3 Tdo 900/2025-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. E. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 4 To 11/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 170/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 7 T 170/2023, byl M. E. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkové stavu spočívajícího v tom, že dne 27. 6. 2023 v 19.10 hodin jako řidič osobního automobilu Ford Mondeo, RZ: XY, při jízdě po silnici I. třídy č. XY přibližně 30 m před obcí XY ve směru jízdy od obce XY v místě, kde na vozovce byla vyznačena vodorovná dopravní značka „Podélná čára souvislá“, porušil povinnost uloženou mu v § 17 odst. 3, 6 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že ohrozil skupinu pěti předjížděných cyklistů tím, že při rychlosti jízdy vyšší než 30 km/hod nedodržel bezpečný boční odstup od cyklistů 1,5 m, v důsledku čehož nezjištěnou částí pravé strany svého automobilu způsobil nejprve kontakt s předním kolem poškozeného T. R. a následně pravým bokem svého vozidla také zachytil o přesně nezjištěnou část těla, případně jízdního kola, poškozeného J. J. a způsobil jeho pád i pád za tímto poškozeným jedoucích O. H. a T. R., kteří nestačili zabránit střetu s kolem poškozeného J. J., a při této nehodě utrpěl poškozený J. J. zranění spočívající vedle oděrek na různých částek těla také v podkožním krevním výronu na pravém boku, zlomenině 3. až 6. žebra vpravo, zlomenině 12. žebra vlevo a zlomenině pravé klíční kosti s obvyklou dobou léčení 5 až 6 týdnů, poškození T. R. a O. H. pak při pádu utrpěli drobná zranění spočívající především v oděrkách na různých částech těla, která si nevyžádala jejich pracovní neschopnost ani významnější déle trvající omezení na běžném způsobu života, načež po této nehodě obviněný, ačkoliv pád cyklistů zpozoroval a reagoval na tuto skutečnost přechodným snížením rychlosti jízdy, nakonec z místa nehody bez zastavení odjel, neposkytl zraněným pomoc, aniž by mu v tom bránilo jakékoliv nebezpečí a jako viník nehody se přihlásil až následujícího dne na Policii ČR.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 151 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
3. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 20 (dvaceti) měsíců.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: - Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Praha 4 – Braník, Roškotova 1225/1, částku 48.778 Kč, - T. R., nar. XY, bytem XY, částku 130.950 Kč, - O. H., nar. XY, bytem XY, částku 25.000 Kč, - J. J., nar. XY, bytem XY, částku 230.700 Kč.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 7 T 170/2023, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 4 To 11/2025, a to tak, že pod bodem I. výroku z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o náhradě škody, o němž podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené: - Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Praha 4 – Braník, Roškotova č. 1225/1, - T. R., nar. XY, bytem XY, - O. H., nar. XY, bytem XY, a - dědice po J. J., nar. XY, naposledy bytem XY, zemřelému 3. 3. 2025, odkázal s uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. V ostatních výrocích (ve výrocích o vině a trestu) zůstal napadený rozsudek nedotčen.
8. Pod bodem II. byla podle § 131 odst. 1 tr. ř. samosoudci uložena oprava písařských chyb ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby tyto byly ve shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen, a to: a) v právní větě přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku namísto „úmyslně jinému ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“ „jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“, b) v označení ustanovení podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody namísto „…podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku“ „podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku“.
II.
9. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 434-440 spisu), v rámci něhož označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Toto výslovně směřuje proti části výroku I. (poslední věta), kterým bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že v ostatních výrocích (ve výrocích o vině a trestu) zůstal napadený rozsudek nedotčen.
10. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný uvedl, že závěr, že způsobil dopravní nehodu a dopustil se tak ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, nemá oporu ve skutkových zjištěních, a to pro jejich nejasnost nebo neúplnost, což je zásadně způsobeno neprovedením zásadních navrhovaných důkazů. Má za to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními není patrná logická návaznost založená na uceleném, spojitém a na sebe navazujícím řetězci nepřímých důkazů. Poukazuje zejména na svědecké výpovědi svědků nehody, z nichž cituje některé pasáže s tím, že závěr soudu prvního stupně o tom, jak k nehodě došlo, neodpovídá tomu, co svědci vypověděli. Výpovědi svědků nehody se zásadně rozcházejí, a to nejenom navzájem, ale v některých případech si svědci odporují i v rámci své vlastní výpovědi. Současně výpovědi a závěr soudu neodpovídají dalším provedeným důkazům, a to zejména ohledání vozidla a poškození jízdních kol.
11. Svědek O. H. uvedl, že vozidlo nejdříve narazilo do J. J., který byl druhým cyklistou v řadě, hned za J. P. Svědek J. J. však vypovídal podle obviněného o nehodovém ději způsobem, který nedával v podstatě smysl, když nejprve tvrdil, že vozidlo bylo před ním a vešlo se mezi něj a J. P. a poté tvrdil, že do něj vozidlo narazilo, tedy muselo vyjet mimo krajnici a výrazně zpomalit, když z výpovědí svědků i dovolatele je zřejmé, že vozidlo jelo rychleji než jízdní kola. Již v tomto tedy nedává výpověď J.
J. žádnou logiku a činí popis zcela nevěrohodným. Svědek J. P. nic relevantního k průběhu nehody neuvedl. Svědek T. R. jedoucí jako třetí v pořadí nebyl schopen ve své výpovědi jednoznačně uvést, do jaké části jeho jízdního kola mělo vozidlo narazit, resp. zda do přední části řídítek či do předního kola. Rovněž tvrdil, že jeho pád nesouvisel s pádem J. J., ačkoli předtím uváděl, že se zaklínil svým kolem do jeho šlapaček. Svědek V. P., který jel poslední v řadě a měl tak výhled na celou situaci, tvrzený kontakt T.
R. s vozidlem dovolatele neviděl, pouze uvedl, že si myslí, že ke kontaktu s vozidlem došlo. Obviněný trvá na tom, že je v podstatě nepředstavitelné, aby vozidlo narazilo nejdříve do přední části jízdního kola T. R. a následně nenarazilo do zadní části kola J. J. Popis nehodového děje udávaný T. R. by znamenal, že vozidlo mezi cyklisty v podstatě kličkovalo, což je nepředstavitelné. Jednalo se o staré vozidlo typu kombi, které neoplývalo snadnou ovladatelností, přičemž od dovolatele s ohledem na jeho věk, nebylo rozumné takové konání ani předpokládat.
Ačkoli si byl soud prvního stupně těchto rozporů vědom, nijak se s nimi nevypořádal, čímž porušil zásadu in dubio pro reo. Obviněný rozporuje závěr, že o nehodovém ději vypovídá i poškození pravé strany řídítek J. J., resp. má za to, že toto poškození ničeho nedokazuje, když k jejich poškození mohlo dojít až při pádu J. J., tedy nevypovídá nic o tom, proč vůbec k pádu došlo. Z ohledání kola J. J. se přitom podává, že řídítko je odřeno zepředu, nikoli z boku (fotografie na č. l. 16). Není zřejmé, jak by k takovému poškození mohlo dojít při kontaktu s bokem zrcátka vozidla.
Ani odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie se nepodařilo prokázat, že by odřený lak zpětného zrcátka vozidla měl jakoukoli souvislost s nehodou. Obviněný zdůraznil, že se jedná o vozidlo, které je v provozu od roku 2001, a má tedy přirozeně celou řadu oděrek. Oba soudy uvádějí, že o nehodě svědčí výše uvedené oděrky na kolech (které však vůbec neodpovídají srážce s vozidlem) a vozidle, za situace, když na vozidle dovolatele nebyly ohledáním zjištěny stopy, které by svědčily o jakékoliv nehodě a dle jeho názoru ani z ohledání jízdních kol není zřejmá srážka s vozidlem.
Z fotografií pořízených policejním orgánem bezprostředně po nehodě není zřejmé žádné poškození kol, které by laicky odpovídalo tomu, že do něj narazilo vozidlo.
12. Obviněný namítá, že v této souvislosti, s ohledem na odůvodnění rozsudku, navrhoval doplnit dokazování o výslech pracovníků provozovny, v níž své vozidlo dlouhodobě servisoval. Tento návrh nebyl shledán odvolacím soudem za zřetelehodný, když podle soudu nebylo možno očekávat, že by označené osoby byly způsobilé osvědčit, při jaké příležitosti bylo vozidlo na tom kterém místě poškozeno, jde-li jen o škrábance či rýhy. Obviněný proto navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy se záměrem, zda nehoda, jak byla popisována, zanechala či nezanechala stopy na vozidle. Případně i za využití vyšetřovacího pokusu by pak bylo možné zjistit, zda se nehoda stala tak, jak jí popisují svědci z řad cyklistů, a zda drobná poškození vozidla odpovídají jejich verzi událostí. Tento návrh byl soudem prvního stupně bez jakéhokoliv zdůvodnění zamítnut. Odvolací soud se k návrhu na vypracování znaleckého posudku vyjádřil rovněž odmítavě.
13. Obviněný je tedy přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by narazil, popřípadě zavadil o některého z poškozených cyklistů, když popis dopravní nehody, jednotliví svědci – cyklisté, přestože bezpochyby spolu o nehodovém ději nesčetněkrát mluvili, nebyli schopni uvést jednotně, když se liší zejména v tom nejpodstatnějším, tedy do koho a jakou částí vozidlo narazilo. Z ohledání místa dopravní nehody a z fotodokumentace PČR rovněž nelze učinit závěry o tom, jak se nehodový děj stal, když je podle dovolatele nutné poukázat na to, že poškození ani další svědci nezanechali jízdní kola v pozici, ve které se nacházela po nehodě, ani jejich polohu nezaznamenali alespoň fotograficky, když se jedná o podstatou okolnost bránící tomu, aby mohl být učiněn závěr o tom, jak se dopravní nehoda stala a že je dovolatel jejím viníkem. Nelze vyloučit, že si cyklisté způsobili pád sami tím, že o sebe, byť drobně zavadili. K následkům dopravní nehody bezesporu přispěla i vzdálenost, kterou mezi sebou cyklisté měli, neboť je zřejmé, že nebyla zřejmě dostatečná, kdy z fotografií se rovněž podává, že na vozovce u krajnice byly nečistoty, což mohlo způsobit nerovnováhu J. J., který spadl a přes něj spadli další dva cyklisté.
14. Pokud jde o přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, zde je podle obviněného ještě větší nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, neboť nebylo provedeným dokazováním prokázáno, že by předmětnou nehodu spatřil a reagoval na ni přechodným snížením rychlosti, resp. trvá na tom, že si nehody nevšiml. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn.7 Tdo 1279/2021. Poukázal na vyšší věk svůj i své manželky a na skutečnost, že se jednalo o staré a hlučné auto. Jako osoba ve věku 80 let nemá stejné sluchové schopnosti jako osoba mladší, to jej však nediskvalifikuje ve vztahu k řízení motorových vozidel. Obviněný má tedy za to, že nebyla prokázána subjektivní stránka předmětného přečinu. I proto bylo požadováno vypracování znaleckého posudku. Obviněný rozvádí tvrzení svědků nehody o tom, zda viděli brzdná světla či nikoli, tedy, zda zaznamenali, že by s vozidlem nejdříve zpomalil, aby následně přidal a z místa nehody odjel. Jejich výpovědi označil v tomto bodě za nekonzistentní, kdy trvá na tom, že k žádnému zrychlení jeho jízdy nedošlo, když dojel zcela běžnou rychlostí k sobě domů. Ostatně i ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, že by jeho následná jízda od místa nehody nasvědčovala tomu, že se snaží od nehody ujet. Rovněž tak podle obviněného nelze věřit, že by o nárazu do skupiny cyklistů nevěděla jeho manželka, která seděla na místě spolujezdce. Konečně ujetí od nehody v podstatě vylučuje to, že šel sám na polici poté, co náhodně vyslechl, že vozidlo podobné jeho mělo být účastníkem dopravní nehody. Pokud by o nehodě věděl a záměrně by od ní ujel, nedává žádný smysl, aby druhý den šel na policii.
15. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2025, č. j. 4 To 11/2025-418, a to v celém výroku o vině a zároveň, aby zrušil celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a věc podle § 265l tr. ř. v tomto rozsahu přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání.
16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 3. 9. 2025, sp. zn. 1 NZO 644/2025.
17. Státní zástupce uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. S námitkami stran neprovedení navrhovaných důkazů a neprokázání, že by svým vozidlem způsobil pád poškozeným cyklistům, se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 17. - 23. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 20. - 25. odůvodnění svého rozsudku, kdy v bodu 18. se vyjádřil k odmítnutí dovolatelem navrženého znaleckého posudku a v bodu 26. k odmítnutí dalšího důkazního návrhu – výslechu pracovníků servisu. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil s tím, že na tuto lze v podrobnostech zcela odkázat, neboť nepovažuje za nezbytné ani rozumné ji v tomto vyjádření opakovat.
18. Ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel se právním posouzením zabývá velmi stručně, a to až v závěrečném návrhu, kdy toliko uvádí, že „nebylo prokázáno ani to, že o předmětné dopravní nehodě věděl“. I v této části dovolání je tedy základem dovolatelových námitek jeho nesouhlas se soudy učiněným skutkovým zjištěním. Tento nesouhlas je založen na dovolatelově tvrzení, že cyklisty sice předjížděl, ale jejich pád nezpůsobil. Takto formulová námitka však v rámci předmětného dovolacího důvodu neobstojí.
19. Třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá tvrzení dovolatele o důkazech opomenutých. Státní zástupce poukázal na to, že ohledně znaleckého posudku odvolací soud konstatoval, že nebyly nalezeny takové stopy, na jejichž základě by mohl znalec posoudit technické možnosti odvrácení nehodového děje ze strany účastníků nehody. Ohledně výslechu svědků ze servisu nebylo možno očekávat, že by tito zaměstnanci byli schopni podat vysvětlení k jednotlivým škrábancům a rýhám na karoserii vozidla. Připomněl tvrzení samotného dovolatele, že se jedná o vozidlo značně staré s tomu odpovídajícím množstvím drobných poškození laku. Neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů tedy odůvodnil odvolací soud nedostatkem jejich vypovídací potence, což odpovídá stávající judikatuře Ústavního soudu – viz například nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, který byl publikován pod č. 254/2009 Sb. nál. a usn. Státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 20098, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009, publikované posléze pod č. 7/2011 Sb. rozh. tr., kde Nejvyšší soud dovodil zavinění obdobně (bez dostatečného bočního odstupu) předjíždějícího řidiče tahače s přívěsem za pád řidiče přejížděného mopedu, kdy pád poškozeného vyvolal jen vzdušný vír. Kontakt vozidel v případě takových nehod tedy není vždy nezbytný. Pro zavinění dovolatele by postačilo, i pokud by svým jízdním manévrem cyklisty pouze ohrozil natolik, že tito by ve svém úleku při panickém brzdění ztratili rovnováhu. Hledání stop na vozidle se proto nejeví jako důkaz, který by mohl zvrátit skutkové zjištění plynoucí z jednoznačných výpovědí předjížděných cyklistů, že dovolatel do jejich skupiny najel. Není pak podstatné, zda a s jakými přesnými částmi jejich kol mělo dovolatelovo vozidlo přímý fyzický kontakt.
20. Stran obviněným tvrzeného zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním, že do cyklistů najel, a provedeným dokazováním, státní zástupce uvedl, že dovolatel se ve svém dovolání snaží označit a zveličit pouze nevýznamné formulační rozdíly ve výpovědích svědků, kdy tyto částečně dezinterpretuje. Za tímto účelem se pokouší vytrhávat jednotlivé výroky svědků z kontextu a konstruovat zdánlivé rozpory tam, kde je obsah svědeckých výpovědí obsahově souladný a snadno pochopitelný. Státní zástupce poukázal na to, že obviněný ani jeho obhájce v průběhu hlavního líčení na výpovědi svědků nijak nereagovali a neměli k těmto ani žádných připomínek. Ohledně takto formulovaných námitek se proto státní zástupce více kloní k závěru, že první variantě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tyto neodpovídají, neboť dovolatelem tvrzené rozpory mají pouze znevěrohodnit svědecké výpovědi jako takové. Aniž by tyto zdánlivé „rozpory“ byly schopny (i kdyby existovaly) postavit obsah svědeckých výpovědí proti zásadnímu skutkovému zjištění, že dovolatel do skupiny cyklistů najel.
21. K údajnému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce poskytl výklad opřený o stávající judikaturu s tím závěrem, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Konstatoval, že pokud dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
22. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem jsou ohledně opomenutých důkazů zjevně neopodstatněné a v ostatních částech žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nevrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. přitom vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
24. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 4 To 11/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy změny dostál toliko výrok o náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
25. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
26. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předcházejících fázích řízení. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně, a na podkladě řádného opravného prostředku rovněž soud odvolací.
27. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
28. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněné projednal, kdy následně rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněný však výslovně poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů – znaleckého posudku z oboru dopravy a výslech pracovníků servisu, a to k posouzení otázky, zda se na jeho vozidle nacházely stopy po dopravní nehodě.
32. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
33. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
34. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
35. Ze spisového materiálu se podává, že obhájce obviněného vznesl návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru doprava v rámci hlavního líčení konaného dne 11. 6. 2024 (protokol na č. l. 351-356 spisu). U hlavního líčení konaného dne 3. 9. 2024 na svém důkazním návrhu setrval. Soud prvního stupně v rámci tohoto hlavního líčení vyhlásil usnesení, jímž návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem zamítl (protokol na č. l. 370-374 spisu). V rámci odvolání (č. l. 394-399 spisu) obviněný namítl, že v rámci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není důkazní návrh znaleckým posudkem vůbec zmíněn, kdy na tomto nadále setrval, a rovněž navrhl, aby byli vyslechnuti pracovníci servisu, kam svoje vozidlo den po nehodě odvezl na kontrolu klimatizace. V rámci veřejného zasedání (protokol č. l. 413-415 spisu) další návrhy na doplnění dokazování učiněny nebyly. Odvolací soud se k neprovedení znaleckého posudku z oboru dopravy vyjádřil v rámci vypořádání se s námitkami obviněného směřujícími do ustálených skutkových zjištěních stran nehodového děje. V bodě 18. odůvodnění rozsudku uvedl, že „předmětem znaleckých posudků zadávaných v případech, v nichž je posuzována odpovědnost za nehodový střet v dopravě, je analýza nehodového děje a posouzení technických možností odvrácení nehodového děje jeho účastníky dle zajištěných stop. V dané trestní věci na místě dopravní nehody žádné pro tyto účely využitelné stopy zjišťovány nejsou. Ani jízdní kola poškozených osob v konečné pozici po nehodovém střetu nezůstala“. V bodech 19. až 25. odůvodnění rozsudku se pak zabývá důkazní situací stran nehodové děje, kdy tuto shledává zcela dostačující. Pokud jde o návrh na doplnění dokazování o výslech zaměstnanců servisu, k tomuto se odvolací soud vyjádřil zejména v bodě 26. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, „nelze očekávat, že by označené osoby byly způsobilé osvědčit, při jaké příležitosti bylo vozidlo obžalovaného na tom kterém místě poškozeno, jde-li jen o škrábance či rýhy“.
36. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), jak tomu bylo v projednávané věci. Soudy důkazní návrhy obviněného neopomněly, shledaly je však nadbytečnými, kdy odvolací soud toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
37. Obviněný dále formálně namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Obviněný v podstatě toliko zpochybňuje některá dílčí tvrzení svědků O. H., J. J., T. R. a V. P., a poukazuje na ve spise založené fotografie, ohledání kola J. J. a ohledání vozidla dovolatele. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný v rámci svých námitek soudům nevytýká, že by ze svědeckých výpovědí vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, ale domáhá se toho, aby soudy tyto výpovědi hodnotily jiným, pro něho příznivějším způsobem. Stejně tak předkládá vlastní náhled na to, jak k nehodě mohlo dojít a co mohlo být její příčinou. Na existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených (svědků), se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
39. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jindřichově Hradci, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
40. Je možno doplnit, že svědecké výpovědi všech pěti cyklistů (J. P., J. J., T. R., O. H. a V. P.) jsou od počátku řízení zcela konzistentní, a pokud se v některých detailech odlišují, je toto zcela přirozené a vypovídá to nikoli o nevěrohodnosti, ale naopak o spontánnosti jejich výpovědi. Všichni jsou zkušenými cyklisty, kteří se na uvedeném úseku nepohybovali poprvé, mají nezanedbatelné zkušenosti stran jízdy na silnicích I. třídy, neboť na nich pravidelně trénují. Na jízdu byli vybaveni nejen požadovanými bezpečnostními prvky, ale měli i nadstandardní technickou výbavu, jakou je např. cyklistický počítač svědků O.
H. a T. R. Měli tak dobrý přehled o své rychlosti a vzájemných odstupech, stejně jako o situaci na silnici. Každý z nich se ve chvíli nehody soustředil na jízdu a té věnoval plnou pozornost, neboť jak uváděli, šlo o trénink, nikoli o vyjížďku na kole. Každý z nich měl rovněž jiný výhled a přehled o situaci a ve chvíli střetu se pak každý z nich zjevně snažil co nejvíce eliminovat hrozící následek. Je tedy přirozené, že si nemuseli všimnout některých konkrétních detailů, resp. vnímat celou situaci naprosto shodně, jak zcela neadekvátně obviněný požaduje.
Stejně tak každý z nich kolizi zaznamenal z jiné pozice, subjektivně, a každá z výpovědí je tedy v detailech odlišná. Přesto se všichni shodují na tom, že obviněný jako řidič nedodržel bezpečnou vzdálenost od nich (předjížděných cyklistů), kdy někteří dokonce vnímali nepředvídatelný řidičský manévr obviněného jako úmyslný (J. J.). Stejně tak se shodují na tom, o jaký typ auta se jednalo, jakou mělo barvu, kdy svědci
V. P. a J. P. se dokonce pokusili vozidlo pronásledovat, a podařilo se jim zaznamenat část poznávací značky. Výpovědi svědků cyklistů jsou pak v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména pak svědeckými výpověďmi osob, které se k místu seběhly (J. Š., P. K., M. Š.) ihned po nehodě, kdy svědek J. Š. nejdříve uslyšel ránu a pozoroval, „jak létají kola“, a rovněž kamerovým záznamem z domu čp. XY v XY ve vlastnictví majitele J. Š., který zaznamenal průjezd vozidla obviněného. Svědci byli v podstatě bezprostředně po nehodě cyklisty informováni o tom, co se stalo.
Pokud jde o ohledání vozidla i jízdních kol, pak Nejvyšší soud uvádí, že z těchto ohledání se podává rozsah poškození. Byť ne všechna poškození na vozidle s ohledem na jeho stáří musela být v příčinné souvislosti s kolizí s cyklisty, zcela prokazatelně se poměrně rozsáhlá poškození nacházela v podstatě výhradně na pravém boku vozidla, pravém předním blatníku, pravém zpětném zrcátku a pravém zadním nárazníku, tedy nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že se na jeho vozidle nenacházely stopy, které by svědčily o jakékoli nehodě.
Vysvětlení obviněného, že druhý den manželka odřela auto při výjezdu z garáže, se již soudu prvního stupně jevilo jako zcela účelové a vypovídá o naprosté absenci jakékoli sebereflexe obviněného. Obviněný se soustředí na v podstatě nepodstatné detaily, jako je např. odření řídítek jízdního kola svědka T. R.
Zda k odření řídítek došlo přímo při kontaktu s vozidlem obviněného či až následně při obviněným zapříčiněném pádu svědka T. R. na silnici, při němž se jeho kolo zaklínilo do kola svědka J. J., je v rámci skutkových zjištění v podstatě irelevantní.
41. Obviněný namítá existenci zjevného rozporu i ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kdy však v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci nepředkládá. Jeho argumentace totiž spočívá v tvrzení, že nebylo prokázáno, že by kolizi zaznamenal, resp. způsobil a reagoval na ni přechodným snížením rychlosti. Takto formulovaná námitka však obsahově předmětnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě neodpovídá, neboť obviněný zde vychází z předpokladu, že k nehodě nedošlo, resp. že nedošlo ke kolizi jeho vozidla s cyklisty, které předjížděl. To však, jak rozvedeno v předcházejících odstavcích, nebylo závěrem, který by z provedeného dokazování vyplynul.
42. Se značnou dávkou benevolence by bylo možno námitku, že k nehodě nedošlo, a tedy nebylo ani komu poskytovat pomoc, resp. že dovolatel o nehodě nevěděl, podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je tím namítáno, že skutek není trestným činem pro absenci subjektivní stránky.
43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
44. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
45. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Jinými slovy, není- li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
46. Vycházeje z ustálených skutkových zjištění tak, jak jsou zaznamenána ve skutkové větě rozsudku, o naplnění znaků skutkových podstat obviněnému za vinu kladených přečinů včetně subjektivní stránky nelze mít pochyb. Soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací neměly o věrohodnosti svědeckých výpovědí cyklistů žádných pochybností, kdy, jak již uvedeno výše, tyto výpovědi byly konzistentní a ve vzájemném souladu. Soud prvního stupně v bodě 22. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněný si musel být vědom toho, že ke kolizi došlo. Ačkoli obviněný argumentuje svých vyšším věkem a zhoršeným sluchem, je v podstatě absurdní představa, že by řidič jedoucí rychlostí nižší než 50 km/h nezaznamenal při dobré viditelnosti, že svým vozem narazil do skupiny pěti cyklistů. Svědci popsali jednání obviněného tak, že po kolizi zpomalil a následně přidal plyn a z místa nehody odjel. I pokud by však čistě teoreticky soud přistoupil na to, že zpomalení jeho jízdy nebylo v souvislosti s nehodou, ale že tím reagoval na jiný podnět (např. začátek obce), nic to nemění na skutečnosti, že po nehodě, kterou způsobil, nezastavil a neposkytl účastníkům nehody pomoc. Odvolací soud v rámci vypořádání se s námitkami dovolatele poukázal na to, že jeho požadavek zjištění, zda vůbec mohl ve zpětném zrcátku vidět, že došlo k pádu cyklistů či že jej někteří pronásledují na kole, postrádá opodstatnění, neboť sám uváděl, že po předjetí cyklistů již situaci za sebou nadále nesledoval. Obviněný se brání tím, že druhý den šel sám na policii, aby zde vysvětlil, že jeho vozidlo účastníkem nehody nebylo. Takové jednání jej však nijak nevyviňuje, neboť se zjevně jednalo o zcela účelové jednání. Tomu napovídá skutečnost, že obviněný sám ve své výpovědi uvedl, že druhý den po nehodě souzenou dopravní nehodu řádně oznámil své pojišťovně. Proč by něco takového dělal, pokud, jak tvrdí, k žádné nehodě nedošlo, není Nejvyššímu soudu jasné.
47. Závěrem je možno uvést, že obviněný v rámci dovolání na několika místech akcentuje skutečnost, že soudy nedostály své povinnosti v pochybnostech vyhodnotit důkazy v jeho prospěch („soud tak nepostupoval v souladu s jednou ze zásad trestního práva v pochybnostech ve prospěch obviněného“), čímž naznačuje, že byla ze strany soudů porušena zásada in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout ani to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody.
IV.
48. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. E. odmítl.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu