29 Cdo 94/2025

29 Cdo 94/2025-104

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J. U., zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, PSČ 470 01, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00025429, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 213 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 295/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2024, č. j. 62 Co 224/2024-85, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2024, č. j. 62 Co 224/2024-85, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 10. dubna 2024, č. j. 28 C 295/2023-52, Obvodní soud pro Prahu 2:

[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (J. U.) domáhala po žalovaném (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 213 125 Kč s příslušenstvím [a to z titulu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení ve věci dlužníka CDC-Credit and Development Company, a. s. vedeného u Městského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. MSPH 59 INS 578/2009, jehož se účastnila jako věřitelka s přihlášenou pohledávkou ve výši 319 125 Kč] (bod I. výroku).

2. Soud prvního stupně – vycházeje z § 1 odst. 1, § 2, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a z (označené) judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že rozhodná doba řízení pro žalobkyni činila 14 let a 2 měsíce (od 19. listopadu 2009, kdy došla soudu přihláška její pohledávky, do 16. listopadu 2024, kdy insolvenční správce plnil žalobkyni na přihlášenou pohledávku podle rozvrhového usnesení, čímž pro ni insolvenční řízení skončilo).

3. Vyložil, že kritéria podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba hodnotit s ohledem na specifickou povahu insolvenčního řízení. Délka insolvenčního řízení (totiž) nemůže být porovnávána s nalézacími spory. V insolvenčním řízení má poškozený jistotu, že vůči dlužníku disponuje určitou pohledávkou a nejistota zůstává toliko ohledně výše jejího uspokojení. Insolvenční řízení tudíž pro poškozeného představuje podstatně nižší formu nejistoty než řízení nalézací. Žalobkyně již při uplatnění pohledávky musela být seznámena s obtížemi spojenými s pohledávkami v insolvenčním řízením (obtížná vymahatelnost a pouze dílčí uspokojení). Délka insolvenčního řízení je obecně dána zejména složitostí věci s ohledem na množství věřitelů, jež mají být uspokojeni, zjištění majetku dlužníka a úkony k jeho zpeněžení, množství incidenčních sporů a procesní chování účastníků řízení, případně třetích osob řízením dotčených. Též jde o četnost nároků na vyloučení věci z podstaty, na oddělené uspokojení nebo případných pracovních nároků apod.

4. K jednotlivým kritériím ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně uvedl, že v insolvenčním řízení nedocházelo k průtahům či obdobím nečinnosti ani k jinému nesprávnému úřednímu postupu insolvenčního soudu. Věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy (mnohokrát se nacházela u odvolacího soudu s procesními rozhodnutími a jednou u Nejvyššího soudu). V tomto ohledu lze mít delší dobu řízení za ospravedlnitelnou, což by se mělo projevit v úvaze soudu v odpovídajícím snížení základní částky. Řízení vykazovalo vyšší míru složitosti danou počtem přihlášených věřitelů (151), počtem incidenčních sporů (9) a velkým množstvím procesních rozhodnutí insolvenčního soudu. Žalobkyně se svým chováním na celkové délce řízení nepodílela.

5. K významu předmětu řízení pro žalobkyni pak soud uvedl, že obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam pro jeho účastníky. Argumentovala-li žalobkyně tím, že řízení pro ni mělo standardní či vyšší význam z hlediska jejího věku (žalobkyně je ročník 1945), tak osobami pokročilejšího věku jsou osoby starší 75 let, vždy však s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zdravotní stav. Žalobkyně sice v průběhu řízení dosáhla této věkové hranice, avšak až v roce 2020. Osobou v popsaném věku byla tudíž necelé čtyři roky trvání řízení, tedy poměrně krátkou dobu (poměřováno celkovou délkou řízení). Přestože je žalobkyně starobní důchodkyní, je částka 15 436 Kč, která jí byla v insolvenčním řízení vyplacena (představující 4,837 % z přihlášené pohledávky), částkou velmi nízkou (blížící se částkám bagatelním). Proto nelze dovodit, že by taková částka mohla být pro žalobkyni zásadní (po celou dobu řízení). Jde naopak o částku nepatrnou. Byla-li předmětem řízení nepatrná (bagatelní) částka, nemohlo mít podkladové řízení pro žalobkyni žádný význam, respektive jeho význam byl nicotný. I přes specifika insolvenčního řízení a jeho procesní obtížnost však byla jeho délka již nepřiměřená a porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vznikla žalobkyni nemajetková (morální) újma, jejíž vznik se předpokládá, a to minimálně v důsledku její právní nejistoty vyplývající z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty ohledně jeho výsledku.

6. S ohledem na (popsaná) specifika insolvenčního řízení a zjištění, že podkladové řízení nemělo pro žalobkyni prakticky žádný význam (neboť předmětem řízení pro žalobkyni byla bagatelní částka), dospěl soud prvního stupně k závěru, že v posuzované věci jde o výjimečnou situaci, při níž je jako odpovídající a dostatečné morální odškodnění již konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toho se žalobkyni dostalo od žalovaného již mimosoudně. Proto zamítl žalobu jako neopodstatněnou.

7. K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2024, č. j. 62 Co 224/2024-85: [1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok). [2] Změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně výše přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (druhý výrok). [3] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

8. Odvolací soud – vycházeje z § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – přitakal závěru soudu prvního stupně, že byť insolvenční řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni nepřiměřeně dlouhou dobu, postačí (s ohledem na popsané okolnosti projednávané věci) jako přiměřený prostředek nápravy konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pro poskytnutí této formy náhrady byla v dané věci splněna všechna judikaturní kritéria. Na tom nic nemění ani to, že žalobkyně je osobou starší (v době rozhodování odvolacího soudu ve věku 79 let). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že převážnou část insolvenčního řízení nebyla žalobkyně považována za osobu vysokého věku (za níž judikatura považuje hranici 75 let) a toto kritérium tak žalobkyni nelze přičíst k dobru. Dále odvolací soud doplnil, že není-li pohledávka věřitele úspěšně popřena, není přihlášený věřitel v nejistotě ohledně výsledku insolvenčního řízení a jeho nejistota se v další části insolvenčního řízení týká pouze toho, v jakém rozsahu bude jeho pohledávka uspokojena.

9. Podle odvolacího soudu insolvenční řízení vůči žalobkyni trvalo 14 let a 2 měsíce (od 19. listopadu 2009 do 16. ledna 2024). Podotkl, že žalobkyně v žalobě jako konec řízení určila 31. říjen 2023, aniž by bylo zřejmé, z čeho toto datum dovozuje.

10. Odvolací soud následně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněného pod číslem 132/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 132/2012“). Uvedl, že mu jsou známa rozhodnutí jiných senátů Městského soudu v Praze ve věci odškodnění věřitelů stejného insolvenčního řízení jako v případě žalobkyně, v nichž bylo poškozenému věřiteli přiznáno odškodnění v peněžité podobě s poukazem na žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024.

V něm Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci odvolacímu soudu uložil zkoumat všechna relevantní kritéria pro určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, jelikož uzavřel, že jen na základě skutečnosti, že se v konkursním řízení předpokládá nízká míra uspokojení dovolatele (v řádu jednotek procent), není možné dovodit, že význam předmětu řízení je pro dovolatele nepatrný. Odvolací soud má tento rozsudek za rozporný s právním názorem vyjádřeným v R 132/2012. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024 je (sice) podstatně aktuálnější, ale R 132/2012 je rozhodnutím publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a představuje závaznou judikaturu pro soudy nižších stupňů.

Rozsudek sp. zn. 29 Cdo 483/2024 naproti tomu neprošel korekturou a nebyl publikován v žádném „prameni práva“. Odvolací soud tento rozsudek hodnotí jako excesivní rozhodnutí, které není závaznou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto se odchyluje od závěrů v něm vyjádřených a svůj potvrzující rozsudek staví na R 132/2012, jehož závěry jsou pregnantně a jednoznačně formulovány. Odvolací soud tudíž zaujal odlišný názor (než jiné jeho senáty), ohledně odškodnění jiných věřitelů z téhož insolvenčního řízení.

Poznamenal přitom, že v případě insolvenčního řízení není účelem kompenzačního řízení odškodnit poškozeného za to, že jeho pohledávka byla (převážně) nedobytná. Stát (totiž) neodpovídá za nedobytnost nebo nízkou dobytnost pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení a tuto nevymahatelnost pohledávky si věřitel nemůže kompenzovat ve sporu o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku insolvenčního řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

12. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka odkazuje na rozhodovací praxi jiných senátů téhož odvolacího soudu v typově obdobných věcech a namítá, že odvolací soud měl vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024, vydaného v obdobné věci. Namísto toho však odvolací soud vyšel z „překonaného“ R 132/2012, a pouze na základě obecné úvahy o povaze konkursního (správně insolvenčního) řízení, jehož délka je ovlivňována incidenčními spory, učinil závěr o nedůvodnosti žaloby. Dovolatelka naproti tomu zdůrazňuje, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024 se uvádí, že jen na základě skutečnosti, že je v konkursním (zde: insolvenčním) řízení nízká míra uspokojení dovolatele (v řádu jednotek procent) není možné dovodit, že význam je pro dovolatele nepatrný.

14. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. III. Přípustnost dovolání

15. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

16. Dovolatelka napadá dovoláním výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy též druhý a třetí výrok, v nichž odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

17. Ve zbývajícím rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., když potud pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky významu posuzovaného insolvenčního řízení pro dovolatelku je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají.

19. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

21. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak plynou z obsahu spisu), z nichž vyšly oba soudy: [1] Insolvenční řízení ve věci dlužníka je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 59 INS 578/2009. [2] Dne 19. listopadu 2009 dovolatelka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 319 125 Kč. [3] Usnesením ze dne 15. prosince 2009 insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. [4] Dne 24. dubna 2023 předložil insolvenční správce návrh rozvrhového usnesení. [5] Podle rozvrhového usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. srpna 2023, č. j. MSPH 59 INS 578/2009-B-294, jež nabylo právní moci dne 21. listopadu 2023, činil rozsah uspokojení věřitelů 4,837 % a na uspokojení pohledávky dovolatelky (zjištěné ve výši 319 125 Kč) připadla částka 15 437,53 Kč. [6] Tato částka byla dovolatelce zaslána na bankovní účet dne 16. ledna 2024. [7] Rozhodnou dobou insolvenčního řízení pro dovolatelku tudíž byla doba od doručení přihlášky její pohledávky insolvenčnímu soudu (19. listopadu 2009) do dne, kdy insolvenční správce ve vztahu k ní splnil pravomocné rozvrhové usnesení (16. ledna 2024). Řízení vůči dovolatelce tedy trvalo 14 let a 2 měsíce. [8] Dne 5. prosince 2023 dovolatelka u žalovaného předběžně uplatnila žalovaný nárok na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé insolvenční řízení. [9] Ve stanovisku ze dne 6. prosince 2023 žalovaný sdělil dovolatelce, že insolvenční řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, nicméně (s ohledem na zanedbatelný význam předmětu řízení pro dovolatelku) neshledal důvod pro přiznání peněžitého zadostiučinění a poskytl jí zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou určující následující ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v aktuálním znění (pro věc rozhodném): § 13 (1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. § 31a Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Dovolací soud nejprve připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013.

24. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu při výkladu § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je ustálena v následujících závěrech:

[1] Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29.

března 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud pro lidská práva jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. K případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je tedy na místě přistupovat jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K tomu srov. zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sb. rozh.

obč. (dále jen „R 58/2011“), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněného pod číslem 17/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 17/2015“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněný pod číslem 29/2018 Sb. rozh. obč.

[2] Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, bod IV. písm. d/ R 58/2011 a důvody R 17/2015).

[3] V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb. presumuje.

Ani uvedené nicméně nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například bod IV. písm. d/ R 58/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, uveřejněný pod číslem 52/2019 Sb. rozh. obč.).

[4] I případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024, v němž byl sice zákon č. 82/1998 Sb. aplikován v poměrech konkursního řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ale jeho závěry se plně uplatní i na insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona. Totéž platí i pro další níže odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání.

[5] Při řešení otázky, jaký je typový význam insolvenčního řízení pro účastníka řízení v procesním postavení věřitele dlužníka, je přitom nutné vyjít především z povahy insolvenčního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří dlužníkovu majetkovou podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky insolvenčního řízení (k tomu srov. R 132/2012 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013). Vždy je ovšem třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2020, sp. zn. 30 Cdo 106/2018).

[6] V poměrech insolvenčního řízení totiž obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku insolvenčního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že věřitel mohl v průběhu insolvenčního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v insolvenčním řízení dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. opět R 132/2012 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.

dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněného pod číslem 7/2022 Sb. rozh. obč.). Zároveň však nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění nebo jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016).

25. S ohledem na dovolací argumentaci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak se podává z výše uvedených judikaturních závěrů – jsou závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024 součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu k řešené problematice a odvolací soud se mýlí, usuzuje-li jinak. K tomu Nejvyšší soud dodává, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024 obsahuje ve 23. a 24. odstavci odůvodnění výslovné odkazy na závěry R 132/2012, jež nepřekonává, ale naopak z nich důsledně vychází. Konečně odvolací soud ani nekonkretizoval, v čem mělo jeho rozhodnutí nerespektovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024.

26. Z pohledu ustálené judikatury Nejvyššího soudu (včetně rozsudku sp. zn. 29 Cdo 483/2024) nadto soudy v projednávané věci nepostupovaly správně při hodnocení věku poškozené dovolatelky.

27. Judikatura dovolacího soudu je (totiž) rovněž ustálena v závěru, že negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, či R 58/2011, nebo tam odkazovaný rozsudek ESLP ze dne 10. července 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76). Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby s ohledem na stáří a zdravotní stav nemusí dožít ukončení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016).

28. Přitom v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálil též názor, že osobami v pokročilejším věku (ve smyslu R 58/2011) jsou myšleny osoby starší 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a ze dne 30. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Dané okolnosti musí nastat v rozhodné době, tedy v době posuzovaného řízení, nikoliv až v průběhu řízení kompenzačního (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019). To, že poškozený dosáhl kritického věku 75 let (až) v průběhu posuzovaného řízení, Nejvyšší soud výslovně zohlednil i v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 483/2024 (viz odstavec 28 jeho odůvodnění).

29. Jak je patrno z obsahu spisu, dovolatelka se stala účastnicí posuzovaného insolvenčního řízení ve věku 64,5 roku. Rozhodné věkové hranice 75 let dosáhla v březnu roku 2020.

30. V poměrech projednávané věci odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu předmětu daného insolvenčního řízení pro dovolatelku (jako věřitelku) založil zejména na povaze insolvenčního řízení a na výši částky, které se dovolatelce v insolvenčním řízení dostalo. Při hodnocení významu předmětu řízení pro dovolatelku se odvolací soud nezabýval jejím vyšším věkem, když naopak uzavřel, že jí kritérium věku nelze přičíst k dobru. Pominul tak, že k faktickému uspokojení pohledávky dovolatelky došlo na základě rozvrhového usnesení ze dne 15. srpna 2023 (které nabylo právní moci dne 21. listopadu 2023) a částka 15 437,53 Kč byla dovolatelce vyplacena dne 16. ledna 2024. Odvolací soud tedy nezohlednil, že dovolatelka dosáhla věku 75 let v průběhu posuzovaného řízení a že se poté (po 17. březnu 2020) insolvenčního řízení účastnila (bez jednoho dne) ještě další 3 roky a 10 měsíců. Přitom Nejvyšší soud v důvodech rozsudku ze dne 16. července 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, konstatoval, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Potud odvolací soud ani nevysvětlil, jak posuzuje stav nejistoty dovolatelky ohledně výsledku insolvenčního řízení.

31. Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že při posouzení otázky významu předmětu řízení pro dovolatelku a rovněž při posouzení otázky, zda dovolatelce poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je zadostiučiněním dostatečným, nepostupoval odvolací soud v souladu s výše formulovanými judikaturními závěry dovolacího soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné.

32. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

33. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti výrokům o nákladech řízení (srov. odstavec 16 odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.).

34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 9. 2025

JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu