30 Cdo 1041/2025-199
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Pod Hradbami 2006/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 161 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 55 Co 10/2022-169, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 55 Co 10/2022-169, se v rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 95 084 Kč s příslušenstvím, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Nařizuje se, aby věc v dalším řízení projednal u Městského soudu v Praze jiný senát, jehož členy nebudou JUDr. Zdeněk Stibral, JUDr. Miroslav Stoklasa a JUDr. Andrea Venclíková.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal původně zaplacení částky 999 204 Kč s příslušenstvím sestávající ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 397 500 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004, bolestného ve výši 300 000 Kč a náhrady daňové škody ve výši 301 704 Kč. Ke dni podání žaloby trvalo řízení dle žalobce již 14 let a 3 měsíce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 45 C 120/2019-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 178 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 15. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 821 204 Kč se 7,5% úrokem z prodlení z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení, a z částky 178 000 Kč od 15. 6. 2011 do 14. 11. 2019 (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 429,18 Kč (výrok III).
3. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 23 C 66/2004 vzal soud prvního stupně za prokázaný průběh posuzovaného řízení z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Žalobce se v průběhu celého řízení k jednotlivým úkonům vyjadřoval a svá vyjádření opakovaně doplňoval. Dne 1. 11. 2004 byla ve věci podána žaloba proti žalované XY (zaměstnavatelka žalobce), kterou se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po dobu po skončení pracovní neschopnosti s tím, že utrpěl pracovní úraz. Dne 9. 11. 2005 soud vyhlásil mezitímní rozsudek s tím, že úraz, který se stal žalobci dne 4. 9. 2001 v ranních hodinách na teambuildingové akci, pořádané zaměstnavatelkou žalobce v areálu hotelu XY, je pracovním úrazem, a rovněž rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Proti rozsudku bylo podáno odvolání žalovanou a vedlejší účastnicí Kooperativa pojišťovnou, a. s. Městský soud v Praze dne 11. 4. 2006 odročil jednání o odvolání na neurčito s tím, že řízení je přerušeno podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Dne 19. 5. 2008 soud zjistil, že konkurs byl zrušen podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání. Na jednání konaném dne 22. 10. 2008 městský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 10. 3. 2009 připustil soud prvního stupně, aby na místo původní žalované vstoupila Kooperativa pojišťovna, a. s. Dne 23. 9. 2009 soud prvního stupně vyhlásil mezitímní rozsudek, podle něhož nárok žalobce není co do základu opodstatněn s
tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dne 19. 11. 2009 podal žalobce proti mezitímnímu rozsudku odvolání. Dne 18. 2. 2010 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 19. 4. 2010 soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dne 7. 5. 2010 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Na jednání konaném dne 22. 9. 2010 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dne 4. 1. 2011 podal právní zástupce žalobce dovolání.
Usnesením ze dne 13. 10. 2011 Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dne 4. 1. 2012 požádal Ústavní soud o zapůjčení spisu s tím, že žalobce podal ústavní stížnost. Nálezem ze dne 7. 8. 2012 Ústavní soud rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, č. j. 21 Cdo 997/2011-394, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 13 Co 264/2010-318, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2010, č. j. 23 C 66/2004-267, bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dne 11. 2. 2013 vyhlásil soud prvního stupně ve věci mezitímní rozsudek s tím, že základ nároku je dán, a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dne 27. 3. 2013 podala žalovaná proti rozsudku odvolání. Odvolací soud dne 4. 10. 2013 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 20. 12. 2013 podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud dne 10.
4. 2015 zamítl. Dne 8. 7. 2015 sdělil právní zástupce žalobce soudu prvního stupně, že podal ústavní stížnost ve věci, a tato je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1924/15. Dne 25. 10. 2017 soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 842 056 Kč s příslušenstvím, a dále peněžitý důchod ve výši 11 191 Kč měsíčně, splatný vždy 10. každého kalendářního měsíce, následujícího po splatnosti důchodu, od 1. 10. 2017. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 8. 1. 2017 podal žalobce odvolání. Dne 23. 11. 2018 změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci jinou částku. Proti rozsudku podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 11. 2019 odmítl. Ve věci byla podána rovněž ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 324/20. Dne 31. 7. 2020 rozhodl soud, že žalobce je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení v částce 12 229 Kč a žalovaná 28 534 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 8. 2020. Poté byla provedena již jen tzv. postagenda.
4. Soud prvního stupně vzal dále mj. za prokázané, že žalobce dne 15. 12. 2010 podal u žalované žádost o předběžné projednání nároku na zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004. Stanoviskem ze dne 27. 1. 2011 žalovaná konstatovala, že délka řízení byla nepřiměřená s tím, že tuto formu satisfakce považuje za dostačující. Vyjádřením ministra spravedlnosti ze dne 8. 6. 2011 byl žalobce informován o posouzení jeho žádosti o prošetření postupu žalované při vypořádání žádosti žalobce o předběžné projednání nároku s tím, že nesprávné posouzení nebylo shledáno a žalobce byl odkázán na případné řešení věci formou soudního řízení.
5. Ze zdravotnické dokumentace žalobce vyplývá, že žalobce trpí intermitentními výpadky pozornosti, expresivní fatickou poruchou, hůře artikulovanou řečí, lehkým divergentním strabismem a dalšími obtížemi, které odpovídají těžkému traumatu s lehkým kvadrupyr. symptomem ve smyslu spasticity, expresivní fatickou poruchou těžšího stupně, organickými psychosymptomy, sekundární epilepsií, je trvale nekompenzovaný, v rámci organickopsychosymptomatického poúrazového stavu je zvýšeně podrážděný, úzkostný, dyssomnický. Z neurologického hlediska je stav žalobce nepříznivý s trvale neurologickým deficitem, bez možnosti funkčně významného zlepšení. Žalobce utrpěl těžké kraniocerebrální poranění na pracovním školení a v jeho důsledku trpí těžkým organickým psychosyndromem poúrazovým a smíšenou úzkostnou depresivní poruchou.
6. Dne 6. 9. 2018 se žalobce obrátil na Městský soud v Praze se stížností, v níž namítal průtahy v odvolacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 156/2018, kdy bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 66/2004. Odpovědí místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018 byla stížnost žalobce vypořádána s tím, že soud neshledal průtahy v odvolacím řízení, jednak pro složitost dané věci a s tím související rozsah samotného posuzovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a podaného odvolání proti tomuto rozhodnutí, jednak s ohledem na probíhající prázdninové měsíce.
7. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že posuzované řízení spolu s řízením kompenzačním trvalo celkem 16 let a 10 měsíců, což není délka přiměřená s ohledem na typ daného řízení, přičemž konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení by v dané věci nepostačovalo.
8. Podle soudu prvního stupně trvalo posuzované řízení přibližně 15 let a 9 měsíců (ode dne 1. 11. 2004 do dne 25. 8. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu) a byť se jednalo o věc věcně i procesně poměrně složitou, jejímž předmětem bylo mimo jiné posouzení podmínek pro naplnění pracovního úrazu, tato jeho délka neodpovídala složitosti věci. Řízení probíhalo na všech třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, přičemž soud prvního stupně věcně rozhodoval 5x (z toho 3x mezitímně), soud druhého stupně rozhodoval 4x věcně a 2x procesně, Nejvyšší soud rozhodoval 3x, Ústavní soud rozhodoval celkem o třech podaných ústavních stížnostech.
Řízení bylo ze zákona přerušeno po dobu trvání konkursního řízení na původní žalovanou, zaměstnavatelku žalobce. Soud prvního stupně připomněl, že mu nepřísluší posuzovat, zda k přerušení řízení došlo na základě zákonných důvodů či nikoliv, ani další žalobcem namítané okolnosti daného řízení týkající se způsobu hodnocení důkazů, procesního vedení řízení apod., neboť toto spadá do rozhodovací pravomoci daného soudu, a takové posouzení přísluší pouze revizním soudům v rámci daného řízení. Řešenou věc považoval soud prvního stupně za poměrně věcně složitou, neboť bylo vyslechnuto velké množství svědků a rovněž byl ve věci vypracován znalecký posudek.
Soudům všech stupňů nelze v obecné rovině vytknout výraznější průtahy v řízení, kromě postupu soudu prvního stupně, který navzdory délce sporu rozhodl ve věci opakovaně třetím mezitímním rozsudkem, přestože v daném okamžiku měl k dispozici velké množství důkazů ze svých jednání a také závazné stanovisko Ústavního soudu. Pokud došlo následně k dalšímu prodloužení řízení, protože žalobce musel být vyzván k doplnění svých tvrzení, lze toto dle názoru soudu přičítat nesprávnému postupu soudu i žalobce, neboť soud nevěnoval dostatečnou pozornost přípravě řízení tak, aby mohl o věci rozhodnout bez dalších doplňování žalobních tvrzení.
Soud přihlédl rovněž k délce kompenzačního řízení, které bylo zahájeno žalobou ze dne 6. 8. 2019 a byť bylo možné ve věci rozhodnout na základě listinných důkazů bez jednání, dostal se soud k řešení daného sporu až dne 24. 9. 2021. Uplatněním předběžného nároku žalobce přitom nedošlo k prodloužení celého řízení, když se tak stalo ještě za běhu daného řízení (dokonce několik let před skončením daného řízení). Soud prvního stupně tak uzavřel, že posuzované řízení spolu s kompenzačním řízením trvalo celkem 16 let a 10 měsíců, což není délka přiměřená s ohledem na typ daného řízení.
9. Význam řízení pro žalobce zhodnotil soud jako zvýšený, neboť šlo o pracovněprávní spor, u kterého se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) typově předpokládá zvýšený význam řízení pro poškozeného. Význam řízení rovněž zvyšoval samotný zdravotní stav žalobce, který byl de facto rovněž předmětem řízení. Žalobce utrpěl úraz s doživotními následky a předmětem řízení pak bylo posouzení, zda se jednalo o pracovní úraz, za který odpovídá jeho zaměstnavatelka, či nikoliv. Na délce řízení se dle soudu podílel i sám žalobce jednak četnými a obsáhlými podáními, jejichž obsah musel být ještě i po několika letech upřesňován a doplňován, jednak podanými dovoláními a ústavními stížnostmi, které však byly jako nedůvodné odmítnuty. Poslední z uvedených dovolání a ústavních stížností byly podány ještě předtím, než mohlo řízení skončit usnesením o náhradě nákladů řízení státu.
10. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení by v dané věci nepostačovalo. Při stanovení výše odškodnění vycházel vzhledem k tomu, že šlo o řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, z částky 20 000 Kč ročně (za první dva roky v poloviční výši), přičemž dospěl k základní částce 170 000 Kč. Tuto částku soud dále snížil o 20 % pro složitost věci, o 10 % pro počet stupňů soudní soustavy, na kterých bylo ve věci rozhodováno a o 5 % vzhledem k podílu žalobce na samotné délce řízení. Zároveň však soud uvedenou částku navýšil o 40 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce založeného jeho zdravotním stavem, jelikož v důsledku v řízení posuzovaného úrazu se musí žalobce vypořádat s trvalými následky. Celkově tak soud dospěl k částce 178 000 Kč, jejíž výši považoval za přiměřenou. Takto vypočtenou částku soud žalobci přiznal včetně úroku z prodlení počítaného ode dne písemného vyjádření žalované k žalobě, neboť v tomto okamžiku již bylo zřejmé, že žalovaná nárok žalobce neodškodní.
11. V případě bolestného, které žalobce vyčíslil částkou 300 000 Kč, již jen ze samotných žalobních tvrzení dle soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce uplatňuje tento nárok v souvislosti s poškozením svého zdraví, které bylo předmětem posuzovaného řízení jako pracovní úraz a jehož odškodnění se žalobce domáhal. Ke zhoršení zdravotního stavu žalobce došlo po (pro něj) překvapivém podání odvolání ze strany žalované a její odvolací argumentaci. Za procesní obranu účastníků řízení však nenese stát odpovědnost. Soud dospěl k závěru, že tvrzené zdravotní důsledky samy o sobě nelze považovat za samostatný nárok, ale spíše za okolnost zvyšující tvrzenou nemajetkovou újmu v důsledku posuzovaného nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce řízení. Uvedenou skutečnost soud zohlednil při hodnocení délky řízení výše, přičemž žalobcem požadovaná další částka již přesahuje dle uvážení soudu stanovenou přiměřenou výši odškodného za nepřiměřenou délku řízení, proto soud žalobu v tomto rozsahu zamítl.
12. Nárok žalobce představovaný daňovou škodou vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení ve výši 301 704 Kč soud prvního stupně zamítl proto, že tento nárok žalobce neuplatnil v rámci předběžného projednání u žalované. Pro úplnost soud doplnil, že i kdyby byl nárok u žalované včas uplatněn, nebyla by dána příčinná souvislost s délkou řízení, neboť splnění daňové povinnosti je spojeno se zákonnou povinností, která by i za jiných okolností musela být ze strany žalobce plněna, potažmo o kterou by bylo poníženo následné plnění ze strany pojišťovny (jak se ostatně následně stalo, když tato vrátila žalobci část vymoženého plnění). Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že tato daňová povinnost byla vyměřena pojišťovací společností, za jejíž postup (byť by byl nesprávný) nenese stát odpovědnost.
13. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 66 416 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, co do částky 95 084 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
14. V řešené věci jde o třetí rozsudek odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 55 Co 10/2022-82, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 11. 2019 do zaplacení, co do částky 161 500 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ohledně částky 601 704 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). K dovolání žalobce byl tento rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3032/2022, v rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 161 500 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení a jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 601 704 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení zrušen a řízení zastaveno, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání odmítnuto. Ve vztahu k posouzení celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že vycházel z celkové doby řízení od podání žaloby dne 1. 11. 2004 do nabytí právní moci posledního rozhodnutí dne 25. 8. 2020, aniž zohlednil, že žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované ze dne 8. 12. 2021 poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nepřiměřené délky kompenzačního řízení a rovněž na stížnost na průtahy v řízení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 8. 2021, která byla jeho místopředsedou považována za
důvodnou. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval Nejvyšší soud též v tom, že odvolací soud v rámci kritéria významu předmětu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nezohlednil dovolatelovy opakované námitky nepříznivého zdravotního stavu a též zhoršení psychického stavu v důsledku dlouhotrvajícího řízení. Ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení bolestného ve výši 300 000 Kč a náhrady daňové škody ve výši 301 704 Kč se pak odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, jestliže trval na podmínce předběžného uplatnění nároku, ačkoliv žaloba byla již doručena úřadu a úřad dal najevo, že nárok uspokojit nehodlá.
Rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 55 Co 10/2022-123, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 461 500 Kč s příslušenstvím, co do částky 301 704 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobce byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3710/2023, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 161 500 Kč s příslušenstvím, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud nesouhlasil s posouzením odvolacího soudu, který vzal v úvahu celkovou dobu řízení zjištěnou soudem prvního stupně v délce 16 let a 11 měsíců, jíž však posuzoval diferencovaně v situaci, kdy řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004 trvalo 15 let a 9 měsíců a tzv. kompenzační řízení 1 rok a 2 měsíce, což je doba, kterou odvolací soud s ohledem na obtížnost věci a více uplatněných nároků, které zčásti nebyly uplatněny v rámci předběžného projednání a zčásti až v žalobě, považoval za přiměřenou vzhledem k tomu, že Ministerstvo spravedlnosti jako příslušný úřad k projednání nároku postupovalo bez větších průtahů.
Základní výměra odškodnění proto byla vypočtena z délky řízení 15 let a 9 měsíců. Odvolací soud totiž měl ve smyslu ustálené rozhodovací praxe posoudit, zda bylo namístě navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení z důvodu délky kompenzačního řízení, a to vzhledem k okamžiku, kdy se žalobci na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 45 C 120/2019-41, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2022, č. j. 55 Co 10/2022-82, dostalo od žalované úplného zadostiučinění ve výši 236 000 Kč. Přestože z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývalo datum, kdy se tohoto plnění (resp. doplatku na navýšenou částku zadostiučinění) žalobci od žalované nakonec dostalo, měl dovolací soud za nepochybné, že se tak stalo za delší dobu než za dobu 1 roku a 2 měsíců, od které odvíjel své řešení právní otázky odvolací soud. Další pochybení spatřoval dovolací soud v závěru odvolacího soudu, že nebylo možno zvýšit náhradu nemajetkové újmy pro nepříznivý zdravotní stav žalobce, jelikož zpráva z neurologie ohledně zdravotního stavu žalobce během posuzovaného řízení fakticky nic bližšího neuvádí, když jeho neurologický stav byl trvalý, a zpráva psychiatra váže zhoršení zdravotního stavu na průběh posuzovaného řízení v důsledku změn v rozhodování soudů (nepřiznání odškodnění za trvalé poúrazové následky odvolacím soudem v posuzovaném řízení), což však nejsou důsledky přičitatelné požadavku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku řízení.
15. Při posouzení délky řízení vyšel odvolací soud ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že celková doba tohoto řízení činí 16 let a 11 měsíců a znovu zvažoval negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení s ohledem na osobu žalobce, která je v pokročilejším věku a jako osoba těžce nemocná intenzivněji vnímá zásah do svého práva na spravedlivý proces.
16. Odvolací soud částečně doplnil dokazování lékařskou zprávou T. N. ze dne 28. 2. 2019 z neurologické ambulance, a lékařským potvrzením z oboru psychiatrie H. N. ze dne 25. 2. 2019 a uzavřel, že poúrazový stav žalobce je po stránce zdravotní i psychické trvale nepříznivý a nadále se zhoršuje.
17. Náhradu nemajetkové újmy za délku řízení stanovil odvolací soud v rozsahu 20 000 Kč za každý rok řízení (první 2 roky v poloviční výši). Při prokázané celkové délce řízení 16 let a 11 měsíců činila základní výměra zadostiučinění částku 318 333 Kč. Ve smyslu kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk snížil odvolací soud základní výměru o 20 % pro procesní složitost řízení před soudem (u Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení o náhradu škody na zdraví), když věc byla projednávána na více stupních soudní soustavy, o 10 % z důvodu skutkové složitosti věci, když bylo třeba provést řadu důkazů, včetně znaleckého posudku, a o 10 % v souvislosti s jednáním poškozeného žalobce, který přispěl k průtahům v řízení. Základní výměra zadostiučinění byla dále zvýšena o 20 % pro zvýšený význam řízení, neboť šlo o pracovněprávní věc, a o 15 % pro dlouhodobě zhoršený zdravotní stav žalobce v důsledku jeho vyššího věku, když tento nepříznivý zdravotní stav byl žalobcem prokázán. Za přiměřené zadostiučinění považoval odvolací soud částku 302 416 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci již bylo soudními rozhodnutími přiznáno pravomocně 236 000 Kč s příslušenstvím, odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 66 416 Kč s příslušenstvím.
18. Odvolací soud se v tomto rozhodnutí nezabýval náklady řízení, neboť součástí odvolacího přezkumu nebyly všechny žalobní návrhy žalobce. Ohledně požadavku žalobce na náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč předchozí rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci, když dovolání ohledně tohoto požadavku bylo odmítnuto a nadále tak zůstává předmětem řízení požadavek žalobce na úhradu částky 301 704 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady tzv. daňové újmy, když tímto požadavkem se odvolací soud již podrobněji zabýval ve svém předchozím rozsudku ze dne 30. 8. 2023, č. j. 55 Co 10/2022-123. V dalším řízení proto bude na soudu prvního stupně, aby o tomto požadavku žalobce znovu rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
19. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky 95 084 Kč s příslušenstvím včasným dovoláním.
20. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v řešení otázky navýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od právních závěrů dovolacího soudu vyslovených v kasačním rozsudku ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3710/2023.
21. Odvolací soud v bodě 6 svého rozsudku uvedl, že znovu posuzoval délku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004 a vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že celková doba tohoto řízení činí 16 let a 11 měsíců. Takový závěr považuje dovolatel za překvapivý, jelikož dovolací soud k žádnému takovému závaznému právnímu názoru v rozsudku ze dne 2. 4. 2024, č. j. 30 Cdo 3710/2023-142, nedospěl. K závěru odvolacího soudu, že délku řízení, ke které dospěl nalézací soud, 16 let a 11 měsíců posuzoval diferencovaně, kdy původní řízení trvalo 15 let a 9 měsíců a samotné kompenzační řízení 1 rok a 2 měsíce, což je délka řízení zcela přiměřená, proto základní výměru odškodnění stanovil s ohledem na délku řízení 15 let a 9 měsíců v částce 236 000 Kč, dovolací soud uvedl, že ačkoliv z napadeného rozhodnutí nevyplývá datum, kdy se tohoto plnění (resp. doplatku na navýšenou částku zadostiučinění) žalobci od žalované nakonec dostalo, je nepochybné, že se tak stalo za delší dobu než za dobu 1 roku a 2 měsíců, od které odvíjel své řešení právní otázky odvolací soud. S tímto závěrem dovolatel naprosto souhlasí. Zadostiučinění přiznaného soudem prvního stupně i soudem odvolacím se mu totiž dostalo dne 6. 5. 2022, tedy více než 7 měsíců od rozhodnutí nalézacího soudu.
22. Soud prvního stupně uvedl, že protahované řízení spolu s kompenzačním řízením trvalo celkem 16 let a 10 měsíců, přičemž délka původního řízení činila 15 let a 9 měsíců. Ani jeden z těchto údajů však nebyl dle dovolatele správný. Doba od 1. 11. 2004 do 25. 8. 2020 bezpochyby neznamená délku 15 let a 9 měsíců, protože to je (bez 6 dnů) 15 let a 10 měsíců, doba od 1. 11. 2004 do 24. 9. 2021 také neznamená délku 16 let a 10 měsíců, protože to je (opět bez 6 dnů) 16 let a 11 měsíců. Ovšem tyto početní chyby nalézacího soudu nebyly nijak důležité vzhledem k výši celkového zadostiučinění, kterou soud prvního stupně stanovil v částce 178 000 Kč.
23. Odvolací soud ve svém nynějším rozsudku žádnou početní chybu nemá, zadostiučinění ovšem navýšil smysluplně pouze z hlediska zvýšeného významu původního řízení pro žalobce vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu (přípočet 15 %), nikoliv se zřetelem k nepřiměřeně dlouhému kompenzačnímu řízení, když se délkou kompenzačního řízení a jejím zohledněním explicitně nezabýval. I kdyby platilo, že celková délka řízení činila 16 let a 11 měsíců, není řešení odvolacího soudu v tomto smyslu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. již stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uvedlo, že lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne), Ústavního soudu ani ESLP.
24. Pokud nebude výrok rozsudku odvolacího soudu v potvrzující (tedy zamítavé) části výroku co do částky 95 084 Kč s příslušenstvím zrušen, nebo změněn, bude dovolatel nucen podat další kompenzační žalobu. Přitom např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5251/2017, vyplývá, že dovolatel může požadovat promítnutí délky tohoto kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k posuzovanému řízení žádá, a to již v tomto kompenzačním řízení, tedy bez toho, že by musel iniciovat další samostatné soudní řízení o přiměřené zadostiučinění. Takové řetězení kompenzačních řízení podrobil značné kritice ESLP v rozsudku ze dne 7. 7. 2015 ve věci Rutkowski a ostatní proti Polsku, č. 72287/10, když rozhodl, že se jedná o postup v rozporu s čl. 13 Úmluvy. Pokud poškozený nepožaduje vyšší peněžité odškodnění než doposud jak je tomu i v projednávané věci pak se nejedná o změnu žaloby spočívající ve zvýšení žalobního nároku, ale toliko o uplatnění požadavku a nové skutečnosti, ke které by měl soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout. Citovaný rozsudek dále konstatuje, že z judikatury ESLP vyplývá požadavek, aby zadostiučinění přiznané za nemajetkovou újmu bylo navýšeno, jestliže poškozený v průběhu odškodňovacího řízení má za to, že délka odškodňovacího řízení je nepřiměřená; v opačném případě by se v případě odškodňovacího řízení již nejednalo o účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ESLP v tomto ohledu opakovaně dospěl k závěru, že i když samotné odškodňovací řízení trpělo průtahy, lze situaci napravit, jestliže soud rozhodující o daném kompenzačním prostředku nápravy sám uzná nepřiměřenost délky tohoto řízení a přizná zvláště vysokou částku peněžitého odškodnění. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, dále zdůraznil, že při projednávání kompenzačních žalob musí soudy postupovat i v souladu s judikaturou ESLP.
25. Jak vyplývá např. z usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, a rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že samotné odškodňovací řízení vedené proti státu nemá zvýšený význam, což však neznamená, že je pro poškozeného nižší, ale je třeba jej považovat za standardní. To potvrzuje i judikatura Ústavního soudu např. v nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, v bodě 36, podle něhož ve věci Žirovnický proti České republice (rozsudek ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13 a dalších šest, § 157) ESLP pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvláště vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení. Takový prostředek nápravy nepřiměřené délky trvání kompenzačního řízení může postižený účastník uplatnit již v jeho průběhu. Žalobci zároveň zůstává i druhá alternativa, jak uplatnit skutečnost dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení. Tou je možnost žádat o zadostiučinění procesně samostatným přímým, a tedy dalším nárokem. Volba prostředků nápravy újmy, která žalobci vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením, záleží pouze na něm a nemůže mu jít nijak k tíži, pokud návrh na navýšení kompenzace v původním řízení nepodá a místo toho vede na sebe navazující kompenzační řízení.
26. Dovolatel jednoznačně upřednostňuje odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení již v rámci něj, protože řetězení kompenzačních žalob by bezpochyby spravedlivé zadostiučinění jen dále oddalovalo. Nynější doplatek na navýšenou částku zadostiučinění byl žalobci uhrazen dne 31. 1. 2025 (kompenzační žaloba byla podána dne 6. 8. 2019), původní řízení skončilo dne 25. 8. 2020 a jednání soudu prvního stupně ohledně tzv. škody na dani je nařízeno na 18. 2. 2025, což dokládá naprostou nepřiměřenost délky kompenzačního řízení. V této konkrétní věci ovšem význam kompenzačního řízení navíc zvyšuje trvale nepříznivý zdravotní stav žalobce, k němuž se Nejvyšší soud vyjádřil již v prvním kasačním rozsudku v této věci ze dne 27. 2. 2023, č. j. 30 Cdo 3032/2022-96, v bodech 44 až 46.
27. Dovolatel nepožadoval změnu žaloby a nežádá ani vyšší peněžité odškodnění než v žalobě. Pokud tedy měly soudy dříve nějaké pochybnosti o jeho přiměřenosti, nyní to již nemůže platit. Je v zájmu dovolatele a rezidua jeho zdraví, aby toto řízení skončilo co nejdříve, ale zároveň je nutné, aby mohl jeho výsledek považovat za spravedlivý. K tomu je ovšem taktéž třeba, aby se soud prvního stupně i soud odvolací již dále vyvarovaly (jen málo pochopitelných) pochybení.
28. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud potvrzující zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu co do částky 95 084 Kč s příslušenstvím změnil, popřípadě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
29. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
31. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
32. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
33. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
34. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3710/2023, při řešení otázky navýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
37. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
38. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
39. V kasačním rozsudku ve věci žalobce ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3710/2023, Nejvyšší soud s odkazem na předchozí kasační rozsudek v téže věci ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3032/2022, uvedl, že podle části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.
40. Ohledně možnosti navýšení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku).
Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
41. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚pouze‘ o nástroj, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl.
6 Úmluvy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.“ S ohledem na přetrvávající nejednotnosti v rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost shrnul, že „jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2) požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku).
V posledně uvedeném případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b) jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní (‚plné‘) zadostiučinění.
V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).“
42. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, vyplývá, že jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
43. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení se tedy judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) ustálila na závěru, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou v § 31a odst. 3 OdpŠk upravena.
44. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že do celkové délky řízení se u řízení, jehož předmětem byl nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle § 14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk).
45. Ohledně celkové délky řízení, z níž je třeba podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet, Nejvyšší soud již v části V Stanoviska uzavřel, že důvodnou může být i žaloba na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. V takovém případě pak musí soud prvního i druhého stupně vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).
46. Výše uvedené právní závěry však odvolací soud ani tentokrát nerespektoval, když pouze uvedl, že znovu posuzoval délku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004 a vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že celková doba tohoto řízení činí 16 let a 11 měsíců, následně znovu zvažoval negativní důsledky tohoto nepřiměřeně dlouhého řízení s ohledem na osobu žalobce, která je v pokročilejším věku a jako osoba těžce nemocná intenzivněji vnímá zásah do svého práva na spravedlivý proces. Odvolací soud měl totiž posoudit, zda bylo namístě navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení z důvodu délky kompenzačního řízení, a to vzhledem k okamžiku, kdy se žalobci jako poškozenému na základě jeho rozsudku dostalo navýšení zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk s ohledem na zdravotní stav poškozeného.
47. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení otázky navýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
48. Podle § 243e odst. 3 věty prvé o. s. ř. zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 243g odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.
49. Smyslem ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř. je především „odblokovat“ řízení zatížené neschopností odvolacího soudu uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží možnost odejmout věc soudci jak z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 385/16).
50. Jelikož ze strany odvolacího soudu, nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), vyplývající z předchozích kasačních rozhodnutí, přičemž odvolací soud navíc opakovaně zjevně nerespektoval ani ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jak byla připomenuta shora), a to v agendě pro něj běžné a často projednávané, nelze za dané situace - též s přihlédnutím k časovým souvislostem tohoto případu - mít za to, že v této věci stejní soudci by byli schopni rozhodnout v intencích ustálené judikatury dovolacího soudu.
51. Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř. nařídit, aby tuto věc u odvolacího soudu projednal senát v jiném složení.
52. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí otázku navýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu.
53. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
54. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu