3 Tdo 667/2024

3 Tdo 667/2024-744

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovolání, které podala obviněná H. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze 13. 2. 2024, sp. zn. 9 To 29/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 101/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. N. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2023, č. j. 3 T 101/2023590, byla obviněná H. N. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se obviněná dopustila tím, že (zkráceně): v úmyslu obohatit se a získat bez jakéhokoliv protiplnění do svého vlastnictví v rozsudku specifikovanou bytovou jednotku (společně se spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy a pozemku) patřící poškozené V.

R. (rozené F.), v celkové hodnotě 7.530.000 Kč obstarala smlouvu označenou jako Darovací smlouva a Dohoda o zřízení věcného břemene, jejímž předmětem byl bezúplatný převod vlastnického práva z poškozené na obviněnou k předmětné nemovitosti, a to se současným zřízením věcného břemene spočívajícím v právu doživotního a bezplatného užívání předmětné nemovitosti pro poškozenou (dále jen „darovací smlouva“), tuto darovací smlouvu dne 2. 3. 2021 v XY, ve svém bytě č. XY předložila poškozené, a to společně s návrhem na vklad práv z této darovací smlouvy vyplývajících do katastru nemovitostí a vylákala z ní podpisy na těchto listinách před advokátem JUDr.

Ing. Markem Dufkem, který tyto podpisy ověřil, darovací smlouvu i návrh na vklad práva do katastru nemovitostí pak též sama podepsala, a takto jednala, ačkoliv jako sousedka poškozené a osoba se s ní pravidelně stýkající věděla, že závažný zdravotní stav poškozené vylučuje v důsledku v té době již znatelných projevů duševní choroby, demence, umocněné navíc slepotou, schopnost poškozené porozumět obsahu darovací smlouvy a podepsat ji s plným vědomím všech dalších právních následků z tohoto jednání vyplývajících, přičemž tuto skutečnost stejně tak jako nevidomost poškozené, advokátovi ověřujícímu podpisy, tedy JUDr.

Ing. Marku Dufkovi, zatajila, a následně dne 3. 3. 2021 Katastrálnímu úřadu pro hl. m. Prahu předložila darovací smlouvu i návrh na vklad práv z ní vyplývajících do katastru nemovitostí, před kterým však zatajila, že poškozená není způsobilá vlastního úsudku a její byť ověřené podpisy nejsou projevem její vlastní svobodné vůle, neboť nebyla pro svůj zdravotní stav, který byli schopni vnímat i běžní laici, schopna tohoto právního úkonu, čímž se pokusila poškozené způsobit škodu ve výši 7.530.000 Kč, přičemž návrh na vklad vlastnického práva na základě obžalovanou předložených listin katastrální úřad zamítl, a to rozhodnutím č. j.

V-16469/2021-101-21 ze dne 31. 5. 2021, jelikož mu bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 33 Nc 1802/2011, s nabytím právní moci dne 29. 5. 2021, jehož předmětem bylo nařízení předběžného opatření, kterým se poškozené zakázalo do doby pravomocného rozhodnutí ve věci omezení svéprávnosti nakládat s nemovitým majetkem.

2. Za tento zločin byla obviněná podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1 tr.

zákoníku byl dále obviněné uložen peněžitý trest v celkové výši 600.000 Kč, vyměřený podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu 300denních sazeb ve výši 2.000 Kč.

3. Proti rozsudku nalézacího soudu podala obviněná odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 9 To 29/2024, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání. Usnesení odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, její námitky však směřují pouze proti výroku o vině. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Soudy podle jejího názoru nemohly bez důvodných pochybností dospět k závěru, že se dopustila jednání popsaného ve skutkové větě, navíc toto jednání není trestným činem.

5. Soudy se podle obviněné nezabývaly zjištěnými skutečnostmi a její obhajobou. Skutková zjištění soudů jsou podle obviněné ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti obviněná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1063/2022. Dále namítá, že v řízení byly provedeny tři znalecké posudky vypracované jedinou znalkyní, jejichž závěry se (překvapivě) navzájem podporují, což považuje s odkazem na již citované rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1063/2022 za nepřípustné.

6. Soudy podle obviněné neprovedly jí navrhované důkazní prostředky, resp. odvolací soud doplnil dokazování toliko formálně. Podle obviněné hodnotily soudy věc povrchně a postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rozhodnutí soudů považuje obviněná za nepřezkoumatelná a nerespektující § 125 odst. 1 tr. ř.

7. V další části dovolání obviněná především uvádí, že orgány činné v trestním řízení kriminalizovaly její jednání bez bližšího pochopení věci, bez poznání blízkosti a podstaty vztahu mezi ní a poškozenou a zcela ignorovaly tehdejší vůli poškozené. Soudy neprovedly důkaz k otázce, zda poškozená neměla nebo nemohla mít vůli sjednat darovací smlouvu. Přitom svědkyně I. H. s poškozenou vybírala peněžní prostředky v hotovosti z účtu a z vkladních knížek poškozené. Obviněná uvádí, že soudy obou stupňů nedůvodně favorizovaly svědectví I. H. a opomenuly její vztah k poškozené.

8. Obviněná nesouhlasí se závěrem soudů, podle kterého byla poškozená v době sjednání darovací smlouvy ve špatném zdravotním stavu. Žádný dokument založený ve spise neobsahuje podle obviněné zmínku o zhoršeném duševním stavu poškozené. Namítá, že není usvědčována žádným přímým důkazem a řetězec nepřímých důkazů zde neexistuje. Soudy obou stupňů se nezabývaly okolnostmi předcházejícími darování. Svědci vyslechnutí v řízení před soudem nedosvědčili podle obviněné nic o jejím vztahu s poškozenou. Znovu zdůrazňuje, že svědkyně I. H. vybrala v roce 2021 z účtu poškozené a z jejích vkladních knížek částku v celkové výši 400.000 Kč, avšak návrh obhajoby k této skutečnosti nebyl akceptován ani o něm nebylo nijak rozhodnuto. Podle obviněné nebyly návštěvy bank projevem vůle poškozené. Rovněž záznam ze sociálního šetření ze dne 30. 11. 2020 vyplnila svědkyně I. H., přičemž v něm nesdělila nic o duševní chorobě poškozené nebo o onemocnění jejích kognitivních funkcí. V rozhodné době sjednala jmenovaná svědkyně s poškozenou i smlouvu o úplatné pomoci, ačkoli tvrdila, že poškozená není způsobilá právně jednat. Částka ve výši 400.000 Kč se přitom nenalezla a zjevně nebyla utracena poškozenou. Obviněná uvádí, že takové skutečnosti svědčí o nevěrohodnosti svědkyně I. H. a o její možné podjatosti. Za sporný považuje obviněná i postup svědka F. Z., který nebyl poškozenou zproštěn povinnosti mlčenlivosti. Na tom nic nemění ani následné zproštění po výslechu ze strany opatrovníka. Obviněná je přesvědčena, že posouzení věrohodnosti svědkyně I. H. je o to zásadnější, neboť z jejích informací vycházela také znalkyně.

9. Obviněná upozorňuje na diametrálně odlišný přístup soudů při posuzování důkazních návrhů obžaloby a obhajoby. O tom svědčí podle obviněné i postup odvolacího soudu, který provedl pouze část audionahrávek poškozené. Obviněná vznáší výhrady proti hodnocení těchto nahrávek. Z nahrávek je přitom zřejmé, že svědkyně I. H. opakovaně lhala poškozené. Podle obviněné ignoroval odvolací soud zásadu bezprostřednosti a zaměňoval zásadu volného hodnocení důkazů s nahrazováním skutkových zjištění vlastními účelovými domněnkami. Obviněná soudům obou stupňů vytýká, že k jejímu návrhu nepředvolaly žádného svědka. Nesouhlasí se zamítnutím těchto návrhů na doplnění dokazování pro nadbytečnost, protože soud takto postupoval proto, aby tím nedošlo k narušení již předem připravené jeho argumentace pro rozhodnutí v souladu s obžalobou. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1113/2020. Takovým postupem došlo podle obviněné k porušení zásady in dubio pro reo.

10. V další části dovolání obviněná namítá porušení práva na spravedlivý proces. Uvádí, že z nahrávek vyplývá seznámení poškozené s obsahem darovací smlouvy, což soudy zcela pominuly. Obviněná opětovně namítá, že nebyla zjišťována vůle poškozené sjednat darovací smlouvu. Takový postup porušuje její právo na spravedlivý proces a zasahuje i do autonomie vůle poškozené.

11. Pokud jde o znalecké posudky, obviněná uvádí, že všechny tři znalecké posudky a jedno doplnění znaleckého posudku byly vypracovány zpětně a se značným časovým odstupem od sjednání darovací smlouvy. Podle obviněné nevyplývají ze zdravotní dokumentace náznaky demence poškozené, naopak z nich vyplývá závěr o její dobré psychické kompozici a normálním intelektu. Tato zdravotnická dokumentace však nebyla provedena jako důkazní prostředek, ačkoli to obviněná v řízení navrhovala. Za nepravdivé a manipulativní považuje obviněná závěry soudu prvního stupně o senilní degeneraci poškozené, která se však ve skutečnosti týká oftalmologické diagnózy. Znalecký posudek MUDr. Ilony Divácké, MBA, nezohlednil lékařské zprávy neurologa ani praktických lékařů ke zdravotnímu stavu poškozené. Podle názoru obviněné byla jmenovaná znalkyně vyloučena z podání znaleckých posudků, neboť na poškozenou vypracovala jiný znalecký posudek. Rovněž uvádí, že tato znalkyně porušila povinnost mlčenlivosti, pokud vycházela z informací, o kterých se dozvěděla při výkonu znalecké činnosti.

12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná

zejména namítá, že právní posouzení skutku je nesprávné. Výše škody zjištěné na základě znaleckého posudku je nesprávná, neboť nebylo zohledněno věcné břemeno bezplatného užívání bytu. Znalec nebyl ani schopen vyjádřit se k vlivu tohoto zatížení na cenu bytu. Návrh na doplnění dokazování však soud zamítl. Rozhodnutí soudů jsou absolutně nepřezkoumatelná, neboť není zřejmé, zda mohla být způsobena větší škoda. Obviněná také namítá, že podvodný úmysl nebyl v této věci prokázán ani odůvodněn. V rámci této námitky uvádí, že duševní stav poškozené jí jako běžnému laikovi nebyl seznatelný.

Žádný ze svědků ani neuvedl, že by byla přítomna situaci, která by ji vedla k pochybnostem ohledně zdravotního stavu poškozené. Tyto pochybnosti neměly ani další osoby, které jednaly s poškozenou. Má za to, že nemohla uvést v omyl třetí osobu, a to ani ve vztahu ke katastru nemovitostí. Obviněná je přesvědčena, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo a zprostit ji obžaloby. Důkazy provedené ve věci ji neusvědčují, byly vykládány účelově a často protichůdně.

Znovu uvádí, že neexistuje žádný věrohodný důkaz o tom, že poškozená jí nechtěla byt darovat.

13. Obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek nalézacího soudu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudům přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

14. Dovolání obviněné bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněné a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.

15. Státní zástupce nejprve rozebral, ve kterých případech může být úspěšně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že námitky obviněné týkající se tzv. extrémního nesouladu tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněná totiž konkrétně neuvedla, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro rozhodná skutková zjištění. Námitkami proti nedostatečnému zjišťování okolností sjednání smlouvy obviněná nesouhlasí toliko z rozsahem dokazování, což rovněž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Soudy obou stupňů se navíc všemi podstatnými skutkovými okolnostmi zevrubně zabývaly a dospěly k jednoznačným skutkovým a právním závěrům.

16. Námitku obviněné týkající se porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v případě, že by porušení těchto zásad zakládalo zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Státní zástupce však neshledal snahu soudů nižších stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich skutkové závěry jsou opřeny o logické argumenty, podpořené výsledky dokazování. V posuzované věci tak podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Rozhodnutí obou soudů jsou podle státního zástupce přezkoumatelná a jejich odůvodnění odpovídají zákonným požadavkům.

17. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky obviněné proti věrohodnosti svědkyně H. Soud se přitom hodnocením věrohodnosti této svědkyně zabýval a přijatelným způsobem odůvodnil, proč považoval její výpověď za pravdivou.

18. Námitky obviněné ohledně nedůvodného zamítnutí jejích návrhů na doplnění dokazování považuje státní zástupce za neopodstatněné. Nalézací soud uvedl, proč důkazním návrhům obviněné nevyhověl. Žádný důkaz významný pro rozhodnutí nebyl opomenut. Odvolací soud doplnil dokazování přehráním vybraných zvukových souborů z CD předloženého obviněnou.

19. Podle státního zástupce byly bezvadným způsobem zjištěny okolnosti nepříznivého duševního stavu poškozené, okolnosti sjednání darovací smlouvy a dohody o zřízení věcného břemene, podání návrhu na vklad vlastnického práva k bytu příslušnému katastru nemovitostí a výše škody, kterou se obviněná pokusila způsobit na majetku poškozené. Tyto rozhodné okolnosti byly jednoznačně prokázány znaleckými posudky MUDr. Ilony Divácké, MBA, a Ing. arch. Jiřího Musálka, výpověďmi svědků (zejména I. H., F. Z.) a příslušnými listinnými důkazními prostředky (včetně audiovizuálních záznamů rozhovorů s poškozenou). Rozsah dokazování považuje státní zástupce za úplný a dostatečný, nevykazuje vady namítané obviněnou.

20. Státní zástupce odmítl také námitky obviněné týkající se nepřípustnosti znaleckého posudku MUDr. Ilony Divácké, MBA. Pouhá skutečnost, že tato znalkyně vypracovala na poškozenou i jiné znalecké posudky v různých věcech, není sama o sobě důvodem jejího vyloučení. S žádnou takovou systémovou podjatostí právní řád nepočítá. Dokonce je v praxi vhodné a žádoucí, aby týž znalec podal ve shodném oboru znalecký posudek ohledně stejné osoby, je-li to možné, protože je takový postup hospodárný a znalec může na situaci nahlížet komplexně. Zmiňovaná námitka není ani důvodná, protože se vztahuje k hodnocení důkazů, což neodpovídá žádnému důvodu dovolání. Podle § 53 vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, zdrojem dat potřebných pro vypracování znaleckého posudku může být v podstatě cokoli, co poskytuje informace potřebné k vyřešení zadané odborné otázky, jde-li o zdroj věrohodný. Výběr zdrojů závisí na znalci. Není tedy v rozporu s právním řádem, pokud znalec do znaleckých závěrů promítnul i informace a znalosti, které získal v jiné věci. Proto v posuzované věci nemohla znalkyně porušit ani povinnost mlčenlivosti. Státní zástupce žádnou pochybnost o nepodjatosti znalkyně neshledal.

21. Odkaz obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1063/2022, není přiléhavý, protože v označené trestní věci byl znalecký posudek vyhotoven v jiné trestní věci, takže nemohl mít povahu znaleckého posudku v projednávané věci a mohl být proveden jen jako listinný důkazní prostředek podle § 213 odst. 1 tr. ř. V nyní posuzované věci však byla znalkyně MUDr. Ilona Divácká, MBA, přibrána podle § 105 tr. ř. k vypracování znaleckého posudku a současně byla jako znalkyně řádně poučena ve smyslu § 106 věta druhá tr. ř. Obviněné a jejím obhájcům bylo též umožněno klást znalkyni otázky při jejím výslechu v hlavním líčení. Ani v tomto směru se proto nemohlo jednat o procesně nepoužitelný důkaz.

22. Námitky obviněné proti závěru o jejím úmyslném zavinění neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Těmito námitkami totiž obviněná v podstatě jen nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování, což uplatněnému důvodu neodpovídá.

23. Námitky proti naplnění objektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) sice lze s určitou mírou tolerance formálně podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak tyto námitky nejsou podle státního zástupce opodstatněné.

24. Po teoretickém výkladu státní zástupce konstatuje, že obviněná naplnila všechny znaky pokusu citovaného zločinu. Katastrální úřad v omyl uvést lze, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004. A to i v případě, že v nyní projednávané věci Katastrální úřad pro hlavní město Prahu jako subjekt uvedený v omyl nakonec vklad vlastnického práva zamítl.

25. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce, že na podkladě znaleckého posudku Ing. arch. Jiřího Musálka nebyla zjištěna správná výše škody. Znalec vycházel z hodnoty bytu před zřízením věcného břemene, neboť jmenovaná poškozená neměla podle rozhodných skutkových zjištění vtělených do popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu v úmyslu darovat nemovitost obviněné. Proto nebyl důvod vycházet z případně nižší hodnoty nemovitosti s ohledem na zřízení předmětného věcného břemene. Navíc je vyloučeno, že by výše škody při zohlednění věcného břemene dožití poškozené, nedosahovala hranice značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a že v důsledku případného snížení výše škody by rozdíl mohl mít významný vliv na výši uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a peněžitého trestu.

26. Podle státního zástupce je dovolání obviněné v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání. Souhlasí, aby tak bylo rozhodnuto i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

28. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

30. Obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

33. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněnou formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.

34. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

35. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné. IV. Důvodnost dovolání

36. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jí vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jí požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

38. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněná ve svém dovolání nevymezila, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

39. O takovýto případ však v posuzované věci nejde a námitky obviněné stran hodnocení důkazů se s užitým dovolacím důvodem míjí. Nad rámec potřebného odůvodnění lze konstatovat, že soudy nepochybily, pokud své závěry založily na důkazech provedených v hlavním líčení.

40. Dovolací soud považuje námitky obviněné za opakování již uplatněné obhajoby, s níž se soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněné směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).

41. I přes shora řečené dovolací soud považuje za vhodné stručně reagovat na jednotlivé námitky obviněné.

42. Primárně námitky obviněné směřují do hodnocení věrohodnosti svědkyně I. H., kterou obviněná označuje z různých důvodů za nevěrohodnou, avšak soudy se s věrohodností této svědkyně zabývaly a jejich hodnocení opřené o podstatné argumenty není nelogické. V tomto hodnocení (a jeho výsledku) tedy není možné spatřovat zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a podstatnými skutkovými zjištěními. Je tomu tak tím spíše, že svědecká výpověď svědkyně I. H. není jediným důkazem, na kterém soudy založily svůj závěr o zjištěném skutkovém stavu. I tuto výpověď soudy hodnotily (ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.) nejen izolovaně, ale rovněž ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy. Obviněná všemi svými námitkami požaduje po dovolacím soudu „přehodnocení“ závěru soudu prvního stupně a soudu dovolacího o věrohodnosti této svědkyně (k čemuž nabízí řadu argumentů), avšak úkolem dovolacího soudu není, aby přehodnocoval (znovu hodnotil) provedené důkazy, vzájemně je porovnával a dovozoval obviněnou požadovaná skutková zjištění. Takovýto požadavek se s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Tím spíše, že požadavek na toto přehodnocení je opakováním již uplatněné obhajoby z odvolacího řízení, s níž se odvolací soud neztotožnil.

43. Pokud zároveň obviněná namítá „podjatost“ této svědkyně, pak dovolací soud musí poznamenat, že trestní řád s pojmem „podjatosti“ svědka nepočítá, když jde (podle § 30 tr. ř.) o důvod vyloučení konkrétního orgánu činného v trestním řízení z úkonů trestního řízení. Důvodem je poměr tohoto orgánu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Takovýto poměr svědka (k věci nebo k dotčeným osobám) není důvodem pro „diskvalifikaci“ takového svědka z podání svědecké výpovědi, ale takové okolnosti je třeba zvažovat při hodnocení věrohodnosti (hodnověrnosti) takového svědka. To soud prvního stupně (i soud odvolací) učinil. Využití takového svědka pak nepředstavuje ani deficit kategorie spravedlivého procesu v jeho nejširším chápání.

44. Námitky ohledně skutkových zjištění vznáší obviněná rovněž proti závěrům znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie. Vedle procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu (námitka je vyhodnocena níže) namítá, že znalkyně nekriticky převzala sdělení svědkyně I. H. a nesprávně interpretovala zdravotnickou dokumentaci poškozené. K uvedeným námitkám je třeba uvést, že ze znaleckého posudku (a především z výpovědi znalkyně u hlavního líčení) nevyplývá, že by některý z podkladů (výpověď nějakého svědka) přecenila nebo, že by některý podklad (např. zdravotnickou dokumentaci) nezohlednila. Naopak znalecké zkoumání MUDr. Ilony Divácké, MBA, bylo soudem prvního stupně hodnoceno (viz bod 13. – 15. rozsudku) velice zevrubně, a hlavně závěry z toho zkoumání vyplývající jsou logické a pochopitelné a mají vazbu na další provedené důkazy. Na celkovém závěru o zdravotním stavu poškozené V. R. nic nemění jednotlivosti akcentované obviněnou v dovolání. A především jde o hodnocení důkazu, které (jak bylo uvedeno výše) není v rámci dovolacího důvodu přezkoumatelné, pokud není identifikován zjevný rozpor mezi provedeným důkazem a rozhodnými skutkovými zjištěními, k čemuž v daném případě nedošlo.

45. Další námitky uvedené v bodě III. dovolání pak jsou prostou polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, kdy se obviněná domáhá toho, jak měly soudy (podle jejího názoru) provedené důkazy hodnotit, kterým svědkům měly uvěřit, jak měly vyhodnotit vůli poškozené a jak měly naložit např. se zvukovými nahrávkami projevů poškozené. Žádná z těchto námitek však nepřesahuje prosté hodnocení důkazů a nevytváří nelogický závěr soudů, svévoli v rozhodování či jiný deficit zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, že by to naplnilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

46. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněné neodpovídají.

47. Dovolatelka obecně neoznačuje druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech). Pod tuto variantu dovolacího důvodu by bylo možno podřadit námitky obviněné proti důkaznímu použití znaleckého posudku MUDr. Ilony Divácké, MBA, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie. Důvodem je tvrzená podjatost znalkyně vyplývající ze skutečnosti, že zpracovávala na osobu poškozené několik znaleckých posudků (např. rovněž znalecký posudek v opatrovnickém řízení – v řízení o omezení svéprávnosti poškozené). Zároveň obviněná tvrdí, že znalkyně porušila svou povinnost mlčenlivosti, pokud pro účely vypracování znaleckého posudku pro orgány činné v trestním řízení použila i informace získané svou předchozí znaleckou (resp. obecně odbornou) činností. Druhým namítaným „nezákonným důkazem“ (věcně vymezeno) by mohl být podle obviněné výslech svědka F. Z., který nebyl před výslechem zproštěn mlčenlivosti advokáta, resp. byl zproštěn až ex post vyjádřením opatrovníka poškozené.

48. Pokud jde o znalecký posudek MUDr. Ilony Divácké, MBA (znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie), pak dovolací soud konstatuje, že nic nebrání využít tento znalecký posudek (včetně jeho doplnění výslechem znalkyně) jako zákonný důkaz v tomto trestním řízení. Lze připomenout, že znalkyně vypracovala nejen znalecký posudek v této trestní věci, ale rovněž v řízení o omezení svéprávnosti poškozené V. R. (řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 1802/2021).

49. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, (dále jen „zákon o znalcích“) znalec nesmí provést znalecký úkon, jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který znalecký posudek zadal nebo provádí řízení nebo při jiném postupu správního orgánu, kde má být znalecký posudek použit. Vztah k věci má znalec, pokud by byl jakkoliv zainteresován na výsledku řízení. Vztah k účastníkovi praxe dovozuje v situacích, kdy znalec a účastník jsou příbuznými, ve vztahu zaměstnanec–zaměstnavatel, člen orgánu právnické osoby, apod. Na další formy podjatosti znalkyně nelze v tomto případě námitky obviněné vztáhnout.

50. Z recentní judikatury Nejvyššího soudu lze poukázat např. na usnesení ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 5 Tdo 120/2024, podle něhož znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebo psychologie, není vyloučen z podání znaleckého posudku jen proto, že v téže věci zkoumal více osob, anebo že v jiné věci zkoumal tutéž osobu nebo osobu jí blízkou. Takové zapojení znalce se naopak může jevit jako vhodné pro možnost komplexního posouzení případu a jako hospodárné pro zkoumání shodných podkladů. Uvedené usnesení dokonce hovoří o tom, že znalecký posudek opatřený před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. je následně v řízení před soudem použitelný jako důkaz, třebaže neměl povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Daný případ (stejně jako případ řešený shora uvedeným usnesením) je výrazně odlišný od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1063/2022 (kterým argumentuje obviněná), především z toho pohledu, že obviněnou citované usnesení řeší nepoužitelnost znaleckého posudku, který byl vypracován v jiné trestní věci, jako znaleckého posudku v dalším trestním řízení. Znalecký posudek MUDr. Ilony Divácké, MBA, byl však vypracován v tomto trestním řízení, znalkyně byla řádně přibrána orgány činnými v přípravném řízení (§ 105 tr. ř.) a zákonným způsobem poučena (§ 106 tr. ř.) ve vztahu ke konkrétní trestní věci. Lze souhlasit rovněž s tezí, že přibrání znalce (psychologia či psychiatra), který osobu, kterou má znalecky zkoumat, již v minulosti zkoumal či vyšetřoval (či zkoumal či vyšetřoval osobu této osobě blízkou), je vhodné pro možnost komplexního zhodnocení situace. Takové předchozí vyšetření (zkoumání) samo o sobě nezakládá důvod pochybovat o podjatosti znalkyně, když nezakládá její poměr k věci (není zainteresována na výsledku řízení) ani k účastníkovi (nevytváří její vztah k osobě posuzované). Využitím svých poznatků z předchozích vyšetření pak neporušuje znalkyně ani svou povinnost mlčenlivosti zakotvenou v § 20 zákona o znalcích.

51. Dovolací soud tedy uzavírá, že znalecký posudek MUDr. Ilony Divácké, MBA, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie (včetně jejího výslechu u hlavního líčení) není procesně nepoužitelným důkazem.

52. K námitkám ohledně použití výpovědi svědka F. Z. (jeho nezproštění mlčenlivosti) lze konstatovat, že podle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“) je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Podle § 21 odst. 2 citovaného zákona může advokáta zprostit mlčenlivosti pouze jeho klient.

53. Z obsahu výpovědi svědka F. Z. vyplývá, že pokud vypovídal ohledně stavu poškozené v inkriminované době, pak vycházel z osobní zkušenosti s poškozenou v době, kdy „pomáhal paní H.“, neposkytoval tedy právní služby poškozené V. R. Tato byla pouze občas přítomna jeho návštěvě I. H. a svědek tedy vypovídal o stavu poškozené jako jej vnímal v rámci takového osobního setkání. Až teprve v době, kdy problematický převod svědkyně I. H. řešila na katastrálním úřadu, nechal si podepsat od poškozené V. R. plnou moc („ačkoliv byl přesvědčen, že poškozená není schopna právních úkonů, protože … jinak by se s ním žádný úřad nebavil“) a formálně poškozené poskytl právní službu.

54. Z výše uvedeného vyplývá, že ve vztahu k poškozené V. R., v době, kdy popisoval stav poškozené (což vzal soud za jeden z důkazů skutkového závěru ohledně duševního stavu poškozené), neposkytoval poškozené žádné právní služby, proto pro tuto část výpovědi není vázán povinností mlčenlivosti advokáta podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii. Ani výpověď svědka F. Z. není (v části, kterou soud využil k závěru o podstatných skutkových zjištěních) procesně nepoužitelným důkazem.

55. K naplnění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) směřují námitky ohledně neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů. Tato námitka je činěna poměrně povšechně. Není zcela zřejmé, neprovedení jakých konkrétních důkazů dovolatelka soudům vytýká. Uvádí např., že nebyl proveden důkazní návrh obhajoby „k výběrům z vkladních knížek“. Dále obviněná uvádí, že určitá okolnost „vyplývá z nahrávek sdělení poškozené, jejichž provedení obviněná opakovaně navrhovala“. Obviněná označuje záznam o sociálním šetření ze dne 14. 9. 2021 za „zásadní listinu, která nebyla vůbec provedena jako důkaz“ – z toho lze do jisté míry dovodit, že obviněná tento důkaz považuje za opomenutý. Obviněná konstatuje, že „navrhla celou řadu důkazů … v návrhu na doplnění dokazování ze dne 21. 11. 2023“ a že „soud nepředvolal žádného svědka k návrhu obviněné“. Je otázkou, zda všechny zde uvedené důkazy dovolatelka považuje za důkazy opomenuté ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Obviněná rovněž zcela obecně konstatovala, že oba soudy přistupovaly diametrálně odlišně k důkazním návrhům obhajoby a obžaloby.

56. K námitkám tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový.“ Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.

57. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.

58. Na druhou stranu je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě totiž předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 Tdo 331/2024) Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění, popř. jeho opomenutí, nemůže ještě samo o sobě vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Je tomu tak proto, že porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

59. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

60. Pokud dovolací soud vztáhl výše uvedené teoretické premisy na přezkoumávaný případ, pak dochází k závěru, že vadou opomenutých důkazů (v ústavním rozměru směřují k porušení zásady spravedlivého procesu) napadená rozhodnutí netrpí. Předně je třeba konstatovat, že sama dovolateka nijak nespecifikuje, které jí navrhované důkazy mají vadu opomenutých důkazů [v kvalitě naplňující třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] naplňovat, když buď zcela obecně uvádí, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy nebo nekonkrétně uvádí, že přes její návrh nebyl konkrétní důkaz proveden, avšak bez tvrzení, jaký vliv by měl na zjišťování skutkového stavu soudem prvního stupně. Je povinností dovolatelky uplatňující námitku opomenutých důkazů přesně označit důkazy, které navrhovala a které nebyly provedeny, ke zjištění jaké skutečnosti měly důkazy sloužit, jak na ně soudy reagovaly a proč má dovolatelka za to, že provedeny být měly.

61. Faktem však zůstává, že oba soudy (soud prvního stupně i soud odvolací) na důkazní návrhy obviněné reagovaly. Soud prvního stupně v bodě 27. rozsudku a soud odvolací v bodě 18. napadeného usnesení. S důkazními návrhy se tak soudy vypořádaly a nepochybily, pokud další doplňování dokazování označily za nadbytečné. Je tomu tak pro poměrně velký rozsah doposud provedeného dokazování, z něhož soudy byly schopny učinit odpovídající pro kvalifikaci jednání obviněné podstatné skutkové závěry. Rovněž zvukové záznamy a videozáznamy byly provedeny v potřebném rozsahu a faktické přehrání záznamů odvolacím soudem nijak neindikuje „výběrovost“ či „jednostrannost“ provedeného dokazování. Rovněž zdravotní záznamy poškozené byly buď provedeny k důkazu nebo sloužily jako podklad pro znalecké zkoumání. Dovolací soud tak námitce opomenutých důkazů obviněné nepřisvědčil.

62. Důkazní návrhy, resp. naložení s nimi, tedy nenaplňují třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tato varianta dovolacího důvodu tak není opodstatněná. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

63. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze přiřadit námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněné, která namítala, že soudy neprávně vyřešily otázku výše škody, jako předpokladu právní kvalifikace podle kvalifikované skutkové podstaty § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

64. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, potažmo napadeného rozhodnutí. Jeho prostřednictvím se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani skutkových zjištění jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Soudy ustálený skutkový stav je hodnocen z toho pohledu, zda skutek nebo jiné skutkové okolnosti byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (zejména v souladu s ustanoveními tr. zákoníku). Východiskem pro zjištění existence tohoto dovolacího důvodu je popis skutku obsažený ve výroku rozhodnutí, popřípadě rozvedený v jeho odůvodnění. O nesprávné právní posouzení skutku půjde tehdy, jestliže popis skutkových okolností ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci (viz DRAŠTÍK, A, FENYK, J. a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017).

65. Tomuto vymezení námitka nesprávně zjištěné výše škody způsobené trestným činem neodpovídá, neboť jde zjevně o otázku zjištění skutkového stavu, k jejíž nápravě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neslouží.

66. Dovolací soud přesto stručně uzavírá, že zjištění skutkového stavu ve vztahu k výši (potenciálně) způsobené škody odpovídá provedenému dokazování a nebyl identifikován zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a podstatnými skutkovými zjištěními [který by mohl naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě].

67. Podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Značnou škodou se ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč.

68. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Při zjišťování výše škody způsobené na věci se vychází z obecných kritérií podle § 137 tr. zákoníku (srov. též č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Byla-li škoda způsobena na jiném majetku, než jsou věci, popřípadě na některých specifických věcech (např. nemovitostech, cenných papírech), vychází se rovněž z ceny majetku v době a místě činu, přičemž tato cena se určí podle zvláštních předpisů, zejména podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku ve znění pozdějších zákonů.

69. Soud prvního stupně, s jehož postupem souhlasil i soud odvolací, určil výši způsobené škody na podkladě znaleckého posudku znalce Ing. arch. Jiřího Musálka ze dne 23. 5. 2022 (č. l. 161 a násl. spisu), a to částkou 7.530.000 Kč. Námitka obviněné směřující k tomu, že v hodnotě nemovitosti mělo být zhodnoceno věcné břemeno dožití zřízené ve prospěch poškozené Dohodou o zřízení věcného břemene ze dne 2. 3. 2021, a to tak, že toto věcné břemeno snižuje hodnotu nemovitosti, je námitkou čistě skutkovou a nelze zaměňovat s právním hodnocením. Přesto soudy nepochybily, pokud vyšly z takto stanovené hodnoty nemovitosti, neboť škoda způsobená obviněnou je škoda odpovídající hodnotě předmětné nemovitosti, resp. obecné ceně odpovídající tomu, za jakou finanční částku se nemovitost v místě a čase jednání pachatele prodává. Podvodným jednáním připravila obviněná poškozenou o vlastnické právo k nemovitosti jako takové, nikoliv k nemovitosti, která v době předložení předmětných smluv byla zatížena věcným břemenem. Tím spíše, pokud podpisem darovací smlouvy nevyjadřovala poškozená svou vlastní jasnou vůli, nemohla tak činit ani pro případ zřízení takového věcného břemene podpisem Dohody o zřízení věcného břemene. Hodnotou, o kterou měla poškozená přijít jednáním obviněné, je tak právě hodnota nemovitosti stanovená předmětným znaleckým posudkem. Jakkoliv pak tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nenaplňuje ani jiný dovolací důvod [např. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, když nebyl identifikován zjevný rozpor mezi provedeným důkazem a rozhodnými skutkovými zjištěními].

70. Druhou námitkou obviněné, které má podle dovolatelky spadat pod tento dovolací důvod je tvrzení o neprokázané subjektivní stránce trestného činu, tedy úmyslném zavinění na straně obviněné. I tato námitka však pod tento dovolací důvod není podřaditelná, neboť je založena čistě na skutkovém základu a hodnocení důkazů ohledně závěru o naplnění potřebné formy zavinění obviněnou. Námitky obviněné, pokud má za to, že měly soudy dospět k závěru o tom, že nejednala zaviněně, jsou však zjevně opřené o hodnocení dokazování, s čímž se dovolací soud vypořádal výše. Nezbývá než zopakovat, že skutkové závěry vedoucí k dovození přímého úmyslu obviněné ve vztahu k jejímu jednání, resp. cíleného následku, jsou logické a nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Každopádně ani dovození subjektivní stránky trestného činu nenaplňuje uplatněný ani jiný dovolací důvod.

71. Nelze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a i námitky formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

72. Pro úplnost možno dodat, že obviněná druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení) neoznačila a ani věcně žádná z jejích námitek této variantě neodpovídá. IV./3. K otázce porušení základních práv obviněné

73. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatelka přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

74. Obviněná argumetnuje rovněž obecně porušením práva na spravedlivý proces. Za takovou námitku označuje tvrzení, že odvolací soud odůvodnil svůj pohled na věc „absurdním konstatováním“, že obviněná předložila videozáznam pouze ze čtení darovací smlouvy, a nikoliv již z jeho podpisu, z čehož dovozuje vinu obviněné. Taková námitka se míjí se zákonnými dovolacími důvody a toto konstatování nijak nezasahuje ani do práva obviněné na spravedlivý proces. Uvedené je pouze jednáním (z mnoha) hodnotících soudů odvolacího soudu a je součástí přezkumu hodnotících úvah soudu prvního stupně. Samotné z kontextu vytržené konstatování odvolacího soudu není možno posuzovat jako porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Nadto není stěžejním argumentem pro předmětný skutkový závěr, když k jednotlivým skutkovým závěrům dospívají soudy po vyhodnocení veškerého důkazního řízení. Ani tímto postupem tedy nebylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces.

75. Obviněná ve svém dovolání rovněž namítala porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyvěrajícího principu hodnocení důkazů in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak ani jiný zákonný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).

Nesprávnou aplikací této zásady však může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).

76. Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními [a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nedospěl. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny.

Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). Nadto uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.

Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněné, neshledává dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci.

Tato námitka obviněné tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu.

IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

77. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatelka sama tímto dovolacím důvodem neargumentuje. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň konstatovat, že pokud by byl naplněn některý z výše popsaných dovolacích důvodů ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Proto námitky obviněné neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který ani neuplatnila. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

78. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné H. N. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

79. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2024

Mgr. Martin Lýsek předseda senátu