USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o
dovoláních, která podali obviněný I. N., nar. XY, trvale bytem XY a J. D., nar.
XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11.
2021, sp. zn. 8 To 247/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 58/2018, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. N. a J. D.
odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2021, č. j. 6 T 58/2018-2101, byl obviněný I. N. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. D. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že obžalovaný
N. využil svého postavení soudce u Okresního soudu v XY, kdy po předchozí
dohodě s obžalovaným D., advokátem odsouzeného T. M., narozeného XY, na blíže
nezjištěném místě v blíže nezjištěný čas, nejpozději dne 16. 11. 2015, v
souvislosti s rozhodováním o žádostech o podmíněné propuštění z výkonu trestu
odnětí svobody, vedených u Okresního soudu v XY pod sp. zn. 2 PP 250/2015 a 2
PP 265/2015, instruoval obžalovaného D. k podání těchto žádostí ke konkrétně
dohodnutému dni a času, aby tak tyto žádosti byly s největší mírou
pravděpodobností přiděleny k vyřízení do jeho senátu „2 PP“, načež obžalovaný
D. podal tyto žádosti podle pokynů obžalovaného N. dne 16. 11. 2015 sám a dne
14. 12. 2015 prostřednictvím J. M. na podatelně Okresního soudu v XY v
dohodnutém čase,
přičemž po zamítnutí žádosti odsouzeného M. o podmíněné propuštění podané dne
16. 11. 2015 usnesením ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 2 PP 250/2015, a když
obžalovaný N. zjistil formální nedostatky žádosti podané k soudu dne 14. 12. 2015 (vedené pod sp. zn. 2 PP 265/2015), dne 18. 12. 2015 ve 13:42 hod. telefonicky informoval obžalovaného D. o nedostatcích této žádosti a nutnosti
doplnění písemné nabídky zájmového sdružení občanů T. P., oddíl nohejbalu, v
důsledku čehož D. na základě jeho pokynů informoval L. A., narozeného XY,
zástupce uvedeného zájmového sdružení občanů, o nutnosti doplnění zápisu z
mimořádné schůze tohoto občanského sdružení, což svědek za součinnosti
obžalovaného D. učinil,
následně obžalovaný N. dne 29. 12. 2015 v 9:06 hod., z místa bydliště XY, XY,
ze své soukromé emailové adresy XY zaslal zprávu obžalovanému D. emailovou
adresu XY, v níž upozorňuje, že odsouzený nemůže před uplynutím lhůty podle §
331 odst. 1 trestního řádu znovu žádat o podmíněné propuštění, žádost musí být
podána občanským sdružením se současným návrhem na přijetí záruky, tudíž o
návrhu odsouzeného nemůže být rozhodováno, je nutno jej doplnit tak, aby bylo
jasné, že žádá sdružení, současně k návrhu občanského sdružení musí být
přiloženo hodnocení osoby odsouzeného, a také podklady, ze kterých bude
vyplývat jejich vzájemní kontakt, podíl odsouzeného na společných akcích a
formální stanovisko sdružení, tedy zápis představenstva, jakým způsobem bylo
hlasováno, a dále v emailové zprávě obžalovaný N. popsal konkrétní body, které
musí obsahovat návrh zájmového sdružení na podmíněné propuštění,
načež obžalovaný D. podle těchto pokynů požádal L. A. o vytvoření dokumentů
požadovaných obžalovaným N., a tyto pak zaslal do datové schránky Okresního
soudu v XY dne 4. 1. a 5. 1. 2016 ke sp. zn. 2 PP 265/2015,
přičemž obžalovaný N. na jejich podkladě vyhodnotil ve veřejném zasedání dne 7. 1.
2016 žádost odsouzeného o podmíněné propuštění jako návrh občanského
sdružení na podmíněné propuštění odsouzeného T. M., čímž si tak za součinnosti
obžalovaného D., který plnil veškeré jeho pokyny, nepřípustně vytvořil podmínky
pro takovýto procesní postup, kterým umožnil projednání a následné rozhodnutí v
předmětné věci, kdy bez protiprávní inciativy obžalovaného N. by nemohla být
žádost odsouzeného T. M. podaná k soudu dne 14. 12. 2015, vedená pod sp. zn. 2
PP 265/2015, posouzena jako návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění
odsouzeného T. M., a tudíž by na podkladě této žádosti nemohl být odsouzený T. M. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, čehož si byli obžalovaní
vědomi,
čímž obžalovaný N., jemuž poskytoval požadovanou součinnost obžalovaný D.,
vykonával svou pravomoc tak, že porušil povinnosti soudce ve smyslu ustanovení
§ 79 odst. 1 a § 80 odst. 3 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích).
2. Za to byl obviněný I. N. podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon mu byl v souladu s
§ 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
3. Obviněnému J. D. byl za výše uvedené jednání uložen trest zákazu
činnosti podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 73 odst. 1 tr.
zákoníku spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 3 (tří) let.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2021,
č. j. 6 T 58/2018-2101, podal obviněný I. N. odvolání směřující do výroku o
vině a J. D. podal odvolání směřující do výroků o vině i trestu. Odvolání v
neprospěch obou obviněných podala státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v Karlových Varech, a to do výroků o vině i trestu.
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021, a to tak, že na podkladě odvolání obou
obviněných a státní zástupkyně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e)
tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2021, č. j. 6 T
58/2018-2101, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod bodem A)
uznal obviněného I. N. vinným pokusem přečinu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
obviněného J. D. pokusem přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou
pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového
stavu spočívajícího v tom, že I. N. coby soudce Okresního soudu v XY na
nezjištěném místě nejpozději 14. prosince 2015 instruoval advokáta J. D. na
podkladě jejich předchozí dohody, kdy je třeba k uvedenému soudu podat žádost o
podmíněné propuštění T. M., jehož J. D. obhajoval, aby byla s největší mírou
pravděpodobností přidělena k vyřízení do senátu I. N., načež J. D. tuto žádost
podal podle uvedené dohody v konkrétním čase 14. prosince 2015 na podatelně
Okresního soudu v XY prostřednictvím J. M.,
načež I. N. zjistil, že jsou v ní formální nedostatky, a tak o nich 18. prosince 2015 ve 13.42 hodin telefonicky informoval J. D. s tím, že je třeba v
žádosti doplnit předloženou písemnou nabídku oddílu nohejbalu T. P., který také
navrhl, aby byl T. M. podmíněně propuštěn, v důsledku čehož J. D. na základě
pokynů I. N. informoval 18. prosince 2015 L. A., zástupce uvedeného oddílu, že
je nutno žádost doplnit o zápis z mimořádné schůze, poté uvedený zápis
zformuloval a 22. prosince 2015 L. A. sdělil, že je třeba doplnit i zápis z
výboru oddílu,
a když mu pak na jeho e-mailovou adresu I. N. poslal 29. prosince 2015 v 9.06
hodin ze svého bydliště ve XY, XY, ze své soukromé e-mailové adresy upozornění,
že odsouzený nemůže znovu žádat o podmíněné propuštění před uplynutím
šestiměsíční lhůty uvedené v § 331 odst. 1 trestního řádu, což souviselo s tím,
že Okresní soud v XY v prosinci 2015 pravomocně zamítl předchozí žádost T. M. o
podmíněné propuštění, a že občanské sdružení musí žádost podat se současným
návrhem na přijetí záruky a že se tudíž o návrhu odsouzeného nedá rozhodnout a
je nutno jej doplnit tak, aby bylo jasné, že žádá občanské sdružení, a že k
návrhu tohoto sdružení musí být přiloženo hodnocení odsouzeného a podklady, ze
kterých bude vyplývat jejich vzájemný kontakt a podíl odsouzeného na společných
akcích a formální stanovisko sdružení, tedy zápis jeho představenstva o tom,
jak hlasovalo, a dále popsal konkrétní body, které musí návrh zájmového
sdružení na podmíněné propuštění obsahovat, tak J. D. L. A. 29. prosince 2015
telefonoval, že má starší materiál zahodit a nahradit to tím, co mu J. D. pošle
nyní, a 2. ledna 2016 se L. A. ptal, zda se mu už podařilo sehnat razítko a
podpisy, a pak J. D. tyto dokumenty 4. a 5. ledna 2016 zaslal do datové
schránky Okresního soudu v XY ke sp. zn.
2 PP 265/2015, pod kterou se uvedená
žádost projednávala,
a I. N. na jejich podkladě 7. ledna 2016 ve veřejném zasedání vyhodnotil shora
uvedenou žádost nohejbalového oddílu T. P. jako řádný návrh občanského sdružení
na podmíněné propuštění T. M., což mu umožnila jeho shora popsaná inciativa
spojená s doplněním tohoto návrhu, na jehož podkladě Okresní soud v XY za jeho
účasti T. M. podmíněně propustil svým usnesením ze 7. ledna 2016 sp. zn. 2 PP
265/2015,
a obžalovaní si tudíž byli vědomi, že by T. M. nemohl být podmíněně propuštěn
na podkladě své žádosti ze 14. prosince 2015,
čímž I. N. porušil povinnosti soudce uvedené v § 79 odst. 1 a § 80 odst. 3
písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přestože T. M. splňoval
zákonné předpoklady pro to, aby byl podmíněně propuštěn, už v době, kdy Okresní
soud v XY za účasti I. N. zamítl v prosinci 2015 jeho předchozí žádost o
podmíněné propuštění, a že ho uvedený soud mohl podle § 331 odst. 1 trestního
řádu podmíněně propustit i bez jakékoli žádosti.
6. Za uvedená jednání byli obvinění I. N. a J. D. odsouzeni podle § 329
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož
výkon jim byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
7. Současně odvolací soud pod bodem B 1) obviněné I. N. a J. D. podle §
226 b) tr. ř. zprostil obžaloby sp. zn. ZT 117/2016, podle níž měl obviněný I.
N. spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku a obviněný J. D. měl spáchat přečin zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to tím, že obviněný N. využil svého postavení
soudce u Okresního soudu v XY, kdy po předchozí dohodě s obžalovaným D.,
advokátem odsouzeného T. M., narozeného XY, v úmyslu opatřit neoprávněný
prospěch odsouzenému T. M. v souvislosti s rozhodováním o žádosti o podmíněné
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vykonávaného ve Věznici Všehrdy,
vedené u Okresního soudu v XY pod sp. zn. 2 PP 250/2015, úmyslně obešel systém
přidělování spisů soudcům Okresního soudu v XY a zajistil, aby žádost
odsouzeného M. podaná prostřednictvím obhájce D. 16. listopadu 2015 byla
přidělena k vyřízení senátu N. „2 PP“, čehož dosáhl tak, že žádost byla záměrně
podána na podatelnu Okresního soudu v XY v konkrétním dohodnutém čase, přičemž
tato žádost byla zamítnuta, takže N. za aktivní součinnosti D. vykonával svou
pravomoc způsobem odporujícímu jinému právnímu předpisu tím, že úmyslně porušil
povinnosti soudce ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 a § 80 odst. 3 písm. a)
zákona č. 6/2002 o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o
změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť podle
citovaných ustanovení jsou soudci při výkonu své funkce vázáni pouze zákonem,
jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat
v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě
skutečností zjištěných v souladu se zákonem, současně je soudce povinen
vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví, při své
rozhodovací činnosti nesmí od účastníků řízení nebo stran soudního řízení anebo
jejich zástupců, s výjimkou případů stanovených zákony o řízení před soudy,
jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové
podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít
vliv, dále pak oba obžalovaní jednali v rozporu s vnitřní organizací soudu a
rozvrhem práce podle ustanovení § 40 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů, a též porušili samotný účel
trestního řízení ve smyslu ustanovení § 1 s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5
trestního řádu, kdy nepostupovali podle obecných zásad trestního řízení,
protože tento skutek není trestným činem.
8. Pod bodem B 2) pak byli obvinění I. N. aj. D. podle § 226 písm. a)
tr. ř. zproštěni části téže obžaloby, podle níž měl obviněný I. N. spáchat
zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku a obviněný J. D. měl spáchat zločin podplacení podle § 332 odst. 1
alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, čehož se měli dopustit jednáním
spočívajícím v tom, že N. po jednání popsaném v odsuzující části tohoto
rozsudku a v předchozí zprošťující části tohoto rozsudku převzal na základě
předchozích ujednání s D. za uvedené jednání finanční odměnu nejméně 80.000 Kč
v hotovosti, kterou mu D. předal 9. ledna 2016 od 11.10 do 11.54 hodin v XY,
protože se neprokázalo, že se tento skutek stal.
II.
9. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11.
2021, sp. zn. 8 To 247/2021, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců
samostatná dovolání.
10. Obviněný I. N. v podaném dovolání (č. l. 2244 - 2256) uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Obviněný namítl, že v projednávané věci došlo k upravování skutku do
té míry, že je diskutabilní, zda je zachována totožnost skutku, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, a pro který byla podána obžaloba. Poukázal na
ustanovení § 177 tr. ř. upravující náležitosti obžaloby s tím, že v ní musí být
jasně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn
s jiným. Soud je v hlavním líčení limitován podanou obžalobou v tom směru, že
může rozhodovat jen o skutku uvedeném v obžalobě. Soud tyto meze nesmí
překročit. Jestliže by soud rozhodl o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán
obžalobou, porušil by tím ustanovení § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 tr. ř., což je
vadou rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvodem pro
jeho zrušení. Obviněný srovnává popis skutků a jim přiřazené právní kvalifikace
obsažené v obžalobě podané v roce 2018 Okresním státním zastupitelstvím v
Lounech a v prvním rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 9.
2019, kdy poukázal na závěr tohoto soudu, že na rozdíl od podané obžaloby
skutek týkající se trestného činu podplácení a jeho právní kvalifikaci oproti
podané obžalobě vypustil. Dále poukázal na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne
3. 10. 2019, kterým byl zrušen prvý rozsudek nalézacího soudu a v rámci něhož
bylo nalézacímu soudu uloženo, aby si ujasnil, zda jde o jeden dva nebo více
skutků. Nalézací soud rozhodl dne 8. 6. 2021 shodně jako ve svém prvním
rozsudku. Tento rozsudek pak odvolací soud zrušil a věc pravomocně ukončil tak,
že o ní sám rozhodl, kdy částečně obviněné uznal vinnými a částečně je podané
obžaloby zprostil.
12. Dále obviněný namítl s odvoláním na tzv. extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním, že tvrzení odvolacího
soudu obsažené ve skutkové větě, že coby soudce Okresního soudu v XY nejpozději
dne 14. 12. 2015 instruoval spoluobviněného advokáta J. D. na podkladě jejich
předcházející dohody, aby k uvedenému soudu podal žádost o podmíněné propuštění
T. M. tak, aby byla s největší mírou pravděpodobností přidělena k vyřízení do
jeho senátu, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Nic takového se podle
dovolatele nestalo a jedná se pouze o domněnku a spekulaci policejního orgánu,
že to tak mohlo být, přičemž není zřejmé kdy, kde a jak měla být taková dohoda
uzavřena a jestli vůbec. Takový důkaz nebyl zachycen ani odposlechy a jinými
vyšetřovacími úkony (ostatně takový by nemohl být ani proveden při hlavním
líčení s ohledem na ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř.). Tato rozhodná skutková
zjištění jsou proto ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Výrok
rozsudku postrádá způsob spáchání trestného činu, kdy se nelze spokojit s
konstatováním, že dohoda uzavřena byla.
13. Soud rovněž nedostál ustanovení § 125 tr. ř., neboť odůvodnění
rozsudku postrádá hodnocení důkazů, vše stojí toliko na závěru, že to tak mohlo
být. Soudy obou stupňů ignorovaly, že žádost ze dne 14. 12. 2015 byla podána na
základě pokynů T. M. J. D. dopisem ze dne 6. 12. 2015, přičemž tento důkaz byl
proveden u hlavního líčení a T. i J. M. byli k jeho existenci následně
vyslechnuti. Podání žádosti dne 14. 12. 2015 bylo tedy výhradně na základě
pokynu T. M. bez účasti obviněného. Na zmíněné důkazy však nebylo reagováno.
14. Obviněný dále namítl, že rozhodnutí je založeno na procesně
nepoužitelných důkazech a že ve vztahu k prokázání jejich procesní
nepoužitelnosti nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované důkazy. Ve věci bylo
proto soudy obou stupňů porušeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces. Soudy obou stupňů se totiž nevypořádaly s otázkou legitimity pořízených
odposlechů, což odmítly s tím, že jim toto posouzení nenáleží, čímž zasáhly do
práv dovolatele zaručených čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Navrhoval, aby soud vyžádal a stranám předložil spis
sp. zn. OKFK – 2422/TČ – 2018, ve kterém došlo k zahájení úkonů trestního
řízení a následně k nařízení odposlechu telefonů, emailových zpráv a sledování
nejen osoby obviněného, ale i D., a to proto, že měl s K. dlouhodobě páchat
trestnou činnost. Nelze se spokojit s vyjádřením státní zástupkyně, že
předložení tohoto spisu není možné, když nebyla doložena ani zjištěna jediná
okolnost, proč by nebylo možné spis předložit. Soud se tento spis ani nepokusil
vyžádat podle § 8 odst. 5 tr. ř. Podle obviněného se přitom jednalo o klíčový
důkaz k posouzení samotné legitimity zahájení úkonů v trestním řízení a
následně k nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i
dalších operativně pátracích úkonů policejního orgánu. Nepředložením zmíněného
spisu, možná ve snaze zakrýt nezákonné praktiky tohoto útvaru, vedlo k porušení
základního práva podle čl. 8 Úmluvy ve spojení s článkem 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod tím, že byly odmítnuty důkazní návrhy směřující k
objasnění zákonnosti pořízení odposlechů. Ve vztahu k této problematice
dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II ÚS
2806/08. Tím byl obviněný zbaven možnosti se nařízeným odposlechům bránit ve
věci vedené OKFK sp. zn. 2422/TČ-2015. Dále namítl, že po právní moci rozsudku
mu nebyla dána možnost podat k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání příkazu k
odposlechu a postupu podle § 88 odst. 8 tr. ř. a v tomto ohledu poukázal na
judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4
Pzo 14/2018), kdy zdůraznil požadavek na respektování podmínek pro vydání
příkazu k odposlechu a jeho odůvodnění. Není totiž přípustné, aby teprve na
základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom,
zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek
musí příkazu k odposlechu předcházet. V žádném případě se nemůže jednat o
spekulaci vyšetřujících policistů, ale musí jít o spolehlivou a podloženou
informaci. Dovolatel je přesvědčen, že v jeho případě bylo zahájení úkonů v
trestním řízení vůči jeho osobě zcela spekulativní a vedeno záměrem zajistit
odposlech funkcionářů soudů a státního zastupitelství.
V současné chvíli se pak
jistě osoby, jež odposlechy vyžádaly, musí obávat, že takové praktiky mohou být
odkryty a za své účelové jednání budou potrestány a právě z tohoto důvodu nebyl
spis předložen obviněným, neboť si ani jinak nelze představit, že by byl
nejméně od roku 2015, tj. po dobu téměř osmi let ještě stále prováděn odposlech
a záznam telekomunikačního provozu soudců a státních zástupců ve specifikovaném
policejním spisu. Nadto neexistuje žádná trestní věc, na základě které by mohlo
dojít k postupu podle § 88 odst. 2 tr. ř. Spis sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015 byl
vytvořen na podkladě nepodložených tvrzení a nesmyslů ohledně údajného
ovlivňování výsledků trestního řízení obviněným a K. Nikdo až dosud
nevysvětlil, proč byl sledován i D., když s K. ani s obviněným nemá žádné
spojení. Odůvodnění soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové rozhodně nelze
považovat za adekvátní s ohledem na závažnost zásahu do práv obviněných. Tyto
odposlechy žádnou trestnou činnosti nezachytily, a proto by k nim nemělo být
ani přihlíženo. Závěrem k namítanému použití odposlechů dovolatel namítl, že
rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové jakožto soudu místně nepříslušného
je neodůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné.
15. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že skutek, pro který byla podána obžaloba Okresním státním
zastupitelstvím v Lounech, neodpovídá skutku, pro který byl odsouzen. V
obžalobě byl skutek vymezen jako jednání od 16. 11. 2015 až do 9. 1. 2016 a
spočíval v tom, že obvinění měli postupně naplnit svůj záměr zajistit pro
odsouzeného T. M. výhodu spočívající v neoprávněném podmíněném propuštění z
výkonu trestu na svobodu, přičemž pro naplnění tohoto záměru měl vytvářet
podmínky na pracovišti Okresního soudu v XY on jakožto soudce tohoto soudu a
obviněný D., který měl doplňovat žádosti o propuštění odsouzeného na svobodu
podle jeho pokynů. Svým jednáním měl porušit povinnosti soudce uvedené v zákoně
o soudech a soudcích a obdržet za celé toto jednání finanční odměnu od
obviněného D. Poukázal na dikci § 220 odst. 1 tr. ř. a zdůraznil, že soud je
žalobním návrhem vázán. Odvolací soud však ve svém pravomocném rozhodnutí
rozdělil skutek na 3 samostatné skutky. První skutek měl spočívat v rozhodování
Okresního soudu v XY o žádosti odsouzeného M. ze dne 16. 11. 2015, kterážto
žádost byla dne 4. 12. 2015 zamítnuta, což považoval soud za ukončenou část
jednání, přičemž pro toto jednání oba obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. viny
zprostil. Druhý skutek vymezil jako rozhodování soudu a dohodu obviněných o
nové žádosti odsouzeného M. ze dne 14. 12. 2015, na které se měli domlouvat na
nezjištěném místě nejpozději dne 14. 12. 2015 a dále dne 18. 12. 2015
telefonicky. Obviněný o žádosti rozhodl dne 7. 1. 2016, kdy M. podmíněně
propustil s přijetím záruky nohejbalového oddílu T. P. Tímto skutkem uznal
obviněného a spoluobviněného D. vinným. Jednání obviněných stran žádostí o
podmíněné propuštění bylo rozděleno na dva samostatné skutky s tím, že první
byl ukončen právě dne 4. 12. 2015, žádost byla formulována jinak než druhá,
dohody nebyly prokázány a následek podle soudu nenastal, neboť podle soudu
obviněný splňoval podmínky k propuštění i bez návrhu podle § 331 odst. 1 tr. ř. I kdyby to bylo teoreticky možné, tak v případě druhého skutku (tedy
rozhodování o druhé žádosti) by se jednalo o pokračování v trestném činu ve
smyslu § 116 tr. zákoníku, neboť obě jednání by byla vedena jednotným záměrem
(propuštění odsouzeného), stejným způsobem provedení (vzájemná dohoda
obviněných) a blízkou časovou souvislostí. Skutek, za který byli spolu s
obviněným D. odsouzeni, je podle něj pokračováním skutku, pro který byli
obžaloby zproštěni. Zproštěním v rozsudku odvolacího soudu zařazeným pod bodem
B) 1. tedy odvolací soud podle obviněného jeho i spoluobviněného D. zprostil
celého skutku vymezeného obžalobou. Obžaloby byl spolu se spoluobviněným D. zproštěn i pro třetí skutek, jenž měl spočívat v přijetí a poskytnutí úplatku
(§ 331 odst. 1, 3 tr. zákoníku), kdy měl být úplatek poskytnut nejen za
vyhovění žádosti o podmíněném propuštění, ale i za to, že se tak stane
způsobem, kdy bude jako soudce postupovat v rozporu se svými pravomocemi a v
rozporu se zákonem o soudech a soudcích.
V takovém případě by však byl trestný
čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v
jednočinném souběhu s trestným činem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1,3
písm. b) tr. zákoníku, kdy tento skutek přiřadil odvolací soud i ke skutku, pro
který uznal obviněného a spoluobviněného D. vinnými. Jelikož se u trestné
činnosti, jíž se měl společně s obviněným D. dopustit, jedná o pokračující
skutek a jednání v jednočinném souběhu, tak je odvolací soud zprošťujícím
výrokem pod body B) 1. a B) 2. rozsudku zprostil i celé obžaloby. Výrok o vině
v rozsudku označený A) neměl být proto vydán. Zároveň zdůraznil, že ve věci
nebyla realizována změna v právním posouzení skutku podle § 160 odst. 6 tr. ř.
16. Obviněný rovněž kritizoval závěr soudů, že došlo k naplnění znaku
tzv. druhého úmyslu, neboť odsouzený T. M. mohl být z výkonu trestu podle
názoru odvolacího soudu propuštěn i bez návrhu dne 16. 11. 2015. Podle
dovolatele pak ze situace logicky vyplývá, že se tak mohlo stát i kdykoliv
poté. Jako soudce tedy mohl postupovat v rozporu s povinnostmi uloženými
zákonem o soudech a soudcích, a pokud odsouzený M. splňoval podmínky pro
propuštění z výkonu trestu a mohl být soudem kdykoliv legálně propuštěn i bez
návrhu, nemohla být naplněna pohnutka k celému jednání jeho a obviněného D.
(tzv. druhý úmysl). K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího státního
zastupitelství č. j. 2 NZT 18/2016-251.
17. V podaném dovolání obviněný I. N. rovněž brojil proti právní
kvalifikaci užité odvolacím soudem s tím, že jeho jednání nevykazuje formální
znaky trestného činu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku ani potřebný materiální znak. Opětovně zdůraznil, že v
hlavním líčení nebyl proveden jediný důkaz svědčící o uzavření jakékoliv dohody
mezi ním a D. Nebylo objasněno, zda dohoda byla uzavřena, zda osobně,
telefonicky nebo kdy a kde. Odvolací soud převzal spekulaci nalézacího soudu
zakládající se pouze na telefonickém sdělení spoluobviněného D., že žádost byla
podána. Obviněný doslova uvedl, že „domnívat se může policista a vymyšlené
skutečnosti zanést do usnesení o zahájení úkonů v trestním řízení, soud však
musí své tvrzení v rozsudku opřít o důkazy a tyto provést při hlavním líčení,
nikoli na základě domněnky převzaté od policie.“ S poukazem na ustanovení § 120
odst. 3 tr. ř. dovolatel zdůraznil, že odsuzující výrok rozsudku musí obsahovat
místo, čas a způsob spáchání trestného činu popřípadě i uvedení jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. V
projednávané věci však rozsudek podle něj takovéto náležitosti neobsahuje a je
opřen o domněnky a spekulace, že tomu tak mohlo být nejpozději dne 14. 12.
2015. Požadavkem předmětného ustanovení § 329 tr. zákoníku je nejen úmysl
porušit zákon, ale i pohnutka, druhý úmysl způsobit škodu nebo opatřit
neoprávněný prospěch. Prokázání tohoto neoprávněného prospěchu požadoval
odvolací soud ve svém prvním kasačním rozhodnutí. Pokud ale mohl být odsouzený
M. propuštěn i bez návrhu, jak ostatně konstatoval odvolací soud ve svém
rozsudku, proti němuž je podáváno dovolání, tak popřel existenci neoprávněné
výhody, která měla být získána jednáním dovolatele a spoluobviněných. Podle §
331 odst. 1 tr. ř. totiž může být odsouzený, který splňuje podmínky pro
podmíněné propuštění, propuštěn i bez návrhu, postačí stanovisko ředitele
věznice. Z toho vyplývá, že odsouzený může být propuštěn bez návrhu a není
nutno zachovat lhůtu šesti měsíců od předchozího zamítavého rozhodnutí.
Dovolatel poukazuje na to, že pokud by skutečně chtěl poskytnout odsouzenému M.
neoprávněnou výhodu, mohl požádat o stanovisko ředitele věznice a propustit
odsouzeného bez dalšího již v prosinci 2015.
18. Žádný právní předpis nezakazuje soudci, aby vyzval obhájce k
doplnění návrhu. Telefonický hovor, email a odkaz na veřejně užívaný komentář
C. H. Beck k § 6 tr. ř. nemůže být proto podkladem pro uznání viny pro přečin
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toto
jednání nadto nevyžaduje takový stupeň společenské škodlivosti, aby mohlo být z
hlediska materiální stránky vůbec považováno za trestný čin.
19. V podaném dovolání rovněž namítl porušení § 80 odst. 3 zákona o
soudech a soudcích, kdy poukázal zejména na písm. a) tohoto ustanovení a v
návaznosti na to namítl, že z žádného odposlechu nevyplývá, že by s D.
projednával procesní otázky nebo podával informace, které nebyl oprávněn
sdělit. Jeho motivací bylo mít kompletní spis do 7. 1. 2016, na kterýžto den
připadalo poslední jednání jeho úseku, aby mohl rozhodnout ve věci, čímž mu
pouze dal plnou možnost uplatnit jeho zákonná práva. V tomto rozhodně nemůže
být spatřován trestný čin. Závěr soudu, že jednal v úmyslu opatřit někomu
neoprávněný prospěch, je v přímém rozporu s jeho vlastním rozhodnutím v bodě B)
1. Pokud by výzva soudce obhájci, aby doplnil a upravil svůj návrh o údaje
vyžadované judikaturou, když jinak podmínky pro podmíněné propuštění podle
trestního řádu byly naplněny, byla porušením práva, tak by museli být stíháni
všichni soudci, kteří v zájmu rychlosti řízení s obhájci běžně komunikují bez
ohledu na to, že obhájce znají či nikoliv. Názor soudů v projednávané věci je
podle obviněného popření zásady nezávislosti rozhodování soudce, který v daném
případě tento postup upozornění obhájce na nedostatky považoval za správný.
Jednání tedy nemělo být kvalifikováno podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
pro neexistenci potřebné materiální stránky a jak sám odvolací soud uvádí ve
výroku rozsudku, odsouzený M. mohl být propuštěn i bez návrhu podle § 331 odst.
1 tr. ř. Nebyla tak naplněna formální ani materiální stránka trestného činu
kladeného mu za vinu. V návaznosti na svou přecházející argumentaci obviněný
poukazuje na povinnost soudců civilních úseků upozornit účastníky řízení na
nedostatky návrhu a vyzvat je k doplnění. V trestním řízení je však podle
rozhodnutí soudů v projednávané věci takový postup nezákonný, neboť žádný
předpis neumožňuje vyzvat obhájce k doplnění návrhu. Soudy tak pomíjejí zásadu
vyjádřenou v článku 2 odst. 4 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, který uvádí, že
„Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen
činit, co zákon neukládá.“, jakož i článek 2 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb.,
LZPS, který stanovuje, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo
nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
20. Ve vztahu k posouzení společenské škodlivosti jeho jednání obviněný
poukazuje na § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že je nutné posoudit do jaké míry
je společensky škodlivé, a zákonem zakázané, když soudce vyzve obhájce k
doplnění návrhu, tedy jak je toto jednání způsobilé ohrozit nebo porušit
společenské zájmy chráněné trestní zákoníkem, tedy objekt trestného činu. K
citelnému postihu obviněného by podle něj eventuálně postačilo v souladu se
zásadou ultima ratio kárné řízení, kdy zásadu subsidiarity trestní represe
obsáhle rozvádí s ohledem na příslušnou judikaturu (zejména stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
V návaznosti na posouzení subsidiarity trestní represe ve vazbě na trestný čin
kladený mu za vinu zdůraznil závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6.
2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016 a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015,
které spočívaly v opatření informací neoprávněnou lustrací, a které zdůraznily,
že samotným neoprávněným opatřením informace nejsou naplněny podmínky § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale vyžaduje se, aby pro objektivní naplnění
skutkové podstaty tohoto trestného činu, aby z této informace, resp. z tohoto
neoprávněného postupu, mohl mít někdo neoprávněný prospěch.
21. V další části mimořádného opravného prostředku obviněný směřoval
svoji argumentaci k přezkumu zákonnosti odposlechů a příkazu ke sledování osob
a věcí z policejního spisu OKFK – 2422/Tč – 2015 pořízených na základě
rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 0 Nt
143/2015, a ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 0 Nt 165/2015 a 0 Nt 164/2015, a
požádal o přezkum zákonnosti těchto příkazů, kdy rovněž navrhl, aby Nejvyšší
soud postupem podle § 314m odst. 1 tr. ř. vyslovil, že vydáním těchto příkazů
byl porušen zákon. Zákonnost těchto příkazů byla přezkoumávána Nejvyšším soudem
v samostatném řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn 4 Pzo 8/2022.
22. S ohledem na výše uvedené proto obviněný I. N. navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021, zrušil v odsuzujícím výroku A), jakož
i pro své vady zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na citované
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla
podkladu a postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o zproštění v
napadaném odsuzujícím výroku obžaloby postupem podle § 226 písm. a) tr. ř.,
eventuálně aby zrušil v odsuzujícím výroku A) rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021, a jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2021, č.j. 6 T 58/2018-2101,
jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a přikázal věc
Okresnímu soudu v Karlových Varech k novému projednání a rozhodnutí.
23. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne
16. 3. 2022, č.j. 1 NZO 136/2022-30.
24. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného I.
N., státní zástupce uvedl, že soubor námitek vymezující se proti skutkovým
okolnostem podávání žádosti o podmíněné propuštění odsouzeného T. M. směřuje
proti hodnocení dokazování soudy nižších stupňů a jeho rozsahu, rozporuje
učiněné skutkové závěry a snaží se je ve prospěch obviněného modifikovat.
Zdůraznil přitom, že dovolací soud je těmito závěry vázán, kdy ani nově
zakotvený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje
polemiku s konkrétně provedenými důkazy a jejich hodnocením, ale cílí na
nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu,
popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.
25. K námitce obviněného směřující proti neakceptování jeho důkazního
návrhu na doplnění dokazování spisovým materiálem policejního orgánu sp. zn.
OKFK 2422/TČ 2015, státní zástupce uvedl, že této námitce není možno
přisvědčit, kdy s ohledem na stabilizovanou judikaturu zdůraznil, že není
povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, ale toliko o navrhovaném
důkazu rozhodnout a takové rozhodnutí odůvodnit. V posuzované věci této
povinnosti nalézací soud dostál, jak vyplývá z bodu 68. odůvodnění jeho
rozhodnutí.
26. K námitkám obviněného zpochybňujících zachování totožnosti skutku a
na něj navazující námitky překážky věci rozsouzené státní zástupce uvedl, že
výhrady takového způsobu porušení obžalovací zásady mohou jen výjimečně naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud toto porušení mělo
nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání
obviněného, což však není nyní posuzovaný případ. Vznesené námitky podle
státního zástupce pramení z chybného chápání pojmu totožnost skutku a změn
popisu skutku po dokazování. Poukázal na to, že v projednávané věci nebyly
shledány podmínky pro závěr o pokračování v trestném činu podle § 116 tr.
zákoníku, a to zejména absence jednotícího úmyslu, kdy již při prvním útoku
musí pachatel vědět, že budou spáchány útoky další, k čemuž odkázal na bod 9.
rozsudku odvolacího soudu. Rovněž zdůraznil, že požadavek ustanovení § 220
odst. 1 tr. ř. rozhodně neznamená, že skutek popsaný v žalobním návrhu musí být
identický se skutkem ve výroku rozsudku. V průběhu dokazování před soudem může
dojít k odpadnutí některých skutečností nebo naopak jejich přibytí. Podstata
skutku leží především v jednání a následku tímto jednáním způsobeném, pokud
tedy bude zachována alespoň částečná shoda v jednání a následku, bude zachována
i totožnost skutku. V projednávaném případě tak mohly být části skutku
korigovány vzhledem ke změnám skutkového základu v hlavním líčení, kdy se
některé skutkové okolnosti tvrzené obžalobou nepodařilo prokázat. Dále uvedl,
že odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího nezaujal prezentaci skutku ani v
podobě jednočinného souběhu s úplatkářstvím, kdy by jedním skutkem spáchal
obviněný více trestných činů, což mu umožnilo o vyčleněném jednání rozhodnout
samostatně, aniž by tímto postupem založil překážku věci rozhodnuté. Nedošlo
tak ke dvojímu rozhodnutí o témže skutku v rozporu se zásadou ne bis in idem a
k situaci, kdy by existoval zároveň odsuzující i zprošťující výrok.
27. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, že každý může
činit, co není zákonem zakázáno. Poukazovaný ústavní princip zaručený čl. 2
odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv totiž není přiléhavý
projednávané věci, neboť se vztahuje na běžného občana a nikoliv na výkon
pravomoci soudce v trestním soudnictví. Obviněný se podílel na realizaci soudní
moci, kterou je možno uplatňovat pouze v případech, které stanoví zákon. V
projednávané věci porušil své povinnosti jako soudce dané § 79 odst. 1 a § 80
odst. 3 zákona o soudech s soudcích. Pro jím zvolenou intervenci, která měla
vyústit v úspěšnou realizaci propuštění obviněného M. z titulu návrhu
nohejbalového oddílu, mu nesvědčila žádná tzv. legální licence.
28. K námitce obviněného stran užití zásady subsidiarity trestní represe
státní zástupce uvedl, že ji lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ale
není možno ji shledat opodstatněnou, kdy odkázal na argumentaci obsaženou ve
vyjádření k dovolání obviněného J. D., která dopadá i na projednávaný případ.
29. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného I. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně s tím
vyslovil souhlas v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud
rozhodl v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
30. Obviněný J. D. v podaném dovolání (č. l. 2233-2337) uplatnil
výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., maje za to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
31. Stejně jako spoluobviněný I. N. obviněný silně akcentuje, že
odsouzený T. M. splňoval všechny podmínky pro podmíněné propuštění již při
prvém veřejném zasedání dne 4. 12. 2015, kdy byla jeho žádost zamítnuta.
Následný postup spoluobviněného I. N. dne 7. 1. 2016 byl toliko nápravou jeho
pochybení, přičemž k žádnému zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku nedošlo. Tato námitka konzistentně uplatňována již od
počátku trestního řízení byla vyslyšena až v tomto odvolacím řízení. Odvolací
soud aproboval závěr nalézacího soudu, že „jednání obžalovaných neumožnilo, že
byl T. M. podmíněně propuštěn, ale že se tak stalo na podkladě návrhu
nohejbalového oddílu T. P.“. Neoprávněnou výhodou mělo být to, že nohejbalový
oddíl neměl právní subjektivitu. Krajský soud však upozornil na to, že
odsouzený M. mohl být Okresním soudem v XY propuštěn z vlastní iniciativy,
pokud by v potřebném směru doplnil dokazování. Ve svých úvahách obsažených
zejména v bodech 112. a 113. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se tento soud
vyhýbá zásadní otázce, zdali předmětné rozhodnutí ze dne 7. 1. 2016 bylo
nezákonné, resp. zda na podkladě nezákonného postupu lze dospět k zákonnému
rozhodnutí. Přirovnává tuto otázku k teorii tzv. otráveného stromu, kde dochází
k závěru, že pokud by bylo tímto způsobem dosaženo rozhodnutí v neprospěch
pachatele, jde o postup nepřípustný.
32. Krajský soud dospěl k závěru, že propuštění odsouzeného T. M. dne 7. 1. 2016 nezákonné nebylo, neboť měl být fakticky propuštěn již 4. 12. 2015. Na
podkladě této skutečnosti dospěl soud k závěru, že se jednalo toliko o pokus
trestného činu. Zdůvodnění tohoto závěru obsaženo v bodě 72. tohoto rozhodnutí
je však podle názoru dovolatele poněkud kusé. Poukazuje na to, že trestný čin
podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným deliktem a záleží
v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch. V posuzovaném případě pak tím, že vykonává svou
pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Druhotný úmysl však v
projednávané věci není možné shledat, neboť prospěchu odsouzeného T. M. dosaženo nebylo. Samotný odvolací soud totiž konstatoval, že ten měl být
propuštěn již týdny předtím. Byť tedy šlo o dokonaný trestný čin na úrovni
pokusu, je zřejmé, že z hlediska individuálního objektu (tj. zájmu odsouzeného
T. M.) šlo o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Dovolatel zdůraznil, že onen
specifický úmysl dosažení neoprávněné výhody musí být znám i účastníku na
trestném činu úřední osoby. Nepostačí vědomí nesplnění nebo porušení povinnosti
speciálním subjektem – úřední osobou, ale je zapotřebí znalosti, že jde o
dosažení konkrétní výhody konkrétní osoby. Oba obvinění se přitom snažili
docílit nezávadného účinku, k čemuž obviněný odkázal na bod 27. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soud ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017. Oba si
byli vědomi toho, že odsouzený má být propuštěn a jejich snaha směřovala právě
k nápravě tohoto stavu, avšak nepřípustnými prostředky. Trestnost takového
jednání by měla být podle obviněného hodnocena velmi obezřetně, což však
odvolací soud neučinil. S odkazem na odbornou literaturu (viz. Solnař, Fenyk,
Císařová, Základy trestní odpovědnosti, Orac: Praha 2003, str. 340) týkající se
posuzování společenské nebezpečnosti trestných činů a ustanovení § 12 odst. 2
tr. zákoníku dospěl k závěru, že jak u něj, tak u spoluobviněného I. N. jsou
splněny podmínky pro aplikaci subsidiarity trestní represe z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti podkračující spodní hranici trestnosti
běžně se vyskytujících trestných činů. Oba usilovali o zákonný a spravedlivý
cíl, nápravu nedostatků prvého rozhodnutí ze 4. 12. 2015, u něhož krajský soud
shledal, že bylo vadné, a to až na hranici kárného provinění soudce. Rozhodnutím o podmíněném propuštění ze dne 7. 1. 2016 tedy odsouzený T. M. zvýhodněn nebyl. V návaznosti na uvedenou argumentaci dále uvádí, že trestní
odpovědnost soudce za jeho rozhodnutí je řídkým jevem, ke kterému se vyjádřil
Nejvyšší soud například ve věci sp. zn. 8 Tdo 1350/2013, které konstatovalo, že
trestní postih soudce za jeho rozhodnutí je vzácným jevem a lze jej uplatnit
zejména, když „rozhodování soudce v konkrétní věci je úmyslně účelové a je
vedeno záměrem poškodit konkrétního účastníka soudního řízení nebo ho
zvýhodnit. Zvláště pečlivě je třeba v takových případech posoudit i zásadu
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku“.
Zmiňovanou
účelnost však v projednávané věci shledat nelze. Výsledek jednání obviněných,
třebaže dosažen až procesně vadnými prostředky, je podle názoru dovolatele
zákonný a z hlediska super legem i spravedlivý. Odvolací soud se podle něj
zaměřil úzce výlučně na porušení procesních přepisů a opomněl zkoumat
nezpůsobilost jednání obžalovaných způsobit nezákonný následek. Nedostatečně se
zabýval povahou trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby jako předčasně
dokonaného deliktu. Tím porušil předpisy hmotného práva, zejména pak ustanovení
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku.
33. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11.
2021, sp. zn. 8 To 247/2021, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve
věci tak, že se dovolatel podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje.
34. K dovolání obviněného J. D. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty
první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném
Nejvyššímu soudu dne 28. 2. 2022, č. j. 1 NZO 136/2022-13.
35. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného,
státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod je možné podřadit
námitky obviněného z hlediska naplnění objektivní stránky přečinu zneužití
pravomoci úřední osoby, a to zejména ve znaku neoprávněného prospěchu. Podle
státního zástupce je znak tzv. neoprávněného prospěchu ve skutkové větě a
odůvodnění rozhodnutí vyjádřen adekvátně, a to s ohledem na rozsáhlé námitky
vznesené v prvním odvolacím řízení a totožné s těmi uplatňovanými v dovolání. Neoprávněný prospěch v projednávané věci byl spatřován ve výkonu pravomoci
způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Dopadá právě na situaci, kdy
pachatel porušuje, resp. úmyslně obchází právní předpis či jedná v rozporu s
ním, a zároveň je naplněn úmysl přesahující objektivní stránku (tzv. druhý
úmysl) přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který se vztahuje k
opatření neoprávněného prospěchu jinému. Neoprávněným prospěchem se přitom
rozumí jakákoliv výhoda, tj. majetková i imateriální. V nyní posuzované věci
lze onu výhodu podle státního zástupce najít v korigování napadnutí věci právě
do senátu N. a ve sdílení informací mezi obviněnými, jak je potřeba záruku
nohejbalového oddílu T. P. upravit tak, aby mohl být její návrh označen za
řádný a obviněný I. N. mohl na jeho základě odsouzeného T. M. podmíněně
propustit, a to v přesvědčení, že by bez tohoto nebylo možné odsouzeného
podmínečně propustit. Následně mohl obviněný N. označit návrh nohejbalového
oddílu T. P. za řádný a na jeho podkladě odsouzeného M. propustit. Bez aktivity
obviněných by nebylo možné návrh podaný tímto sdružením projednat ve prospěch
odsouzeného M. Oba obvinění si museli být vědomí poskytované výhody, kdy
vycházeli z toho, že odsouzený M. nemůže podat další žádost o podmíněné
propuštění šest měsíců od právní moci rozhodnutí o jeho předchozí žádosti, od
čehož odvíjeli nabídku záruky nohejbalového oddílu T. P. Zároveň státní
zástupce dodal, že zneužití pravomoci úřední osoby nadále nebylo spatřováno
vyloženě v podmíněném propuštění odsouzeného T. M. z výkonu trestu odnětí
svobody. Podmíněné propuštění jmenovaného představovalo až určitou konsekvenci
dokonaného trestného činu. Stabilizovaná skutková zjištění ve věci tak podle
státního zástupce umožnila vyslovit závěr o dokonání přečinu, zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jednání
obviněného I. N. naplňovalo všechny znaky trestného činu a byla s ním spjata
pomoc obviněného J. D. Zdůraznil, že k naplnění skutkové podstaty přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není
zapotřebí, aby pachatel jinému škodu, újmu nebo prospěch opravdu opatřil, ale
postačí, pokud k tomu bude pohnutka pachatele a jeho jednání směřovat. Způsobení škody či opatření prospěchu tvoří až znak kvalifikovaných skutkových
podstat trestného činu předmětného trestného činu. Podle státního zástupce tedy
nelze mít za přiléhavý závěr odvolacího soudu, podle něhož skutek kvalifikoval
coby pokus přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1, § 24
odst. 1 písm.
c) k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. A to i pokud by se
přistoupilo na názor, že skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vykazuje charakter
předčasně dokonaného trestného činu, který spadá do množiny trestných činů,
které nemohou být spáchány ve formě pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce byl tak odvolacím soudem skutek nesprávně posouzen jako
pouhý pokus, ačkoliv došlo k dokonání tohoto trestného činu. Zrušení ze strany
dovolacího soudu však brání zákaz reformationis in peius a náprava spočívající
v překvalifikování činu na dokonaný přečin tak není možná a je potřeba ji
odmítnout.
36. K námitce obviněného týkající se nezpůsobilého předmětu útoku státní
zástupce uvedl, že je nutné rozlišovat mezi objektem trestného činu a předmětem
útoku, kterým se rozumí konkrétní věc, proti které pachatel útočí, a tím
zasahuje objekt trestného činu. Pokus na nezpůsobilém předmětu útoku pak
vyjadřuje omyl ve způsobilosti nebo existenci předmětu útoku a současně omyl v
existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu. Skutková
podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby však nevykazuje
(hmotný) předmět útoku, a není proto možné uvažovat o pokusu trestného činu na
nezpůsobilém předmětu útoku. O pokusu nezpůsobilými prostředky není v podaném
dovolání zmínka a podle státního zástupce ani nepřichází v úvahu.
37. K namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe státní
zástupce uvedl, že se jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací
důvod, ale v dané věci nebyl dán prostor pro její uplatnění. Nebyly totiž
zjištěny žádné významné skutečnosti, který by vylučovaly použití trestní
represe tak, aby posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice neodpovídal ani
běžně se vyskytujícím se trestným činům dané skutkové podstaty zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, k čemuž
odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012.
Zdůraznil, že jednání obviněných zahrnovalo několik rozvíjejících se aktivních
kroků, které měly směrovat k podmíněnému propuštění odsouzeného M. z titulu
žádosti nohejbalového oddílu T. P. A to od přidělení věci konkrétnímu soudci
(obviněnému N.), přes doplňování žádosti až po její vyhodnocení k očekávanému
vyřízení věci. Nešlo tedy o drobné nebo o bezvýznamné zvýhodnění jiné osoby,
ale o spojení dvou osob reprezentujících různé postavy trestního procesu,
přestože mají vykonávat vlastní vliv na průběh trestního řízení a participovat
na něm s respektem k základním pravidlům spravedlivého procesu. K poukazované
možnosti propustit odsouzeného i bez žádosti státní zástupce uvedl, že v praxi
takové rozhodnutí soud zpravidla nečiní, ale rozhoduje spíše na návrh
oprávněného subjektu (státního zástupce, ředitele věznice, odsouzeného nebo
zájmového sdružení občanů). Uvedl, že „v důsledku zvoleného jednání obvinění
docílili průchodnější formy tohoto určitého dobrodiní pro odsouzeného a navenek
i akceptovatelnějšího náhledu na něj, než kdyby postupovali jinak za dodržení
pravidel pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody, přísně vzato právem aprobovaným způsobem.“ Podotknul, že samotná
možnost podmíněného propuštění po splnění všech podmínek podléhá úvaze soudu,
která musí být náležitě odůvodněna. Jde o mimořádný institut, který otevírá
možnost a nikoliv povinnost podmíněně odsouzeného propustit, k čemuž poukázal
na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 248/15.
38. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného J. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně s tím
vyslovil souhlas v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud
rozhodl v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
III.
39. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou
osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
40. Dovolání obviněných I. N. a J. D. proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 To 247/2021, jsou přípustná z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž
směřují proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku
proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že
uznal obviněné vinnými a uložil jim trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím
svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
41. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými
uplatněných dovolacích důvodů, kdy obviněný I. N. uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a obviněný J. D. podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř.
42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
43. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1.
1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod
podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [(jenž byl následně bez obsahových změn
zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému
porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva
procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace –
opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na
provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn.
III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního
řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na
paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho
představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé
soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle
zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud by však námitky obviněného
dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by
Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových
zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
44. Obviněný I. N. vznesl námitku procesní nepoužitelnosti použitých
odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu vydaných na základě příkazů k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. Nt 143/2015 a ze dne 20. 11. 2015,
sp. zn. Nt 164/2015. Námitkami obviněného stran použitelnosti a zákonitosti
pořízených odposlechů se zabýval jak nalézací soud (v bodech 77. – 95.
odůvodnění jeho rozsudku), tak soud odvolací (v bodech 32., 34. a 35.
odůvodnění jeho rozsudku), přičemž oba soudy shodně dospěly k jednoznačnému
závěru, že se o provedené odposlechy lze v projednávané věci opřít. V bodě 84.
nalézací soud poukázal na to, že zákonnost ani použitelnost příkazů k
odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu není limitována pouze na věc, ve
které byly příkazy vydány, což podpořil mimo jiné i odkazem na usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo
510/2013. V bodě 86. odůvodnění poté po přezkumu vydaných příkazů z hlediska
požadavků daných ustanovením § 88 odst. 2 tr. ř. konstatoval, že „veškeré
požadavky byly zmíněnými příkazy splněny.“ Zdůraznil přitom splnění formálních
předpokladů (odposlechy byly vydány pro konkrétní trestný čin, na nějž se
vztahuje oprávnění vydat příkaz, specifikovaly uživatelskou adresu, osobu
uživatele, jakož i dobu, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního
provozu prováděn, přičemž tato nepřesáhla čtyři měsíce), tak i požadavků na
jejich odůvodnění, neboť uvedené příkazy popisovaly konkrétní skutkové
okolnosti, které jejich vydání odůvodňují, a to včetně důvodů stran jejich
časovému vymezení. Své úvahy stran zákonitosti a použitelnosti odposlechů v
trestním řízení v projednávané věci poté uzavřel konstatováním, že „nelze
dospět k závěru, že by se jednalo o příkazy nezákonné, tudíž o nezákonné
odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu.“ K totožnému závěru o
použitelnosti odposlechů dospěl i odvolací soud v bodě 32. svého usnesení. V
souvislosti s opětovně vznesenou námitkou o místní nepříslušnosti soudu, jenž
předmětné příkazy k odposlechu nařídil, odkázal na bod 86. svého
předcházejícího rozhodnutí, ve kterém se s touto námitkou vypořádal
konstatováním, že „odvolací námitka neodpovídá skutečnosti, jde-li o příkazy k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které jsou v projednávané věci
důležité.“
45. Na základě žádosti obviněného I. N. o přezkum zákonnosti výše
zmíněných příkazů rozhodl Nejvyšší soud podle § 88 odst. 8 tr. ř. ve vztahu k
pořízeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu usnesením ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Pzo 8/2022, a to tak, že podle § 314n odst. 1 tr. ř. „příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. Nt 143/2015, a příkazem k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v
Hradci Králové dne 20. 11. 2015, sp. zn. Nt 164/2015, ohledně navrhovatele I. N., nebyl porušen zákon.“ Vzhledem k tomu, že o zákonnosti odposlechů bylo rozhodnuto výše zmíněným
rozhodnutím, které se přesvědčivě a obsáhle vypořádalo s veškerými námitkami
obviněného, nezbývá, než na něj odkázat, a připomenout jeho stěžejní závěry. V
bodě 35. odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud shrnul obsáhlou podrobnou
argumentaci a dospěl k tomu, že „v případě prvního příkazu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu (sp. zn. Nt 143/2015), měla soudkyně
nepochybně k dispozici dostatek relevantních podkladů, na základě nichž bylo
možné vydat odůvodněné rozhodnutí sui genereis o odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, když tyto předložené podklady vzbuzovaly důvodné
podezření z možného páchání tvrzené trestné činnosti. Pozdější příkaz k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. Nt 164/2015, pak již reagoval na
zjištěné skutečnosti a informace z odposlechu povoleného na základě příkazu
soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. Nt 143/2015, když současně
probíhala i další operativní činnost policejního orgánu, mimo jiné sledování
osob a věcí stran osoby navrhovatele – soudce N. (§ 158d odst. 1, odst. 2,
odst. 3 tr. ř.), což vyplývalo z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stran e-mail navrhovatele.“ Na
závěry uvedené výše navázal Nejvyšší soud v bodě 36., kde se vypořádal s
námitkou obviněného, že předmětné příkazy k odposlechům a záznamům
telekomunikačního provozu nejsou dostatečně odůvodněny. Konstatoval, že „údaje
tvrzené v návrhu na vydání prvního příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu měly reálný podklad. …V dané věci není pochyb o tom,
že v době povolování předmětných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu
nepochybně existovalo důvodné podezření, že mohlo a může docházet k páchání
trestné činnosti navrhovatelem související s jeho postavením ve funkci soudce.“
V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce tvrzené místní
nepříslušnosti Okresního soudu v Hradci Králové, jehož soudkyně odposlechy
nařizovala, a této námitce stejně jako odvolací soud nepřisvědčil. Jak vyplývá
z bodu 21. odůvodnění, tak na podkladě předloženého spisového materiálu
považoval za zřejmé, že „k zahájení úkonu trestního řízení v předmětné věci
vedené Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Služby kriminální
policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem, 3. oddělení, č. j.
NCOZ-1480/TČ-2016-417403 (původně vedeno Útvarem odhalování korupce a finanční
kriminality, Službou kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad
Labem pod č. j. OKFK-2422/TČ-2015-252201) došlo dne 25. 9. 2015 ve věci
podezření ze spáchání shora uvedených trestných činů právě osobou obviněného I. N. a K., státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v XY. Tato
skutečnost byla důvodem, že usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 KZN 70/2015
se vyloučil podle § 31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. JUDr. Jan Jakovec, krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, z vykonávání úkonů
trestního řízení v dané věci, neboť osobně znal oba podezřelé. Následně bylo
Vrchním státním zastupitelstvím v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1
VZN 1892/2015, podle § 12a odst. 2, odst. 5 zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, rozhodnuto, že předmětná trestní věc se odnímá Krajskému
státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem a přikazuje se Krajskému státnímu
zastupitelství v Hradci Králové, když důvodem takového postupu bylo vyloučení
vedoucího Krajského státního zástupce JUDr. Jana Jakovce z vykonávání úkonů
trestního řízení. Podle § 26 odst. 1 tr. ř. je pak k provádění úkonů
přípravného řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní
zástupce, který podal příslušný návrh. Lze tak uzavřít, že v dané věci není
pochyb o tom, že o vydání napadených příkazů rozhodl místně příslušný soud.“
Rovněž se vyjádřil k námitce obviněného, že byl postupem státní zástupkyně
zbaven možnosti se proti nařízeným odposlechům bránit. Učinil tak v bodě 53. odůvodnění, kdy připomněl, že informace podle příslušného ustanovení § 88 odst. 8 tr. ř. byla zaslána v právě projednávané věci po právní moci rozhodnutí,
kterým byla pravomocně skončena. Jím poukazovaná spisová značka policejního
spisu OKFK-2422/TČ-2015 představuje spisovou značku spisu vztahující se k
podmíněnému propuštění A. N., kde došlo následně k vyloučení věci, která byla
vedena Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Službou kriminální
policie a vyšetřování, expoziturou Ústí nad Labem, 3. oddělením, pod č. j. NCOZ-1480/TČ-2016-417403. Byla mu tedy dána možnost se bránit proti jím tvrzené
nezákonnosti odposlechů vztahujícím se k jeho osobě, čehož dokladem je mimo
jiné i samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 8/2022. Nelze proto
než uzavřít, že předmětné odposlechy není možné považovat za nepřípustný důkaz. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v projednávané věci byly předmětné odposlechy
použitelnými a zákonnými důkazy splňujícími veškeré podmínky kladené trestním
řádem, a bylo tak možné na jejich základě vyvozovat příslušná skutková zjištění
a z nich vyplývající stabilizovaný skutkový stav věci pak bylo možno právně
hodnotit, jak učinily jak nalézací, tak odvolací soud.
46. Dále obviněný I. N. brojil proti zamítnutí jeho důkazního návrhu na
doplnění dokazování spisovým materiálem policejního orgánu sp. zn. OKFK 2422/TČ
2015, kteroužto námitku je možné vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých
důkazů. Jedná se však o námitku nedůvodnou.
47. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,
neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č.
57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02
číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené
důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z
hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
48. Je třeba uvést, že nalézací soud se návrhem obviněného na provedení
dokazováním spisem sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015, který navrhl obhájce obviněného
I. N. v přípisu ze dne 7. 12. 2019 (č. l. 1707 spisu), zabýval a o uvedeném
návrhu rozhodl v hlavním líčení dne 17. 4. 2019 tak, že jej zamítl. Svůj postup
odůvodnil jednak bezprostředně při tomto rozhodnutí (č. l. 1806 spisu), jednak
v bodech 68. a 85. odsuzujícího rozsudku ze dne 8. 6. 2021. Poukázal na to, že
„soud není oprávněn zkoumat důvodné podezření ze spáchání trestného činu
směřující k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z
jiného trestního řízení“, tedy ve věci, v níž byl obviněný I. N. prověřován v
souvislosti s podmíněným propuštěním A. N., a v rámci něhož byly nařízeny
odposlechy převzaté v projednávané věci. Odvolací soud v bodě 33. svého
rozsudku pak postupu nalézacího soudu přisvědčil s konstatováním, že nalézací
soud „ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč nepřisvědčil všem důkazním návrhům“ a
pro stručnost odkázal na body 68. a 69. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Nejvyšší soud tedy shrnuje, že se důkazním návrhem vzneseným obviněným soudy
řádně zabývaly, rozhodly o něm procesně korektním způsobem a svůj postup
náležitě odůvodnily, čímž dostály svým povinnostem daných jim judikaturou a
trestním řádem. Námitce obviněného stran tzv. opomenutých důkazů, resp.
bezdůvodně neprovedeného důkazu policejním spisem sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015
tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
49. Ve vztahu k námitce tzv. extrémního nesouladu vznesené obviněným I.
N. Nejvyšší soud uvádí, že nesoulad mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
v Karlových Varech, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského
soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v
projednávané věci, neshledal. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly
důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s
jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém
tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu
nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své závěry založily na obsáhlém
dokazování, jehož obsah nalézací soud shrnul v bodech 33. –71. a 75. odůvodnění
odsuzujícího rozsudku. V bodech 96. - 125. rozsudku pak shrnul své hodnotící
úvahy ve vztahu k provedenému dokazování, kdy stabilizovaná skutková zjištění
ve vztahu k dovolatelům zastřešil v bodech 126. – 146. rozsudku příslušnou
právní kvalifikací. Se zjištěným skutkovým stavem se až na jednu nepodstatnou
výjimku ztotožnil i odvolací soud, když v bodě 64. odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že „soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku poukázal na řadu
konkrétních důkazů, o které opřel své skutkové závěry. Z jeho rozhodnutí jsou
zřejmé i úvahy, kterými se řídil, když provedené důkazy hodnotil. To platí s
jedinou výjimkou, a sice že v uvedeném rozhodnutí nereagoval na nově opatřené
stanovy T. P., které si opatřil na podkladě pokynu odvolacího soudu. Zdejší
soud již řekl, že se tyto stanovy neodchylovaly od podoby z jiné doby, ale v té
byly ve spise už předtím, než soud prvního stupně vydal v této věci první
odsuzující rozsudek. Právě uvedený nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku
tudíž nelze považovat za podstatný.“ O skutková zjištění učiněná nalézacím
soudem se pak opřel při odlišném právním posouzení věci, jak vyplývá z bodu
141. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
50. K samotné otázce existence vzájemné dohody se opakovaně vyjádřil
nalézací soud, a to na podkladě provedeného dokazování, a to zejména
zachycených telefonických rozhovorů mezi obviněnými a obviněným J. D. a
odsouzeným T. M. V části III. nalézacím soudem označené jako „Chronologický
přehled založený na důkazní situaci“ a zejména v bodech 35., 40. až 41.
rekapituloval obsah rozhovorů mezi obviněnými a v bodě 42. mezi obviněným J. D.
a svědkem T. M., a to s uvedením konkrétních protokolů o sledování, z kterých
obsah jejich hovorů dovozoval. Bylo postaveno na jisto, že obviněný I. N. se
dohodl s obviněným J. D. na postupu při podání žádosti, a to včetně konkrétního
data a konkrétního času podání žádosti. Jejich cílem přitom bylo, aby o podané
žádosti o podmíněné propuštění rozhodoval právě obviněný I. N. Po podání
žádosti se potom obviněný I. N. výslovně ujišťoval, zda byla žádost o podmíněné
propuštění podána ve smluvený čas, a ujišťoval obviněného J. D., že vše
proběhlo v pořádku. Příčinou takto koordinovaného postupu, kdy soudce ve
spolupráci s advokátem určí, kdo bude danou věc projednávat a soudce následně
po podání žádosti ujistí advokáta, že vše je v pořádku, nemohlo být nic jiného
než předchozí dohoda obviněných. Jejich chování, kdy si obvinění opakovaně
telefonovali, aby ustálili nejlepší čas pro podání žádosti, tak aby s co možná
největší pravděpodobností věc napadla do senátu obviněného I. N., by totiž bez
předchozí dohody postrádalo jakýkoliv smysl. Jak přiléhavě podotkl nalézací
soud v bodě 96. svého rozsudku, „nelze totiž shledat žádný jiný důvod k tomu,
aby se soudce tak aktivně zajímal o podanou žádost, a zejména o to, zda je již
podána v konkrétním čase a tudíž ke konkrétnímu datu, jak to činil právě
obžalovaný.“ Ani jeden z obviněných navíc nedokázal vysvětlit, proč spolu
aktivně konzultovali konkrétní datum a čas, kdy má být žádost podána (bod 100.
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud podotýká, že již z výše
zmíněného je zřejmé, že nalézací soud své závěry nezaložil na domněnkách, jak
uvádí obviněný I. N., ale na provedených důkazech, kdy je možné poukázat
zejména na výše zmíněné body odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud se se
skutkovými závěry nalézacího soudu plně ztotožnil.
51. Namítl-li obviněný I. N., že nebyl zjištěn čas ani místo uzavření
dohody zmiňované v odsuzujícím rozsudku jak nalézacího, tak odvolacího soudu,
Nejvyšší soud připomíná závěr vyslovený ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2019, sp.
zn. 7 Tdo 858/2019, kdy konstatoval, že „pokud v rámci skutkového děje zůstaly
některé nikoli zcela vyjasněné momenty, které se následně projevily ve skutkové
větě výroku o vině vyjádřeními zmiňovanými obviněným v dovolání, tzn. „v přesně
nezjištěném místě“ apod., jedná se o momenty nemající zásadní vliv na právní
posouzení věci (pokud je např. zřejmé, že určitá skutečnost nastala, nemusí být
významné, na kterém místě se tak stalo).“ Odvolací soud se vyjádřil i k námitce
obviněného I. N. o nedostatečném zohlednění výpovědi J. M. ve vztahu k
zodpovězení otázky, kdo určil čas podání druhé žádosti o podmíněné propuštění,
kdy zdůraznil, že svědek J. M., syn odsouzeného T. M., rozhodně neurčil dobu
podání druhé žádosti o podmíněné propuštění, což jednoznačně dokládají
telefonáty mezi odsouzeným T. M. a J. D. (na č. l. 1256 a 1270 spisu). Tyto
telefonáty svědčí o koordinaci podání druhé žádosti o podmíněné propuštění, kdy
rozhodující nebyla vůle odsouzeného T. M., ani jeho syna J. M. Nejvyšší soud
shrnuje, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
a které bylo potřebné pro meritorní rozhodnutí, přičemž rozhodnutí soudů obou
stupňů splňuje všechny požadavky stanovené § 125 tr. zákoníku.
52. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
uplatněného oběma obviněnými, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové
okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného
ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
53. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
54. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
55. Nejvyšší soud dále s ohledem na argumentaci obou obviněných
připomíná, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z
hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o
rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
56. Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní
posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není
možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více
důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.
Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů §
[265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), g) a m)].
57. Oba obvinění se vymezili proti právní kvalifikaci jejich jednání
jako pokusu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku [v případě obviněného J. D. ve formě pomoci podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku].
58. K výše zmíněným námitkám Nejvyšší soud uvádí, že zločinu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí
úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu
anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc
způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
59. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu
pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv
a povinností fyzických a právnických osob.
60. Následek spočívá již v samotném narušení výkonu pravomoci úřední
osoby, tedy v tom, že došlo k tomuto výkonu v rozporu s objektivním právem.
Poruchový následek v podobě konkrétní škody, jiné újmy či prospěchu vyžadován
není (srov. III ÚS 6/2000). Striktně vzato nejde o činnostní trestný čin, ale o
trestný čin výsledečný, neboť poruchový následek spočívá již v samotné
skutečnosti výkonu pravomoci úřední osoby stanoveným protiprávním způsobem ve
specifickém nekalém úmyslu, tedy v tom, že byla veřejná moc zneužita a
vykonávána v rozporu se svým účelem (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2580).
61. Obviněný I. N. namítl, že nebyly naplněny formální znaky trestného
činu kladeného mu za vinu, konkrétně pak, že z ničeho nevyplývá, že by nemohl
vyzvat obhájce k doplnění návrhu či mu emailem poukázat na komentář k § 6 tr.
zákoníku, kdy zároveň zdůraznil ústavně zaručený princip podle čl. 2 odst. 4
Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, tedy že každý může činit to, co není zákonem
zakázáno.
62. Specifikum trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, je
jeho omezení na vymezenou skupinu osob, resp. na výkon jejich povolání. Veřejní
činitelé (v rámci stávajících právních předpisů se užívá výrazu „úřední osoba“)
jsou osoby podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a požívající
přitom pravomoci, které jim v rámci jejich odpovědnosti za splnění těchto úkolů
byly svěřeny. Jedná se o speciální subjekt, jehož vymezení je obsaženo v
ustanovení § 127 tr. zákoníku. Obviněný vykonával funkci soudce, a jako takový
byl nadán právy a povinnostmi příslušejícími jeho funkci, a byl tedy speciálním
subjektem – úřední osobou ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku.
63. U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu
předpisu, jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy
na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou
právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (srovnej Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 3148). Obviněnému je kladeno za vinu porušení § 79 odst. 1 a § 80
odst. 3 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o
soudech a soudcích“).
64. Podle § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích jsou soudci a
přísedící při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou
povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v
přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě
skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
65. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zákonem je soudce vázán vždy, a to bez
ohledu na svůj názor na jeho správnost. Princip vázanosti soudce zákonem soudci
proto neumožňuje, aby při svém rozhodování zákon sám o své vlastní vůli
nerespektoval proto, že je přesvědčen o jeho vadnosti (Komentář: Zákon o
soudech a soudcích, 1. vydání, 2015, s. 208 – 209).
66. Podle § 80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích je soudce
povinen vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví.
Při své rozhodovací činnosti soudce a zejména je povinen poskytnout každému
účastníku řízení nebo straně soudního řízení anebo jejich zástupcům plnou
možnost k uplatnění jejich práv; nesmí však od nich, s výjimkou případů
stanovených zákony o řízení před soudy, jednostranně přijímat nebo jim podávat
informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o
procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv.
67. Nalézací soud v bodě 137. odůvodnění rozsudku dospěl při posuzování
trestné činnosti obviněného I. N. k závěru, že byly naplněny znaky skutkové
podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku, a to po stránce objektivní i subjektivní a v bodě 138. odůvodnění
rozsudku rozvedl, jakým jednáním konkrétně obvinění naplnili skutkovou podstatu
tohoto trestného činu. Poukázal na to, že obviněný I. N. v postavení soudce
nejprve instruoval obviněného J. D., vystupujícího jako obhájce odsouzeného T.
M., tak aby podaná žádost o podmíněné propuštění byla přidělena s největší
pravděpodobností do jeho senátu. Poté, co mu k rozhodnutí předmětná žádost o
podmíněné propuštění byla podle rozvrhu práce přidělena, mu uděloval podrobné
pokyny ke změně žádosti a jejímu doplnění tak, aby mohl následně posoudit jako
žádost občanského sdružení a na jejím podkladě odsouzeného T. M. propustit.
Řízení o podmíněném propuštění vedeném u Okresního soudu v XY pod sp. zn. 2 PP
265/2015 ovlivňoval s cílem zvýhodnit odsouzeného T. M., a to tím, že jeho
obhájci obviněnému J. D. poskytoval informace mající klíčový vliv na
projednávanou věc. Tímto jednáním „porušil povinnosti soudce, které mu ukládá §
79 odst. 1 a § 80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Obviněný N. tak
opatřil neoprávněný prospěch odsouzenému T. M., neboť pokud by nedošlo k
neoprávněným zásahům do projednávané věci instruováním obhájce k doplnění
žádosti tak, aby mohla být posouzena jako návrh občanského sdružení na
podmíněné propuštění, nemohlo by být o žádosti odsouzeného T. M. rozhodováno,
jelikož byla podána v sankční lhůtě podle § 331 odst. 1 tr. ř., a tudíž by na
podkladě dané žádosti nemohlo být rozhodnuto na podkladě této žádosti o jeho
podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.“
68. Jak zdůraznil odvolací soud v bodě 61. odůvodnění svého rozsudku,
nešlo o obecné právní porady, nýbrž o konkrétní instrukce, jak postupovat ve
věci, kterou měl obviněný I. N. rozhodnout. Instrukce, co je třeba udělat, jak
konkrétně žádost doplnit a které dokumenty doložit, přičemž měl nepochybně za
cíl docílit takového procesního stavu, aby na podkladě podaného návrhu a
nabídky záruky nohejbalového oddílu T. P. bylo možné odsouzeného T. M.
podmíněně propustit. Jednalo se přitom o porady v rozporu s ustanovením § 80
odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích.
69. S ohledem na výše řečené nemůže obstát námitka obviněného, že mu
žádné ustanovení trestního řádu nezapovídalo poučit obviněného J. D. o
nedostatcích jeho podání, přičemž silně akcentoval ústavně právní zaručený
princip podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny. Zmíněná ustanovení
především garantují svobodu fyzické a právnické osoby chovat se nebo jednat
(případně se zdržet jednání) v právních i jiných vztazích způsobem, který sama
uzná za vhodný; vyjadřuje se tak respekt k autonomní sféře jednotlivce a k
projevům jeho osobnosti. Limity této svobody však tvoří zákazy některých
jednání. (Ústava České republiky, 2. vydání, 2016, s. 36-37: V. Sládeček, J. Syllová). Jak přiléhavě podotkl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání
obviněného, I. N. v projednávané věci nevystupoval jako soukromá osoba, ale
jako soudce, tedy nositel veřejné moci. Orgány veřejné moci musí dodržovat své
zákonem stanovené kompetence a nesmí je překračovat (čl. 2 odst. 2 Listiny a
čl. 2 odst. 3 Ústavy). Oprávněny jsou jednat jen tehdy, pokud to zákon výslovně
stanoví, musí dbát mezí svých kompetencí a konkrétní výkon musí co nejvíce
šetřit autonomní sféru jednotlivců. Za protiústavní je tak třeba považovat
zejména svévoli (libovůli) v činnosti těchto orgánů. V demokratickém právním
státě se každý může spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude
zklamán (Šimíček In: Bahýľová, Filip, Molek, Podhrázký, Suchánek, Šimíček,
Vyhnánek 2010 s. 56). Obviněný I. N. tudíž mohl při výkonu funkce soudce
využívat pouze oprávnění výslovně přiznaných zákonnou úpravou. V projednávaném
případě tedy porušil oprávnění dané trestním řádem a zákonem o soudech a
soudcích, když jednak podrobně instruoval obviněného J. D., aby podal žádost o
podmíněné propuštění v určitý den a hodinu, tak aby byla přidělena s největší
pravděpodobností do jeho senátu, a následně ho podrobně a konkrétně instruoval
o procesních otázkách, tak aby mohl o dané žádosti kladně rozhodnout. Jeho
námitce proto není možné přisvědčit. O porušení § 79 odst. 1 zákona o soudech a
soudcích ostatně vypovídá i to, že v jiných řízeních obviněný I. N. s
předčasnými žádostmi o podmíněné propuštění zacházel diametrálně odlišně, kdy
odsouzené upozornil na předčasnost jejich žádosti a oni ji poté vzali zpět
(č.l. 1359- 1461 spisu). Jak vhodně poznamenal odvolací soud v závěru bodu 44. odůvodnění svého rozsudku „I to dokládá, že v dané věci šlo o nepřípustný
klientelismus.“ Jako nepatřičný je rovněž potřeba odmítnout poukaz obviněného
I. N. na civilně procesní úpravu. V reakci na totožnou argumentaci odvolací
soud správně zdůraznil, že řízení o podmíněném propuštění z trestu odnětí
svobody je řízením trestním, na které se vztahují trestněprávní předpisy, které
rozhodně neumožňují, aby soud „tomu, kdo nabízí záruku, vedl ruku tak, aby
uvedená záruka byla způsobilá dosáhnout cíle, který sleduje“ (bod 60. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Informace poskytované obviněným I. N. a
použité obviněným J. D. byly právě takovými informacemi, jejichž sdělování
zapovídá již mnohokrát citované ustanovení § 80 odst. 3 písm.
70. Oba obvinění shodně namítají, že v jejich věci nelze dovodit
naplnění znaku druhotného, resp. specifického úmyslu, který spočívá v úmyslu
způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch. A to s ohledem na závěr odvolacího soudu, že odsouzený T.
M. mohl být propuštěn již při rozhodování o první žádosti o podmíněném
propuštění, nebo i bez návrhu. Nelze proto dospět k závěru, že by svým jednáním
zajistili odsouzenému T. M. neoprávněnou výhodu, neboť rozhodnutí jej propustit
nebylo nezákonné.
71. Nejvyšší soud s ohledem na shora vznesenou námitku připomíná, že v
případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku musí z hlediska zavinění úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i
úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch.
72. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku
pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto
pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není
třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch (R 25/1975).
73. Neoprávněným prospěchem se přitom rozumí jakákoliv neoprávněná
výhoda, materiální i imateriální. V projednávané věci obviněný I. N. porušil
své povinnosti jakožto soudce stanovené v § 79 odst. 1 a § 80 odst. 3 zákona o
soudech a soudcích, když za pomoci obviněného J. D. plnícího jeho instrukce
nejprve zajistil, aby o podmíněném propuštění odsouzeného T. M., jehož
zastupoval právě obviněný J. D., sám rozhodoval a v navazující části jednání ho
podrobně instruoval, jak je třeba návrh, resp. záruku nohejbalového oddílu T.
P. upravit tak, aby ji bylo možné považovat za žádost občanského sdružení,
neboť byl přesvědčen, že by bez ní nebylo možné o podané žádosti kladně
rozhodnout. Důsledkem tohoto jednání pak byla situace, kdy mohl obviněný I. N.
označit návrh nohejbalového oddílu T. P. za řádný (což však nebylo objektivně
možné s ohledem na pozdější zjištění odvolacího soudu, že nohejbalový oddíl T.
P. sám o sobě neměl právní subjektivitu) a na jeho podkladě odsouzeného T. M.
podmíněně propustil. Bez uvedené aktivity obou obviněných by se nedal návrh
nohejbalového oddílu T. P., jako zájmového sdružení občanů, projednat soudcem
ve prospěch odsouzeného T. M. Obvinění si museli být vědomi poskytované výhody,
neboť vycházeli z toho, že odsouzený T. M. nemohl podat další žádost o
podmíněné propuštění dříve než šest měsíců od právní moci rozhodnutí o jeho
předchozí žádosti, od čehož odvíjeli nasměrování na nabídku záruky ze strany
nohejbalového oddílu T. P. za dovršení nápravy odsouzeného. Dlužno dodat, že
obvinění ve svých dovoláních nezohledňují změny popisu skutku po prvním
kasačním zásahu odvolacího soudu, kdy před kasačním zásahem odvolacího soudu
byl neoprávněný prospěch spatřován v samotném vydání rozhodnutí o podmíněném
propuštění odsouzeného T. M. na podkladě žádosti nohejbalového oddílu T. P.
Poté však došlo k úpravě popisu skutku tak, že znak neoprávněného prospěchu
spočíval v ovlivňování řízení, porušování povinnosti soudce, a neoprávněných
zásazích do projednávané věci tak, aby mohlo být podle jejích názoru posouzen
jako návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění. Zdůrazňování
obviněných, že s ohledem na to, že odsouzený T. M. mohl být podmíněně propuštěn
i bez návrhu, nemá význam, neboť oba obvinění měli vzhledem ke zvolenému
postupu (jinak by logicky zvolili cestu odvolacím soudem poukazovaného
ustanovení § 331 tr. ř.) evidentně za to, že činí úkony, bez kterých by nešlo
odsouzeného T. M. podmíněně propustit (srov. bod 44. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu).
74. K námitce obviněného J. D., že v dané věci šlo pouze o nápravu
závadného stavu a jednáním obviněných mělo být dosaženo nezávadného účinku, kdy
poukázal na to, že specifický úmysl hlavního pachatele musí být znám i
pomocníkovi podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud shodně jako
shora připomíná, že obviněným není kladeno za vinu samotné podmíněné propuštění
odsouzeného T. M., ale nezákonné prostředky, které k tomuto zvolili. Nalézací
soud v bodě 138. odůvodnění rozsudku přiléhavě shrnul, že obviněný J. D. „plnil
veškeré pokyny obžalovaného N., nejprve podal žádosti ke dni a času, na němž se
s obžalovaným N. domluvil, poté dodal obžalovaným N. požadované dokumenty
vztahující se k projednání záruky v občanském sdružení a nakonec doplnil návrh
občanského sdružení na podmíněné propuštění odsouzeného M. tak, jak to
obžalovaný požadoval v emailu ze dne 29. 1. 2015, a to vše činil v úmyslu
zaopatřit neoprávněný prospěch odsouzenému T. M. Obžalovaný D. tak svým
postupem pomáhal obžalovanému N. v tom, že vykonával svoji pravomoc způsobem
odporujícím zákonu o soudech a soudcích a zároveň umožnil a usnadnil
obžalovanému N., aby jako soudce opatřil neoprávněný prospěch jeho klientovi T.
M.“ S ohledem na jeho profesi mu muselo být zjevné, že se jedná o mimořádně
nestandardní a nezákonný postup obviněného I. N. činěný za účelem vytvoření
procesních podmínek pro kladné rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného
T. M. (srov. bod 94 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S uvedenými závěry
se Nejvyšší soud nemůže než ztotožnit a dodává nadto, že celý společenský
systém, resp. jeho stabilita spočívá na respektu k právnímu řádu, k
respektování zakotvených pravidel a způsobů, kterými se lze dobrat kýženého
pozitivního výsledku. Ignorování nebo ohýbání stanovených zákonných pravidel
proto nelze přehlédnout, natož aprobovat. Jeho námitce proto nelze přiznat
relevanci.
75. Naplnění znaku skutkové podstaty „opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch“ u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 tr. zákoníku nutno posuzovat v souvislosti s intenzitou naplnění i
všech ostatních znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, aby při zohlednění
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se
zřetelem k povaze a závažnosti činu bylo možno zřetelně rozlišit, zda jde o
trestný čin nebo o jinou formu společensky sankcionovaného jednání (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017).
76. Ve vztahu k námitce obviněných, že soudy neaplikovaly zásadu
subsidiarity trestní represe možno uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku
lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
77. Zásada subsidiarity trestní represe, vyžaduje, aby stát uplatňoval
prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a
trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba
považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především
celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot.
Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky
státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich
blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u
pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu
trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních
právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje
jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či
svépomoci občanů a k chaosu.
78. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí
trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však
neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v
případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního
zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity
trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých
rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z
těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není
možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků
trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy,
umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, např. právě obviněným
poukazované kázeňské řízení ve smyslu služebního zákona, ještě nezakládá
nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti
aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana
společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková
podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v
projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně
oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci
institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního
práva), jimiž lze zajistit nápravu.
79. K otázce užití subsidiarity trestní represe se obsáhle vyjadřovaly
ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů (nalézací soud v bodech 140. - 146.,
odvolací soud pak v bodech 80. – 81. a 110. – 113.). Nalézací soud v bodě 142.
odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že „ačkoli je jednání obžalovaných
postižitelné v kárném řízení, skutek, jehož se dopustili obžalovaní, již
přesahuje meze, ve kterých by byl dostatečný postih u obžalovaného N. podle
zákona o soudech a soudcích a u obžalovaného D. podle zákona o advokacii.
Společenská škodlivost je již zvyšována prostředím, v kterém byla činnost
spáchána, jelikož se jí dopustil soudce a advokát v souvislosti s projednáním a
rozhodnutím věci v trestním řízení.“ Ke stejnému závěru pak dospěl odvolací
soud v bodě 81. svého odůvodnění, kdy zdůraznil, že obviněný I. N. dal
obviněnému J. D. opakovaně podrobné rady, jak postupovat v záležitostech přímo
souvisejících s podstatou projednávané věci a obviněný J. D. byl o poznání
aktivnější, kdy jednak koordinoval podání žádosti o podmíněné propuštění,
zajišťoval veškeré dokumenty od nohejbalového oddílu T. P., a to včetně jejich
dalších úprav, tak aby vyhovovaly instrukcím I. N.
80. Ve vztahu k obviněnými poukazované skutečnosti, že odsouzený T. M.
splňoval podmínky pro podmíněné propuštění již v době rozhodování o první
žádosti, a mohl být tedy propuštěn i bez návrhu, Nejvyšší soud považuje za
vhodné poukázat na přiléhavý závěr nalézacího soudu v bodě 144. odůvodnění jeho
rozsudku, kde uvedl, že „obžalovaný N. za spolupráce obžalovaného D. zcela
prolomil právo na spravedlivý proces, které je základním pilířem demokratického
státu, když nepřípustně zasahoval do projednání podmíněného propuštění, a
byl-li by proces veden nestranně a spravedlivě, nemohla být žádost T. M.
projednána a nemohl být na podkladě této žádosti propuštěn na svobodu. Je zcela
nepřípustné, aby bylo konstatováno, že na základě vadného řízení, a případně
nesprávného rozhodnutí, zakládalo snížení společenské škodlivosti trestní
jednání, které domněle vedlo k správnému výsledku.“ S citovaným názorem
nalézacího soudu se nelze než ztotožnit. Nadto možno uvést, že společenskou
škodlivost jednání obviněných mimo již výše poukazovaných skutečností zvyšuje i
narušení ve víru ve spravedlivost justice jako takovou ze strany jak odborné,
ale hlavně laické veřejnosti. Rozhodně proto nelze dospět k závěru, že jednání,
pro které byli obvinění uznáni vinnými, podkračuje svou závažností spodní
hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty
a že by postačovalo uplatnění kárné odpovědnosti podle zákona o soudech a
soudcích či zákona o advokacii. Dlužno dodat, že v obou případech by nemohli
být kárně postiženi s ohledem na dobu od spáchání jednání kladeného jim za
vinu.
81. Nejvyšší soud shrnuje, že obvinění uplatnili výše uvedené námitky
téměř totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení,
a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
82. Nelze však přisvědčit ani těm námitkám obviněných, které uplatnili
až v podaných mimořádných opravných prostředcích. Ač se totiž jedná o námitky
podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, námitce obviněného I. N. nelze
přisvědčit a námitce uplatňované obviněným J. D. sice přisvědčit lze, ale s
ohledem na zákaz reformationis in peius nelze na jejím podkladě přistoupit ke
kasaci napadených rozhodnutí.
83. Obviněný I. N. soudu vytýkal, že nebyla zachována totožnost skutku,
neboť skutek uvedený v obžalobě, projednaný v hlavním líčení, a skutek, pro
který byli společně s obviněným J. D. uznáni vinnými, nelze považovat za
totožný. Nejvyšší soud připomíná, že zmíněný institut je institutem nikoli
trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního (je upraven v
ustanovení § 220 tr. ř.). Už proto jej pod dovolací důvod podle § 265b dost. 1
písm. h) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Nejvyšší soud opakovaně a pro úplnost
dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek
je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je
slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích
projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je
významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede
ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení ze dne 15. 7.
2009, sp. zn. 8 Tdo 553/2009).
84. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř.,
která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout
jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř.
může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní
stíhání podle § 160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v
§ 160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok
musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, tak, aby
nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které
dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas
kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a
jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve
výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku
uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou
ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 81/2018).
85. Skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho
spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní
sazby. Z hlediska zachování totožnosti skutku však může soud rozhodnout o
žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachovaná totožnost mezi
skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní
stíhání podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. Teorie a praxe přitom nechápe
totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými
v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. V rámci obžalovací zásady
rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. se podává,
že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v
obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku
neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení
§ 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním
návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s
výrokem rozsudku. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž
soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při
projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo
zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy
mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit
nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, uveřejněné
pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1963,
sp. zn. 6 Tz 21/63, uveřejněné pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71, v odůvodnění,
uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 1980, sp. zn. 6 Tz 40/80, uveřejněné pod č. 24/1981 Sb. rozh. tr. či usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27
Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Mimo jiné bude totožnost skutku zachována též za
předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku,
je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek
(nebo obojí) jsou v předchozích případech alespoň částečně shodné, musí být
shoda ovšem v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové
okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace,
která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové
okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky
činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94,
uveřejněný pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).