Judikát 30 Cdo 264/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07.04.2026
Spisová značka:30 Cdo 264/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.264.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání (vady)
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 30 Cdo 264/2026-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Eruca Technologies s. r. o., IČO 24803707, se sídlem v Bohumíně, Tovární 319, zastoupené JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Coriových 822/11, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 5 640 652,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 163/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 29 Co 232/2025-104, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v době od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2021 v souvislosti s prováděním záchranných a likvidačních prací vážících se k mimořádné události ze dne 16. 10. 2014 a 3. 12. 2014 představované výbuchy muničních skladů č. 12 a 16, jež se nacházely v bývalém areálu Vojenského technického ústavu, s. p., ve Vlachovicích, místní části Vrbětice. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, která v pronajatých přilehlých výrobních a skladovacích objektech provozovala svou podnikatelskou činnost (spočívající v přepracovávání a skladování vyřazeného raketového paliva jakožto vstupní suroviny na výrobu chloristanu amonného), totiž byla po těchto explozích omezena ve svém podnikání v důsledku stanovení bezpečnostního perimetru střežené zóny a zákazu vstupu osob do této zóny.
Škoda, jejíž náhradu žalobkyně požadovala s odvoláním se na znění § 30 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 239/2000 Sb.“), sestávala z nákladů vynaložených na skladování vyřazeného raketového paliva a chloristanu amonného v náhradních prostorách, z nájemného za pronajaté objekty, z marně vynaložených obvyklých provozních nákladů a z cestovních výloh žalobkyně na jednání se zástupci složek IZS.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 29 C 163/2023-79, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím (dle obsahu tohoto dovolání) proti části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé.
Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobního požadavku založil a) na tom, že tvrzená škoda svou povahou nespadá pod odškodnitelnou újmu, jak ji upravuje speciální ustanovení § 30 odst. 1, 2 zákona č. 239/2000 Sb., neboť se nejednalo o škodu na zdraví ani o věcnou škodu (viz body 17 až 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s body 11, 15 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku), a b) na zjištění, že se požadovaná náhrada vztahuje až k době, kdy již žalobkyně ve své podnikatelské činnosti omezena nebyla, neboť platnost všech omezujících opatření ve vztahu k ní (s výjimkou zachování kontrol při vstupu do areálu) byla od 1. 7. 2018 ukončena, přičemž žádné záchranné a likvidační práce již v této době neprobíhaly a žalobkyně nebyla ani povinna v této době poskytnout žádnou osobní ani věcnou pomoc (viz body 21 a 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s body 11 a 19 odůvodnění napadeného rozsudku).
10. Ve vztahu k naposledy zmíněnému závěru odvolacího soudu žalobkyně v podaném dovolání namítla jeho nesprávnost, když (v obecné rovině) konstatovala, že se podle § 30 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb. nahrazuje škoda, která vznikla v příčinné souvislosti se záchrannými a likvidačními pracemi, přičemž za situace, kdy se dle jejího přesvědčení nemusí jednat o škodu vzniklou přímo při těchto pracích, nemůže být na překážku vyhovění jejímu požadavku to, že se předmětná škoda projevila až s časovým odstupem po jejich formálním ukončení (viz body 57 až 59 dovolání). Učinila tak však bez toho, aby v souladu s výše citovaným § 241a odst. 2 o. s. ř. též zřetelně specifikovala, jaký ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, které jsou vymezeny v § 237 o. s.
ř., je dle jejího přesvědčení ve vztahu k této právní otázce naplněn. Zcela bez jakékoliv reakce dovolatelky, jež by vyhovovala znění § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., pak zůstal závěr odvolacího soudu, podle kterého původ tvrzené škody spadal do období, kdy již k žádnému významnému omezení podnikatelské činnosti žalobkyně nedocházelo.
11. Nejvyšší soud, který je v dovolání vymezeným dovolacím důvodem striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z § 237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, jak je tomu i nyní, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
12. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
13. Dovolání tedy nelze v uvedené části týkající se časové souvislosti mezi příslušnými omezujícími opatřeními a vznikem tvrzené škody věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
14. Za tohoto stavu však otázka hmotného práva týkající se správnosti restriktivního výkladu ustanovení § 30 odst. 1, 2 zákona č. 239/2000 Sb., jaký ve svém rozhodnutí přijal odvolací soud, pokud jeho aplikovatelnost omezil pouze na náhradu škody na zdraví a na věcech, tedy otázka, ve vztahu k níž již žalobkyně požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. vyhověla [uvedla-li, že se odvolací soud při tomto výkladu odchýlil od označené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k výkladu § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ze kterého je dle názoru žalobkyně namístě vyjít i v případě systematicky a funkčně podobného § 30 zákona č. 239/2000 Sb., přičemž za judikaturou dosud neřešenou označila otázku vlastního výkladu posledně zmíněného ustanovení stran charakteru odškodňované újmy], přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá. Jestliže obstál některý z důvodů, pro který odvolací soud žalobnímu požadavku nevyhověl (zde závěr o neexistenci časové souvislosti mezi vzniklou škodou a příslušnými omezujícími opatřeními, který žalobkyně v dovolání řádně nezpochybnila), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Dovolací argumentace vymezující tuto právní otázku (v níž žalobkyně nadto opomíjí recentní judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu jí prosazovaného § 36 odst. 1 krizového zákona, jež je představována rozsudkem ze dne 26.
11. 2025, sp. zn.
30 Cdo 2060/2024, a žalobkyní prezentovaný výklad § 30 zákona č. 239/2000 Sb. odůvodněný podobností obou norem zpochybňuje) tudíž k závěru o přípustnosti podaného dovolání vést nemůže.
15. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud své závěry náležitě neodůvodnil, resp. že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, a že se soudy nižších stupňů nezabývaly žalobkyní namítanou systémovou podjatostí žalované, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne pouze za podmínky, je-li dovolání přípustné.
Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, v posuzovaném případě splněna není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což se v daném případě zjevně nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud rovněž není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24, nebo ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1441/2025). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom těmto požadavkům vyhověl.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 4. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu