USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce P. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrou Gerlichovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalované České
republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 396/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 17 Co 444/2017-229, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal náhrady škody představované jednak rozdílem hodnot
nemovitostí v době jejich prodejů (1982) a v době podání žaloby (2007), kdy
nesprávný úřední postup měl spočívat v nátlaku příslušníků Státní bezpečnosti
(orgánu právního předchůdce žalované) na žalobce a jeho rodinu směřující k
nucenému prodeji nemovitostí, jednak rozdílem částek vypláceného (českého)
starobního důchodu žalobci a výší (českého) průměrného starobního důchodu za
totožná období, kdy nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná
donutila žalobce k vystěhování z Československé socialistické republiky do
Rakouské republiky a znemožnila mu tím dosahovat dostatečný výdělek pro výměru
průměrného důchodu. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 7. 2017, č. j. 14 C 396/2007-191, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci částku ve výši 712 410 Kč s tam definovanými úroky z prodlení,
aby žalovaná byla povinna počínaje 1. 1. 2017 hradit žalobci k jeho rukám
jedenkrát ročně se splatností k 1. 6. následujícího kalendářního roku částku ve
výši odpovídající rozdílu mezi dvanáctinásobkem hodnoty průměrného měsíčního
starobního důchodu v České republice uveřejněného Českým statistickým úřadem
pro daný kalendářní rok a částkou starobního důchodu, který byl žalobci celkem
vyplacen v daném kalendářním roce, spolu se zákonným úrokem z prodlení od 2. 6. následujícího kalendářního roku do zaplacení, a aby byla žalovaná povinna
zaplatit žalobci částku ve výši 11 924 916 Kč s tam definovaným úrokem z
prodlení (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a ve
výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že se žalované náhrada nákladů
řízení nepřiznává (výrok I), a dále nepřiznal žalované náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu (dle obsahu dovolání však jen ve
věci samé) napadl žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátkou,
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem
jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání pro
nepřípustnost, příp. jeho zamítnutí, když poukázala, že žalobcem uplatněný
nárok podléhal režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterého ale žalobce
nevyužil. Současně odkázala na judikaturu podporující závěr, že vznesená
námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a není ani neústavní. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Námitka dovolatele, „že jak soud prvého stupně, tak odvolací soud, nesprávně
právně posoudili otázku promlčení“, která se týkala nároku na náhradu škody za
nucený prodej nemovitostí, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit
nemůže, neboť při řešení otázky promlčení uplatněného nároku se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pakliže své
rozhodnutí založil na závěru, že „je zjevné, že žalobce vždy věděl, za jakou
cenu nemovitosti prodal a nejpozději v roce 2002, kdy nárok uplatnil u žalované
měl za to, že mu vznikla škoda (tedy musel mít vědomost o škodě) a v jaké výši,
když v podání doručeném žalované dne 23. 10. 2002 tuto škodu i vyčíslil,
jestliže žalobu podal až v listopadu 2007, stalo se tak až po uplynutí tříleté
subjektivní doby.“
Dovolací soud dlouhodobě judikuje, že u nároků z odpovědnosti za nesprávný
úřední postup se uplatní pouze jediná, a to subjektivní tříletá promlčecí doba
podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem,
která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy
když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně
(přibližně) i její rozsah v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8.
2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz). Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním
postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na
straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002,
sp. zn. 33 Odo 477/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn.
28 Cdo 1297/2019).
Ani při řešení související otázky možného rozporu vznesené námitky promlčení s
dobrými mravy se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, podle které zásadně dobrým mravům neodporuje, vznese-li v
řízení některá ze stran námitku promlčení vůči ní žalovaného práva. Uplatnění
námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy
je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na
plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018, a judikatura v
něm odkazovaná). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je přitom třeba
dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna,
nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo
561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Problematiku, zda výkon určitého práva je ve shodě s dobrými mravy, je
zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28
Cdo 1174/2004). Dovolací soud má přitom oprávnění učinit otázku aplikace
ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého
přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v
nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).
Takovou zjevnou nepřiměřenost úvahy odvolacího soudu v řešené věci dovolací
soud neshledal, zvláště když žalobci, již v době existence demokratického
státního zřízení, nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil u soudu řádně a
včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
1541/2016).
Dovolací soud neshledává rozpor v řešení uvedených otázek ani s rozhodovací
praxí Ústavního soudu, podle které k institutu promlčení nároku na náhradu újmy
vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat
tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a
ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je
zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených
jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu,
na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou
dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Pro výše uvedené nemohou přípustnost dovolání založit ani další námitky žalobce
(byť podpořené v dovolání odkazy na početnou judikaturu), které se týkají
porušení dobrých mravů jednáním žalované, které se mělo odehrávat v období
existence komunistického režimu či krátce po něm.
Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné ani ve vztahu k nároku na náhradu
škody představované rozdílem ve výši starobního důchodu.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby postavil minimálně na čtyřech
důvodech, z nichž každý sám o sobě byl důvodem pro zamítnutí žaloby. Zaprvé, že
žalobce se měl primárně cestou správního řízení bránit proti rozhodnutí o
přiznání starobního důchodu v nesprávné výši, zadruhé, že žalobní nárok by tak
jako tak byl promlčen, zatřetí, že se měl žalobce náhrady škody způsobené
komunistickým režimem domáhat cestou zvláštních předpisů, které takto nelze
obcházet, a začtvrté, že žalobní nárok stojí na nepodložené hypotéze, že nebýt
vystěhování, dosáhl by žalobce na vyšší starobní důchod, ačkoliv je současně
uživatelem rakouského důchodu ve výši 124 EUR měsíčně.
Dovolatel v dovolání napadá toliko vyřešení právní otázky promlčení uplatněného
nároku. V případě dalších námitek, zda se jedná o nárok dle zákona č. 58/1969
Sb. či podle obecných předpisů o náhradě škody, zda se žalobce mohl či nemohl
svého nároku domáhat na základě jiných „speciálních předpisů“, či zda měl
posuzovat protiprávnost jednání úředníků žalované, dovolatel neuvádí žádný z
předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve
svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké
(konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil,
která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem
(nově) vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky
plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela
jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování
minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání
uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem,
nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Založil-li ovšem odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně
na více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich
neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, pakliže obstojí důvod
další. To platí i tehdy, nemohl-li být další důvod podroben dovolacímu přezkumu
proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže tedy žalobce svým dovoláním řádně a
přípustně nenapadá všechny důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť
dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017). K námitce dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právem na
spravedlivý proces, a jež se týká otázky, zda mají soudy tzv. povinnost
poučovací, tj. zda musí být žalobci v průběhu řízení známo, proti jakým
tvrzením se vlastně brání, dovolací soud konstatuje, že také nesplňuje
požadavky na vymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), neboť
povinnost řádně vymezit přípustnost dovolání nenahrazuje tvrzení, že napadeným
rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv dovolatele.
Je povinností
dovolatele i při namítání porušení jeho ústavně zaručených práv řádně vymezit,
v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až
238a o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, potom může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze
tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu