KSHK 40 INS 14518/2014
40 ICm 821/2015
29 ICdo 21/2018-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně JUDr. Jiřiny Lužové, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako
insolvenční správkyně dlužníka ERB bank, a. s., v likvidaci, se sídlem v Praze
5, Štefánikova 78/50, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28428943,
zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská
1216/46, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. Emilu Fischerovi, se sídlem v Praze
1, U Prašné brány 1078/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka CGM
Czech a. s., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 40 ICm 821/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka CGM Czech a. s., se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 184/65, PSČ
500 04, identifikační číslo osoby 49973215, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS 14518/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2017, č. j. 40 ICm 821/2015, 101 VSPH
624/2016-125 (KSHK 40 INS 14518/2014), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2017, č. j. 40 ICm 821/2015,
101 VSPH 624/2016-125 (KSHK 40 INS 14518/2014), a rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30. března 2016, č. j. 40 ICm 821/2015-66, se zrušují a
věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 40 ICm 821/2015-66, Krajský soud v
Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Evropsko-ruská banka, a. s.) domáhal
„určení, že má zajištěnou nevykonatelnou pohledávku ve výši 11 106 708,17
Kč“ (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému (Mgr. Emilu Fischerovi, jako
insolvenčnímu správci dlužníka CGM Czech a. s.) na náhradě nákladů řízení
částku 532,32 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka (CGM Czech a. s.) bylo zahájeno 27. května 2014 a v době od 3. července do 3. října 2014 bylo vyhlášeno moratorium. Usnesením ze dne 15. října 2014 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a
prohlásil konkurs na jeho majetek. 2/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P279
zajištěnou pohledávku v celkové výši 11 106 708,17 Kč. Jako důvod pohledávky
uvedl rámcovou smlouvu o poskytnutí nekomitované linky kontokorentních úvěrů a
bankovních záruk č. 101648/2.3/2014 ze dne 28. března 2014 (dále jen „rámcová
úvěrová smlouva“), žádost o kontokorentní úvěr ze dne 25. června 2014 (dále jen
„žádost z června“) a potvrzení ze dne 27. června 2014 (dále jen „potvrzení z
června“). K dalším okolnostem žalobce doplnil, že uvedenou smlouvou umožnil
dlužníku čerpat kontokorentní úvěr až do výše 40 000 000 Kč, za podmínky
zajištění splácení úvěru zastavením pohledávek dlužníka za jeho obchodními
partnery v objemu 160 % kontokorentního úvěru. Pohledávka byla označena jako
zajištěná na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z
obchodního styku č. 101648/2.3/3.1/2014 ze dne 28. března 2014 (dále jen
„zástavní smlouva“), žádosti z června včetně seznamu pohledávek k zastavení,
potvrzení z června včetně seznamu akceptovaných pohledávek k zastavení. 3/ Žalovaný i dlužník uznali výši pohledávky. Na přezkumném jednání dne 23. ledna 2015 popřel žalovaný pořadí pohledávky v plném rozsahu, zdůvodnění
popěrného úkonu uvedl až v upravených přezkumných listech doručených
insolvenčnímu soudu 30. ledna 2015. 4/ Dle rámcové úvěrové smlouvy mohl dlužník čerpat kontokorentní úvěry na
základě individuální smlouvy o kontokorentním úvěru uzavírané prostřednictvím
žádosti. V žádosti o kontokorentní úvěr ze dne 26. května 2014 dlužník žádal o
poskytnutí úvěru na základě rámcové úvěrové smlouvy, jejíž součástí je přehled
pohledávek k zastavení, a to za poddlužníky GariG Real s. r. o. ve výši 4 636
288 Kč a 3 561 970 Kč, L. B. ve výši 5 624 685 Kč, Statutárním městem Kladno ve
výši 4 050 706 Kč a 1 118 238 Kč a Střední odbornou školou a Středním odborným
učilištěm Dubno ve výši 5 519 369 Kč (dále jen „žádost z května“). Ve vyjádření
ze dne 26. května 2014 žalobce potvrdil poskytnutí úvěru s limitem ve výši 15
300 000 Kč, s čerpáním k 2. červnu 2014 a přijal do zástavy pohledávky uvedené
v příloze žádosti z května (dále jen „potvrzení z května“).
5/ V žádosti z června dlužník žádal o kontokorentní úvěr; přílohu tvoří přehled
pohledávek k zastavení, a to za stejnými poddlužníky jako v žádosti z května. V
potvrzení z června žalobce potvrdil poskytnutí úvěru s limitem ve výši 12 700
000 Kč, s čerpáním k 1. červenci 2014 a přijal do zástavy pohledávky uvedené v
příloze žádosti z června. Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z § 41 odst. 1 a § 109 odst. 1
písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) - uzavřel, že zajištění na základě zástavního práva dle
smlouvy o zastavení pohledávek, jež měla být uzavřena na základě žádosti z
června a potvrzení z června, nemohlo vzniknout „pro nedovolenost ze zákona“. K
námitce žalobce, že žalovaný řádně nepopřel pořadí při přezkumném jednání,
insolvenční soud uvedl, že žalovaný sice nezdůvodnil popření u přezkumného
jednání, ale 30. ledna 2015 doručil insolvenčnímu soudu nové přezkumné listy, v
nichž již uvedl konkrétní důvod popření. Dále insolvenční soud nepřisvědčil žalobci v tom, že zajištění pohledávky
vznikalo opakovaně, například 26. května 2014, nikoli pouze 27. června 2014, a
to na základě zástavní smlouvy, žádosti z května a potvrzení z května. Zdůraznil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku
vzniklou z rámcové smlouvy a žádosti z června a potvrzení z června. Vznik
zajištění na základě dříve uzavíraných smluv, tvrzený až v žalobě, je novým
právním důvodem. Soud proto nemohl přihlédnout k tvrzení žalobce, že pohledávky
byly zajištěny už dřívější žádostí a potvrzením z května. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok). Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že žalobce
překročil rámec přihlášky pohledávky, jestliže v žalobě požadoval určení pořadí
zástavní smlouvy vzniklé na základě žádosti dlužníka z května a potvrzení
žalobce z května. Proto se dále zabýval „pouze zajištěním“, které mělo
vzniknout na základě žádosti dlužníka z června a potvrzení žalobce z června. Shodně s insolvenčním soudem odvolací soud dovodil, že „obsah popěrných
tvrzení“ žalovaného je dán nejen tím, co uvedl na přezkumném jednání, ale i
námitkami uvedenými v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást
zápisu o přezkumném jednání ve smyslu § 197 odst. 1 insolvenčního zákona. Uvedl, že žalovaný (jako insolvenční správce) není u nevykonatelné pohledávky
vázán rozsahem „popěrných tvrzení“, proto řádnému popření nebrání ani
skutečnost, že seznam přihlášených pohledávek byl doručen insolvenčnímu soudu
až 30. ledna 2015, tj. v době před podáním žaloby. V řízení o žalobě podané
věřitelem dle § 198 insolvenčního zákona se neuplatní koncentrace popěrných
tvrzení insolvenčního správce. K odvolací námitce ohledně vadného popření pořadí pohledávky odvolací soud
uvedl, že nevázne-li na zastavené věci více zástavních práv několika zástavních
věřitelů, nelze hovořit o méně výhodném pořadí pohledávky.
V dané věci nebyly
pohledávky za poddlužníky předmětem zajištění jiných věřitelů, proto žalovaný
neměl povinnost uvést správné pořadí pohledávky. Z protokolu o přezkumném
jednání navíc plyne, že žalovaný popřel právo na uspokojení ze zajištění v
souladu s § 195 větou první insolvenčního zákona. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že předmětnou pohledávku nelze
považovat za zajištěnou, když žalobce nemohl dle § 109 odst. 1 písm. b/
insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) uplatnit právo na
uspokojení ze zajištění vzniklé po zahájení insolvenčního řízení (27. května
2014) na základě žádosti z června a potvrzení z června.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (již pod změněnou obchodní firmou
ERB bank, a. s., v likvidaci) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, případně které by měly být řešeny jinak. Namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §
241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce tvrdí, že odvolací soud se při posouzení platnosti či nicotnosti
popěrného úkonu insolvenčního správce odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“), [rozhodnutí jsou -
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na
webových stránkách Nejvyššího soudu] a při posouzení, zda osoba popírající
pořadí pohledávky musí uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena, se
odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 891/2004, R 76/2002 a rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005 (jde o rozsudek uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 107). Podle žalobce nebyl popěrný úkon žalovaného řádným procesním úkonem, když
neobsahoval žádné popěrné důvody, byl vnitřně rozporný a neuváděl pořadí, které
pohledávce přisuzuje. Dále žalobce předkládá Nejvyššímu soudu (dle jeho mínění) dosud neřešenou
otázku změny důvodu a upřesnění okamžiku vzniku zajištění pohledávky
přihlašované do insolvenčního řízení. Namítá, že „přihlášené zástavní právo
kontinuálně existovalo již dříve“, proto doplněním dřívějších žádostí a
potvrzení, jež měla prokázat vznik a trvání přihlášeného zajištění již od 28. března 2014, respektive 24. dubna 2014 či 26. května 2014, byl pouze upřesněn
okamžik vzniku zajištění. Právní důvod zajištění, kterým bylo zástavní právo
vzniklé na základě zástavní smlouvy, zůstal nezměněn. K tomu odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 (jde
o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod
číslem 35). Dále uvádí, že kontokorentní úvěr na základě rámcové smlouvy i
zajištění na základě zástavní smlouvy trvaly již od 1. dubna 2014. K tomu
odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo
1405/2007.
Žalovaný ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. března
2018, č. j. KSBR 33 INS 19795/2017-A-22, zjistil úpadek žalobce, prohlásil
konkurs na jeho majetek a insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Jiřinu Lužovou. Nejvyšší soud proto jako s žalobkyní dále jednal s insolvenční správkyní
dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29
Cdo 2151/2008, uveřejněné pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo
3193/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo
2556/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29
ICdo 73/2014). Tomu odpovídá též označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí
a užití pojmu dovolatelka v dalším textu odůvodnění. Dovolatelka v replice k vyjádření žalovaného zdůrazňuje, že podle § 201 odst. 1
písm. a/ insolvenčního zákona postačuje ke zjištění pohledávky to, že ji
nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. Zbývá tedy určit, zda dovolatelkou položené
otázky odpovídají zbývajícím (v § 237 o. s. ř. uvedeným) kriteriím zakládajícím
přípustnost dovolání v této věci. Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud pro řešení otázky změny důvodu a
vzniku zajištění, když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu představovanou např. již zmíněným rozsudkem
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněným pod číslem 155/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna
2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 50/2017. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky náležitostí úkonu, jímž
insolvenční správce popírá pořadí pohledávky, neboť její posouzení odvolacím
soudem je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se
proto, v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, zabýval tím, zda je
dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Pro danou věc jsou rozhodná níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona ve
znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017 (v době realizace popěrného
úkonu). § 195
O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že
pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce
pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být
pohledávka uspokojena. § 196
(1) Popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky
nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky. (2) Popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má však u zajištěného
věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku
poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a
bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše
pohledávky. § 197
(1) Výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu
přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o
přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z
tohoto seznamu výpis.
(2) Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při
přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při
přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání
nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li
popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. § 198
(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním
správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do
30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15
dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti
insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu
soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co
do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném
při jejím popření. (2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené
pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil
nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se
žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku
nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. § 201
(1) Pohledávka je zjištěna
a/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů
(…)
Otázkou určitosti popěrného úkonu insolvenčního správce se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně
ustáleným) závěrům:
1/ Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí
ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu
ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel
insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah
popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení
přezkumného jednání); srov. ustanovení § 192 odst. 2 insolvenčního zákona. Viz
již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012. 2/ Z ustanovení § 190 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že přezkoumání
přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním
soudem. Z ustanovení § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona dále plyne, že
(při přezkumném jednání přezkoumaná) pohledávka „je zjištěna“ i tehdy, jestliže
„ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů“. Jakkoli
vskutku není předepsán počet přezkumných jednání (ačkoli insolvenční zákon
presumuje, že při řádném chodu věcí by mělo proběhnout pouze jediné přezkumné
jednání), jednou zjištěná pohledávka již nemůže být přezkoumána znovu (přezkum
pohledávky má vést k jejímu zjištění, tedy ke stavu, který již nastal). Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo
45/2014, uveřejněné pod číslem 116/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3/ Popírá-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, je povinen v popěrném
úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i
skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný
pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně v něm
shrnuté judikatury. K vymezení sporů o pořadí pohledávky přijal Nejvyšší soud závěry, podle nichž:
1/ Spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení,
vyvolaný popěrným úkonem insolvenčního správce, je (bez ohledu na to, zda jde o
pohledávku vykonatelnou) vždy sporem zahajovaným věřitelem, který pohledávku
přihlásil (přihlášeným věřitelem). To platí i u vykonatelných pohledávek;
rozhodnutím, popřípadě listinou, která je exekučním titulem, na základě kterých
se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven jen základ a výše
pohledávky. Pořadí ani právo na uspokojení ze zajištění nejsou řešeny (pokryty)
exekučním titulem, a proto v tomto směru platí postup, jaký zákon určuje pro
podání žalob v incidenčních sporech u nevykonatelných pohledávek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012,
uveřejněné pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 2/ Spory o pořadí pohledávek (tak jak jsou definovány v § 195 insolvenčního
zákona) jsou nastaveny jako spory o výhodnější skupinu (třídu) věřitelů a mohou
být vedeny jako spory o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou
vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona),
pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou společníků nebo členů dlužníka
vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být
uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek
dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona), nebo naopak jako spor o to, zda
pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168
insolvenčního zákona) nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za
majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), resp. pohledávkou s právem
na uspokojení ze zajištění (§ 167 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen zn. 29 NSČR 7/2014,
uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
76/2017“). K závěrům R 76/2017 se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 2011/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
číslo 4, ročník 2017, pod číslem 50. V něm dovodil, že popřel-li insolvenční
správce „pořadí zajištění“, nedošlo k popření pořadí přihlášené pohledávky a
nebyl důvod vést incidenční spor o pořadí pohledávky dotčeného věřitele. 3/ Námitka, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna v
přihlášce, není popřením pořadí pohledávky podle § 195 insolvenčního zákona. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019, sen. zn. 29 ICdo
95/2017.
V důvodech tohoto rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že pohledávku přihlášenou
jako nezajištěnou lze popírat co do pořadí pouze na základě tvrzení, že ve
skutečnosti jde o pohledávku s horším pořadím, tj. pohledávku vyloučenou z
uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona), eventuálně
pohledávku podřízenou nebo pohledávku společníků nebo členů dlužníka
vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být
uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek
dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona). Popření pohledávky s argumentem, že jde
o pohledávku přednostní, tj. o pohledávku za majetkovou podstatou nebo
pohledávku postavenou jí na roveň či o pohledávku s právem na uspokojení ze
zajištění, popřením pořadí není. Jinak řečeno, popírat pořadí pohledávky nelze
s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna. V takto ustaveném právním a judikatorním rámci činí Nejvyšší soud k předestřené
otázce popěrného úkonu insolvenčního správce tyto závěry. V projednávané věci je klíčové posouzení popěrného úkonu, který žalovaný učinil
u přezkumného jednání dne 23. ledna 2015. Závěr odvolacího soudu, že „obsah popěrných tvrzení vznesených insolvenčním
správcem je dán nejen tím, co bylo vyřčeno přímo u přezkumného jednání dne 23. ledna 2015, ale i námitkami insolvenčního správce uvedenými v seznamu
přihlášených pohledávek“, který byl insolvenčnímu soudu doručen ještě před
podáním žaloby (30. ledna 2015), je v rozporu s ustanovením § 192 odst. 2
insolvenčního zákona a se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012, podle kterých je pro posouzení, zda insolvenční správce popřel
pořadí pohledávky, určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při
přezkumném jednání (do jeho skončení). Ze zjištění soudů obou stupňů plyne, že v protokolu o přezkumném jednání je
popěrný úkon formulován tak, že žalovaný „popřel pořadí v plném rozsahu“. V
seznamu přihlášených pohledávek, pořadové číslo přihlášky 279, je výsledek
přezkumného jednání zaznamenán takto: „Pohledávky zjištěny ve výši: 11 106
708,17 CZK, s právem zajištěného věřitele na uspokojení ze zajištěného majetku:
11 106 708,17 CZK, Pohledávky popřeny ve výši: 0 CZK“. Při porovnání s pravidlem formulovaným (zcela jasně a srozumitelně) v § 195
insolvenčního zákona (o způsobu, jakým se popírá pořadí pohledávky) je na první
pohled zřejmé, že zkoumaný popěrný úkon insolvenčního správce není řádným
popřením pořadí pohledávky, jelikož bez jakýchkoli pochybností postrádá
(neobsahuje) údaj o tom, „v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena“. Dále
jde tedy jen o to, zda, přesto, že popření pořadí není řádné, lze předmětný
procesní úkon (v něm projevenou vůli insolvenčního správce) vyložit (přiznat mu
i tak účinky popření pořadí pohledávky). Přitom platí, že ani podstatný omyl
účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl,
nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn.
29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem
11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry Nejvyšší soud
potvrdil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011,
uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ve
stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, Plsn 1/2015,
uveřejněném pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem prosazovaný výklad § 195 insolvenčního zákona (dle kterého má
otázka méně výhodného pořadí pohledávky význam jen tehdy, vázne-li na zastavené
věci více zástavních práv několika zástavních věřitelů) není správný. Zjevně
totiž pomíjí skutečnost, že spor o pořadí pohledávky je sporem o to, zda
pohledávka je (co do pořadí) nejen pohledávkou s právem na uspokojení ze
zajištění (§ 167 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), ale také pohledávkou
vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona) nebo
pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou společníků nebo členů dlužníka
vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být
uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek
dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona) [R 76/2017]. K členění pohledávek do skupin (tříd) s různým právem přednosti srov. v
podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29
NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Má-li u pohledávky, kterou věřitel přihlásil do insolvenčního řízení jako
pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popěrný úkon insolvenčního
správce pouze podobu stručného prohlášení typu „popírám pořadí“, bez uvedení
údaje o tom, „v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena“, jde o popěrný úkon
neurčitý (jenž nevyvolává účinky předjímané ustanovením § 195 insolvenčního
zákona), jelikož vzhledem k dalším kategoriím pohledávek, jež jsou buď
vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení nebo jsou pohledávkami
podřízenými, i vůči přihlášeným nezajištěným pohledávkám bez práva přednosti,
neplatí, že při takovém popření (kdyby mu měly být přiznány příslušné účinky)
se pohledávka automaticky (podle insolvenčního zákona) pokládá za pohledávku,
jež bude uspokojována ve skupině přihlášených pohledávek ostatních
nezajištěných věřitelů bez práva přednosti. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil i
je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu