USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Dukar, s. r. o., IČO 25047922, se sídlem v Děčíně, U Plovárny 36/6, zastoupené Ing. Mgr. Miroslavem Šperkou, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 28/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 58 Co 98/2024-187, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částek 3 723 575,84 Kč a 37 882,34 EUR „navýšených o 20% inflaci“ s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z jednotlivých částek mimo částku 37 820 EUR, a to jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v chybně vyznačené doložce právní moci na platebním rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 24 Ro 390/2007-21 (dále jen „předmětný platební rozkaz“), jímž bylo nynější žalobkyni uloženo zaplatit tehdejšímu žalobci Pavlu Kubalovi, IČO 35433787, částku 201 807,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 25.
5. 2007 do zaplacení a náklady řízení ve výši 8 080 Kč. Na platebním rozkazu byla doložka právní moci vyznačena a uložená pohledávka byla na žalobkyni v exekuci vymožena, ačkoliv jí platební rozkaz nebyl řádně doručen a právní moci nenabyl. Následně bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby tehdejším žalobcem z důvodu exekučního vymožení celé pohledávky i s příslušenstvím. Nároku na náhradu škody z tohoto důvodu se žalobkyně domáhala již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 101/2012, ale tato žaloba byla pro předčasnost zamítnuta s tím, že žalobkyně má nejprve svůj nárok uplatnit proti prvotnímu dlužníkovi Pavlu Kubalovi (dále jen „prvotní dlužník“), což žalobkyně učinila.
Následná exekuce, v níž bylo vymoženo jen 1 288,41 EUR, však byla zastavena pro nemajetnost dlužníka. Žalované nároky sestávaly jednak ze škody ve výši 232 723,49 Kč (tj. částka, která byla na žalobkyni vymožena na základě předmětného platebního rozkazu, a to 201 807,50 Kč na jistinu a 30 915,99 Kč na její příslušenství) a škody ve výši 27,84 EUR (za sepis návrhu na nařízení exekuce z 22. 8. 2017), 18 EUR (za sepis návrhu na nařízení exekuce z 16. 3. 2018) a 16,50 EUR (za soudní poplatek za nařízení exekuce uhrazený Okresnímu soudu v Bánské Bystrici).
Dále žalobkyně požadovala škodu v podobě ušlého zisku za dobu od roku 2007 do roku 2023 v celkové výši 3 490 852,35 Kč, tj. 232 723,49 Kč krát 15 let, neboť na žalobkyni vymožená částka 232 723,49 Kč dle ní představuje její zisk, neboť nikomu nic nedlužila, ani neměla žádné pohledávky. Nakonec žalobkyně požadovala i zadostiučinění za nemajetkovou újmu výši 37 820 EUR, za jejíž „příčinu“ označila „nepřiměřenou délku výše uvedených nalézacích řízení ve spojení s řízeními vykonávacími – exekučními“ a vyčíslila ji za dobu od 18.
10. 2007 (tj. od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o nařízení exekuce na její majetek) po dobu 15 let a tří měsíců (tj. do 18. 1. 2023, tedy téměř do dne sepisu žaloby v této věci ze dne 10. 2. 2023).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2023, č. j. 15 C 28/2023-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 204 990,80 Kč spolu s 9% ročním úrokem z prodlení jdoucím od 27. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 27 732 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % jdoucím od 23. 6. 2015 do zaplacení, co do částky 27,84 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky jdoucím od 22. 8. 2017 do zaplacení, co do částky 18 EUR spolu se zákonným 9% úrokem z této částky ročně jdoucím od 16. 3. 2018 do zaplacení, co do částky 16,50 EUR spolu se zákonným 9% úrokem z prodlení ročně z této částky jdoucím od 4. 4. 2018 do zaplacení, co do částky 3 490 852,35 Kč spolu s 9% zákonným úrokem z prodlení, co do částky 37 820 EUR, co do částky rovnající se zákonnému úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 201 807,50 Kč jdoucímu od 16. 11. 2012 do 26. 8. 2023, co do částky rovnající se 9% zákonnému úroku ročně z částky 3 183,30 Kč jdoucímu od 23. 6. 2015 do 26. 8. 