29 Odo 611/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. B.
Ch., bytem v Plzni, jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. P. a. s.,
zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 1/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2005,
č. j. 15 Cmo 122/2005-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 24. března 2005, č. j. 22 Cm 1/2004-71, Krajský soud v Plzni
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (P., s. r. o.) domáhala vůči
žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně J. P., a. s. vyloučení ve výroku
specifikovaných nemovitostí (pozemků) ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Odvolací soud přitakal
soudu prvního stupně v závěru, že ve smyslu ustanovení § 151d odst. 1
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném v době
uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 20. května
1996 (dále též jen „zástavní smlouva“), se odevzdáním věci v případě věci
nemovité rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Označené
ustanovení dopadá i na zástavu cizí nemovité věci a zástavní právo (jež bylo
důvodem soupisu nemovitostí do konkursní podstaty v režimu ustanovení § 27
odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“)
podle (platné) zástavní smlouvy vzniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, namítajíc, že
je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podle
ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v roce 1996 bylo možné dát
do zástavy i cizí nemovitou věc. Dovolatelka akcentuje, že odvolací soud při
svém rozhodování přijal argumentaci prezentovanou v „některých“ rozsudcích
Nejvyššího soudu, např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 328/1999 (jde o rozsudek ze
dne 26. listopadu 1999, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník
2000, pod číslem 48) nebo v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 (jde o rozsudek
ze dne 29. listopadu 2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2002, pod číslem 1). Uvedený závěr však podle ní není obecně přijímán
ani není správný. Potud dovolatelka poukazuje na to, že v rozsudku sp. zn. 2
Odon 85/97 vyslovil Nejvyšší soud také názor „naprosto opačný“ a ke shodnému
názoru dospěl v minulosti (v v rozsudku sp. zn. 5 Cmo 646/97) také Vrchní soud
v Praze. Dovolatelka odkazuje rovněž na „tehdejší komentáře k občanskému
zákoníku“, konkrétně na díla Bičovský, J. – Holub, M.: Občanský zákoník.
Poznámkové vydání s judikaturou. 3. vydání, Praha, Linde 1996, str. 188 a
„Fiala, J. – Hurdík. J. – Korecká, V.: Občanský zákoník – komentář,
ASPI“ (posledně označené dílo je takto citováno dovolatelkou).
Dovolatelka na podporu svého názoru cituje také rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. června 2003, sp. zn. 30 Cdo 2013/2002, jehož závěry shrnuje tak, že
převedl-li kupující nemovitost na základě kupní smlouvy, od které bylo následně
odstoupeno, před odstoupením dále na třetí osobu, není třetí osoba jako
kupující chráněna, ani když byla při nabytí nemovitostí v dobré víře a nestává
se vlastníkem nemovitosti (tím je po celou dobu původní prodávající, s ohledem
na zrušení smlouvy odstoupením „od počátku“). S použitím argumentu a maiori ad
minus pak uzavírá, že není důvod poskytovat zástavnímu věřiteli a jeho dobré
víře větší ochranu, než domnělému nabyvateli nemovitosti.
Konečně dovolatelka argumentuje i následnou změnou ustanovení týkajících se
zástavního práva (která výslovně zakotvuje, že možnost zřízení zástavního práva
nevlastníkem platí jen pro věci movité), z níž usuzuje, že zákonodárce tím
zjevně pouze přesněji formuloval vůli, kterou předtím vyjádřil ne zcela
jednoznačně, takže je „mimo jakoukoli logiku“ vykládat příslušné ustanovení
nadále způsobem, proti němuž uvedená novelizace směřuje.
V závěru dovolání dovolatelka snáší argumenty na podporu názoru, že výklad
ustanovení § 151d obč. zák. (ve znění účinném v roce 1996) podaný odvolacím
soudem je ústavně nekonformní.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání, jež je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.,
Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že v otázce výkladu ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. (ve
znění účinném v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000) co do možnosti jeho
aplikace na vznik zástavního práva, dá-li někdo do zástavy cizí nemovitou věc
bez souhlasu vlastníka, je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě
ustálená a jednotná.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud vydal 28. ledna 1998
rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž přitakal závěru, že podle ustanovení §
151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem,
jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“. Všechna
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po uvedeném datu a týkající se uvedeného
problému, jsou však založena na závěru opačném (totiž, že podle označeného
ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k nemovitosti,
jelikož odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve
smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitosti
v jeho prospěch). Jde o tato rozhodnutí Nejvyššího soudu: výše zmíněný
rozsudek sp. zn. 21 Cdo 328/99, rozsudek ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo
2204/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod
číslem 131), opět již zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, rozsudek ze
dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, (uveřejněný pod číslem 2/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek ze dne 25. září 2003, sp.
zn. 21 Cdo 1724/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník
2003, pod číslem 168), rozsudek ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo
796/2002. usnesení ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 918/2003, rozsudek
ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1782/2003, rozsudek ze dne 29. ledna
2004, sp. zn. 21 Cdo 2207/2003 usnesení ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo
884/2002, rozsudek ze dne 23. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 321/2004, rozsudek ze
dne 31. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 (uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 169), rozsudek ze dne 31. srpna
2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2004, pod číslem 179), usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo
890/2004, rozsudek ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 1403/2005 a usnesení
ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1561/2005.
K argumentaci rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2013/2002 Nejvyšší soud
doplňuje, že ten naopak výslovně přitakává závěrům obsaženým v rozsudcích sp.
zn. 21 Cdo 328/99 a 29 Cdo 2512/2000. Ve věci, ve které byl vydán zrušující
rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2013/2002, nadto Nejvyšší soud rozhodoval znovu
rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 490/2004, jenž se opět opírá o
závěry rozsudků sp. zn. 21 Cdo 328/99 a 29 Cdo 2512/2000.
Proti posledně označenému rozsudku Nejvyššího soudu byla podána i ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. prosince 2005, sp.
zn. I. ÚS 715/04, přičemž k dovolatelkou kritizovanému výkladu § 151d odst. 1
obč. zák. v rozhodném znění Ústavní soud uzavřel, že „obecné soudy (…)
aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem“.
Ostatně, také výše označený rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 byl podroben
ústavnímu přezkumu. I v tomto případě Ústavní soud odmítl ústavní stížnost
(usnesením ze dne 19. října 2005, sp. zn. II. ÚS 620/2004), výslovně se
přihlašuje k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
328/99 a uváděje, že závěr obecných soudů o tom, že předmětem zástavy podle §
151d odst. 1 obč. zák. mohou být jak věci movité, tak i nemovité, vychází z
konstantní judikatury, proti níž nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádné
výhrady. Podle Ústavního soudu by bylo proti smyslu citovaného ustanovení, aby
bylo omezeno pouze na věci movité a z nich pouze na ty, u nichž se vlastnické
právo nabývá převzetím. Poukaz stěžovatele na stávající úpravu občanského
zákoníku neměl Ústavní soud v dané souvislosti za relevantní.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané
situace za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo
na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu