30 Cdo 2982/2025-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Wassa s.r.o.,
IČO 27317421, se sídlem v Mírové pod Kozákovem, Bělá 100, zastoupené Mgr.
Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14,
proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 525/15, o zaplacení 147 490 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 108/2022, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2025, č. j. 55 Co 108/2025-199,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 4. 2022 po
žalované domáhala zaplacení částky 147 490 Kč s příslušenstvím z titulu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou
délkou daňového řízení a navazujících řízeních soudních (dále též jen
„posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno daňovou kontrolou dne 14.
12. 2015, která se týkala zdaňovacího období měsíce května 2015. Výsledkem
daňové kontroly (zpráva o níž byla projednána dne 4. 12. 2017) bylo doměření
daně z přidané hodnoty žalobkyni ve výši 7 688 424 Kč. O odvolání proti vydaným
platebním a dodatečným platebním výměrům bylo rozhodnuto odvolacím finančním
ředitelstvím dne 20. 6. 2018 s tím, že tyto platební výměry byly potvrzeny.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad
Labem – pobočce v Liberci dne 31. 8. 2018, přičemž uvedený soud rozsudkem ze
dne 5. 11. 2019 (který nabyl právní moci dne 18. 11. 2018) žalobu zamítl. Proti
tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud
rozsudkem dne 9. 12. 2021 (č. j. 8 Afs 334/2019-62) zamítl. Ústavní stížnost
žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 422/22.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
12. 2024, č. j. 22 C 108/2022-166, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu
spočívajícímu v tom, že posuzované řízení nebylo nepřiměřené dlouhé. K tomu je na úvod třeba zdůraznit, že posouzení existence porušení práva na
přiměřenou délku soudního řízení (stejně jako stanovení formy nebo výše
zadostiučinění za porušení daného práva) je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srovnej například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde
uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho
internetových stránkách www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit
pouhý nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního
řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo
o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud
zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též jen
„OdpŠk“), přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou
délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není případ
žalobkyně. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního
řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta
druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve
které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době
odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz §
31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají
v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď
zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3
písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková
délka řízení nepřijatelná, tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou
ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k
právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (viz například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
Dovolací soud ve vztahu k právě souzenému případu konstatuje, že závěr soudu
odvolacího stran přiměřenosti délky posuzovaného řízení nepovažuje za
vybočující z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zvláště pak je-li
tento závěr opřen o zjištění spočívající v nepatrnosti významu předmětu
posuzovaného řízení pro žalobkyni, neboť ta byla po celou dobu řízení v
nejistotě pouze o tom, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl vylákat formou
nadměrného odpočtu výhody na DPH (namísto nadměrného odpočtu 7 690 524 Kč měl
být nárokován nadměrný odpočet pouze ve výši 2 099,76 Kč) – viz podrobněji níže. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit dovolací námitka, že
odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (například s
dovolatelkou uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1290/2014), jestliže dospěl k závěru, že jednotlivé průtahy nejsou
způsobilé vyvolat nepřiměřenou délku řízení, resp. že žalobkyně nemůže s
úspěchem poukazovat na průtahy v posuzovaném řízení, namítá-li nepřiměřenou
délku řízení, neboť takový závěr odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku
neučinil. Odvolací soud (zejména v bodě 50 odůvodnění) totiž v souvislosti s
hodnocením kritéria postupu rozhodujících orgánů v posuzovaném řízení uzavřel,
že žalobkyní specifikovaná období řízení nebyla průtažná (tedy že se nejednalo
o průtahy ve smyslu nedůvodné nečinnosti), což odůvodnil konkrétními skutkovými
zjištěními stran průběhu posuzovaného řízení. Poukaz odvolacího soudu na to, že ani námitka žalobkyně spočívající v
překročení lhůty stanovené daňovým řádem (v řádech dnů, maximálně týdnů)
správcem daně není důvodná, neboť se žalobkyně nedomáhá odškodnění jednotlivých
průtahů, ale nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, je pak v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť podle ní je
relevantním hlediskem pro posouzení přiměřenosti délky řízení tzv. globální,
neboli celkový, pohled na posuzované řízení, a existující průtah jen v určité
fázi řízení proto lze tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude
nepřiměřená. A naopak i v řízení, v němž soud či jiný rozhodující orgán činil
úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke
všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou (viz stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo uveřejněno pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále též „Stanovisko“). Jestliže tedy v žalobě nebyl
zvláště uplatněn nárok na odškodnění za konkrétní průtah v řízení (překročení
lhůty k provedení procesního úkonu) a posuzované řízení nebylo shledáno
nepřiměřeně dlouhým, pak se ani v této části rozhodnutí odvolacího soudu
neocitá v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Závěr o nepřípustnosti dovolání uvedený v předchozím odstavci se týká i
dovolací námitky spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí
dovolacího soudu (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1573/2021, a usnesení /dovolatelka nesprávně uvádí, že se jedná o
rozsudek/ Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012),
jestliže průtah v řízení před Nejvyšším správním soudem neposoudil podle
náročnosti jednotlivých úkonů, které Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti učinil. Dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1573/2021 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 93/2024), se týkal zcela jiné otázky, a sice výkladu § 134,
věty druhé, zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších
předpisů, a toho, jak interpretovat pojem „bez zbytečného odkladu.“ Usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 (rovněž citované
dovolatelkou), které je samo rozhodnutím odmítajícím dovolání pro jeho
nepřípustnost, pak obsahuje toliko odkaz na dosavadní rozhodovací praxi, podle
které jednotlivé průtahy v řízení (nečinnost soudu prvního stupně způsobená
připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy
znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení
jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v
obdobné věci zpravidla očekávat. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
je pak v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže odvolací soud
neposoudil (na rozdíl od soudu prvního stupně) dobu nečinnosti Nejvyššího
správního soudu v délce trvání jednoho roku jako průtah v řízení s odůvodněním,
že Nejvyšší správní soud nečiní dílčí procesní a na sebe navazující úkony,
zpravidla ani nenařizuje jednání a neprovádí dokazování, což ovšem neznamená,
že přijetí rozhodnutí nevyžaduje odpovídající časový úsek. V tomto ohledu je
možné odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28
Cdo 1143/2010, podle něhož nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden
procesní úkon za druhým a je třeba zohlednit také skutečnost, že i příprava a
zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní
stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy. Namítá-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k závěru o
neexistenci průtahů v posuzovaném řízení nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, o
konání jakých ústních jednáních s dokazováním nebo o jaké zjišťování
dokumentace či její vyhodnocování odvolací soud tento svůj závěr opřel a ve
vztahu k jakému konkrétnímu průtahu, pak dovolací soud dospívá k závěru, že ani
tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Nejvyšší
soud v minulosti opakovaně judikoval, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Taková situace zřetelně nenastala ani v
daném případě, jestliže žalobkyně zjevně byla schopna v dovolání na
srozumitelné a logicky vystavěné závěry odvolacího soudu, které jsou v něm
zformulovány, relevantně reagovat. Odvolací soud zejména v odstavci 50
odůvodnění svého rozsudku pregnantně vysvětlil, že svá konkrétní skutková a
žalobkyní zmíněná zjištění ve vztahu k namítaným průtahům (učiněná zejména v
odstavcích 28 a 29 rozsudku odvolacího soudu) vztahuje k té fázi řízení, která
probíhala před správcem daně, přičemž i z již zmíněného odstavce 28 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, jaká konkrétní zjištění stran
průběhu posuzovaného řízení v žalobkyní individuálně označených obdobích vzal
odvolací soud za prokázaná. Týž závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., který byl učiněn v
předchozím odstavci, se vztahuje i k námitce žalobkyně spočívající v tom, že
rozsudek apelačního soudu je podle jejího přesvědčení nepřezkoumatelný také
proto, že při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení odvolací soud
nepřiřadil příslušnou váhu jednotlivým kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Odvolací soud se přitom nezpronevěřil judikatuře Nejvyššího
soudu, neboť jeho závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení je založen na
poměření celkové délky tohoto řízení se všemi kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch žalobkyně (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Rovněž
tak se odvolací soud vypořádal s tím, jak se naplnění těchto kritérií promítlo
v délce posuzovaného řízení, jestliže uzavřel, že posuzované řízení bylo značně
skutkově a procesně složité, na délce řízení se podílelo i množství podaných
opravných prostředků, že na druhé straně se na délce řízení nepodílela
žalobkyně, ale ani rozhodující orgány, a že význam řízení byl pro žalobkyni
nepatrný. Z tohoto pohledu se tak nemohl v předmětném řízení uplatnit
judikaturní závěr, na který poukazuje dovolatelka, spočívající v tom, že
přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší
měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky
řízení (a poskytovaného zadostiučinění) došlo pouze ke zhodnocení kritéria
složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
Rozsudek odvolacího soudu tak ani v této části netrpí nepřezkoumatelností a
není rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, tedy ani tou,
kterou ve svém dovolání zmínila žalobkyně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, či na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). Závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas
žalobkyně se závěrem odvolacího soudu stran posouzení kritéria významu předmětu
řízení. Žalobkyně v tomto ohledu namítá, že byla v nejistotě jak ohledně určení
daně, tak i ohledně její úhrady, přičemž nezákonnými zajišťovacími příkazy
správce daně byla žalobkyni dle jejího přesvědčení rovněž v příčinné
souvislosti s posuzovaným daňovým řízením způsobena škoda ve výši 300 000 000
Kč, jejíž náhrada byla součástí nejistoty žalobkyně. Žalobkyně v této
souvislosti dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a dílčím závěrem spočívajícím v
tom, že zajišťovacími příkazy správce daně ze dne 30. 11. 2016 nebylo žalobkyni
uloženo zajistit DPH za zdaňovací období měsíce května 2015 (tedy za období,
které bylo předmětem posuzovaného daňového řízení). Dovolatelka však přehlíží, že závěr o nepatrnosti významu předmětu
posuzovaného řízení pro ni byl (jak již uvedeno výše) odvolacím soudem dovozen
z toho (viz odstavec 56 až 59 odůvodnění uvozené větou: „Odvolací soud naopak
shledal z důvodů níže rozvedených význam předmětu řízení pro žalobkyni
nepatrný.“), že žalobkyně byla po celou dobu řízení v nejistotě pouze o tom,
zda bude prokázán její nepoctivý úmysl vylákat formou nadměrného odpočtu výhody
na DPH (s tím, že namísto nadměrného odpočtu 7 690 524 Kč měl být nárokován
nadměrný odpočet pouze ve výši 2 099,76 Kč). Daňová kontrola podle zjištění
odvolacího soudu byla zahájena právě z důvodu nepoctivého úmyslného jednání
žalobkyně, pro které byla shledána v trestním řízení vinnou ze spáchání zločinu
krácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V tomto ohledu se jedná o
závěr, který dovolatelka v dovolání žádným relevantním způsobem nezpochybňuje a
který je nadto souladný s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz
zejména odvolacím soudem uvedený rozsudek ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4387/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 126/2017, ve vztahu k daňovému řízení pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2870/2023, nebo ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo
1890/2025). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nemůže založit ani otázka, zda
daňové řízení, ve kterém je ukládáno daňové penále coby trestní sankce,
představuje řízení s typově zvýšeným významem předmětu řízení, neboť závěr
odvolacího soudu o nepatrnosti významu předmětu řízení pro žalobkyni na
zodpovězení této otázky nespočívá (viz výše).
Jinými slovy řečeno, zhodnocení významu předmětu posuzovaného řízení pro
žalobkyni nepostavil odvolací soud (výlučně či převážně) na vyřešení v dovolání
položené otázky (tedy otázky zvýšeného významu posuzovaného řízení v důsledku
nejistoty žalobkyně stran náhrady jí tvrzené škody či v důsledku charakteru
daňového řízení, v němž je ukládáno daňové penále), nýbrž na závěru o
judikaturou dovozené výjimce z jinak ustáleného pravidla, že samotný výsledek
řízení není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného zásadně
významný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4739/2009). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.