2023 a co do částky rovnající se 20% inflaci z částky 3 723 575,84 Kč a 37 882,34 EUR (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 104 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací na základě odvolání žalobkyně i žalované napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku I ve věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 18 963,61 Kč s 9 % úrokem z prodlení z této částky od 27. 8. 2023 do zaplacení, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v zamítavém výroku II o věci samé pak ohledně částky rovnající se 20 % inflaci z částky 62,34 EUR rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Dovolání žalobkyně ze dne 27. 8. 2024, sepsané jejím právním zástupcem, dle svého obsahu směřovalo proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně a v rozsahu rozhodnutí ohledně výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. S ohledem na skutečnost, že dle § 24 odst. 1 věta druhá o. s. ř. může být (až na výjimky zde stanovené) zvoleným zástupcem účastníka řízení jen fyzická osoba, nepřihlížel Nejvyšší soud k podání označenému jako „Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 58 Co 98/2024-187“ ze dne 22. 7. 2024, neboť toto podání bylo dle svého obsahu sepsáno právnickou osobou jako zástupcem žalobkyně. Pokud pak jde o to, že toto podání bylo odesláno z datové schránky žalobkyně s jejím podpisem, tak dle § 241a odst. 5 o. s. ř. k podání, v němž dovolatel vymezil rozsah dovolání a důvody dovolání, aniž by byl dle § 241 o. s. ř. při sepisu tohoto podání řádně zastoupen, dovolací soud nepřihlíží.
6. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
7. Námitky žalobkyně uvedené pod body 3.1 a 3.3 dovolání jsou kritikou napadeného rozhodnutí (navíc námitky pod bodem 3.1 dovolání polemizují s výrokem I rozsudku odvolacího soudu, který nebyl dovoláním napaden a proti němuž není dovolání dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ani přípustné, jak byla žalobkyně odvolacím soudem řádně poučena), aniž by žalobkyně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto dvěma právním otázkám. Na tomto pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že pod bodem 1.2 dovolání žalobkyně obecně uvedla, že dovolání je přípustné, neboť „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“, poněvadž z tohoto vyjádření není patrné, které dále vymezené otázky nebyly dle žalobkyně dosud Nejvyšším soudem vyřešeny a u nichž se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, a to od jakých konkrétních rozhodnutí. V tomto rozsahu je tedy dovolání vadné.
8. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má přitom rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tyto závěry pak dopadají i na rozhodnutí o peněžitých nárocích vyjádřených v cizí měně, pokud po přepočtu na české koruny stanoveného limitu nedosahují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1511/98, nebo ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3431/2009).
9. Tak je tomu i v posuzované věci ohledně nároku na náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 27,84 EUR, 18 EUR a 16,50 EUR, tj. celkem ve vztahu k nároku ve výši 62,34 EUR, což při použití kurzu vyhlášeného Českou národní bankou a platného ke dni vydání napadeného rozsudku (tj. 25,155 Kč za 1 EUR) činí 1 568,16 Kč. Tento nárok, jenž byl zamítnut jednak z důvodu neunesení břemene tvrzení žalobkyní, která se nedostavila k jednáním soudů a nemohla tak být vyzvána k doplnění tvrzení, jaké konkrétní náklady tyto částky zahrnují (zda tedy o nich nebylo již rozhodnuto), a zejména z důvodu přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, a k němuž byla formulována právní otázka pod bodem 3.5 dovolání polemizující s těmito důvody zamítnutí nároku, tedy nedosahuje zákonného limitu a dovolání ohledně k němu formulované otázky je tak objektivně nepřípustné.
Obdobné závěry pak platí i ve vztahu k nároku ve výši 46 696,30 Kč, představujícímu odvolacím soudem nepřiznanou náhradu škody, neboť ze žalobkyní uhrazených částek na základě platebního rozkazu s chybně vyznačenou doložkou právní moci ve výši 201 807,50 Kč (jistina) a 30 915,99 Kč (příslušenství) byla žalobkyni přiznána pouze částka 186 027,19 Kč, neboť do přiznané částky náhrady škody nebylo zahrnuto to, oč bylo na kapitalizovaném úroku z jistiny 201 807,50 Kč za období od 24. 7. 2007 do 18. 10.
