30 Cdo 1743/2025-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 401 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 169/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2024, č. j. 14 C 169/2024-16, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2025, č. j. 14 Co 63/2025-22, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2024, č. j. 14 C 169/2024-16, se zastavuje. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 401 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (majetkové újmy), jejíž vznik měl souviset s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2023, č. j. 19 Co 371/2023-12, dále s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2023, č. j. 14 C 111/2023-7, s nesprávným úředním postupem soudu a se žalobcovou právní nejistotou trvající v době od 29. 9. 2021 do 27. 10. 2023, respektive od 27. 6. 2023 do 9. 1. 2024.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 12. 2024, č. j. 14 C 169/2024-16, uvedenou žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Obě tato rozhodnutí, a to v celém jejich rozsahu, napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
6. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda se ve zbývající části, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná o dovolání přípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti žalované na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací soud podle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby tato žaloba byla doručena žalované, čímž se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud žalobce v této žalobě nespecifikoval, jakou konkrétní škodu požaduje po žalované nahradit, jak došlo ke vzniku této škody, jakou roli v této souvislosti sehrála v žalobě označená rozhodnutí, s nimiž žalobce vznesený požadavek spojil, s jakým úkonem měl být soud v prodlení, z čeho plynula žalobcem tvrzená právní nejistota, jakou roli měly tyto skutečnosti sehrát při vzniku škody a jak žalobce vůbec dospěl k vyčíslení svého žalobního požadavku (vedle žalobcem zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 100/2025, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1438/2025, z nichž poslední čtyři uvedená rozhodnutí se nadto týkala téhož žalobce). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (jak patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008).
12. Poukazuje-li žalobce na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pak k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
13. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit.
14. Vzhledem k tomu, že se podle § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlíží k
obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, Nejvyšší soud nevycházel z dovolání, které dne 30. 4. 2025 sepsal samotný žalobce, nýbrž vycházel pouze z obsahu dovolání sepsaného dne 5. 6. 2025 žalobcovou právní zástupkyní.
15. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v jeho zbývající části podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu