30 Cdo 2755/2025-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 40 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 20/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2025, č. j. 16 Co 111/2025-26, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 18. 1. 2025 po žalované domáhal zaplacení částky 40 000 000 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdil, že „vznikem škody“ je rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 5. 2000, č. j. 5 C 220/99-56, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 17 Co 360/2000, a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2023, č. j. 16 Co 201/2023-19, že škoda vznikla porušením zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), a že žije v nejistotě.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 5. 2025, č. j. 11 C 20/2025-18, odmítl podání žalobce doručené soudu dne 21. 1. 2025 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně nebo co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Jestliže se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti žalované na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací soud podle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby byla doručena žalované, čímž se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované zejména jeho usnesením ze dne 20.
12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.
způsobilá k věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže žalobce v této žalobě nespecifikoval (nerozlišil), jakou konkrétní újmu požaduje po žalované nahradit z toho kterého konkrétního důvodu (nesprávného úředního postupu), přičemž vyčíslená újma mu měla vzniknout dle žalobních tvrzení v důsledku vícero nesprávných úředních postupů ve vícero soudních řízeních (žalobce označil za vadné řízení vedené u Okresního soudu ve Znojmě a u Městského soudu v Praze, resp. u Obvodního soudu pro Prahu 2), a tudíž nedostatečně individualizoval jednotlivé nároky, kterých se svou žalobou domáhá.
Žalobu co do její určitosti nelze považovat ani za jeden z těch mezních případů, v němž by nakonec bylo možno dovodit, jaká konkrétní jednání či opomenutí státních orgánů považuje žalobce za nesprávná, a od nichž odvozuje vznik své, individualizovaně dosud nepopsané, újmy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 27.
4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, a ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 100/2025). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu