30 Cdo 1920/2024

30 Cdo 1920/2024-102

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Bytového družstva nájemníků domu Třída kpt. Jaroše 33/1945, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1945/33, identifikační číslo osoby 26298724, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 99 999 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 69/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, č. j. 16 Co 355/2023-65, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení 99 999 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 252 C 34/2018 – dále jen „posuzované řízení“.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 11 C 69/2023-41, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 9 813 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 90 186 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 99 999 Kč od 19. 5. 2023 do zaplacení, zamítl

(výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 23 288 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení je 19 593 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

4. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobce se v posuzovaném řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 340 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 10. 2018 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006. Žalobce svůj požadavek projednávaný v posuzovaném řízení uplatnil u žalované dne 26. 4. 2018, přičemž žalovaná až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty k projednání požadavku žalobce sdělila přípisem ze dne 30. 1. 2019, že „žádost nebude v rámci mimosoudního kompenzačního řízení Ministerstvem spravedlnosti projednána“. Odškodnění v posuzovaném řízení za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006 se žalobce domáhal za dobu od 26. 4. 2018 do 6. 2. 2023, tj. za dobu cca 4 let a 9 měsíců. Dne 17. 8. 2020 žalobce přímo v posuzovaném řízení rozšířil svůj požadavek o zaplacení dalších 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 8. 2020 do zaplacení z důvodu nepřiměřené délky samotného posuzovaného (kompenzačního) řízení. Za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení byla pak žalobci v posuzovaném řízení přiznána náhradu nemajetkové újmy ve výši 32 375 Kč. Dne 10. 5. 2023 žalobce u žalované uplatnil svůj požadavek na odškodnění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení a žalovaná stanoviskem ze dne 16. 5. 2023 jeho požadavku nevyhověla s tím, že je v předmětné věci dána překážka věci pravomocné rozhodnuté.

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Uvedený nesprávný úřední postup byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá. Za vzniklou nemajetkovou újmu je pak namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako přiměřené a dostačující.

6. Při stanovení základní částky finančního zadostiučinění postupoval soud prvního stupně dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Stanovisko“, a tuto částku stanovil ve výši 15 000 Kč za rok řízení, resp. ve výši 1 250 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na ? za první dva roky trvání řízení. Z hlediska procesní složitosti věci soud snížil základní částku o 35 % a z důvodu průtahů v posuzovaném řízení a dalších pochybení Krajského soudu v Brně, které měly na délku posuzovaného řízení negativní vliv, základní částku zvýšil o 10 %; celkem tedy základní částku odškodnění snížil o 25 %, čímž dospěl k částce 42 188 Kč.

7. Po zohlednění, že žalobci se již na odškodnění nepřiměřené délky posuzovaného řízení dostalo částky 32 375 Kč, byť se tak stalo formou navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006, shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou do částky 9 813 Kč a ohledně částky 90 186 Kč ji jako nedůvodnou zamítl.

8. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, tj. průběh posuzovaného kompenzačního řízení, a správně uzavřel, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a že adekvátním zadostiučiněním je finanční odškodnění ve výši 42 188 Kč, ze kterého zbývá zaplatit 9 813 Kč.

9. Po zhodnocení kritérií a celkové délky řízení (4 roky a 9 měsíců) posoudil odvolací soud stanovení základní částky ve výši 15 000 Kč za rok jako správné a poměrům dané věci adekvátní. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že složitost věci je důvodem pro snížení základní částky o 35 %, k čemuž odvolací soud upřesnil, že počet instancí, které věc řešily (odvolací a dovolací instance opakovaně), se ve snížení o 35 % projevuje v rozsahu 20 % a procesní složitost samotného řízení v rozsahu 15 %. Odvolací soud pak na rozdíl od soudu prvního stupně dále navýšil základní částku z důvodu průtahů v posuzovaném řízení o 20 % a s ohledem na okolnosti případu považoval za adekvátní snížení základní částky o 10 %, když v době po 14. 10. 2020 byla zbylým předmětem posuzovaného řízení částka 100 000 Kč, o kterou žalobce rozšířil žalobu v průběhu posuzovaného řízení z důvodu nepřiměřené

délky kompenzačního řízení. Lze shrnout, že v době od 14. 10. 2020 (resp. po 25. 11. 2020, kdy výrok rozsudku o přiznání zadostiučinění 223 119 Kč nabyl právní moci) pokračovalo posuzované kompenzační řízení v podstatě již jen kvůli sobě samotnému, neboť v něm šlo již jen o to, zda a případně jak má délka kompenzačního řízení ovlivnit výši již přiznaného zadostiučinění ve výši 223 119 Kč, tedy zda má být vedle již pravomocně přiznané částky 223 119 Kč přiznáno ještě nějaké zadostiučinění kvůli délce kompenzačního řízení. I přes rozdíly v modifikaci základní částky odškodnění se nakonec odvolací soud shodl se soudem prvního stupně v celkové částce odškodnění ve výši 42 188 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním.

11. Žalobce s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021, a ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nevypořádal se všemi argumenty žalobce, čímž bylo zároveň porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jde konkrétně o nevypořádání se s námitkou žalobce, že složitost posuzovaného řízení byla zvýšena už jen tím, že v něm mělo dojít k průtahům, přičemž již samotné posuzované řízení bylo kompenzačním řízením. Dále se dle žalobce odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že se Ministerstvo spravedlnosti – dále jen „Ministerstvo“, v zákonné lhůtě nezabývalo uplatněním požadavku žalobce na odškodnění, resp. až po uplynutí této lhůty sdělilo, že „žádost nebude v rámci mimosoudního kompenzačního řízení Ministerstvem spravedlnosti projednána“, což mělo být přičteno na vrub žalované, a také odvolací soud nezohlednil odkazy žalobce na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“, např. ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, ze dne 14. 10. 2010 ve věci Veriter proti Francii, stížnost č. 31508/07, s tím, že z těchto rozhodnutí mělo být patrné, že odškodnění má být poskytnuto jako „zvláště vysoké“, jestliže jde o odškodnění za průtahové řízení, jehož předmětem již byly průtahy v jiném řízení.

12. Žalobce má za to, že by Nejvyšší soud měl přehodnotit svoji ustálenou rozhodovací praxi ukotvenou ve Stanovisku, a kromě kritérií v něm uvedených přiznat zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, jestliže posuzované řízení bylo již samo řízením kompenzačním. K tomuto přehodnocení by mělo dojít proto, že existuje výše uvedená judikatura ESLP, která má být pro Nejvyšší soud závazná. Dovolatel zároveň poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, jenž má rovněž posloužit jako opora pro jeho závěr. Dovolatel v této souvislosti klade otázku, „jaké mají být při respektování zákona a judikatury (včetně judikatury ESLP) rozdíly v posuzování újmy způsobené kompenzačním řízením a ve stanovení odpovídající satisfakce oproti řízením ‚běžným’, tj. nikoliv kompenzačním? Resp. jak mají být při respektování zákona a judikatury (včetně judikatury ESLP) posuzovány újmy způsobené kompenzačním řízením a jak má být v těchto případech stanovena odpovídající satisfakce?“, která dle jeho názoru doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.

13. Žalobce dále pokládá za nepřípustně svévolný (a tedy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1845/11) úsudek odvolacího soudu o tom, že „námitka žalobce, že ministerstvo zákonnou šestiměsíční lhůtu nevyužilo k projednání věci, což by mělo být žalované přičteno k tíži, není důvodná“.

14. Žalobce má také za to, že došlo-li ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v posuzovaném řízení proto, že se odvolací soud neřídil již existující rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jde o „pochybení zásadního rázu“, které je na místě postavit na roveň pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný pokyn Nejvyššího soudu, který již adresně obdržel při zrušení svého předchozího rozhodnutí, když přitom poukazuje zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012.

15. Dle žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné i proto, že se s jeho námitkou, že „není rozhodující případný vliv využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení na průběh posuzovaného řízení, ale rozhoduje jen fakt, že je poškozený využil“, vypořádal jen tak, že „se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že stížnosti žalobce na průtahy nejsou v daném případě důvodem pro navýšení základní částky, neboť z obsahu posuzovaného spisu vyplývá, že byť řízení trpělo průtahy, stížnosti žalobce nijak neovlivnily průběh a potažmo tak i délku řízení.“

16. Žalobce též namítá, že odvolací soud neměl právo učinit nepříznivější úsudek o výši odškodnění pro nižší význam posuzovaného řízení pro žalobce (zde o 10 %), než uskutečnil soud prvního stupně, s tím, že odůvodnění odvolacího soudu bylo jen velmi vágní a aktivistické – k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010.

17. Žalobce konečně namítá, že uplatnil-li požadavek na odškodnění nemajetkové újmy způsobené předchozím nepřiměřeně dlouhým kompenzačním řízením v novém kompenzačním řízení, odvolací soud pochybil, jestliže od částky, kterou pokládal za přiměřenou, odečetl plnění, kterého se žalobci dostalo v předchozím kompenzačním řízení z důvodu jeho nepřiměřené délky. Má za to, že dovolací soud dosud v úplnosti nevyřešil, jakým konkrétním způsobem za těchto okolností soud „přihlédne“ k plnění, kterého se žalobci již dříve z důvodu téhož nepřiměřeného řízení dostalo.

18. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení, eventuálně, aby žalobě sám zcela vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

19. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

21. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Otázkou složitosti, respektive významu posuzovaného řízení pro žalobce s ohledem na to, že se jednalo o kompenzační řízení, se odvolací soud zabýval v odst. 14 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, přičemž uvedl, že „k významu předmětu řízení pro poškozeného u tohoto typu sporů se opakovaně vyjádřil dovolací soud, též v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, který je účastníkům znám, neboť byl vydán v posuzovaném řízení. V bodě 27 odůvodnění dovolací soud uvedl, že nemá důvod měnit dosavadní judikaturu a činit nový závěr o zvýšeném významu. Odvolací soud navíc v daném konkrétním případě dovodil s ohledem na okolnosti případu význam snížený. Důvodem je průběh posuzovaného kompenzačního řízení, resp. jeho části v době od 26. 4. 2018 (zahájení řízení) do 14. 10. 2020 (vydání rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 44 Co 206/2019-104, kterým bylo přiznáno přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši 223 119 Kč, čímž bylo včas, tj. v přiměřené době, dosaženo smyslu a účelu posuzovaného kompenzačního řízení, bez ohledu na to, že pak ještě pokračovalo a skončilo až 6. 2. 2023). V době po 14. 10. 2020 byla zbylým předmětem posuzovaného řízení částka 100 000 Kč, o kterou žalobce rozšířil žalobu v průběhu posuzovaného řízení z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Lze shrnout, že v době po 14. 10. 2020 (resp. po 25. 11. 2020, kdy výrok rozsudku o přiznání zadostiučinění 223 119 Kč nabyl právní moci) pokračovalo posuzované kompenzační řízení v podstatě již jen kvůli sobě samotnému, neboť v něm šlo již jen o to, zda a případně jak má délka kompenzačního řízení ovlivnit výši již přiznaného zadostiučinění ve výši 223 119 Kč, tedy zda má být vedle již pravomocně přiznané částky 223 119 Kč přiznáno ještě nějaké zadostiučinění kvůli délce kompenzačního řízení“.

25. Pokud žalobce namítal, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou, že mělo být k tíži žalované přičteno, že Ministerstvo se v zákonné lhůtě nezabývalo uplatněním požadavku žalobce na odškodnění, resp. až po uplynutí této lhůty sdělilo, že „žádost nebude v rámci mimosoudního kompenzačního řízení Ministerstvem spravedlnosti projednána“, odvolací soud k tomu v odst. 8 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „námitka žalobce, že ministerstvo zákonnou šestiměsíční lhůtu nevyužilo k projednání věci, není důvodná. Doba obligatorního (byť neformálního) projednání nároku u ministerstva se dle judikatury Nejvyššího soudu započítává do posuzované celkové délky řízení, k čemuž se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud i v rozhodnutí vydaném v posuzovaném řízení sp. zn. 30 Cdo 3324/2022 (bod 39 až 41), není tedy důvod pomíjet Ministerstvo jako „instanci“ (byť nikoli ve smyslu orgánu veřejné moci, ale jako příslušný ústřední orgán posuzující v zákonem vymezené době nárok v rovině soukromoprávní) při hodnocení složitosti věci.“

26. Žalobci tedy nelze dát za pravdu, že by se odvolací soud výše uvedenými námitkami nezabýval. Fakt, že námitky žalobce odvolací soud vypořádal způsobem, s nímž žalobce nesouhlasí, nezakládá přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3307/2023, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023). Dodává se, že sám žalobce si je vědom toho, že se odvolací soud s jeho výhradou, že Ministerstvo zákonnou šestiměsíční lhůtu nevyužilo k projednání věci, což by mělo být žalované přičteno k tíži, vypořádal, když ve svém podání (str. 10 a násl. dovolání) namítá, že odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že „námitka žalobce, že ministerstvo zákonnou šestiměsíční lhůtu nevyužilo k projednání věci, což by mělo být žalované přičteno k tíži, není důvodná.“ (viz odst. 30 a 31 tohoto rozsudku).

27. Námitka žalobce, že vzhledem k judikatuře ESLP má být odškodnění poskytnuto jako „zvláště vysoké“, jestliže jde o odškodnění za průtahové řízení, jehož předmětem již byly průtahy v jiném řízení, by mohla být relevantní jen v případě, že je správný právní závěr žalobce o tom, že má být poskytnuto „zvláště vysoké“ odškodnění, pokud jde o odškodnění za průtahové řízení, jehož předmětem již byly průtahy v jiném řízení. Jestliže však obstojí závěr odvolacího soudu o opaku (viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nelze mu vytýkat, že se dále nezabýval okolnostmi, pro které by mělo být odškodění žalobce z tohoto důvodu navýšeno. Tento úsudek odvolacího soudu je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kterou není důvod měnit (viz níže). Proto předmětná výhrada žalobce rovněž přípustnost dovolání z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu nezakládá.

28. Namítá-li žalobce že by Nejvyšší soud měl přehodnotit svoji ustálenou rozhodovací praxi ukotvenou ve Stanovisku a kromě kritérií v něm uvedených přiznat zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, jestliže posuzované řízení bylo již samo řízením kompenzačním, podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není na místě činit závěr, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Proto není ani případné uzavřít, že se nepřiměřenost délky kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Ani tato výhrada žalobce tedy přípustnost dovolání nezakládá.

29. Zbývá dodat, že žalobce v souvislosti s výše uvedenou námitkou odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, dle kterého „Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že samotné odškodňovací řízení vedené proti státu nemá zvýšený význam (viz např. usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Absence typově zvýšeného předmětu řízení však neznamená, že je význam předmětu řízení pro poškozeného nižší, ale je třeba jej považovat za standardní (viz rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Zároveň platí, že byť z judikatury ESLP vyplývá, že při projednávání případů, v nichž se účastníci řízení domáhají náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se od státu vyžaduje zvláštní péče, nelze tento požadavek zaměňovat s ‚typovými’ hledisky, která se uplatní v případě řízení se zvýšeným významem pro účastníka řízení [např. trestní řízení - obzvláště je-li omezena osobní svoboda účastníka, řízení týkající se ochrany osobnosti, rodinněprávních vztahů, osobního stavu, pracovněprávních sporů či poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění atd.); viz mj. stěžovatelkou odkazované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010]. Ve věci Žirovnický proti České republice (rozsudek ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13 a dalších šest, § 157) ESLP pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvláště vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení. Nešlo proto o vyjádření zvýšeného typového významu, jak se domnívá stěžovatelka. Význam řízení byl typově standardní.“. - Z uvedeného plyne, že závěr o absenci typově zvýšeného významu kompenzačního řízení není v rozporu, ale naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu. Ústavní soud v uvedeném nálezu obecným soudům mínil vytknout to, že se spokojily s tím, že průtahy v kompenzačním řízení budou odškodněny jen konstatováním porušení práva, ale ve srovnání s předchozím řízením, jehož typově obdobné průtahy se odškodňovaly v penězích, se nezabývaly okolnostmi, které by tuto situaci, jež na první pohled působí nevyváženě, odůvodnily. K takové situaci však v projednávaném řízení nedošlo.

30. Žalobce dále pokládá za nepřípustně svévolný úsudek odvolacího soudu o tom, že „námitka žalobce, že ministerstvo zákonnou šestiměsíční lhůtu nevyužilo k projednání věci, což by mělo být žalované přičteno k tíži, není důvodná“.

31. K tomu dovolací soud uvádí, že z odstavce osm odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne, že by odvolací soud pokládal Ministerstvo v době, kterou má k dispozici pro vyjádření se k požadavku na kompenzaci, za vskutku soudní instanci, která by se meritorně a v postavení soudu zabývala autoritativním posouzením věci. Odvolací soud (i když nikoliv zcela obratně) připomenul okolnost, že ještě před podáním žaloby zákon v § 15 OdpŠk předpokládá, že Ministerstvo má šestiměsíční lhůtu k vyjádření se k požadavku a k jeho případnému odškodnění s tím, že tato lhůta se rovněž započítává do celkové délky řízení, což samo o sobě vede ke zohlednění této doby v neprospěch žalované a není tedy na místě opět k neprospěchu žalované zohlednit případnou okolnost, že tato doba ze strany ministerstva nebyla využita ke kompenzaci žalobce. Námitka žalobce se tedy míjí s odůvodněním odvolacího soudu, takže nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 879/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2604/22, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3115/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3377/23).

32. Právní názor žalobce o tom, že došlo-li ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v posuzovaném řízení proto, že se odvolací soud neřídil již existující rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jde o „pochybení zásadního rázu“, které je na místě postavit na roveň pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný pokyn Nejvyššího soudu, který již adresně obdržel při zrušení svého předchozího rozhodnutí, taktéž neobstojí.

33. Odvolací soud sice uzavřel, že státu lze přičítat k tíži, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu nerespektování závazného právního názoru. Pak je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, a ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021). Zrušení a vrácení věci pro nesprávný právní názor je ale zcela zásadní až v případě, že k němu dochází opakovaně a má charakter „justičního ping pongu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2863/2020), když opačný závěr neplyne ani z žalobcem uváděných rozhodnutí. Přistoupil-li tedy odvolací soud k zohlednění žalobcem namítaného zrušení věci vytknutým způsobem, jeho přístup nebyl s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu a tato výhrada tedy nezakládá přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř.

34. Vypořádal-li se odvolací soud s námitkou žalobce, že „není rozhodující případný vliv využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení na průběh posuzovaného řízení, ale rozhoduje jen fakt, že je poškozený využil“, tak, že „se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že stížnosti žalobce na průtahy nejsou v daném případě důvodem pro navýšení základní částky, neboť z obsahu posuzovaného spisu vyplývá, že byť řízení trpělo průtahy, stížnosti žalobce nijak neovlivnily průběh a potažmo tak i délku řízení.“, považuje dovolací soud takové vypořádání se odvolacího soudu s námitkou žalobce za dostatečné, když vychází z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být samo o sobě přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2193/2023). Ani tato námitka žalobce tedy nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., když odvolací soud předmětnou otázku vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

35. Žalobce má také za to, že odvolací soud neměl snížit základní částku odškodnění pro nižší význam posuzovaného řízení pro žalobce jako celku o 10 % proto, že v době po vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 44 Co 206/2019-104, kterým bylo žalobci přiznáno přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši 223 119 Kč, čímž bylo včas, tj. v přiměřené době, dosaženo smyslu a účelu posuzovaného kompenzačního řízení, bez ohledu na to, že pak ještě pokračovalo a skončilo až 6. 2. 2023, a tedy od 14.

10. 2020 (resp. od 25. 11. 2020, kdy výrok rozsudku o přiznání zadostiučinění 223 119 Kč nabyl právní moci) až do 6. 2. 2023 byla zbylým předmětem posuzovaného řízení částka 100 000 Kč, o kterou žalobce rozšířil žalobu v průběhu posuzovaného řízení kvůli nepřiměřené délce kompenzačního řízení. Tento úsudek odvolacího soudu však nelze pokládat ani za „vágní“, ani za „aktivistický“, jak tvrdí žalobce, neboť je opřen o obecně přijímanou zásadu, že nikoliv zjevně nepřiměřené odškodnění, kterého se žalobci za nepřiměřeně dlouhé řízení dostane včas, je na místě pokládat za dostatečné.

Uvedený úsudek odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto ani tato výhrada žalobce přípustnost dovolání nezakládá (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023). Odkazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, dovolací soud se v tomto rozhodnutí zabýval problematikou důkazního břemene tvrzení a prokazování vyššího významu posuzovaného nepřiměřeně dlouhého řízení pro žalobce; odkaz na něj se tedy míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku.

Tvrdí-li žalobce, že uvedený závěr odvolacího soudu je rovněž nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud se ani s touto výhradou neztotožňuje, neboť odvolací soud zejména v odstavci 14 napadeného rozsudku vyzdvihl konkrétní okolnosti, na nichž svůj úsudek vystavěl, a logicky a v souladu se shora uvedenou judikaturou je vyhodnotil. Přihlédl-li odvolací soud k existenci předchozího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 44 Co 206/2019-104, kterým bylo žalobci přiznáno přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši 223 119 Kč, nešlo z jeho strany a žalobcem vytýkaný „nepřípustný aktivismus“, protože žalovaná na skutečnost, že po 14.

10. 20220 bylo předmětem posuzovaného řízení jen zvýšení zadostiučinění pro jeho vlastní nepřiměřenou délku, poukázala již ve svém prvním vyjádření ve věci ze dne 25. 7. 2023, čímž naplnila svoji povinnost tvrzení a prokazování sníženého významu předmětu řízení pro žalobce ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. S ohledem na shora uvedené nemohl být pro žalobce dovoláním napadený rozsudek překvapivý, neboť žalovaná předmětnou okolnost uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a žalobce měl možnost se vůči ní vymezit, když měl a mohl předpokládat, že tato námitka je „ve hře“.

Uvádí-li žalobce, že se odvolací soud při shora uvedeném vyhodnocení významu předmětu řízení dopustil nepřípustné „reformace in peius“, přehlíží, že odvolací soud sice meritorně přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně výhradně k odvolání žalobce, ale nezměnil jej v jeho neprospěch; pouze korigoval způsob výpočtu výše zadostiučinění náležejícího žalobci s výsledkem, že žalobci přísluší částka, kterou mu přiznal soud prvního stupně. Poukazuje-li žalobce v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. ledna 2023, č. j. 22 Cdo 2258/2021, řešil se v něm zákaz tzv. reformace in peius ve zcela jiných souvislostech, konkrétně šlo o jeho promítnutí do specifického řízení o vypořádání společného jmění manželů při řešení otázky disparity podílů bývalých manželů na vypořádávaném společném jmění.

36. Dovolání je však přípustné ohledně námitky žalobce, že uplatnil-li požadavek na finanční odškodnění nemajetkové újmy způsobené předchozím nepřiměřeně dlouhým kompenzačním řízením v novém kompenzačním řízení, i když mu již konkrétní finanční kompenzace z téhož důvodu byla poskytnuta v předchozím kompenzačním řízení, odvolací soud pochybil, jestliže od částky, kterou pokládal za přiměřenou k náhradě újmy za přechozí nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení jako celek, odečetl plnění, kterého se žalobci již dostalo v předchozím kompenzačním řízení z důvodu jeho nepřiměřené délky. Dovolací soud totiž dosud v úplnosti nevyřešil, jakým konkrétním způsobem za těchto okolností soud „zohlední“ plnění, kterého se žalobci již dříve z důvodu téhož nepřiměřeného kompenzačního řízení dostalo.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

37. Dovolání není důvodné.

38. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení „zohledněno“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).

39. Nejvyšší soud dále uzavřel, že v případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pak překážka věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. Domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním. Naopak nic nebrání tomu, aby o zbývající části – žádání „navíc“ – soud meritorně rozhodl, a buď případně žalobci náhradu přiznal, dospěje-li ke zjevně výjimečnému závěru, že přiznání náhrady požadované v prvním řízení nebylo jen se zřetelem k projevu dispozitivní zásady přiměřeným, anebo aby rozhodl o takovém žádání zamítavě, byla-li náhrada přiznaná při rozhodování o dřívějším návrhu ve smyslu přiměřenosti vypořádána nebo byl-li nárok shledán zcela nedůvodným. Uvedené ostatně musí platit i pro případ, že takový, oproti původně uplatněnému, zvýšený nárok uplatní samostatnou žalobou po skončení řízení o původním nároku.

40. Z uvedeného plyne, že v takovém případě je pak věcí soudu, aby vyhodnotil výši plnění, která má být poškozenému přiznána za celé průtažné řízení a od této částky poté odečetl plnění, které již poškozenému bylo vyplaceno z důvodu nepřiměřeně dlouhého posuzovaného řízení přímo v rámci posuzovaného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 962/2023, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2022).

41. Právě uvedené pravidlo je na místě z logiky věci využít i v případě, že soud opakovaně posuzuje požadavek žalobce na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým kompenzačním řízením, domáhá-li se žalobce novou žalobou vyšší částky. Jen stěží si lze představit, že dříve poskytnuté finanční odškodnění za totéž řízení (je nepodstatné, že se jedná o řízení kompenzační) soud „zohlední“ jiným způsobem, než že uskuteční závěr, kolik by se žalobci dostalo, posuzovalo-li by se nepřiměřeně dlouhé řízení jako celek, a od této částky odečte plnění, kterého se žalobci již dostalo.

42. Lze tedy shrnout, že dojde-li k tomu, že žalobce v samostatném řízení uplatní požadavek na finanční zadostiučinění nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení, ačkoliv v kompenzačním řízení mu právě pro jeho nepřiměřenou délku už konkrétní částka zadostiučinění byla poskytnuta, soud tuto okolnost zohlední tak, že uskuteční úsudek, jak vysoké částky se celkem žalobci mělo dostat pro nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, a od této částky odečte částku, která mu již byla za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení poskytnuta.

43. Protože odvolací soud při řešení této právní otázky dospěl k témuž závěru jako dovolací soud (odst. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jeho rozhodnutí obstojí.

44. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

45. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2024

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu