3 Tdo 345/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání,

které podal obviněný D. E., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 2 To 72/2021, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T

4/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. E.

odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T

4/20215, byli obviněný D. E. a spoluobviněný M. K., nar. XY, pod bodem 3)

uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)

tr. zákoníku, spáchaném ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

zčásti dokonaným, zčásti nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21

odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že

M. K. jako místopředseda představenstva společnosti H. K. (zhotovitel) a D. E.

jako předseda společnosti F. P. (objednatel) podepsali nepravdivý Předávací

protokol s datem 12. 11. 2010, podle kterého mezi uvedenými společnostmi byly

předány mj. konstrukce s upevněnými fotovoltaickými panely instalovaného výkonu

3,3 MWp s tím, že potvrzovali předání podstatné části díla bez konečných

terénních úprav umožňující bezpečný provoz FVE XY. u XY s výkonem 3,3 MW

instalovaných fotovoltaických panelů, ačkoli věděli, že FVE XY. u XY nebyla k

tomuto datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro

vydání licence na ERÚ,

tímto způsobem M. K. a D. E. za pomoci T. G. uvedli v omyl ERÚ a D. E.

prostřednictvím zmocněnce zajistil doručení uvedeného předávacího protokolu,

jakož i nepravdivé revizní zprávy T. G. a nezákonného rozhodnutí o povolení

předčasného užívání stavby T. H. dne 18. 11. 2010 ERÚ a na jejich základě

rozhodl ERÚ dne 3. 12. 2010 o udělení licence na výrobu elektřiny č. 11107178 s

nabytím právní moci dne 6. 12. 2010 pro společnost F. P. a zároveň díky

provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti

E.ON Distribuce, a.s., dne 30. 12. 2010 tak vznikl společnosti F. P.

neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu určenou pro výrobu elektřiny z

fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za

vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z

fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011, která činila 5.500 Kč

za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se

společnost F. P. neoprávněně obohatila o částku nejméně 160.879.340 Kč; když za

období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 již byla způsobena škoda společnosti E.ON

Distribuce, a.s., se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice ve

výši 15.450.611 Kč; za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 již byla způsobena

škoda společnosti E.ON Energie, a.s., ve výši 7.928.010,70 Kč; celkem pak

včetně částek odpovídajících odvodu tzv. solární daně byla jen za období roků

2011 až 2013 oběma poškozeným způsobena škoda v celkové výši 43.880.707 Kč.

2. Za to byl obviněný D. E. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za

použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří)

let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

3. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních

společností a družstev a ve výkonu prokury na dobu 5 (pěti) let.

4. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl

dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 2.000.000 Kč, což představuje

výměru 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 4.000 Kč.

5. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by výkon

peněžitého trestu mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v

trvání 2 (dvou) let.

6. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné

opatření – zabrání věci, a to:

a) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY, vedeném v CZK u EQUA bank, a. s., IČO: 471 16 102, se sídlem Praha,

Karolinská 661/4, pro majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY, do

celkové výše 23.378.621 Kč

b) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY vedeném v CKZ u KB, a. s., IČO: 453 17 054, se sídlem Na Příkopě 33, Praha,

pro majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY, do celkové výše 23.378.621

Kč

c) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY vedeném v CZK u společnosti EXPO Bank CZ, a. s. (dříve s názvem LB=BW Bank

CZ, a. s.), IČO: 148 93 649, se sídlem Na strži 2097/63, Krč, 140 00 Praha 4,

pro majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY, do celkové výše 23.378.621

Kč

d) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY vedeném v CZK u Unicredit Bank, a. s., IČO: 649 48 242, se sídlem Želetavská

1525/1, Praha 4 – Michle, 140 92, na majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem

XY, XY, do celkové výše 23.378.621 Kč

e) 1. poměrná část finančních prostředků z pohledávek vzniklých

společnosti F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY, vůči společnosti E.ON Energie, a. s., IČO: 260 78 201, se sídlem FA Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice, a

to na základě Smlouvy č. 2013-PV-S910454 – Smlouva o dodávce elektřiny vyrobené

z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační

soustavy uzavřené 10. 12. 2012 mezi společnostmi F. P. a E.ON Energie, a. s.,

vztahující se k licenci č. 111017178 udělené Energetickým regulačním úřadem,

IČO: 708 94 451, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, dne 6. 12. 2010

společnosti F. P. pro provozovnu FVE XY, umístěnou v katastrálním území XY,

obec XY, a to ve výši částky odpovídající dodanému množství MWh z této

fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou na příslušný rok

garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu do 31. 12. 2010 na

základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy

v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, jakož i vyhlášky

Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování

licencí pro podnikání v energetickém odvětví ve znění vyhlášek č. 363/2007 Sb. a 358/2009 Sb. a následujících, ponížené o jednak částku odpovídající výši

odvodu elektřiny ze slunečního záření stanovené na základě ustanovení hlavy

III. zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů a jednak o částku

odpovídající dodanému množství MWh z předmětné fotovoltaické elektrárny

vynásobené nárokovou cenou příslušného roku, garantovanou pro fotovoltaické

elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2011 na základě zákona č. 458/2000 Sb. o

podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o

změně některých zákonů, jakož i vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických

odvětvích, poukázaných na účet č. XY vedený u České národní banky, a.

s., pro

úschovu těchto zajištěných finančních prostředků s variabilním symbolem XY

2. poměrná část finančních prostředků z každé budoucí pohledávky plynoucí

postupníkovi společnosti B. L. & F., IČO: XY, se sídlem XY, XY, XY, od

postupitele F. P. a to na základě Smlouvy o zajišťovacím postoupení pohledávek

uzavřené mezi postupníkem a postupitelem dne 31. 1. 2017, vztahující se k

budoucím pohledávkám vzniklým mezi společností F. P. a společností E.ON

Energie, a. s., na základě Smlouvy č. 2013-PV-S910454 – Smlouva o dodávce

elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu

do elektrizační soustavy uzavřené dne 10. 12. 2012 mezi společnostmi F. P. a

E.ON Energie, a. s., jenž se vztahuje k licenci č. 111017178 udělené

Energetickým regulačním úřadem, IČO: 788 94 451, se sídlem Masarykovo náměstí

91/5, Jihlava, dne 6. 12. 2010 společnosti F. P. pro provozovnu FVE XY

umístěnou v katastrálním území XY, obec XY, a to ve výši částky odpovídající

dodanému množství MWh z předmětné fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou

cenou za příslušný rok garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do

provozu do 31. 12. 2010 na základě zákona č. na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o

změně některých zákonů, jakož i vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetickém

odvětví ve znění vyhlášek č. 363/2007 Sb. a 358/2009 Sb. a následujících,

ponížené o jednak částku odpovídající výši odvodu elektřiny ze slunečního

záření stanovené na základě ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb. ve

znění pozdějších předpisů a jednak o částku odpovídající dodanému množství MWh

z předmětné fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou příslušného

roku, garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2011 na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní

správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, jakož i vyhlášky

Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování

licencí pro podnikání v energetických odvětvích, poukázaných na účet č. XY

vedený u České národní banky, a. s., pro úschovu těchto zajištěných finančních

prostředků s variabilním symbolem XY.

7. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti E.ON Energie,

a. s., IČO: 26078201, se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 7, 370

01 České Budějovice, a E.ON Distribuce, a. s., IČO: 28085400, se sídlem tamtéž,

odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních.

8. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. K., nar. XY,

T. G., nar. XY, a T. H., nar. XY.

9. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40

T 4/2015, podal obviněný D. E. odvolání. Odvolání podali rovněž spoluobviněný

M. K. a obvinění T. G. a T. H., státní zástupce Krajského státního

zastupitelství v Brně a zúčastněné osoby B. L. & F. a F. P. O odvoláních

spoluobviněných M. K. a T. G. a odvolání státního zástupce ohledně

spoluobviněného M. K. bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020. Řízení proti obviněnému a spoluobviněné

T. H., jakož i řízení vztahující se k zúčastněným osobám, bylo vyloučeno k

samostatnému projednání a rozhodnutí. O odvolání spoluobviněné T. H. bylo

rozhodnuto samostatným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021,

sp. zn. 2 To 47/2021.

10. O odvolání obviněného D. E., odvolání státního zástupce Krajského

státního zastupitelství v Brně podaném v neprospěch obviněného do výroku o

trestu a o odvolání zúčastněných osob B. L. & F. a F. P. bylo rozhodnuto

rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 2 To 72/2021,

a to tak, že pod bodem I. byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), f),

odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce, obviněného D. E. a

zúčastněných osob napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí

svobody a způsobu jeho výkonu u obviněného D. E., v celém výroku o náhradě

škody ve vztahu k tomuto obviněnému a v celém výroku o ochranném opatření ve

vztahu k zúčastněným osobám, a pod bodem II. za splnění podmínek § 259 odst. 3,

4 tr. ř. byl obviněnému nově uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest

odnětí svobody v trvání 5 (pět) let a 6 (šest) měsíců, pro jehož výkon byl

obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s

ostrahou. V ostatních výrocích ohledně obviněného D. E. zůstal napadený

rozsudek nezměněn (bod III.). V bodě IV. bylo ve vztahu k zúčastněným osobám B.

L. & F. a F. P. stran uloženého ochranného opatření rozhodnuto podle § 259

odst. 1 tr. ř. o vrácení věci soudu prvního stupně.

II.

11. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10.

2021, sp. zn. 2 To 72/2021, podal obviněný dovolání (č. l. 6010-6043), v rámci

něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

12. Obviněný zejména namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý

proces a dvojinstančnost soudního rozhodování. Rekapituluje, že ve věci byl

nejprve vydán zprošťující rozsudek s velmi podrobným, názorově jednoznačným a

vůči obžalobě tvrdým odůvodněním. Po zrušení tohoto zprošťujícího rozsudku

usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 To 42/2018,

rozhodl Krajský soud v Brně svým druhým rozsudkem, kde prezentoval rozhodné,

názorově jednoznačné a vůči obviněným tvrdé odůvodnění. Původním zprošťujícím

rozsudkem nebyly deklarovány žádné pochyby o nevině obviněných v jakémkoliv

směru. Po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu se nalézací soud uchýlil v

rámci svého posouzení dané věci k obratu o 180 stupňů, a to bez toho, aby

provedl jakékoliv další relevantní důkazy. Přitom však nijak tuto zásadní změnu

svého hodnocení neodůvodnil. Některé důkazy například hodnotil původně jako

nevěrohodné, aby je v dalším rozhodnutí označil jako naprosto věrohodné a

způsobilé přispět k odsouzení obviněných. Zprošťující a odsuzující rozsudek

nalézacího soudu vyvolávají při absenci odůvodnění zásadního názorového obratu

zdání, že mezi nimi není souvislost, jsou odlišné nejen co do hodnocení věci,

ale i úpravou, strukturou textu, apod. Zvláště pak obviněný poukazuje na bod

15. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde se hovoří o FVE XY, která nemá s

projednávaným případem žádnou souvislost. Opakovaně přitom zdůrazňuje, že

nalézací soud byl povinen vysvětlit, jaké úvahy jej vedly k původnímu

hodnocení, v čem spočívá změna a jaké úvahy jej vedly k diametrálně odlišnému

výsledku. Rezignoval-li nalézací soud v projednávané věci na tento požadavek,

tak postupoval mimo jiné v rozporu ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a ustanovením

§ 125 tr. ř. a právy všech obviněných na soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1, 4 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 Protokolu č. 7 k

Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Na podporu svých

závěrů pak obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1367/18, který je podle něj plně aplikovatelný na projednávanou věc. Zároveň namítl, že k takovéto výrazné změně přistoupil nalézací soud bez toho,

aby provedl jakékoliv další relevantní důkazy, kdy bylo dokazování doplněno

pouze o opětovný výslech dvou obviněných a další spis ERÚ, který však v

odsuzujícím rozsudku nijak hodnocen nebyl. Závěry prezentované v odsuzujícím

rozhodnutí pak zřejmě nejsou názory samotného nalézacího soudu, který přebral

názory ze zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu a některé části přímo opsal

(celé odstavce 55., 56., 57. a 64. z odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu

zrcadlí odstavce 27., 28., 29. a 34. jemu předcházejícího zrušujícího

rozhodnutí odvolacího soudu). Uvedené demonstruje na odstavci 64. odsuzujícího

rozsudku nalézacího soudu, který zrcadlí odstavec 34. zrušujícího usnesení

odvolacího soudu s tím, že citované odstavce mají stejný obsah, svědci v nich

uvedeni jsou uvedeni ve stejném pořadí a obsahují zcela stejná nebo téměř

stejná souvětí.

V projednávaném případě odvolací soud překročil meze hodnocení

důkazů a vštěpil nalézacímu soudu svůj náhled na projednávanou věc, resp. při

nejmenším celou koncepci nového rozhodnutí. Překročil tak meze pokynů

odvolacího soudu stanovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14 a zásadu dvojinstančnosti soudního rozhodování. Obviněný uvedl, že

rozsudek Krajského soudu v Brně byl pro něj i jeho tehdejšího obhájce velkým

překvapením, jakož i to, na čem soud své odsuzující rozhodnutí vystavil. Proto

ani v průběhu hlavního líčení před nalézacím soudem nepředpokládali, že bude

třeba znovu vyslechnout některé svědky.

13. Uvedený princip byl porušen i v napadeném rozsudku odvolacího soudu,

kde odvolací soud hodnotil rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 20. 11. 2018, č. j.

12422-126/2010-ERU, aniž by jej ve veřejném zasedání jako důkaz provedl,

přičemž nalézací soud ve svém rozhodnutí tento důkaz nehodnotil vůbec. Tímto

postupem odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu

znemožnil reagovat na hodnocení tohoto důkazu, polemizovat s ním a předložit k

němu své argumenty nebo příp. další důkazy. Bez důkazního podkladu učinil

závěr, že citované rozhodnutí Rady ERÚ z roku 2018 potvrzující zákonnost

získání licence v roce 2010 bylo vydáno toliko na podkladě nepravomocného

zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu v této věci. Přitom svévolně ignoroval

všechny ostatní důvody, které vedly rozkladovou komisi ERÚ k vydání výše

citovaného rozhodnutí.

14. Dále obviněný namítá, že jeho jednání spočívající v tom, že měl

podepsat předávací protokol ze dne 12. 11. 2010 za společnost F. P. (dále jen

„F. P.“) jakožto přejímací, kdy měl vědět, že FVE není dokončena k tomuto datu

ani zčásti a že tento protokol bude podkladem pro vydání licence ERÚ, a uvést

tak ERÚ v omyl, nebylo řádně prokázáno. Závěr odvolacího soudu je nadto v

přímém rozporu se stávající platnou judikaturou, která zásadně odlišuje licence

vydané v posledních prosincových dnech roku 2010, kdy je shledáván podvodný

charakter jednání pachatelů jako zřejmý, a licence udělené na počátku prosince

2010, což je případ dovolatele, kdy soudy shledaly, že byl dostatek času, a

nebylo tak důvodu k trestné činnosti, přičemž poukázal na případ FVE XY

(zprošťující rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 1/2019-3196 ze dne 30.

12. 2019 a zprošťující rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 8/2019-248 ze

dne 29. 4. 2020, potvrzený Usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To

58/2020-363 ze dne 1. 10. 2020). Soudy v nyní projednávané nijak nezdůvodnily,

proč tento přístup nebyl použit i v projednávané věci a případ nebyl posuzován

jako jiné případy před Vrchním soudem v Olomouci. Podle dovolatele, tak soud

porušily princip legálního očekávání i zásadu, že by měly v podobných případech

rozhodovat podobně.

15. Obviněný namítl, že pro jeho vinu svědčily pouze dva nepřímé důkazy,

a to sice skutečnost, že předmětný předávací protokol byl součástí spisu ERÚ a

vyfabrikovaná teorie odvolacího soudu, že pokud byl předávací protokol podepsán

dne 12. 11. 2010 po přerušení licenčního řízení dne 8. 11. 2010 mimo jiné z

důvodu nedoložení majetkového vztahu k energetickému zařízení, tak z toho

vyplývá nezbytnost této listiny pro licenční řízení. Na zjištění o přerušení

licenčního řízení pak navazuje spekulace odvolacího soudu, že podpisem tohoto

protokolu předloženého obviněnému účetní společností, chtěl dovolatel napravit

nedokončenost FVE právě předmětným předávacím protokolem v bezprostřední časové

návaznosti. Energetický zákon ani související energetické předpisy však v roce

2010 pojmy dokončenost či nedokončenost ani neznaly. Dedukce odvolacího soudu,

že byl předmětný protokol podepsán několik dní po výzvě ERÚ je z hlediska

logiky právně nepřípustná, neboť samotná skutečnost, že byl předávací protokol

podepsán, neznamená, a ani to nebylo prokázáno, že by mohl či dokonce měl být

právě použit pro licenční řízení. Okolnosti, které mají sloužit jako nepřímé

důkazy, netvoří ucelený řetězec prokazující jeho vinu. Nalézací i odvolací soud

své rozhodnutí vystavěly na nepřímých důkazech, které jsou buď v přímém rozporu

s celým důkazním řízením, či jsou nedostatečně přesvědčivé a nedostatečně

věrohodné, kdy poukazuje na dodatečně v neprospěch odsouzených upravované

stavební deníky a celý neúplný řetězec nepřímých důkazů vytvořený soudy, který

stojí na velice vratkých základech, které byly obhajobou vyvráceny, a tím byl i

celý řetězec nepřímých důkazů vykonstruovaný orgány činnými v trestním řízení

zhroucen. Nelze tak konstatovat, že existuje nějaký ucelený řetězec nepřímých

důkazů, na jehož základě by bylo možno bez rozumných pochybností vyslovit výrok

o vině. Spekulativní závěr odvolacího soudu je nejen v rozporu s platnými

zákony a jejich prováděcími vyhláškami, ale i v rozporu s platnou judikaturou,

kdy poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II ÚS

1394/19, který předávací protokol uznal za řádný důkaz v případě, že si ho ERÚ

vyžádal jako doklad o dokončenosti stavby a že tedy byl vyhotoven pro účely

předložení ERÚ. V projednávané věci je nastíněný závěr odvolacího soudu v

přímém rozporu s důkazem provedeným Výzvou ERÚ k odstranění nedostatků podání

ze dne 8. 11. 2020, kdy právě tento důkaz výslovně prokazuje, že ERÚ

nepožadoval předložení předávacího protokolu. Protože jinde v zákoně či v

licenční vyhlášce č. 426/2005 Sb. nebyl nikdy předávací protokol ani zmíněn,

natož požadován, nemohl dovolatel vědět ani předpokládat, že předávací protokol

může být použit v licenčním řízení.

16. Obviněný brojil také proti závěru soudů o naplnění subjektivní

stránky trestného činu kladeného mu za vinu s tím, že z ničeho nevyplýval

význam předávacího protokolu pro licenční řízení a v době jeho sepisu mu tak

nemohl být zřejmý již z toho důvodu, že dne 10. 9. 2010 podepsal za F. P.

smlouvu o dílo se společností H.-K. na vybudování FVE a její uvedení do

provozu, ve které bylo ujednáno, že vlastnické právo k dílu přechází předáním

plně funkčních etap díla minimálně po 1 MW, o čemž má být sepsán protokol o

předání a převzetí díla. V případě, že by byly shledány nedodělky nebo vady

bránící užití díla, tak podle smlouvy objednatel dílo až do doby jejich

odstranění, resp. splnění díla, nepřevezme a dílo bude považováno za nesplněné.

Dokonce i materiály z kontroly ERÚ z roku 2013 prokázaly, že rozhodným

posledním dokladem, kterým byl prokázán majetkový a užívací vztah společnosti

F. P. k samotné FVE XY byla smlouva o dílo předaná M. H. na ERÚ dne 3. 12. 2010

a nikoliv tedy předávací protokol ze dne 12. 11. 2010. I pokud by předávací

protokol tedy obsahoval nepravdivé údaje, tak by na výsledek licenčního řízení

neměl žádný vliv. Vyžadoval-li ERÚ v některých případech předávací protokol,

tak z toho důvodu, že se jednalo o stavbu na cizím pozemku. Vlastnické právo ke

stavbě totiž vyplývá přímo z občanského zákoníku za situace, kdy se stavba

provádí na pozemku objednatele. Obviněný uvádí, že princip superficies solo

cedit platil v tomto rozsahu již v předchozím občanském zákoníku. ERÚ tak

postačovalo nahlédnout do katastru nemovitostí. Odvolací soud ve svém

rozhodnutí opomenul občanskoprávní principy nabývání vlastnictví i doložení

vlastnického práva až smlouvou o dílo ze dne 3. 12. 2010 a dopustil se tak

deformace důkazů, kdy jej na základě zprošťujícího důkazu v podobě výzvy ERÚ ze

dne 8. 11. 2011 uznal vinným. Neexistuje ani žádný důkaz, že by ERÚ předávací

protokol, který byl pro jeho rozhodování nadbytečný, vůbec použil, přičemž

existují důkazy, že se tam ocitl nedopatřením. Obviněný žádný pokyn k předání

předávacího protokolu ERÚ ostatně nikdy nevydal. Předávací protokol se na ERÚ

ocitl společně s dalšími dokumenty, které se týkaly jiných klientů a zmocněnců

společnosti F. P. a do licenčního spisu vůbec nepatřily. Proto byl navržen

„opakovaný výslech některých svědků“, aby toto objasnily. Rovněž navrhl

opakovaný výslech zmocněnců společnosti F. P., kteří mohli mít přístup k

předávacímu protokolu. Uvedené bylo důležité i s ohledem na princip

bezprostřednosti, kdy nalézací soud rozhodl po předchozím zproštění zcela

opačně, aniž by přibyly nové důkazy s výjimkou rozhodnutí ERÚ z roku 2018,

které potvrdilo oprávněnost a zákonnost udělení licence. Tyto podstatné důkazy

prokazující jeho nevinu však nebyly provedeny.

17. Ve vztahu k namítanému neprokázání subjektivní stránky obviněný

zdůraznil, že sám výstavbu a licenční řízení neřídil, neboť si byl vědom

náročnosti takové manažerské práce a jako laik v oboru fotovoltaiky i práva měl

sjednány odborníky, kterým při stavbě plně důvěřoval – specializovaného

generálního dodavatele společnost H.-K.. pro samotnou výstavbu elektrárny,

odborné týmy společnosti P. C. a V. T. a J. P. pro související správní procesy.

On sám dokonce ani nepobíral za funkci člena statutárního orgánu žádnou odměnu.

Postupem odvolacího soudu tak došlo k nesprávnému právnímu hodnocení věci, kdy

si ERÚ předávací protokol ze dne 12. 11. 2010 explicitně nevyžádal, neboť jej

nepotřeboval a v licenčním řízení akceptoval smlouvu o dílo. Nadto vyplývalo

vlastnické právo ke stavbě přímo ze zákona. Uvedenou argumentaci ve vztahu k

předávacímu protokolu uplatnil obviněný již v předcházejícím řízení, ale jeho

obhajoba nebyla ze strany obžaloby ani soudu vyvrácena. Byl tak uznán vinným

úmyslným trestným činem, ačkoli nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že jednal v

dobré víře v odborníky, na jejichž znalosti a zkušenosti spoléhal, stejně jako

na informace jimi poskytnuté, jímž neměl důvod nevěřit.

18. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zjevně padělaných a

zpětně dopisovaných stavebních denících, kteréžto jsou jako důkazy procesně

nepoužitelné. Protože soudy obou stupňů provedení navrhovaných důkazů zamítly,

bylo porušeno právo obviněného dosáhnout mj. předvolání a výslechu svědků ve

svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků obžaloby ve smyslu čl. 6 odst. 3

písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“). Protože provedení těchto důkazů bylo relevantní, neboť bylo navrženo

k otázkám, na nichž soudy obou stupňů založily rozhodnutí o jeho vině, a

protože nelze důkazy hodnotit bez toho, aby byly provedeny, došlo k porušení

zásady bezprostřednosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. a principu

presumpce nevinny ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

19. Dále obviněný namítl, že soudy zcela opomenuly hodnocení důkazů

stran prokázání role dodavatelských subjektů a osob zajišťujících realizaci

projektu FVE XY, nedoplnily po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu

dokazování týkající se role jednotlivých odborných subjektů při výstavbě FVE

XY, ač toto doplnění zrušující rozsudek fakticky požadoval. Soudy se

nedostatečně vypořádaly s tím, že pro realizaci FVE XY byl vytvořen autonomní

tým odborníků samostatně vykonávající jednotlivé úkony a zajišťující vše

potřebné. Aktivní role dovolatele spočívala v zajišťování podmínek pro práci

realizačního týmu a dodavatelských subjektů, ve spolupráci s L. akcionáři

společnosti A. E., pak financování projektu v koordinaci s investory a

finančními institucemi. Soudy nezkoumaly jeho reálnou roli v projektu FVE XY a

jeho skutečné možnosti posuzovat odborné, technické, procesní a legislativní

otázky. Právě k posuzování takových otázek byl zřízen výše zmíněný tým

odborníků. Dospěl-li soud k závěru, že v případě výstavby FVE XY či následného

řízení o udělení licence došlo k pochybením, měl se zabývat rolí jednotlivých

osob a podrobně zkoumat jak a proč ke konkrétním pochybením došlo. Obhajoba

obviněného objasnění těchto skutečností navrhovala jak na závěr jednání

nalézacího soudu, tak později u soudu odvolacího, ale její návrhy nebyly

vyslyšeny a dokazování v tomto ohledu nebylo doplněno. To vše za situace, kdy

protokoly z předcházejících hlavních líčení neobsahovaly podklady vyvracející

jeho obhajobu. Nebylo tak možné plně objasnit skutkové okolnosti a objektivně

posoudit skutečnou odpovědnost dovolatele za údajná pochybení při výstavbě FVE

XY a získání licence pro tuto elektrárnu. Soudy nezkoumaly pochybení

konkrétních osob sjednaných pro odborné činnosti spojené s výstavbou a

administrativou pro získání licence, ale přičetly veškerou odpovědnost osobě,

která se s ohledem na absenci relevantních znalostí v předmětné problematice

nemohla orientovat (ostatně za to nebyla ani placena), a která si právě za

tímto účelem najala odborníky. Uvedený postup je podle obviněného nesprávným

právním posouzení skutku nebo jiným nesprávném hmotně právním posouzení ve

smyslu § 265b, odst. 2, písm. h) tr. ř., nesplňuje tak nároky na řádně

provedené důkazní řízení, čímž zasahuje do práv obviněného na spravedlivý

proces.

20. K otázce dokončenosti FVE XY ke dni udělení licence se soudy opíraly

o svědectví osob mající své zájmy vyplývající z neúspěšně vedených civilních

sporů, které se mohly prostřednictvím trestního řízení pomstít bývalému

obchodnímu partnerovi (společnosti reprezentující EXCON a E.ON), čímž porušily

právo dovolatele na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů však z těchto

výpovědí vyvozují skutkové závěry extrémně odlišné od závěrů vyplývajících z

ostatních provedených důkazů. Žádný důkaz totiž nesvědčí o tom, že vykonával

činnosti, za které byl odsouzen, a ani se k tomu nechystal. Nepřímé důkazy jsou

na úrovni spekulací, přičemž rozhodně netvoří jakýkoli logický, vnitřně

provázaný systém.

21. Obviněný zdůraznil, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by se

podílel při udělování licence na uvedení ERÚ v omyl, a že neexistuje žádný

přímý důkaz, že ke dni vydání licence dne 3. 12. 2010, resp. udělení licence

dne 5. 12. 2010, neměla FVE XY instalovaný ani onen nakonec využitý výkon 2,0

MWp. Uvedl, že již dne 24. 11. 2010 potvrdil ze zákona příslušný distributor

E.ON Česká republika, v zápisu z jednání mezi zástupci E.ON a V. T., zmocněncem

za F. P., že ve FVE XY je připraveno k připojení 4,4 MWp. Pokud tedy E.ON

potvrdil připravenost připojení FVE XY na 4,4 MWp je prakticky jisté, že ani s

ohledem na průběh výměny některých solárních panelů, nemohla být bezpečnost a

provozuschopnost FVE XY nižší než oněch licencovaných 3,3 MWp. Tento zápis při

svém rozhodování Vrchní soud Olomouci zcela pominul, což svědčí o jeho zcela

selektivním výběru důkazů a porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Soudy neobjasnily ani otázku připojení FVE XY k distribuční soustavě. Uvádí, že

podmínky pro připojení byly splněny v roce 2010, došlo k osazení elektroměru,

měřené dodávce do sítě, měřené dodávce elektřiny do sítě, zkouškám ochran,

regulace funkčnosti dispečerského řízení a dalších parametrů v rámci kontroly

výrobny a provedení prvního paralelního připojení ze strany E.ON Distribuce.

Soudy však přesto převzaly tvrzení obžaloby, že výrobna FVE nebyla

provozuschopná a bezpečná a že v omezeném rozsahu 2 MWp nemohla dodávat

elektřinu do sítě. Tato argumentace je zjevně nesprávná a účelová,

nerespektující očividné skutečnosti a důkazy jako jsou např. smluvní

dokumentace uzavřená s E.ON z roku 2010, následně upřesněná a znova uzavřená z

popudu E.ON v roce 2012. Soudy obou stupňů v této souvislosti vůbec

neposuzovaly, v jakém rozsahu byla FVE XY v roce 2010 uvedena do provozu a

ignorovaly i výsledky kontroly ze strany Státní energetické inspekce v roce

2015, která soulad se zákony potvrdila. Při posuzování obou podmínek, které

vyplývají z cenového rozhodnutí č. 4/2009 (tj. platná licence a první paralelní

připojení), by musely zjistit, že výrobna byla uvedena do provozu v rozsahu 2,0

MWp. Tato skutečnost se měla promítnout do závěru, že FVE XY čerpala podporu za

dodanou elektřinu z výrobny o tomto výkonu podle uvedeného cenového rozhodnutí

oprávněně. Skutkový závěr, na jehož základě obviněný odsouzen, proto nemá a ani

nemůže mít oporu v provedených důkazech.

22. Obviněný dále namítl, že nebyla prokázána tvrzení soudů ohledně

nesplnění podmínek k řádnému Povolení k předčasnému užívání stavby. Názor soudu

je s ohledem na absentující konkrétní informace a odborný podklad

nepřezkoumatelný.

23. Rovněž brojil proti závěru soudů, že revizní zprávy byly nepravdivé,

kdy tento závěr nebyl přesvědčivě natož jednoznačně odborně prokázán. Závěr

soudu, že revidované zařízení musí být plně osazeno fotovoltaickými panely,

považuje obviněný za zcela zcestný a překonaný, kdy tato otázka byla jednak

podrobně řešena v rámci řízení Obnovy licence FVE XY v letech 2013 až 2018, kdy

byl pro tyto účely vyhotoven znalecký posudek Vysoké školy báňské v Ostravě,

který konstatuje, že pro vyhotovení řádné revizní zprávy na FVE není třeba, aby

byly nainstalovány veškeré fotovoltaické panely. Na základě tohoto znaleckého

posudku ERÚ opustil pojem „nepravdivá revizní zpráva“ a uznal revizní zprávy

obviněného G. i předčasné užívání FVE XY. Uznáním zmiňovaných revizních zpráv

tak došlo k akceptaci způsobu provedení revize T. G., kdy k závěru, že FVE

splňovala požadavky na provozuschopnost a bezpečnost, nebylo nutné osazení

všech fotovoltaických panelů na elektrickou instalaci. Krajský soud v Brně však

rozhodnutí ERÚ z roku 2018 při svém rozhodování v roce 2020 fakticky ignoroval

a Vrchní soud v Olomouci se zaměřil jen na méně podstatnou část odůvodnění

rozhodnutí ERÚ z roku 2018 a dovodil z něj selektivně, že licence byla FVE XY

ponechána jen díky zprošťujícímu rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Zpochybnění

revizních zpráv bez řádného odůvodnění či relevantní opory v zákonech,

vyhláškách, technických normách, či revizních zprávách pro FVE XY je další z

řady pochybení a nezákonných závěrů, kterých se soudy dopustily. Zejména

odvolací soud se tak nechtěl oprostit od konstrukce vyfabulované obžaloby

rigidně setrvávající na dávno překonaných mýtech a dogmatech ohledně FVE, a aby

nemusel svůj názor měnit, odmítá účelově jakékoliv relevantní důkazy a

objektivně pravdivá vysvětlení, což logicky ústí v namítaná procesní pochybení.

24. Obviněný dále brojil proti závěru soudů obou stupňů o způsobení

škody a její výši. Společnosti ze skupiny E.ON jako domnělé poškozené výslovně

prohlásily, že jim žádná škoda nevznikla. Soudy nevzaly v potaz, že ze strany

FVE XY nebyla nikdy dodávána elektřina nad rámec schváleného výkonu 2 MW. FVE

XY byla ve smyslu cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 uvedena do provozu dne 30.

12. 2010, a to o výkonu 2 MW, přičemž o provozuschopnosti a bezpečnosti FVE XY,

dle platných zákonů, o tomto, společností E.ON dne 30. 12. 2010 schváleném a

řádně ověřeném výkonu, nemají a nikdy neměly pochyby ani orgány činné v

trestním řízení. Přesto byl obviněný odsouzen i za dokonaný trestný čin za

způsobení škody společnostem ze skupiny E.ON.

25. Dále se obviněný vymezil proti metodě výpočtu škody. Zvolená

metodika, která vycházela z prostého aritmetického výpočtu rozdílu mezi výší

dotací v roce 2010 a 2011, je možná toliko pro případ pokusu trestného činu

podvodu, neboť v rámci licencovaného výkonu 3,3 MWp FVE XY nikdy nebyla díky

rozhodnutí zástupců společnosti E.ON uvedena do provozu a nikdy v tomto rozsahu

elektřinu do distribuční sítě nedodávala, což je zásadní distinkce od všech

ostatních judikovaných kauz FVE, což však soudy nižších stupňů nevzaly v potaz.

Obžaloba nadto nepředložila znalecký posudek, který by potvrdil výši obžalobou

tvrzené škody. Naproti tomu obhajoba společnosti F. P. doložila znalecký

posudek renomovaného znaleckého ústavu Apelen Evaluation, který konstatoval, že

žádná škoda společnostem ze skupiny E.ON nevznikla, přičemž tvrzená majetkové

újma je ve skutečnosti příjmem, resp. ziskem státu. Tento znalecký posudek, ač

byl k dispozici, však není v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci

vůbec zmíněn. I když se jednalo o znalecký posudek předložený obhájcem F. P.,

stále se jednalo o posudek předložený ve stejné trestní věci, jímž se byl soud

povinen zabývat. Vrchní soud v Olomouci dokonce vědom si absence řádných a

použitelných důkazů o vzniku škody, odkázal společnosti ze skupiny E.ON do

civilního řízení, a to přestože prohlásily, že jim žádná škoda nevznikla.

Obviněný je přesvědčen, že soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces,

neboť se vůbec nevypořádaly s tím, jaká škoda vznikla, komu vznikla, zda vůbec

existuje někdo poškozený, přičemž však podle výše škody rozhodly o trestní

sazbě pro obviněného.

26. Obviněný rovněž namítl, že průběh samotného důkazního řízení

negativně ovlivnilo upření ústavního práva účastnit se na soudním jednáním

společnostem B. L. & F. a společnosti F. P., což nejenže vyústilo ve zrušení

rozsudku odvolacím soudem ve vztahu k těmto společnostem, ale negativně

ovlivnilo i soudní řízení v případě dovolatele, neboť se nemohly vyjadřovat k

důkazům týkajícím se jeho osoby, čímž mu bylo upřeno právo na spravedlivý

proces a některé důkazy nemohly být posouzeny společně obviněným a právnickými

osobami. Jedná se o vadu nezhojitelnou, pro kterou by se mělo vůči všem již

odsouzeným řízení znovu opakovat a probíhat současně s F. P. a B. L. & F.

27. Obviněný má za to, že nižší soudy ignorovaly zavedenou judikaturu

Nejvyššího a Ústavního soudu, došlo zde k deformaci důkazů (k čemuž poukazuje

na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97), flagrantnímu porušení práva

na spravedlivý proces, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. V případě

škody a její aplikace pro trestní sazbu pak principu in dubio mitius ve spojení

s principem in dubio pro libertate, kdy by se výše trestní sazby měly stanovit

s ohledem na to, aby trest co nejvíce šetřil základní práva a svobody občanů.

Vrchní soud v Olomouci ignoroval, že Česká republika je druhá nejhorší v počtu

vězňů na 100.000 obyvatel, i to, že se obviněný staral sám o svoji 9 letou

dceru a sám trpí značnými zdravotními potížemi. Obviněný má za to, že se

napadená rozhodnutí vymykají z mezí ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jsou

zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny. Soudy

i orgány činné v trestním řízení shromážděné důkazy v jeho prospěch nepoužily a

selektivně vybraly pouze důkazy v jeho neprospěch.

28. Dále obviněný namítl, že jeho jednání jakožto člena statutárního

orgánu bylo posouzeno retrospektivě přístupem „generál po bitvě“. Člen

statutárního orgánu při svém rozhodování není a nemůže být neomylný, což je

nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře, jak

říká mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo

3770/2016.

29. Obviněný dále poukázal na princip ultima ratio a zdůraznil, že není

účelem trestního práva jeho zneužívání za účelem řešení osobních sporů, jako se

to nepřehlédnutelně jeví v tomto případě. Lze dokonce konstatovat, že

zneužívání trestního práva k řešení osobních sporů se v poslední době stalo

nešvarem, který nepřijatelně oslabuje základní funkce trestního práva a

přispívá k nízkému právnímu vědomí občanů.

30. Rovněž brojil proti uloženému trestu odnětí svobody, který označil

za nepřiměřený a nevhodný s ohledem na to, že nebyl nikdy trestán a v době

svého zadržení žil řádným životem. V souladu se zásadou in dubio pro libertate

mu tak v žádném případě neměl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.

31. Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby dovolací soud

napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku

týkajícím se jeho osoby zrušil a sám rozhodl ve smyslu ustanovení § 265m odst.

1 tr. ř. svým rozsudkem tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby v plném jejím

rozsahu.

32. Závěrem svého dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu

podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon trestu odnětí svobody a

výrok o náhradě škody do doby rozhodnutí o dovolání, kdy tento požadavek je

odůvodněn textem podaného odvolání a tím, že o jeho nezletilou dceru AAAAA

(pseudonym) s ohledem na překvapivý rozsudek a náhlý nástup do vězení není

náležitě postaráno, neboť je v jeho péči. Její matka je v dlouhodobé péči

Psychiatrické nemocnice XY, resp. psychiatrické léčebny KROK XY a nemůže péči o

nezletilou zajistit. Další důvod pro tento postup pak spatřuje v tom, že bude

probíhat trestní řízení ohledně společnosti F. P., které byl upřen nárok na

spravedlivý proces, když nebyla de iure přizvána k jeho procesu, kdy jeho

informace jako statutára společnosti F. P. jsou nenahraditelně důležité pro

její obhajobu a jeho pobyt ve vězení by ještě umocnil porušení práva na

spravedlivý proces společnosti F. P.

33. Svůj požadavek na postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. pak obviněný

zopakoval v podání ze dne 12. 5. 2022, kdy shodně jako v textu podaného

dovolání uvedl, že oba podněty k odkladu vykonatelnosti jsou odůvodněny obsahem

podaného dovolání, jeho osobními poměry a časově blížícím se trestním stíháním

společnosti F. P.

34. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první

tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

(dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne

19. 4. 2022, sp. zn. 2 NZO 4/2022.

35. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného z

podstatné části subsumované pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., uvedl, že tyto nejsou v posuzované věci relevantní. Svými námitkami

kolem okolností výstavby FVE XY a licenčního řízení k provozování FVE se

obviněný snaží prosadit modifikovaný obsah provedeného dokazování a rozporovat

stabilizovaná skutková zjištění vyvozená Krajským soudem v Brně, resp. Vrchním

soudem v Olomouci. Ani zmíněný dovolací důvod neumožňuje vést polemiku

procesních stran s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy,

ale cílí na nápravu nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu,

popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů,

které nejsou v posuzovaném věci shledávány. Soudy nižších stupňů hodnotily

provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, a nedopustily se žádné deformace

důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící

závěry jasně a logicky vysvětlily. Dostály přitom požadavkům vyplývajícím z §

125 odst. 1 tr. ř. kladeným na odůvodnění rozhodnutí. Rozpor představ

obviněného se způsobem hodnocení provedených důkazů není dovolacím důvodem a

sám o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nutnost zásahu

Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Rovněž se nejedná o případ extrémního

nesouladu opravňující Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění soudů

nižších stupňů. Státní zástupce přitom zdůraznil, že na tento extrémní nesoulad

nelze usuzovat pouze proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy

přiklonily k verzi uvedené obžalobou.

36. Ve vztahu k obviněným vznesené námitce in dubio pro reo po její

stručné charakteristice státní zástupce zdůraznil procesní charakter této

námitky s tím, že by k jejímu porušení mohlo dojít pouze tehdy, pokud by

důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit

ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily

variantu pro obviněného méně příznivou, což však není nyní posuzovaný případ.

37. Zároveň státní zástupce podotkl, že argumentace obviněného obsažená

v dovolání je opakováním jeho obhajoby z předcházejících fází trestního řízení.

Odkázal na závěry vyjádřené především v odst. 23 až 42 odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu.

38. K námitce obviněného, že odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek

nalézacího soudu, který následně vydal rozsudek odsuzující, státní zástupce

uvedl, že původní rozhodnutí nalézacího soudu bylo napadeno odvoláním státního

zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, neboť v něm byl

identifikován nesprávný právní názor v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i

rozhodovací praxí ve věcech FVE elektráren, jakož i nesprávné hodnocení

provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Nelze tvrdit, že by

nalézací soud po zrušujícím rozsudku odvolacího soudu toliko převzal názory

obsažené v tomto rozhodnutí, stejně jako nelze mít za to, že by Vrchní soud v

Olomouci zrušením napadeného rozsudku a vrácení věci nalézacímu soudu překročil

své zákonné oprávnění. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu, aby se vypořádal

s obsahy jednotlivých důkazů, argumenty státního zástupce a důkazy hodnotil v

kontextu s dalšími provedenými důkazy tak, aby byl správně zjištěn skutkový

stav ke dni vypracování výchozích revizních zpráv, podepsání předávacích

protokolů, vydání rozhodnutí k prodloužení užívání stavby a povolení k

předčasnému užívání pro stavbu FVE. Rozhodně tak nezavázal soud nalézací k

tomu, jak má přistoupit k hodnocení jednotlivých důkazů nebo skupiny důkazů.

39. Dále státní zástupce uvedl, že námitky obviněného převážně

neodpovídají požadavku na hmotněprávní povahu námitek uplatněných v rámci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neboť byly založeny

především na procesním základě při nerespektování § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Teprve

prostřednictvím nich hodlal obviněný zpochybňovat důvodnost právního posouzení

skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy

takovéto námitky se neodlišují od klasických námitek v řádném opravném

prostředku.

40. K námitce obviněného týkající se neužití principu ultima ratio

státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku neopodstatněnou, a zdůraznil, že

tento princip nelze uplatnit tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci

použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně chráněných hodnot.

Obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou podstatu trestného činu podvodu

podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a způsobil škodu velkého rozsahu,

již proto nemohlo dojít k porušení principu ultima ratio. Trestnost podvodu je

vymezena kvantitavním znakem v podobě škody, a v daném případě nelze mít za to,

že by se jednalo o hraniční případ atakující spodní hranici společenské

škodlivosti činu u nejlehčích běžně se vyskytujících podvodů. Uplatnění

prostředků trestního práva zároveň rozhodně není vázáno na předcházející

neúspěšné použití mimotrestních prostředků cílených k odstranění protiprávního

stavu.

41. K námitkám obviněného směřujícím proti uloženému nepodmíněnému

trestu odnětí svobody státní zástupce poukázal na to, že dovolání není určeno

ke korekci uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale pouze k nápravě

nejzávažnějších pochybení, nadto by bylo možné takovou námitku důvodně uplatnit

s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl

obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na

trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť

obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, tedy

přípustný druh trestu v rámci příslušné zákonné trestní sazby § 209 odst. 5

tr. zákoníku, u které činí horní hranice až deset let. O zásahu do trestu by

šlo podle státního zástupce uvažovat toliko v případě závažných ústavněprávních

nedostatků uloženého trestu, kdy příkladem zmiňuje trest extrémně přísný,

exemplární, zjevně nepřiměřený a nespravedlivý. Žádnou takovou situaci však

nejde v případě obviněného shledat. Vrchní soud se řádně zabýval

individualizací tresu obviněného a vysvětlil, jakými úvahami se řídil a které

skutečnosti zohlednil, k čemuž odkázal na body 47. až 52. odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu. Obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici trestní

sazby podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, kdy nebyl dán prostor pro aplikování

mimořádného moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku.

42. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby

Nejvyšší soud dovolání obviněného D. E. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c)

tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v

neveřejném zasedání učinil.

43. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého

obhájce dne 4. 5. 2022 repliku, v níž uvedl, že se státní zástupce nezabýval

podstatnou částí jeho dovolání, kdy se zejména nevyjádřil k důležité námitce

porušení principu dvojinstančního rozhodování, čímž de facto potvrdil správnost

názoru obhajoby v této části dovolání. Podobně se pak státní zástupce podle

obviněného nevyjádřil k otázkám tehdejšího znění energetického zákona,

souvisících vyhlášek, správního řádu, stavebního zákona i judikatury platné k

datu získání licence či k celé pasáži dovolání ohledně předávacího protokolu,

revizní zprávy nebo argumentace, že je celé odsuzující rozhodnutí založeno na

nepřesvědčivých nepřímých důkazech. Rovněž se nevyjádřil k otázce dokončenosti

FVE XY, k tomu, co byl rozhodný doklad pro prokázání majetkového a užívacího

vztahu k FVE XY, k odbornému týmu obviněného, k zamítnutí provedení výslechu

svědků, k otázce výše škody, k opakovanému potvrzení provozuschopnosti a

bezpečnosti FVE XY ze strany ERÚ nebo upření ústavního práva společnostem F. P. a B. L. & F. K vyjádření státního zástupce k hodnocení důkazů obviněný uvedl,

že jeho argumentace byla vyvrácena v bode 14. podaného dovolání, kdy za

extrémní nesoulad musí být považován závěr, že dal obviněný pokyn, aby byl

nepravdivý předávací protokol předán na ERÚ s úmyslem uvést ERÚ v omyl, neboť

takový závěr nevyplývá z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů

jejich hodnocení, stejně jako závěr o dokonaném trestném činu, neboť FVE XY

byla uvedena do provozu o výkonu 2 MW ke dni prvního paralelního připojení, kdy

o tomto výkonu nikdo nepochyboval. Navíc bylo řádně vydáno povolení k dočasnému

užívání stavby, činnosti ohledně FVE za něj zabezpečovali najatí odborníci a

nebyl tak důvod, aby se obviněný domníval, že FVE XY není způsobilá k provozu a

získání licence. K námitce in dubio pro reo, resp. k vyjádření státního

zástupce k ní uvedl, že je patrné, že si státní zástupce protiřečí, odkazuje-li

na přiléhavé názory odvolacího soudu, kdy tímto přiznává porušení

dvojinstančnosti soudního rozhodování. Závěr vrchního soudu stran metodiky při

stanovení výše škody je v rozporu s faktickým stavem, kdy není možno uvažovat o

dokonaném zločinu podvodu, může se jednat toliko o pokus trestného činu, dále

je v rozporu s posudky předloženými obviněným na jedné straně a důkazní nouzí

obžaloby na druhé straně. Dále je na místě odmítnout myšlenkovou zkratku

odvolacího soudu, že předávací protokol byl podepsán za účelem podvodu v

licenčním řízení. V těchto případech soudy porušily zásadu in dubio pro reo. K

vyjádření státního zástupce k tvrzenému porušení zásady subsidiarity trestní

represe obviněný uvedl, že závěr o výši škody je v rozporu se zásadou in dubio

pro reo, kdy se jednalo o čin atakující spodní hranici společenské škodlivosti

činu, neboť domnělý trestný čin nebyl dokonán a škoda nevznikla a zřejmě ani

vzniknout nemohla. Zároveň s tím poukazuje na řešení podobných případů v jiných

zemí Evropské unie a Velké Británii, kde takové jednání nebylo kriminalizováno.

Poukazuje na to, že jeho odpovědnost mohla být za uvedené jednání vyvozena na

podkladě správního deliktu podle § 11 odst. 1 písm. e) energetického zákona. Obviněný se zároveň vymezil i vůči argumentaci státního zástupce k uloženému

trestu, kdy uvedl, že sám státní zástupce připouští zásah Nejvyššího soudu v

případě ústavněprávních nedostatků, čímž sám popírá svoji argumentaci.

44. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,

zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou

osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad

pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro

odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

45. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10.

2021, sp. zn. 2 To 72/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,

odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu

odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k

obviněnému pouze ve výroku o uloženém trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní

situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d

odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost

výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které

splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal

prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.

ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným

ustanovením.

46. Úvodem posouzení důvodnosti námitek vznesených obviněným v podaném

mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud předesílá, že námitky vznesené

obviněným D. E. směřují proti stejnému prvostupňovému rozhodnutí jako námitky

vznesené spoluobviněnými T. G. a M. K. a obsahově se s námitkami vznesenými

těmito spoluobviněnými významně překrývají. S těmito námitkami se již Nejvyšší

soud vypořádal v usnesení ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 346/2022.

47. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b

tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. E. vznesené námitky naplňují jím

uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h)

tr. ř.

48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,

jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků

trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou

založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

49. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1.

1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod

podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (jenž byl následně bez obsahových změn

zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a

křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým

procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému

porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva

procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace –

opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na

provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn.

III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního

řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např.

usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález

Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na

paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému

garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho

představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS

681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé

soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle

zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud by však námitky obviněného

dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by

Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových

zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.

50. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazu obviněný nevznesl. Namítl

však, že nebyly provedeny jím navrhované a pro řízení podstatné důkazy, kdy

zmínil výslech zmocněnců společnosti F. P., kteří mohli mít přístup k

předávacímu protokolu ze dne 12. 11. 2010 a opakovaný výslech některých svědků,

aniž by blíže specifikoval kterých, znaleckého posudku znaleckého ústavu Apelen

Evaluation k otázce výše způsobené škody, kdy se jedná o námitky v obecné

rovině podřaditelné pod námitku tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud považuje

za vhodné uvést, že tuto námitku uplatnil obviněný způsobem na samé hranici

přezkoumatelnosti, neboť jasně neformuloval, jaké důkazní návrhy byly konkrétně

opomenuty. Provedení důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu Apelen

Evaluation navrhla zúčastněná osoba F. P., nikoliv obviněný.

51. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v

řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného

hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom

nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,

neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z

čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným

soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,

jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto

procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených

důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve

svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže

tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v

porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se

zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1

Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č.

57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02

číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené

důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z

hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru

respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125

odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1285/08).

52. Z obsahu spisového materiálu se podává, že v závěru hlavního líčení

dne 30. 6. 2020, tj. posledním hlavním líčení před vydáním rozsudku, nebyly

obviněným ani jeho obhájcem činěny k výslovnému dotazu soudu žádné další

důkazní návrhy. Nalézací soud se vyjádřil k důkazním návrhům, o kterých rozhodl

negativně v předcházejících hlavních líčeních. Ve vztahu k obviněnému se

jednalo o návrh na opětovný výslech P. L. Tento byl vyslechnut v procesním

postavení svědka již v hlavním líčení dne 30. 8. 2016 a obviněný podle názoru

nalézacího soudu nezdůvodnil, jaké nové skutečnosti by opakováním jeho výslechu

mohly být zjištěny. Své úvahy o úplnosti dokazování, resp. eventuální potřebě

provádění dalších důkazů nalézací soud shrnul v bodě 80. odůvodnění svého

rozsudku konstatováním, že „relevantní důkazy k posouzení míry dokončenosti,

resp. nedokončenosti FVE XY v závěru roku 2010 byly opatřeny a u hlavního

líčení provedeny v naprosto vyčerpávajícím a dostatečném rozsahu, což vyplývá z

odůvodnění tohoto rozsudku, v němž jsou jednotlivé listiny rozebrány, včetně

závěru nalézacího soudu.“ Ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 19. 10. 2021 obhájce obviněného

navrhl vyslechnout jako svědky I. N., P. L. a I. P. Současně vyjádřil

přesvědčení, že pokud by měla být věc vrácena nalézacímu soudu, měli by být

vyslechnuti svědci J. B., M. H. a V. T. O důkazních návrzích obviněného jakož i

zúčastněných osob odvolací soud rozhodl tak, že předmětné návrhy na doplnění

dokazování zamítl (protokol o veřejném zasedání ze dne 19. 10. 2021, č. l. 5811-5818 spisu, bod 44. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dlužno

podotknout, že zmínění jmen osob, které by bylo možné eventuálně vyslechnout,

rozhodně nelze považovat za plnohodnotný důkazní návrh. V bodě 45. odvolací

soud uvedl, že důkazní návrhy předložené obviněným či zúčastněnou osobou F. P. byly vyhodnoceny jako nadbytečné. Obviněný se domáhal toliko odlišného

hodnocení důkazů, což odvolací soud správně nepovažoval za dostatečný důvod pro

opětovné provedení navrhovaných důkazů a postup ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. Navržené výslechy svědků B., L., T. či D. byly shledány jako nepotřebné, neboť

tito svědci byly podrobně vyslechnuti v hlavním líčení či v přípravném řízení a

výslechy těchto svědků byly přečteny v hlavním líčení. Výslech nově navržených

svědků P. a N., kteří se měli vyjádřit k obecnému postupu ERÚ při udělování

licencí, rozdílné metodice k určování vzniku škody a způsobu jejího stanovení,

odvolací soud považoval za nadbytečný, neboť „se měl vztahovat ke skutečnostem,

které již byly v řízení jinými důkazy ověřeny“. Výslech svědka H. pak zamítl,

neboť dospěl k názoru, že „nemá žádnou souvislost s podstatou jednání kladeného

obžalovanému za vinu, tj. s podpisem obsahově nepravdivého předávacího

protokolu, když se jedná o osobu, která na základě plné moci doložila

požadované listiny do správního spisu.“ Pokud jde o znalecký posudek či odborná

vyjádření, které byly předloženy v průběhu odvolacího řízení ze strany F.

P.,

nalézací soud dospěl k závěru, že „se obsahově vztahují k dalšímu řízení

ohledně eventuálního rozhodnutí o ochranném opatření a nejsou pro rozhodnutí o

podaných odvoláních potřebné“ (srov. bod 45. odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu). Nejvyšší soud tedy shrnuje, že všemi důkazními návrhy se jak nalézací,

tak odvolací soud adekvátně zabývaly, rozhodly o nich procesně korektním

způsobem a svůj postup náležitě odůvodnily, čímž dostály svým povinnostem

daných jim judikaturou a trestním řádem. Námitce obviněného stran tzv. opomenutých důkazů tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

53. Obviněný v podaném dovolání brojil proti učiněným skutkovým

zjištěním, kdy uvedl, že z provedených důkazů nevyplývají skutková zjištění

učiněná soudy nižších stupňů, že soudy vycházely ze svědectví osob ze

společností EXCON a E.ON, který měly své zájmy vyplývající z neúspěšně vedených

civilních sporů. Skutkové závěry vyvozené soudy z výpovědí takových svědků

považuje za extrémně odlišné oproti těm, které vyplynuly z ostatních důkazů.

Případy extrémního rozporu spatřuje v závěru o dokonaném trestném činu, resp.

závěru o provozuschopnosti a bezpečnosti FVE XY o výkonu 2 MW či závěru o tom,

že obviněný dal pokyn k předložení nepravdivého předávacího protokolu s úmyslem

uvést ERÚ v omyl. Případ tzv. extrémního nesouladu (eventuálně extrémního

rozporu), by byl dán pouze tehdy, pokud by v oblasti dokazování, resp.

hodnocení důkazů soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem

narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou

chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li

se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně

jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v

tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,

jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky

přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou

pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato

zjištění učiněna, apod. Nepostačuje ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti.

Existence extrémního rozporu musí být vždy prokázána a to ve vztahu k takovým

skutkovým okolnostem, které jsou rozhodující pro naplnění zvoleného trestného

činu. Zároveň je nutné akcentovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř.

nestanoví a ani v minulosti nestanovil žádná pravidla jak pro míru důkazů

potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých

druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je (a však i byl)

klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125

odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

54. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými

zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé

neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na

provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy

soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými

objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém

tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu

nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného

hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný vznesenými námitkami toliko

kritizuje hodnocení jednotlivých důkazů a kritizuje z nich vyplývající skutková

zjištění, aniž by překročil hranice prosté polemiky, kdy se omezuje na obecná

konstatování o motivaci jednotlivých svědků či konstatování, že „skutkové

závěry jsou extrémně odlišné od skutkových závěrů, které vyplynuly z ostatních

provedených důkazů“ (bod 48. dovolání obviněného). Existenci extrémního rozporu

však nelze dovozovat toliko z toho, že soud na základě provedeného dokazování

dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy

nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato

skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in

dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

55. Je vhodné uvést, že nalézací soud rozhodoval na podkladě rozsáhlého

dokazování, které shrnul v části C svého rozsudku (body 17. – 81.). Z

provedených důkazů logicky bezvadným způsobem vyvodil příslušné skutkové

závěry, které mezi sebou vzájemně korespondují a zároveň se vypořádal i s

argumentací obviněných stran provedeného dokazování a jeho hodnocení (zejména

bod 81. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Správnost a úplnost skutkových

závěrů nalézacího soudu potvrdil ve vztahu k obviněnému i odvolací soud v bodě

18. odůvodnění svého rozsudku, kdy konstatoval, že skutkové závěry nalézacího

soudu jsou založeny na dokazování opřeném o respekt k ustanovení § 2 odst. 5, 6

tr. ř., přičemž odůvodnění odpovídá požadavkům § 125 tr. ř, „neboť je v něm

podrobně vysvětleno, které skutečnosti stran základních skutkových zjištění

vzal krajský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a

jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění je také

patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obžalovaného stran těchto základních

zjištění. Obecně lze uzavřít, že dokazování v řízení před soudem I. stupně bylo

provedeno v dostatečném rozsahu, umožňujícím krajskému soudu ve věci spolehlivě

rozhodnout, a se skutkovými i právními závěry, ke kterým krajský soud dospěl,

se odvolací soud ztotožnil.“ Jedinou výtku ve vztahu k provedenému dokazování,

resp. z něj vyvozeným skutkovým závěrům odvolací soud spatřoval v absentujícím

hodnocení důkazu rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 20. 11. 2018, č. j.

12422-126/2010-ERU, o rozkladu, kdy ve stručnosti shrnul skutečnosti z tohoto

rozhodnutí vyplývající se závěrem, že pro potřeby trestního řízení postrádají

význam (srov. bod 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

56. V návaznosti na obsah dovolání obviněného Nejvyšší soud podotýká, že

námitky podřazené pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1. písm. g) a h) tr.

ř. se v praxi velmi často vzájemně doplňují a překrývají. Je tomu i v případě

dovolatele, který sice v rámci svého obsáhlého dovolání nejprve deklaroval, že

uplatňuje výše zmíněné dovolací důvody, nicméně konkrétní argumentaci, kterou

směřoval proti závěrům soudů o naplnění objektivní a subjektivní stránky

trestného činu kladeného mu za vinu, o zjištění a určení výše škody a rovněž i

uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, opřel do značné míry o zpochybnění

procesu dokazování a z něj soudy vyvozené skutkové závěry.

57. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je

možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl

nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin

nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního

posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž

se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska

hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke

zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.

názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS

279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

58. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v

dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a

hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných

soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění

posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková

zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak

i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající

skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před

soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě

korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.

rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

59. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy

vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v

pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu

skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem

(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná

aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o

hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

60. Nejvyšší soud dále s ohledem na argumentaci obviněného připomíná, že

ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů

potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu

určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení

zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být

nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již

provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění

dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska

zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné

důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení

všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování

tak spadá do jeho výlučné kompetence.

61. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,

Nejvyšší soud připomíná, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky,

v jejichž rámci obviněný D. E. namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména

rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 20. 11. 2018, č. j. 12422-126/2010-ERU, předávacího

protokolu ze dne 12. 11. 2010, výzvy ERÚ k odstranění nedostatků podání ze dne

8. 11. 2020, stavebních deníků společností K., S. a E. smlouvy o dílo ze dne

10. 9. 2010 uzavřené mezi společnostmi H.-K. a společností F. P., výpovědí

svědků reprezentujících společnosti E. a E.ON, zápisu z jednání mezi zástupci

společností E.ON a F. P., blíže nespecifikované smluvní dokumentace mezi

společnostmi F. P. a E.ON z roku 2010 a 2012 a znaleckého posudku znaleckého

ústavu Apelen Evaluation předloženého obhájcem F. P.) a z něho se podávající

nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména stran počtu instalovaných

panelů, resp. dokončenosti FVE XY v době uvedení do provozu v roce 2010, výše

způsobené škody či předložení předmětných dokumentů ERÚ a mírou své participace

na projektu výstavby FVE XY a licenčním řízení), kdy současně prosazuje vlastní

hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené

skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených důkazů

vyplývají jiná než soudy vyvozená skutková zjištění, konkrétně pak ta

skutečnost, že výkon a bezpečnost elektrárny byla potvrzena zaměstnanci

společnosti E.ON i následnými šetřeními ERÚ) a předkládá vlastní verzi

skutkového stavu věci (kdy uvádí, že on sám se na výstavbě FVE XY ani na

licenčním řízení přímo nepodílel a za tímto účelem sjednal odborníky).

62. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky

věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi

skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení

skutku vycházel. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na

hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na

procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem

učiněných skutkových závěrů.

63. Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace

hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní

posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není

možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl

uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více

důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.

Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné

nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti

dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových

zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,

nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení

sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.

h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů §

[265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), g) a m)].

64. Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě

přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s

nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci.

65. V návaznosti na vznesenou námitku nerespektování zásady in dubio pro

reo Nejvyšší soud konstatuje, že tuto námitku, která se týká primárně hodnocení

důkazů a stabilizovaných skutkových zjištění uplatnil pouze skrze obecné

konstatování, že byla tato zásada porušena bez bližší konkretizace, v čem

spatřuje její porušení ve vazbě na konkrétní skutková zjištění učiněná v

projednávané věci.

66. Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch

obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2

tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a

obžaloby, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného, ale je zárukou pro

obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných

důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi

skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního

soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na

bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního

soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.

2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace

nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této

zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3

Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným

dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí

soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo

1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo

konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů

při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.

2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp.

zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo

563/2017).

67. Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění

skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných

pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch

obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se

jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený

(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

68. Obviněný namítl, že v jeho případě nebyla naplněna objektivní

stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.

zákoníku, a to ve znaku uvedení jiného v omyl, kdy veškeré závěry o jeho vině

jsou učiněné na základě nepřímých důkazů. Svou námitku z velké části vystavěl

na kritice provedeného dokazování, kdy se jedná o neregulérní námitku

nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod a nezakládající přezkumnou

povinnost Nejvyššího soudu. Přesto však Nejvyšší soud považuje za vhodné se k

námitkám obviněného vyjádřit.

69. Zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.

zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v

omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na

cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin

spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich,

jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

70. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv

se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektivní stránka

trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel

jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v

důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na

cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání,

tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností,

může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor

mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá

o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.

Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí

o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl

je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se

skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o

pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si

ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká

zvláštní rafinovanost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až

421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049–2058).

71. K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu

podle § 209 tr. zákoníku je rovněž nezbytná existence příčinné souvislosti mezi

omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí

učiněnou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné

straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na

straně druhé.

72. Z hlediska právního závěru o naplnění znaku objektivní stránky

skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívajícího

v „uvedení v omyl“ je podstatné, že ERÚ byly předloženy dokumenty osobou

zplnomocněnou obviněným, které neodpovídaly skutečnému stavu věci. Jednalo se

jednak o revizní zprávy zpracované spoluobviněným T. G., které byly vyhotoveny

v průběhu listopadu 2010, a jednak o předávací protokol ze dne 12. 11. 2010

podepsaný spoluobviněným M. K. jako místopředsedou představenstva společnosti

H. K. a dovolatelem jako předsedou představenstva společnosti F. P. Z obsahu

předávacího protokolu ze dne 12. 11. 2010 (č. l. 1296) se podává, že byl

podepsán obviněným D. E. za objednatele – společnost F. P. a spoluobviněným M.

K. za zhotovitele – společnost H. K. s odkazem na smlouvu o dílo sepsanou mezi

těmito subjekty (č. l. 1374-1382, 2010, 2302). Předmětem předání byla podle

protokolu konstrukce s upevněnými fotovoltaickými panely instalovaného výkonu

3,3 MW, kompletní rozvody NN technologie, střídače, rozvaděče (celkem pro 4,4

MW), rozvod VN včetně čtyř trafostanic a rozvodny VN (celkem pro 4,4 MW),

kompletní vyvedení výkonu k místu napojení do distribuční sítě E.ON (stav

ověřen při obhlídce staveniště v rámci řízení o předčasném užívání stavby u

Stavebního úřadu XY dne 5. 11. 2010). V pasáži týkající se stavu dokončenosti

předávaného díla je v tomto protokole uvedeno, že je předána podstatná část

díla bez konečných terénních úprav umožňující bezpečný provoz FVE XY na úrovni

3,3 MW instalovaných FV panelů. V protokolech uvedené informace však

nekorespondovaly se skutečností, neboť FVE nebyla osazena fotovoltaickými

panely v protokolu deklarovaném rozsahu. Uvedené informace přitom osvědčovaly

skutečnosti, jež byly pro získání licence nezbytné, neboť bez předloženého

předávacího protokolu by licence nebyla vůbec vydána. Znak „uvedení v omyl“ by

přitom byl naplněn, i kdyby byl ERÚ předložen byť jediný dokument, který by byl

nepravdivý nebo který by byl vydán orgánem uvedeným v omyl, pokud k uvedení v

omyl směřovala vůle jednajícího a pokud by bez tohoto dokumentu nebylo možné

žádosti o vydání licence vyhovět.

73. Předmětný předávací protokol ze dne 12. 11. 2010 konstatuje, že

zhotovitel předává objednatelům zhotovené podstatné části díla, jak správně

dovodil soud prvního stupně. Je evidentní, že protokol uvádí nepravdivé údaje,

neboť FVE v rozsahu deklarovaném předávacím protokolem dokončena nebyla.

74. Rovněž tak nemůže obstát námitka obviněného, že mezi jeho jednáním a

uvedením ERÚ v omyl není příčinná souvislost, neboť podpisem tohoto protokolu

nemohl uvést ERÚ v omyl, když předávací protokol nebyl nutný ke splnění

podmínek daných vyhláškou č. 426/2005 Sb.

75. O významu předávacího protokol v řízeních o uvedení licence již

obsáhle a konstantně judikoval Nejvyšší soud, kdy jeho závěry byly shrnuty v

rozhodnutí v související věci sp. zn. 3 Tdo 346/2022 spoluobviněných T. G. a M.

K. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná závěr, že jednou z podmínek pro

udělení licence podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb. je, že žadatel o

licenci je povinen doložit majetkový nebo užívací vztah k energetickému

zařízení, pro nějž licenci na výrobu elektřiny požadoval. Pro ERÚ byl právě

předávací protokol jedním z dokumentů, který byl způsobilý prokázat nejen

dokončenost předmětné FVE, ale i „vlastnické právo k ní (§ 5 odst. 3

energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2010). Význam předávacího

protokolu tedy nelze podceňovat, neboť bez jeho předložení by (spolu s

předložením ostatních dokumentů, mj. revizní zprávy) k vydání licence

nedošlo“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo

664/2020). V usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1340/2019, Nejvyšší

soud konstatoval, že je „nutné odmítnout jako nedůvodné námitky obviněných, že

výše uvedené doklady či některé z nich (revizní zprávy, doklad o stavební

dokončenosti, protokol o předání a převzetí stavby, souhlas se zahájením

zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí), pokud nebyly výslovně

uvedeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a související vyhlášky,

nemají význam z hlediska řízení o udělení licence pro podnikání v energetických

odvětvích. Na postup ERÚ v řízení o vydání licence je totiž nutné subsidiárně

aplikovat zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen ,správní řád‘), a to podle § 1 odst. 2 tohoto zákona. Podle § 50

odst. 1 správního řádu mohly být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy

účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti,

podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i

skutečnosti obecně známé. Podle § 51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazů

lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a

které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména

o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Účastníci řízení

jsou přitom povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení.“ Jak uvedl

Nejvyšší soud i ve věci spoluobviněného M. K., sp. zn. 3 Tdo 346/2022, citovaná

judikatura je plně aplikovatelná na projednávaný případ a Nejvyšší soud se od

ní nemá důvod odchylovat.

76. O významu předávacího protokolu pro udělení licence v projednávané

věci svědčí samotná geneze postupu ERÚ. Žádost o udělení licence byla ERÚ

podána dne 8. 10. 2010 a podepsána obviněným D. E. dne 8. 11. 2010 byla

společnost F. P. vyzvána k odstranění nedostatků, které spočívaly mimo jiné v

tom, že nebyla odpovídajícím způsobem doložena technická způsobilost FVE a

majetkový vztah k energetickému zařízení. Na základě této výzvy byly do

správního spisu dne 3. 12. 2010 doloženy revizní zprávy spoluobviněného T. G. a

předávací protokol ze dne 12. 11. 2010 podepsaný spoluobviněným M. K. a

dovolatelem. Na podkladě uvedených listinných podkladů ERÚ vydal dne 3. 12. 2010 rozhodnutí o udělení licence č. 111017178 pro F. P. Licence byla vydána

pro výrobu elektřiny na dobu 25 let ode dne vzniku oprávnění k výkonu

licencované činnosti. Rozhodnutí č. j. 12422-9/2010-ERU bylo podepsáno

ředitelem odboru licencí L. P., který tuto skutečnost také jako svědek

potvrdil, a nabylo právní moci dne 6. 12. 2010 (bod 54. odůvodnění rozsudku

nalézacího soudu a body 33. - 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítl-

li obviněný, že předmětný předávací protokol nebyl konečným důkazem, neboť jím

byla až předložená smlouva o dílo, považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit s

ohledem výše citovanou judikaturu, že předávací protokol společně se smlouvou o

dílo tvoří jeden celek, který deklaruje ucelený obraz o stavu díla a splnění či

případné nesplnění veškerých parametrů sjednaných právě ve smlouvě o dílo či

jejich případných dodatcích, kdy oba dva uvedené dokumenty na sebe vzájemně

odkazují. Je vhodné poukázat na obsah smlouvy o dílo ze dne 10. 9. 2010 (na č. l. 1374–1382, 2010, 2302), kterou za objednatele – společnost F. P. podepsal

obviněný a za generálního dodavatele společnost H. K. spoluobviněný M. K. „V

čl. 3.9 bylo ujednáno, že vlastnické právo k dílu přechází na objednatele dnem

předání jednotlivých samostatně plně funkčních etap díla minimálně vždy po 1

MW, podle čl. 3.5.1 konkretizujícího způsob předání a převzetí díla měl být o

předání díla sepsán Protokol o předání a převzetí díla, a podle čl. 3.5.3,

resp. 3.5.5, v případě, že by byly shledány vady a nedodělky bránící užívání

díla, objednatel dílo nepřevezme až do doby jejich odstranění a plnění díla by

bylo považováno za nesplněné“ (srov. bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu). Nelze tak mít pochyb, že předávací protokol osvědčoval „převzetí díla

od zhotovitele, společnosti H. K. s vymezením předmětu předávacího protokolu

jako konstrukce s upevněnými fotovoltaickými panely instalovaného výkonu 3,3

MWp, kompletní rozvody NN technologie, střídače, rozvaděče (celkem pro 4,4

MWp), rozvod VN, včetně čtyř trafostanic a rozvodny VN (celkem pro 4,4 MWp),

kompletní vyvedení výkonu k místu napojení na distribuční síť E.ON, s dovětkem,

že stav ověřen při obhlídce staveniště v rámci řízení o předčasném užívání

stavby u SÚ XY dne 5. 11.

2010, a s konkretizací stavu předávaného díla jako

podstatné části díla bez konečných terénních úprav umožňující bezpečný provoz

FVE XY na úrovni 3,3 MW instalovaných fotovoltaických panelů.“ Objednatel ve

zmiňovaném předávacím protokolu výslovně prohlásil, že předmět plnění přejímá a

nemá vůči zhotoviteli žádných jiných právních, finančních či faktických

požadavků a nároků ze smlouvy vyplývajících (srov. bod 62. odůvodnění rozsudku

nalézacího soudu a bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V souladu se

smlouvou o dílo i tehdejší právní úpravou tak vlastnické právo přešlo na

společnost F. P. ze strany zhotovitele až právě předáním díla a jeho převzetím. Bez předávacího protokolu proto tehdy nebylo možné osvědčit vlastnické právo k

předmětné výrobně, jak bylo požadováno zákonem a ERÚ, s čímž musel být obviněný

již s ohledem na text samotné smlouvy o dílo srozuměn.

77. Nemůže obstát námitka obviněného, že již v době stavby FVE XY

uplatňovala právní úprava zásadu superficies solo cedit a tedy ke zjištění

vlastnického vztahu k FVE postačovalo nahlédnutí do katastru nemovitostí

společně se smlouvou o dílo. Uvedený názor se totiž nezakládá na skutečnosti.

Zásada superficies solo cedit není našemu právnímu řádu zcela neznámá,

uplatňovala se na našem území až do roku 1951, kdy zákon č.141/1950 Sb., tzv.

střední občanský zákoník, tuto zásadu přestal respektovat a zavedl pravidlo,

dle něhož byla stavba samostatnou věcí a jako taková tedy mohla mít jiného

vlastníka než toho, kdo vlastnil pozemek pod stavbou. Tuto právní úpravu

posléze převzal i zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zmíněnou zásadu

superficies solo cedit, tj. povrch ustupuje půdě, znovu pojal do našeho

právního řádu až zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (účinný od 1. 1. 2014).

V praxi to znamená, že po tomto datu již stavba nebyla samostatnou nemovitou

věcí, nýbrž součástí pozemku, na kterém byla zřízena. Před datem 1. 1. 2014 se

však jednalo právně o dvě individuálně určené nemovité věci. O tom ostatně

svědčí i přechodné ustanovení § 3054 o. z., podle nějž stavba, která není podle

dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává

být dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku samostatnou věcí a stává se

součástí pozemku za předpokladu, že měla v den nabytí účinnosti občanského

zákoníku vlastnické právo ke stavbě a pozemku táž osoba. Ani tento argument

obviněného tedy nemůže na výše uvedeném závěru o významu předávacího protokolu

pro licenční řízení v roce 2010 ničeho změnit.

78. Namítá-li obviněný, že nebylo prokázáno, že revizní zprávy jsou

nepravdivé a poukazoval na výsledky nového řízení v rámci Obnovy licence FVE XY

v letech 2013 až 2018 a uznání revizní zprávy T. G. v rámci tohoto řízení,

Nejvyšší soud uvádí, že otázkou stran pravdivosti revizní zprávy (a to i s

ohledem na spoluobviněným T. G. namítanou nejednoznačnost metodiky) se Nejvyšší

soud podrobně zabýval v usnesení sp. zn. 3 Tdo 346/2022 (body 72. – 83.), kdy

konstatoval, že revizní zpráva byla významným podkladem pro zjištění skutkového

stavu jak ve správním řízení pro udělení licence, tak v řízení před stavebním

úřadem. K vyhotovení revizní zprávy bylo nutné, aby byly revidované konstrukce

osazeny plně fotovoltaickými panely, k čemu se přiklonil ve své judikatuře jak

Nejvyšší soud (vedle rozhodnutí ve zmíněné skutkově totožné věci i v usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, či usnesení ze

dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 2018), tak Nejvyšší správní soud (např. rozsudek ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015). Závěr o tom, že lze

úspěšně provézt revizi FVE bez jejího plného osazení odporuje jak výše

nastíněné judikatuře, tak povaze samotné FVE, kdy revizní technik potvrzuje, že

dílo bylo provedeno v souladu s projektovou a technickou dokumentací. Samotný

fakt, že určité dílo vzniká kompletací dílčích komponentů, jejichž samostatná

funkčnost a bezpečnost je ověřena a deklarována jejich výrobci, neznamená, že

tato složená věc již nemusí být podrobena revizím podle právních předpisů poté,

co byly takové díly spojeny nebo složeny. Jednotlivé komponenty totiž mohou být

samy o sobě opatřeny prohlášením o shodě a plně bezpečné, ale mohou být

navzájem nekompatibilní, což by mohlo způsobit nebezpečí pro majetek i zdraví

lidí či zvířat (bod 80. odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 346/2022). I v

souladu s tehdy platnou technickou normou ČSN 33 1500, jíž byl vázán revizní

technik T. G., měl revizní technik ověřit soulad reálného stavu s projektovou

dokumentací a případné rozpory zanést do revizní zprávy. V předmětných

revizních zprávách však tento technik žádný rozpor neuvedl a ve všech případech

potvrdil shodu díla s projektovou dokumentací za užití formulací jednoznačně

evokujících plnou osazenost kontrolovaných bloků FVE XY I., II. a III. Nelze ve

vztahu k povinnosti revizního technika posoudit soulad projektové dokumentace a

skutečnosti, že v projektové dokumentaci se hovoří o systému polykrystalických

panelů Hyundai HIS-M230SG-230Wp (č. l. 2369), avšak v revizních zprávách resp. v následných tabulkách, ve kterých jsou uvedeny parametry instalovaných

fotovoltaických panelů, jsou kromě výše uvedených typů (Hyundai HIS-206Wp a 230

Wp) uvedeny ještě další typy panelů, a to HIS-M203SG-203Wp a typ

HIS-M206SG-206Wp. T. G. tedy pro rozdílnost panelů nemohl konstatovat, že

revidované bloky FVE jsou provedeny podle projektové dokumentace (bod 53. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Za situace, kdy byly pro stavbu

používány jiné panely, než byly uvedeny v projektové dokumentaci, a zároveň, že

části stavby, jejichž revize měla být provedena, nebyly dokončeny (t. j. plně

osazeny panely), nelze než jako nalézací i odvolací soud dospět k závěru, že

spoluobviněným T. G. vyhotovené revizní zprávy byly nepravdivé a obviněný D. E. tím, že následně (prostřednictvím zmocněnce, jemuž udělil dne 18. 11. 2010

plnou moc), zajistil doručení mj. i nepravdivých revizních zpráv ERÚ (dne 19. 11. 2010 prostřednictvím pošty), uvedl tento úřad v omyl za účelem získání

licence a získání výhodnějších výkupních cen.

79. Poukazoval-li obviněný ve svém dovolání na dva rozsudky Krajského

soudu v Brně ve věci FVE XY, kdy v prvním z nich (sp. zn. 53 T 1/2019) byl

obviněný revizní technik zproštěn obžaloby a ve druhém z nich (sp. zn. 53 T

8/2019) byl obžaloby zproštěn i zmocněnec investorské společnosti, který byl

pověřen za ni jednat v souvislosti s výstavbou FVE XY a jejím uvedením do

provozu, tak Nejvyšší soud uvádí, že z těchto rozhodnutí není možné pro zásadní

skutkové odlišnosti vycházet. Revizní technik byl totiž zproštěn obžaloby,

neboť nebyla prokázána nepravdivost jeho revizní zprávy (na rozdíl od

projednávané věci). V druhé citované věci zaujal soud názor, že předpokladem

trestní odpovědnosti obviněného zmocněnce investorské společnosti je závěr o

trestní odpovědnosti revizního technika, tzn. závěr o nepravdivosti revizní

zprávy vypracované tímto revizním technikem a nezbylo mu tedy nic jiného, než i

zmocněnce investorské společnosti zprostit obžaloby. V nyní projednávaném

případě však bylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že odpovědnost revizního

technika je dána tím, že vyhotovil nepravdivé revizní zprávy, což je zásadní

skutková odlišnost od rozhodnutí, na něž obviněný odkazoval. Je tak zřejmé, že

tato rozhodnutí na projednávaný případ použitelná nejsou.

80. Namítl-li obviněný, že otázka dokončenosti výrobny nebyla dostatečně

objasněna a závěr nižších soudů je toliko nesprávně převzat od obžaloby a nemá

oporu v provedeném dokazování, tak se opět jedná o námitku, jejímž obsahem se

dovolací soud zabýval v související věci sp. zn. 3 Tdo 346/2022 (zejména body

109. – 111.). Ačkoliv se jedná o námitku pod uplatněné dovolací důvody

nepodřaditelnou (jedná se o skutkové zjištění), považuje Nejvyšší soud za

vhodné se k ní krátce vyjádřit.

81. Otázku rozestavěnosti, resp. nedokončenosti FVE XY řešil Nejvyšší

soud (vyjma výše zmíněné věci sp. zn. 3 Tdo 346/2022) i ve svém rozhodnutí ze

dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 Tdo 347/2022, ve věci dovolání spoluobviněné T. H. Nejvyšší soud v citované věci s ohledem na zásadu in dubio pro reo ve vztahu ke

spoluobviněné H. dospěl k závěru, že neobstojí závěr soudů o tom, že ke dni

provedení kontrolní prohlídky, tj. ke dni 5. 11. 2010, byla FVE osazena 201 ks

fotovoltaických panelů, resp. že by bylo na podkladě provedeného dokazování

možno dospět k závěru o konkrétním počtu instalovaných panelů. Uvedený závěr o

konkrétním počtu fotovoltaických panelů však nemá ve vztahu k obviněnému D. E. (ani spoluobviněným T. G. a M. K.) větší význam, nicméně samotné zjištění, že

bloky I., II. a III. FVE nebyly stran osazenosti fotovoltaickými panely

dokončeny, resp. plně osazeny, již je skutečností, která je pro posouzení

jejich viny stěžejní. Závěr o tom, že FVE nebyla v době udělení licence plně

osazena fotovoltaickými panely, vyplynul z rozsáhlého dokazování. Zejména lze

poukázat na stavební deník společnosti E., která byla jednou ze společností

instalujících fotovoltaické panely a výslech svědka P. B. (bod 57. odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu), stavební deník společnosti K. M. a výpověď svědka

K. M. (bod 55.), stavební deník společnosti S. a výpověď svědka K. (bod 56.). I

když se obviněný v podaném dovolání vymezuje proti důkazu těmito stavebními

deníky a výslechům osob napojených na výše zmíněné dodavatelské společnosti je

nutné podotknout, že tyto důkazy plně korespondují s obsahem provedeného

dokazování, a to včetně listinných důkazů vlastnoručně podepsaných obviněným a

spoluobviněným M. K. Za významné důkazy svědčící o tom, že panely nebyly plně

osazeny o tvrzeném výkonu 3,3 MW, lze považovat mimo jiného i předávací

protokol o předání díla ze dne 17. 3. 2011 a s ním spojené faktury, faktury za

provedené práce, objednávky montážních prací a dokumentaci k nákupu

fotovoltaických panelů. Lze odkázat zejména na body 54. až 65. rozsudku

nalézacího soudu, kde jsou podrobně popsána jednotlivá skutková zjištění

vyvozená z provedených důkazů a směřující k závěru, že práce na FVE pokračovaly

i v průběhu roku 2011. Rovněž odvolací soud v bodě 26. odůvodnění svého

rozhodnutí uvedl, že závěry o nedostavěnosti FVE XY v rozhodné době lze opřít o

řadu důkazů, kdy mimo již zmíněné svědecké výpovědi svědků P. B. (pracovníka

společnosti E.) a K. M. (společnost K. M.), J. M. a J. K. (E.ON) a listinné

důkazy v podobě stavebních deníků společností E., K. M. a S. P., poukázal

rovněž na výpovědi dalších osob svědků, fotografie pořízené svědkem M. dne

30.12.2010, výpovědi dalších osob z řad subdodavatelů (F., K., M., B., M.), a

zejména listinné důkazy, ze kterých je podle názoru soudů nezbytné vycházet

primárně, což jsou objednávky, faktury, smlouvy či jejich dodatky. Nedokončenost elektrárny v roce 2010 potvrzují dodatky ke smlouvě o dílo ze dne

15. 11. 2010 a ze dne 28. 12. 2010 uzavřené mezi společnostmi A. E. a E. v

návaznosti na smlouvu o dílo, kterou tyto smluvní strany uzavřely již dne 26. 8.

2010, A. E. jakožto objednatel a E. jako zhotovitel, na vybudování FVE XY, a

týkající se montáže ocelové konstrukce a provedení montáže fotovoltaických

panelů o celkovém počtu 19.296 kusů. Z dodatků č. 1 a č. 2 ke smlouvě o dílo

uzavřené se společností E. ze dne 15. 11. 2010 a ze dne 28. 12. 2010, jakož i z

příloh k těmto dodatkům konkretizujícím harmonogram montáže se podává, že po

předání staveniště dne 30. 8. 2010 byla dne 6. 9. 2010 zahájena montáž

fotovoltaických panelů, resp. profilů, dne 21. 10. 2010 došlo k ukončení

montáže, další část montáže byla zahájena dne 15. 11. 2010, přerušena v období

od 22. 12. 2010 do 3. 1. 2011 a následně až do 28. 2. 2011 z důvodu zhoršených

klimatických podmínek. Je tak zjevné, že v době, kdy bylo rozhodováno o udělení

licence, nebyly příslušné bloky FVE XY dokončeny a panely v rozsahu

deklarovaného výkonu 3,3 MW nebyly v rozhodném období nainstalovány. K montáži

panelů docházelo i v době po podpisu předávacího protokolu, tj. i v době po

udělení licence. Nedokončenost montáže je patrná také z faktury ze dne 18. 3. 2011, kterou společnost E. fakturovala objednateli A. E. na základě smlouvy o

dílo a dodatků číslo 1. a 2. za plnění montáže fotovoltaických panelů v rozsahu

43 % z celku. Své hodnocení totožně vznesené námitky obviněného o nedostatečném

objasnění dokončenosti FVE XY zakončil odvolací soud v bodě 27. odůvodnění

svého rozhodnutí konstatováním, že „z citovaných listinných důkazů tedy

jednoznačně vyplývá, že panely nebyly v rozsahu deklarovaného výkonu 3,3 MW

nainstalovány v době, kdy byla FVE XY udělena licence (3. 12. 2010), natož v

době rozhodné pro posouzení trestní odpovědnosti obžalovaného (12. 11. 2010).“

Nejvyšší soud tak uzavírá, že se s tímto hodnocením plně ztotožňuje, neboť bylo

provedeným rozsáhlým dokazováním postaveno na jisto, že FVE XY nebyla dokončena

v deklarovaném rozsahu a společným jednáním obviněného D. E. (a spoluobviněného

M. K.) byl ERÚ uveden v omyl stran její dokončenosti. Pokud by totiž předávací

protokol i revizní zpráva zachycovaly skutečný stav, ERÚ by v roce 2010 licenci

neudělil.

82. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani námitka obviněného

směřující do oblasti provedeného dokazování, že společností E.ON byla zápisem z

jednání mezi společností E.ON a společností F. P. potvrzena připravenost FVE XY

k připojení k elektrické síti v rozsahu 4,4 MWp, a je tak jisté, že osazenost

fotovoltaickými panely nemohla být nižší než tvrzených 3,3 MWp. Vyjma toho, že

se jedná o námitku skutkovou, která nezakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího

soudu, tak se jedná o hrubou dezinterpretaci zmíněného důkazu. Obviněný má v

tomto kontextu zřejmě na mysli protokol o schválení výrobny (na č. l. 2140

spisu), který podepsal dne 21. 12. 2010 za společnost F. P. jako zástupce

provozovatele, avšak za distributora tento protokol nebyl podepsán nikým.

Svědek J. M., který prováděl společně s J. K. za společnost E.ON Distribuce

kontrolu FVE XY dne 30. 12. 2010, uvedl, že dostali k dispozici revizní zprávu,

ale na místě zjistili, že přibližně polovina panelů chybí, ač měly být podle

revizních zpráv nainstalovány. Po konzultaci s nadřízeným P. H. tento protokol

právě z tohoto důvodu nepodepsal a sám do protokolu zanesl svůj odhad, že je

instalováno přibližně 2 MW. Výslovně uvedl, že neschválil údaje uvedené v

předložené revizní zprávě, pročež protokol neopatřil svým podpisem a razítkem

společnosti. Jeho výpověď potvrdil i svědek J. K., který nadto zdůraznil, že

jejich úkolem bylo striktně kontrolovat funkčnost elektrárny, kdy otázku

bezpečnosti měla řešit právě revizní zpráva (srov. body 74. – 75. odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu a bod 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z

výše uvedených výpovědí podepřených zněním samotného protokolu o schválení

výrobny je zřejmé, že ani ke dni 30. 12. 2021 nebyla FVE v deklarovaném rozsahu

dokončena, a že jak revizní zprávy T. G., tak předávací protokol ze dne 12. 11.

2010 osvědčují skutečnosti, které nemají podklad v realitě, ergo vytváří pro

účely získání výhodnějších cen elektřiny nepravdivý obraz o dokončenosti FVE.

83. S ohledem na okolnosti nyní projednávané trestní věci tak není

pochyb o tom, že ERÚ byl v licenčním řízení týkajícím se FVE XY uveden v omyl,

když vycházel z listin, které měly vyvolat dojem, že daná elektrárna splňuje

veškeré podmínky pro vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření s

cílem získat licenci do konce roku 2010 tak, aby měly garantované výhodnější

výkupní ceny. Předmětný předávací protokol byl předložen ERÚ jako součást

podkladového materiálu pro vydání licence k výrobě elektřiny na dotčené FVE XY.

Tento protokol v rozporu se skutečným stavem věci přispíval k nepravdivě

nastiňovanému obrazu, že FVE je v deklarovaném rozsahu dokončena, ačkoliv tomu

tak nebylo. Tento protokol představoval podle tehdejší praxe ERÚ písemnost

dokládající dokončenost zařízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6.

2021, sp. zn. IV. ÚS 1327/20). Obviněný tak svým jednáním (ve spojení s

jednáním spoluobviněného M. K. a za pomoci spoluobviněného T. G.) vytvořil

podmínky pro to, aby mohl být ve prospěch společnosti F. P. nezákonně získán

nárok na výhodnější výkupní cenu elektřiny.

84. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že nebylo povinností ERÚ

zkoumat správnost předložených dokumentů, neboť podle konstantní judikatury

Nejvyššího soudu mělo řízení o vydání licence charakter zásadně neveřejného

písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů

předložených tím, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, přičemž na

závěru o možnosti uvedení správního orgánu v omyl nemůže nic změnit ani

skutečnost, že správní orgán si může v pochybnostech o skutkovém stavu podklady

sám opatřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo

968/2016, a něj navazující rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo

791/2017). Pracovníci ERÚ tedy v řízení o vydání licence posuzovali předložené

listiny, tj. zda obsahují požadované náležitosti a své rozhodnutí vydávali na

jejich základě, resp. informací v nich obsažených. Jestliže obdrželi v rámci

řízení o vydání licence listiny osvědčující nepravdivé dokončení FVE XY v

deklarovaném rozsahu (mezi nimi i předmětný předávací protokol), byli tak

uvedeni v omyl (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn.

6 Tdo 791/2017, odst. 43, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že závěr

obviněného, že správní orgán nemůže vydat rozhodnutí na základě omylu, je

nesprávný).

85. Obviněný dále brojil proti způsobu výpočtu výše škody, kdy se podle

jeho názoru jedná o spekulaci nezaloženou na důkazech a zcela pomíjející

znalecký posudek znaleckého ústavu Apelen Evaluation předložený obhajobou F.

P., z něhož vyplývá, že státu nevznikla škoda, ale naopak zisk.

86. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že je založena toliko na kritice

provedeného dokazování a vznesena neregulérním způsobem nezakládajícím jeho

přezkumnou povinnost. Přesto považuje za vhodné se k ní vyjádřit a stručně

shrnout nejdůležitější východiska, pro které dospěl k závěru, že výše škody

byla stanovena v souladu s právními předpisy a příslušnou judikaturou.

87. Nalézací soud při stanovení výše škody vycházel z listinných důkazů

(zejména faktur založených na č. l. 2088-2133 a dalších), které analyzoval

znalec Ing. Josef Michálek, který v projednávané věci zpracoval odborné

vyjádření. Jako základní kritérium pro výpočet škody pak nalézací soud zvolil

vyčíslení škody jako „rozdílu mezi podporou vyplacenou distribučními

společnostmi pro takové zařízení, tj. FVE uvedené do provozu v roce 2010 a

podporou, která by byla takové FVE vyplacena v případě, že by byla uvedena do

provozu a získala tak zákonnou licenci až v roce 2011“ (srov. bod 78.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).