30 Cdo 2834/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně 4
VIP s.r.o., IČO 27968693, se sídlem v Praze 4, Velké Kunratické 1362/29,
zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická
1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 33/2019, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 17
Co 368/2021-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení původně domáhala vůči žalované zaplacení částky 150 000
Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla
být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C
55/2015. V průběhu řízení svůj žalobní požadavek navýšila o další částku 150
000 Kč, a to s poukazem na nepřiměřenou délku tohoto (nyní probíhajícího)
odškodňovacího řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně o podané žalobě rozhodl
rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 14 C 33/2019-58, kterým tuto žalobu zamítl
(výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, jež
vznikly žalované (výrok II). Délka posuzovaného řízení, kterou soud prvního
stupně vztáhl k době od 18. 12. 2014 do 14. 5. 2019, totiž dle jeho závěru
nebyla nepřiměřeně dlouhá. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný
rozsudek soudu prvního stupně na podkladě odvolání žalobkyně jako věcně správný
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady,
zčásti pak jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil její
ústavně zaručená základní práva, v této části podané dovolání neobsahuje
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž
musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Žalobkyně zde totiž nevymezila, v čem konkrétně spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, jež mohla být založena jen při
splnění některé z podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je
tvrzení o porušení základních práv a svobod, může, jak žalobkyně přiléhavě
uvádí, přípustnost dovolání založit.
Tato možnost ale nikterak nezbavuje
dovolatele povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to
tím, že poukáže na konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nebo
Ústavního soudu, od níž se odvolací soud při řešení otázky vztahující se k
ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel současně vymezit,
odchýlil, popř. uvede, že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jde o
otázku, která již byla judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolatel poukáže,
vyřešena, nadále však má být posouzena jinak (viz nálezy Ústavního soudu ze dne
1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS
3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, a stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nejvyšší soud
přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by byly
výše uvedené skutečnosti z dovolání zřejmé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Stejně tak
nepostačuje ani pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, popřípadě
odkaz na § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý
dovolací důvod samostatně. Namístě je v této souvislosti poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež
vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku
pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl,
že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře
Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by
bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Úkolem Nejvyššího soudu v
dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je
povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní
odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního
práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve
vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup
k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován
tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými,
právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). V dotčené části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami,
které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat. Tentýž závěr se uplatní i ve vztahu k otázce poskytnutí přiměřené výše
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, kterou žalobkyně taktéž zmínila v
úvodu svého dovolání. Žalobkyně totiž ve vztahu k této otázce v dovolání
nevymezila, které konkrétní právní posouzení považuje za nesprávné a v čem tato
nesprávnost spočívá (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.), přičemž zde nadto uvedla tři
různé a vzájemně se vylučující důvody přípustnosti podaného dovolání (odchýlení
se od ustálené judikatury dovolacího soudu, posouzení otázky jinak, než jak
byla dovolacím soudem dosud vyřešena, jakož i to, že otázka nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena). Nejen absence konkrétního
dovolacího důvodu, ale i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, jež bylo provedeno označením (volbou) několika (více) v
úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní)
právní otázku, které se vzájemně vylučují, přitom požadavkům plynoucím z § 241a
odst. 2 o. s. ř. rovněž nevyhovuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Otázka, zda požadavek na odškodnění nepřiměřené délky probíhajícího
kompenzačního řízení, jenž byl vznesen přímo v tomto kompenzačním řízení,
představuje samostatný nárok stojící vedle nároku na požadovanou kompenzaci za
délku posuzovaného řízení, která dle názoru žalobkyně dosud nebyla odvolacím
soudem vyřešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezakládá. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky
kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k
původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení. Přitom je třeba
mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené
délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu
posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto
zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního
řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše
zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění
nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané
navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k
případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení,
byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky
kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu
posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6.
2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20,
a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 23. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 198/21, nebo ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo
2730/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 1464/21). Odvolací soud se
tedy svým závěrem, v souladu s nímž neexistence žalobcova nároku na požadované
zadostiučinění vztahující se k posuzovanému řízení vylučuje jeho navýšení, jež
by odráželo tvrzenou nepřiměřenou délku probíhajícího odškodňovacího řízení, od
uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž dovolací soud
současně neshledává žádný důvod, pro který by uvedená otázka měla být nadále
řešena jinak.
Ani při řešení otázky postupu soudu v posuzovaném řízení, v jehož rámci došlo k
vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu, se odvolací soud od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud po zhodnocení plynulosti a
koncentrovanosti tohoto postupu jakož i zjištění, že ke zrušení vydaného
rozhodnutí zmíněným nálezem Ústavního soudu nedošlo z důvodu závažných vad
tohoto rozhodnutí či řízení, které jeho vydání předcházelo, konstatoval, že se
soud na délce posuzovaného řízení svým postupem negativně nepodílel. Poukázat
lze v této souvislosti především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015,
nebo ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, s nimiž je napadené rozhodnutí
v souladu. Odvolací soud se současně neodchýlil ani od závěrů vyslovených např.
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, nebo
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, podle
kterých výsledek řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku sám o sobě
nemá bez dalšího vliv na hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci, když
samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež
následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci
hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Státu však lze v rámci
uvedeného kritéria přičítat k tíži, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, nerespektování stanoviska
nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Pak
je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to
zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke
zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval
z procesního hlediska bezvadně. Ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale
zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z
důvodu některé z uvedených vad. Závěr o tom, že by ke zrušení rozhodnutí
vydaného v nyní posuzovaném řízení došlo z důvodu zmatečnosti postupu soudu,
jak dovolatelka uvádí, či pro jiné nedostatky výše zmíněného charakteru, však
ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne. Nejvyšší soud je přitom
skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho
zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s.
ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z
nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací
argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr,
nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Rovněž otázka vlastního posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení, při
jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, přípustnost
podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Z ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, která též zohledňuje závěry formulované v judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 21. 8. 2015 ve
věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50) a jež je
představována např. rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, a
ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo usnesením ze dne 25. 5. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 901/2021, plyne, že ani u kompenzačních řízení není možné
vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána
za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním
okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití
všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakkoliv se u
toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla
zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním
nepřiměřeně dlouhém řízení. Ani od této judikatury se přitom odvolací soud v
napadeném rozhodnutí neodchýlil, pokud závěr o přiměřenosti délky posuzovaného
řízení poměřoval právě všemi kritérii, které zmíněné ustanovení zákona č.
82/1998 Sb. upravuje.
Přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nemůže založit
ani otázka přiměřenosti délky tohoto (nyní vedeného) kompenzačního řízení.
Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně
vztahujícímu se k tomuto řízení nevyhověl, a to konkrétně důvod vycházející z
neexistence jejího nároku na odškodnění tvrzené nepřiměřené délky posuzovaného
řízení (viz výše), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky
přípustnosti dovolání podle zmíněného procesního ustanovení, neboť ani odlišné
vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech
dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu