30 Cdo 1189/2024-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o nejasném podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 187/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 14 Co 375/2023-13, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podaným návrhem domáhal zaplacení částky 2 000 000 000 Kč s příslušenstvím představující nemajetkovou újmu z titulu podle něj nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 70 Co 60/2022. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 10. 2023, č. j. 27 C 187/2023-8, uvedenou žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3527/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn.30 Cdo 442/2017, přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, že žaloba není způsobilá k věcnému projednání [neboť vedle vymezení, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí Městského soudu v Praze, neobsahuje řádnou a nezaměnitelnou specifikaci předmětu řízení, pokud žalobce vedle částky, jíž požaduje přisoudit, nijak kvalitativně nespecifikoval nemajetkovou újmu, jíž se domáhá (a jejíž existence se v tomto typu řízení nepresumuje)] se totiž odvolací soud od dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jak patrno nejen ze žalobcem zmíněných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ale také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn.
28 Cdo 267/2012, ze dne
21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021 (z nichž poslední dvě rozhodnutí se nadto týkají téhož žalobce). Řečeno jinak: ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo zřejmé, v čem konkrétně žalobce blíže nespecifikovanou nemajetkovou újmu spatřuje, jím provedené skutkové vylíčení uplatněného nároku totiž nebylo natolik určité, aby jej nebylo možno co do jevových následků protiprávního jednání orgánu veřejné moci zaměnit se skutkem jiným, čímž se právě projednávaná věc odlišuje od jiných věcí, kde bylo Nejvyšším soudem dovolateli v obdobných (nikoliv totožných) věcech vyhověno.
Lze proto uzavřít, že odvolací soud se napadeným usnesením (včetně podrobného a instruktivního odůvodnění) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nikterak nevzepřel a rozhodl zcela v souladu s ní, a proto nelze mít podané dovolání za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu