USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 360 825 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 30/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 62 Co 358/2023-90, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal na žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 360 825 Kč s příslušenstvím. Ta mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 272/2004, které mělo trvat téměř 18 let a bylo zatíženo průtahy. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 26. 10. 2022, která mu dne 16. 2. 2023 vyplatila mimosoudně finanční zadostiučinění ve výši 149 175 Kč, žalobce však nesouhlasí s krácením základního odškodnění a žádá přiznání žalované částky.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 20 C 30/2023-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 43 350 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 2. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 317 475 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 2. 2023 do zaplacení (výrok II), a uložil povinnost žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 19 581 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 350 Kč od 17. 2. 2023 do 26. 4. 2023, jinak v tomto výroku ohledně částky 43 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 4. 2023 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 22 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 4. 2023 do zaplacení, jinak v tomto výroku v rozsahu částky 294 825 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 2. 2023 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 650 Kč od 17. 2. 2023 do 26. 4. 2023 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 381 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 294 825 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 4. 2023 do zaplacení včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka, zda se do celkové doby posuzovaného řízení započítává i délka řízení o povolení obnovy řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015), pokud odvolací soud řízení o povolení obnovy počínající podáním žaloby na obnovu řízení a končící právní mocí rozhodnutí o povolení obnovy do celkové délky posuzovaného řízení nezapočetl a uzavřel, že v první etapě řízení o obnově řízení soud v původním řízení nijak nepokračuje.
Od této judikatury přitom není důvod se odchylovat ani v této věci. Absenci zavinění účastníka řízení na důvodech obnovy, na kterou poukazuje žalobce v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2431/2016, ve kterém Nejvyšší soud zdůraznil, že obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy), výslovně ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. předpokládá. Zákonné důvody pro přípustnost žaloby na obnovu řízení v § 228 odst. 1 o.
s. ř. se omezují pouze na skutková zjištění, žalobou na obnovu
řízení tedy nelze řešit nesprávné právní posouzení soudu, tedy ani otázku, kdo je nositelem důkazního břemene, jak namítá žalobce v dovolání.
6. Ani při řešení otázky složitosti řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud přihlédl k tomu, že řízení bylo složitější jednak po stránce skutkové (množství prováděných důkazů, vypracování znaleckého posudku), po stránce procesní (opakované procesní nástupnictví) i po stránce právní, což délku řízení prodloužilo, přičemž s ohledem na to částku odškodnění snížil [srov. část IV. písm. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018]. Takový závěr odvolacího soudu je rovněž v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, bodem 34, ve kterém Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy by při posuzování kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, což odvolací soud učinil v bodě 28 napadeného rozsudku (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
7. Tvrzení, že nesprávný úřední postup v dané věci byl zaviněn výlučně orgány veřejné moci věc projednávajícími, ze skutkových zjištění neplyne a žalobce proto staví tuto svou dovolací námitku nepřípustně na jiném skutkovém zjištění, než jakého dosáhl odvolací soud. Taková námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
8. Otázka, zda je soud povinen při určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu zjišťovat příčiny, pro něž řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, a ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud se důvody, pro něž posuzované řízení opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy, zabýval v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení (viz bod 28 napadeného rozsudku ve spojení s bodem 22 rozsudku soudu prvního stupně) a postupu orgánu veřejné moci (viz bod 29 napadeného rozsudku).
Z důvodu postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk dokonce odvolací soud odškodnění oproti rozhodnutí soudu prvního stupně navýšil o 10 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023, bod 31). Tímto postupem odvolací soud nevybočil ani z konstantní judikatury dovolacího soudu, podle které se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015).
9. Otázka zohlednění vyššího věku původního účastníka řízení při stanovení výše odškodnění byla odvolacím soudem rovněž vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že okolnost vyššího věku svědčí původnímu účastníku řízení, nikoli žalobci jako jeho právnímu nástupci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 660/2016, bod 36). Závěr dovoláním napadeného rozsudku je rovněž v souladu se závěry učiněnými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, na který poukazuje v dovolání žalobce, a ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se při stanovení míry odškodnění přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili.
10. Namítá-li konečně žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kdy se odvolací soud měl nedostatečně vypořádat s jeho argumentací uvedenou v odvolání a odchýlit se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, a judikatury Ústavního soudu, pak ani tato námitka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
11. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2024 JUDr. Pavel Simon předseda senátu