30 Cdo 1022/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci
žalobkyně Holman Business Partner, s. r. o., identifikační číslo osoby
46354549, se sídlem v Praze 4, Baarova 395/1, zastoupené Mgr. Petrou Hruškovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 24, proti žalovaným 1) České
republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, identifikační číslo osoby
47609109, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, a 2) České republice –
Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem v Praze 1,
Letenská 525/15, o náhradu škody ve výši 3 643 749 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 100/2005, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014, č. j. 68 Co
288/2014-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil odvoláním napadený
výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a jeho výrok III. změnil tak, že
Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovolatelka v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, jíž odvolací soud posoudil v rozporu s řešením
Nejvyššího soudu, resp. otázka má být dle názoru dovolatelky Nejvyšším soudem
rozhodována rozdílně. Touto otázkou má dle obsahu dovolání být posouzení, zda
stát odpovídá za protiprávní stav, jenž nevznikl na základě nesprávného
úředního postupu, ani na základě nesprávného úředního rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek změnil a
žalobě vyhověl.
První i druhá žalovaná ve svých vyjádřeních k dovolání shodně navrhly, aby
dovolací soud dovolání dovolatelky zamítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatelka v dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, jíž odvolací soud posoudil v rozporu s řešením
Nejvyššího soudu, resp. otázka má být dle názoru dovolatelky Nejvyšším soudem
rozhodována rozdílně, nevymezuje tím konkrétně, který z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za naplněný. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání
není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené
rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní
otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je
rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se
dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz,
usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní
soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „k tomu, aby
dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen
vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“
Předpoklad přípustnosti dovolání je tedy dle výše uvedeného a dle obsahu
dovolání možné spatřovat v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jediné rozhodnutí dovolacího soudu, na
které pak dovolatelka poukazuje, je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4734/2008, jenž však předmětnou právní otázku řeší velice
okrajově v mezích úvah a bez ambice předjímat konkrétní závěry. V předmětném
rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval vytyčenou právní otázkou, neboť dospěl ke
zjištění, že soudy nižších stupňů nezkoumaly naplnění podmínek pro uplatnění
nároku u soudu. Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil, že povinnost státu k náhradě škody
způsobené výkonem veřejné moci je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti
stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5148/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1603/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 295/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1330/2012). Odvolací soud se tedy zabýval tím, zda jsou splněny uvedeným
zákonem stanovené podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou škodu.
Podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci v
návaznosti na § 1 OdpŠk vymezuje § 5 OdpŠk, jenž stanoví dvě základní formy
objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem
veřejné moci – nesprávné úřední rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 61 a násl.). Podle konstantní interpretace pojmu „nesprávný úřední postup“ ve smyslu § 13
odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem činnost orgánů státu spojená s
výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k
porušení pravidel předepsaných právními normami (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3748/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4038/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3757/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2101/2012). Nejvyšší soud
již v dovolatelkou uvedeném rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4734/2008 mj. poukázal na § 13 odst. 2 OdpŠk, na základě kterého má právo na
náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda za
předpokladu současného splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2)
vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem
škody. Závěr odvolacího soudu, že bez porušení pravidel předepsaných právními
normami není možné dovodit nesprávný úřední postup, je plně v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a to i v souladu s dovolatelkou
uváděným rozhodnutím. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že
takové pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C
4030, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2820/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4675/2008,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2275/2012). K
tomu, aby vznikla škoda způsobená nezákonným rozhodnutím, by bylo zapotřebí,
aby bylo vydáno rozhodnutí, které by bylo následně pro jeho nezákonnost zrušeno
či změněno – což se v případě žádného ze žalovaných nestalo. Závěr odvolacího
soudu, že nebyl naplněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, neboť
podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §
8 odst. 1 OdpŠk je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro
nezákonnost, je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nenalezl-li odvolací soud při novém právním posouzení věci ani po
předcházejícím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu v platném hmotném právu
důvod pro vyhovění konstruktu žaloby, nemůže být proti jeho rozhodnutí
přípustným dovolání, které staví na právních názorech, byť Nejvyššího soudu,
které závazný právní názor neformulují a netvoří judikatorně jiné než obdobné
rozhodování ve shodných případech (viz § 13 občanského zákoníku). Dovolání není přípustné, neboť při řešení dovolatelkou vymezené otázky hmotného
práva se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a napadené rozhodnutí je v souladu se závěry uvedenými v citovaných
rozhodnutích dovolacího soudu. Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených dovolání dovolatelky podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.