2007 vymoženo na žalobkyni více, než tento skutečně činil, neboť zde odvolací soud neshledal existenci příčinné souvislosti mezi takovou škodou a nesprávným vyznačení doložky právní moci na platebním rozkazu, a uzavřel, že bylo na žalobkyni, aby se takovému překročení „přiznaného“ nároku bránila, a dále odvolací soud nevyhověl požadavku na úhradu nákladů exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 7 Nc 5139/2007, u nichž žalobkyně, jež se nedostavila k jednání soudů, čímž se zbavila možnosti být poučena dle § 118a o.
s. ř., netvrdila a ani neprokázala, o jaké konkrétní náklady jakého subjektu by se mělo jednat. Navíc poukázal i na to, že o nákladech exekuce bylo rozhodnuto, což nárok na náhradu takové škody vylučuje. Nakonec od takto vypočtené částky (sestávající z uhrazené jistiny, důvodně uhrazeného úroku z prodlení a náhrady soudního poplatku ze žaloby) odvolací soud odečetl částku 31 733,54 Kč vymoženou již na prvotním dlužníkovi a uzavřel, že ohledně rozsahu tohoto nároku žalobkyně není rozsudkem Okresního soudu v Žilině, č. j.
20 Cb/163/2012-642, vázán, neboť se netýká stejných účastníků řízení. Ani tento nárok, k němuž byla formulována právní otázka pod bodem 3.6 dovolání polemizující se závěrem ohledně (ne)závaznosti rozsudku Okresního soudu v Žilině, tedy nedosahuje zákonného limitu a dovolání ohledně k němu formulované otázky je tak objektivně nepřípustné. K výše uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že si je vědom závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaného pod č. 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, avšak dle tohoto rozhodnutí se pro danou věc omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. prosadí, jelikož oba výše uvedené nároky byly zamítnuty z odlišných důvodů, proti nimž směřovaly k nim formulované rozličné otázky. Další v dovolání formulované otázky se pak výhradně vztahovaly k jiným v řízení uplatněným samostatným nárokům. Dovolání tedy neobsahovalo právní otázku, jejíž řešení by bylo jednotlivým v řízení uplatněným podlimitním nárokům společné.
10. Pokud jde o další nároky a k nim formulované otázky, tak otázka promlčení nemajetkové újmy přípustnost dovolání podle § 237 nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené judikatury soudu dovolacího neodchýlil, pokud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že promlčecí lhůta náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nesprávném vyznačení doložky právní moci na předmětném platebním rozkazu počala běžet dnem, kdy se žalobkyně nejpozději o nesprávném úředním postupu dozvěděla, tedy na základě usnesení o zastavení exekuce, které nabylo právní moci dne 24.
11. 2011 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012). Ze žaloby ve spojení s jejím doplněním ze dne 20. 11. 2023 se podává, že žalobkyně veškeré uplatněné nároky včetně zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu odvozovala od vymožení plnění z předmětného platebního rozkazu, na němž byla chybně vyznačena doložka právní moci, což soudy posoudily jako nesprávný úřední postup. Pokud jde o nemajetkovou újmu, tak tuto žalobkyně požadovala za dobu od okamžiku, kdy se dozvěděla o nařízení exekuce na její majetek a tedy i o vydání předmětného platebního rozkazu až do podání žaloby v této věci a byť jako její „příčinu“ označila „nepřiměřenou délku výše uvedených nalézacích řízení ve spojení s řízeními vykonávacími – exekučními“, je z tohoto vymezení patrné, že se jedná o újmu spočívající v nutnosti řešit situaci vzniklou tím, že došlo k nesprávnému vyznačení doložky právní moci na nepravomocném platebním rozkazu a nařízení exekuce podle něj, nikoliv o újmu záležející v nejistotě o výsledku nějakého konkrétního řízení.
Toto je patrné i z toho, že za počátek újmy žalobkyně označila okamžik, kdy se dozvěděla o vydání předmětného platebního rozkazu a o tom, že na něm je vyznačena doložka právní moci a dle něj zahájena exekuce. Výši této újmy pak žalobkyně vyčíslila až do 18. 1. 2023, resp. Do sepisu žaloby v projednávané věci, kdy již žádné řízení neprobíhalo. V takto vymezeném období neproběhlo jen jedno nalézací a na něj navazující exekuční řízení, ale několik řízení s odlišnými účastníky i předmětem řízení, a to řízení mezi prvotním dlužníkem a žalobkyní, v němž byl vydán předmětný platební rozkaz, exekuční řízení podle něj, řízení o náhradu škody vůči státu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 101/2012 a dále řízení o vydání bezdůvodného obohacení mezi žalobkyní a prvotním dlužníkem vedené u Okresního soudu v Žilině pod sp. zn. 20 Cb/163/2012 a na něj navazující exekuce.
Tato řízení pak spolu nesouvisela natolik úzce, aby mohla být považována za řízení vzájemně závislá a jejich délky by tedy (v případě uplatnění nároku na zadostiučinění za jejich nepřiměřenou délku) bylo nezbytné posuzovat samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 934/2021, bod 15, 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014), jak uvedl odvolací soud, jenž rovněž zdůraznil, že žalovanou nelze dle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), činit odpovědnou ani za řízení probíhající před orgány Slovenské republiky, jak vyplývá přímo ze zákonné úpravy (viz odstavec 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud tudíž žalobkyně namítala odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu týkající se nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2460/2020, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015), tedy ohledně jiného typu nároku, jehož promlčování se řídí odlišnými pravidly, míjí se s právním hodnocením odvolacího soudu (i se svým vlastním žalobním požadavkem) a závěry těchto rozhodnutí nelze na danou věc aplikovat.
Jestliže žalobkyně v rámci dovolání dále poukazovala na jiné posouzení promlčení nároku na náhradu škody odvolacím soudem (s nímž souhlasila), tak opomíjí, že se jedná o zcela rozdílné nároky, které vznikly v odlišnou dobu (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 101/2012 žalobkyně uplatnila jen nárok na náhradu škody, kterého se tedy týkaly závěry soudu o předčasnosti žaloby, nikoliv nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu), a jejich promlčování se řídí odlišnými pravidly i právní úpravou; závěry ohledně nich tudíž nelze nijak směšovat.
11. Nárok žalobkyně na ušlý zisk ve výši 3 490 852,35 Kč zamítl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, neboť uzavřel, že z pouhé skutečnosti, že na žalobkyni byla vymožena částka 232 723,48 Kč, nelze dovodit, že by tato představovala její zisk a že by stejného zisku na základě ní žalobkyně dosáhla i v dalších letech. Tím, že se pak žalobkyně k jednání soudu prvního stupně nedostavila, zbavila se možnosti být o tomto nedostatku skutkových tvrzení a důkazních návrhů soudem dle § 118a o. s. ř. poučena. Námitky žalobkyně, že vznik ušlého zisku v požadované výši žalobkyně prokázala (obsažené v bodě 3.4 dovolání), jsou tedy námitkami proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jenž tuto skutečnost za prokázanou neměl, které způsobilým dovolacím důvodem nejsou (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
12. Namítala-li žalobkyně v této souvislosti rovněž nevypořádání se s jejími argumenty a odkazy na judikaturu Ústavního soudu ohledně způsobu stanovení výše ušlého zisku, tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, čímž se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, tak ani tato námitka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu neodchýlil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se při vydání napadeného rozhodnutí řídil a vypořádal se i se všemi relevantními námitkami žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku pak vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Odvolací soud totiž řádně vysvětlil, že nepovažuje za dostatečné nejen důkazy předložené žalobkyní k prokázání výše škody, ale za nedostatečná považoval zejména tvrzení žalobkyně ohledně vzniku škody ve formě ušlého zisku. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007). Dospěl-li tudíž odvolací soud k závěru, že žalobkyně vznik škody ve formě ušlého zisku na své straně dostatečně netvrdila (neboť ze skutečnosti, že na ní byla vymožena částka 232 723,48 Kč, vznik škody v podobě ušlého zisku nevyplývá), nebyl důvod zabývat se možnostmi stanovování výše takto nedostatečně tvrzeného nároku.
13. Obdobně se žalobkyně v dovolání míjí s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku, pokud namítá, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její námitkou, že nebyla předvolána k jednání dne 24. 11. 2023, neboť s touto námitkou se odvolací soud výslovně vypořádal v odstavci 30 odůvodnění svého rozsudku, v němž uvedl, že soud prvního stupně neměl povinnost odročit nařízené jednání za účelem poučení žalobkyně dle § 118a o. s. ř., na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že toto jednání „bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na následující den 24. 11. 2023“ a že „[p]okud bylo jednání odročeno toliko za účelem vyhlášení rozhodnutí, nebylo třeba o tom informovat účastníky, kteří nebyli přítomni u jednání“. Soud prvního stupně tudíž neinformováním žalobkyně o takovém odročení jednání dle odvolacího soudu nepochybil. V první řadě se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že žalobkyně nemohla být dle § 118a odst. 1 o. s. ř. poučena o nedostatečných tvrzeních ohledně tohoto nároku, jelikož se k jednání soudu prvního stupně nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o jeho odročení, s tím, že je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takovému nepřítomnému účastníku poučení poskytnuto (srov. i odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, který obsahuje i odkazy na souladnou judikaturu Ústavního soudu). Skutečnost, že v případě odročení jednání jen za účelem vyhlášení rozhodnutí není třeba nepřítomné účastníky k takovému jednání předvolávat, pak vyplývá přímo z textu zákona, a to z § 156 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 119 odst. 2 o. s. ř.
14. Jde-li o navýšení požadovaných částek o 20% inflaci, tak ve vztahu k částce odpovídající 20% inflaci z částky 62,34 EUR, ohledně které odvolací soud v napadeném rozsudku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, neboť uzavřel, že tento nárok žalobkyně v žalobě neuplatnila (viz odstavec 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, jejíhož řešení by se v této souvislosti po Nejvyšším soudu domáhala, ani předpoklady přípustnosti dovolání v tomto směru, neboť její dovolání v bodě 3.7 se týká pouze její polemiky s odstavcem 38 odůvodnění napadeného rozsudku, jenž se věnoval důvodům zamítnutí částky odpovídající 20% inflaci z ostatních požadovaných nároků. Absence dovolacího důvodu a v důsledku toho i vymezení předpokladů jeho přípustnosti jako podstatných náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) tudíž učinilo dovolání v této části vadným.
15. Námitka žalobkyně, že odvolací soud měl při posuzování nároku na navýšení žalovaných částek tyto zvýšit o 20 % inflaci a přihlédnout tak k hospodářskému vývoji v České republice, nemůže přípustnost dovolání rovněž založit, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který předmětný nárok žalobkyně v bodě 38 napadeného rozsudku zamítl pro neunesení břemene tvrzení o tom, jak k tvrzenému nároku na takové navýšení a jeho výši žalobkyně dospěla. Navíc se tento závěr může vztahovat pouze k případnému navýšení nároků, jež shledal odvolací soud důvodnými (tj. část nároku na náhradu škody), neboť „navyšování“ nároků, jež za důvodné nepovažoval, je vyloučeno již jejich nedůvodností.
Na vyřešení otázky, zda je možné navyšovat „přiměřené zadostiučinění“ o inflaci, tedy napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Všechna rozhodnutí, na něž v této souvislosti žalobkyně odkázala (tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, bod 27, ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, bod 22, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021), se pak týkají otázky valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, které se vztahuje k nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jenž žalobkyně v tomto řízení neuplatňovala, na předmětnou věc tedy nedopadají, neboť nárok na náhradu skutečné škody je založen na zcela odlišných principech a nevychází z přepočtu peněz na hmotné předměty a zpět na peníze, ale z vyjádření újmy v penězích, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu a tuto úlohu neztrácejí ani vlivem inflace; působením inflace tedy skutečná škoda nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, nebo novější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18, usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1076/2019, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 609/20, jakož i usnesení ze dne 25.
2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1504/2019, nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 341/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 591/21). Zcela odlišného typu nároku (odškodnění za vyvlastnění) se pak týká i odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 4. 2015 ve věci Chinnici proti Itálii, stížnost č. 22432/03.
Dovolací soud tudíž neshledal, a to ani na podkladě žalobkyní prezentované dovolací argumentace, důvod, aby otázku možnosti navyšování skutečné škody o inflaci posoudil odlišně, než je uvedeno ve výše uvedených rozhodnutích.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu