30 Cdo 1338/2025-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce O. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 85/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 13 Co 409/2024-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 15 C 85/2024-108, zamítl žalobu o zaplacení částky 78 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 17. 1. 2024 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 13 Co 409/2024-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 78 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal po žalované z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 160/2019 (dále jen „posuzované řízení“), v němž byl žalobce uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v jeho výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O nepřípustnosti dovolání proti takovému výroku byl žalobce v napadeném rozsudku odvolacím soudem poučen.
6. Podstatou dovolání je polemika žalobce se závěrem odvolacího soudu ohledně adekvátní formy přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
7. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud (ve shodě se soudem prvního stupně) po zhodnocení okolností dané věci uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním v posuzovaném případě je (již poskytnuté) konstatování porušení práva, neboť posuzované řízení bylo ukončeno odsouzením žalobce za spáchání úmyslného trestného činu, a význam posuzovaného řízení pro něj tedy byl nepatrný, poněvadž se do nejistoty ohledně jeho výsledku uvrhl sám svým úmyslným jednáním (viz odstavce 11 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že ačkoliv trestní řízení představuje věc typově významnou, za určitých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel (zejména úmyslného) trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popř. mu byl uložen i trest. V takovém případě je totiž trestní řízení pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který si jako vědomý „hybatel děje“ musel být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Takový poškozený má rovněž možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci např. doznáním se ke spáchání trestného činu nebo akceptováním tzv. odklonu v trestním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18).
8. Namítal-li žalobce v této souvislosti, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud odkázaly na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dle něj nesprávně interpretovaly, neboť ve většině z nich byla poškozeným (a to i pravomocně odsouzeným) buď nějaká peněžitá náhrada přiznána nebo byla rozhodnutí nižších soudů rušena z důvodu jejího nepřiznání, tak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že byť judikatura Nejvyššího soudu k otázce odškodňování pravomocně odsouzených pachatelů úmyslných trestných činů za nepřiměřenou délku daného trestního řízení nastavila pravidla, jak takové případy posuzovat (v tomto rozhodnutí uvedená), v každé věci je třeba v souladu s těmito pravidly zvážit konkrétní okolnosti daného případu. Konečné výsledky takových sporů či výsledky dovolacích řízení tedy nelze s výsledkem dané věci porovnávat, neboť při respektování stejných pravidel vychází z odlišných skutkových okolností či posuzování odlišných závěrů soudů nižších stupňů.
9. Tvrdil-li dále, že se soudy „omezily na konstatování, že žalobce byl odsouzen za úmyslnou trestnou činnost, aniž se jakkoli blíže zabývaly její povahou a významem z hlediska formy náhrady“, přičemž nezohlednily, že se žalobce „v zásadě toliko připletl k trestné činnosti zorganizované / vykonané jinými osobami“, že jeho role „byla z jeho strany neplánovaná a omezila se pouze na pasivní přítomnost na místě činu“, že „jednal poměrně pasivně, aniž svým jednáním přímo naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu únosu“ a že „svou přítomností na místě činu fakticky dodával odvahy jinému obviněnému (M. Š.)“, pak tyto žalobcem tvrzené závěry soudů rozhodujících v jeho trestní věci ze skutkových zjištění učiněných v této věci nevyplývají. Právě naopak jsou s nimi v rozporu, neboť žalobce byl odsouzen za aktivní účast na spáchání trestného činu minimálně v úmyslu nepřímém (viz odstavec 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tato námitka je tudíž námitkou proti skutkovým zjištěním, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). S tvrzenou medializací věci, kterou nebylo možno přičítat k tíži státu (což žalobce v dovolání nijak nerozporuje), a tedy nemůže mít na formu zadostiučinění žádný vliv, se pak vypořádal ve svém rozsudku soud prvního stupně, jehož závěry ve vztahu ke zvolené formě zadostiučinění odvolací soud akceptoval (viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10. Svým rozhodnutím se odvolací soud rovněž neodchýlil od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, neboť jeho závěry o restriktivním výkladu výjimek se netýkaly posuzování zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky trestního řízení, v němž byl poškozený uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, ale až na něj navazujících civilních řízení. Na danou věc tedy jeho závěry nedopadají. Stejně se odvolací soud svými závěry nemohl odchýlit ani od dalšího žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2027, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, neboť i ten vychází z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu k otázce určování formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání následně odsouzeného pachatele trestného činu, přičemž se vypořádává s nedostatečným odůvodněním závěru o přiznané formě zadostiučinění v jím přezkoumávaném rozhodnutí.
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka, že soudy při rozhodování o formě zadostiučinění pominuly to, že v řízení došlo k vícero pochybením orgánů činných v trestním řízení, která (prakticky o polovinu) prodloužila délku posuzovaného řízení. Ačkoliv z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že v určitých případech lze zadostiučinění v peněžité formě přiznat i odsouzenému pachateli úmyslného trestného činu, a to pokud se orgány činné v trestním řízení dopustily vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též k průtahům v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, nebo i žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2538/2023), odvolací soud naplnění takových mimořádných okolností v posuzované věci neshledal. Ve vztahu k pochybením orgánů veřejné moci totiž vyšel z toho, že se ve věci vyskytl jeden průtah (v trvání více jak jeden rok před druhým předložením věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání žalobce) a dále byl jeden rozsudek odvolacího soudu zrušen Nejvyšším soudem pro porušení pravidel spravedlivého procesu (viz odstavec 10 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 12 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
V posuzované věci tudíž odvolací soud nezjistil existenci závažných opakovaných pochybení orgánů činných v trestním řízení (natož aby musely být napravovány až v odvolacím řízení), nýbrž pouze vydání jednoho rozsudku zrušeného pro porušení pravidel spravedlivého procesu a dále pak jednoho průtahu v závěrečné fázi řízení, což hodnotil jako okolnosti vedoucí k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, nepovažoval je však za okolnosti svědčící pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě s tím, že ve vztahu k závěru o dostatečnosti zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva rovněž zdůraznil, že celková délka řízení nebyla (i přes tato dílčí pochybení orgánů činných v trestním řízení) nijak extrémní a jen mírně přesáhla dobu přiměřenou (viz odstavce 12 a 14 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
Uváděl-li tudíž žalobce, že existenci pochybení orgánů činných v trestním řízení soudy obou stupňů pominuly, míjí se tato jeho námitka s obsahem napadeného rozsudku.
12. Namítal-li v této souvislosti žalobce, že navíc ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že dvě rozhodnutí o vzetí obviněných do vazby byla zrušena, což rovněž považoval za pochybení orgánů veřejné moci, odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud ke zrušení těchto usnesení jako k pochybení orgánů veřejné moci nepřihlížel. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk nelze k tíži státu, tedy jako pochybení orgánů veřejné moci, hodnotit každé zrušení rozhodnutí nadřízeným orgánem, ale jen zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám či byl publikován, popř. spočívající v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícího vydání rozhodnutí s procesními předpisy, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). O takový případ se však u zrušení těchto dvou usnesení dle skutkových závěrů soudů obou stupňů nejednalo (viz odstavec 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda dřívější odsouzení žalobce vylučuje přiznání přiměřeného zadostiučinění ve formě peněžní náhrady, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který z dřívějších odsouzení žalobce při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (kterou odůvodnil nepatrným významem věci pro žalobce jako osobu, která byla v posuzovaném řízení pravomocně uznána vinou ze spáchání úmyslného trestného činu, nejistotu si tedy do svého života vnesla svým vlastním úmyslným jednáním) nevycházel, pouze zcela na okraj (kromě zdůraznění násobně kratší délky řízení) zmínil, že je osobou, která se úmyslné trestné činnosti v minulosti opakovaně dopustila a byla za ni odsouzena, s důvodnou činností orgánů činných v trestním řízení namířenou vůči ní má tedy již zkušenost (viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Touto poznámkou pak odvolací soud pouze zvýrazňoval menší závažnost případu žalobce oproti věci řešené u Nejvyššího soudu usnesením ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2721/2020, kde rovněž bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění jen ve formě konstatování porušení práva. Na vyřešení výše uvedené otázky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím, že svůj závěr o přiměřené formě zadostiučinění odvolací soud na dřívějších odsouzeních žalobce nepostavil, nemohl se ani odchýlit od citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, jenž navíc řešil zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, v němž byl poškozený nakonec obžaloby zproštěn, zadostiučinění v peněžní formě mu tedy náleželo a Nejvyšší soud se pouze vymezoval proti závěru soudů nižších stupňů, že význam takového řízení pro poškozeného je standardní, nikoliv typově zvýšený právě s ohledem na jeho předchozí odsouzení.
14. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu