
srov. ustanovení § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák., jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017] nesmí
překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při
prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona,
resp. na základě zákona vznikla.
[3] Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní
věci.
Srov. např. důvody R 104/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017,
sp. zn. 29 Cdo 1866/2016 (včetně judikatury v něm dále citované), nebo důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněného pod číslem 55/2019
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
39. Uvedeným požadavkům přitom odvolací soud nedostál, když při
posouzení otázky, zda je výkon práva žalobce v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, vyšel pouze ze skutečnosti, že žalobce převedl zajišťovací
směnku na třetí osobu, aniž by se současně vyslovil také k dalším (pro věc)
významným okolnostem daného případu. Odvolací soud měl v tomto směru zohlednit
nejen dohodnutý účel zajišťovací směnky (případně další obsah smlouvy), ale měl
se zabývat také důvody, pro které nebyl dluh splněn včas, jakož i okolnostmi,
za nichž došlo k následnému převodu směnky, a to včetně výše sjednané úplaty za
převod směnky. Teprve po zohlednění všech relevantních okolností daného
případu bylo možné posoudit, zda výkon práva žalobce v projednávané věci je
souladný se zásadami poctivého obchodního styku, nebo zda naopak výkon práva
těmto zásadám odporuje a ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. proto nemůže
požívat právní ochrany.
40. Závěr odvolacího soudu, který shledal důvody pro to, aby podle § 265
obch. zák. odepřel žalobci právo na zaplacení části ceny za převedený obchodní
podíl s odůvodněním, že jde o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, je proto minimálně předčasný. Zabývat se další dovolací
argumentací (viz třetí a pátá otázka) pokládal Nejvyšší soud v dané situaci již
za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude v další fázi řízení úkolem
soudů nižších stupňů).
41. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1
o. s. ř. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají
i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
42. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu