30 Cdo 3146/2023

30 Cdo 3146/2023-253

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 279/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 16 Co 135/2022, 16 C 128/2023-206,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 9 C 279/2021-84, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 9 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 500 Kč od 19. 8. 2021 do 6. 12. 2021 (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 500 Kč od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021 a částky 152 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 694,50 Kč (výrok III).

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 16 Co 135/2022-121, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení změnil tak, že náklady činí 22 933 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu).

3. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 3113/2022-153, první rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2021 do zaplacení, a dále ve výrocích II a III o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu chybného posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Současně Nejvyšší soud upozornil odvolací soud na částečné překročení žalobního požadavku ohledně přisouzené výše úroku z prodlení a dále na to, že soud prvního stupně dosud nerozhodl o úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 500 Kč od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021.

4. Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 9 C 279/2021-188, tedy soud prvního stupně doplnil výrok IV., jímž zamítl žalobu i co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 500 Kč od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021 (výrok I doplňujícího rozsudku), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vydáním tohoto doplňujícího rozsudku ve výši 4 114 Kč (výrok II doplňujícího rozsudku).

5. Následně odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 16 Co 135/2022, 16 C 128/2023-206, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II (a) změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení, (b) ohledně částky 88 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 19. 4. 2021 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 38 500 Kč od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021 rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a (c) ohledně úroku z prodlení ve výši 1,75 % z částky 88 000 Kč za dobu od 19. 4. 2021 do zaplacení a z částky 38 500 Kč za dobu od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021 jej v tomto výroku zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok I doplňujícího rozsudku (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 52 197 Kč (výrok III druhého rozsudku odvolacího soudu).

6. Částky 200 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 264/2017 (dále jen „posuzované řízení“). V průběhu řízení (dne 6. 12. 2021) žalovaná uhradila žalobci na tento nárok částku 38 500 Kč, s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby tedy soud prvního stupně řízení co do částky 38 500 Kč usnesením ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 C 279/2021-46, zastavil. Předmětem řízení tak před soudem prvního stupně zůstala částka 161 500 Kč s příslušenstvím.

7. V pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to jednak ve výroku I v části pod písm. b) a dále ve výroku II, tj. v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 88 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 19. 4. 2021 do zaplacení a z částky 48 000 Kč od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení celkové délky řízení, tedy zda lze pokládat za součást před českými soudy již formálně ukončeného kompenzačního řízení i úkony, jimiž žalovaná až v průběhu řízení před Evropským soudem pro lidská práva souhlasila s kompenzací újmy žalobce nad rámec pravomocného rozhodnutí českého soudu, a to aniž by později došlo k obnově řízení před Ústavním soudem, v němž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil.

Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že posuzované kompenzační řízení je již skončeno odmítnutím ústavní stížnosti žalobce dne 1. 11. 2022, a to i přes podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva žalobcem, neboť za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva navazujícího na řízení před českými soudy nelze satisfakci dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přiznat, poněvadž se nejedná o postup českých orgánů.

Tento závěr odvolacího soudu je však zcela v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, v němž dovolací soud uzavřel, že za součást posuzovaného kompenzačního řízení nelze pokládat ani dobu do uzavření dohody mezi žalobcem a Českou republikou na kompenzaci nepřiměřené délky řízení v průběhu řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ani do vyplacení dohodnuté kompenzace žalobci, jenž se uzavřením takové dohody zbavil možnosti meritorního projednání věci před Evropským soudem pro lidská práva.

Ve výše uvedeném rozsudku pak Nejvyšší soud jako nepřípadné odmítl i námitky žalobce (zopakované rovněž v posuzovaném dovolání), že takový závěr popírá „teorii jednoty skutku“, tedy že přehlíží logickou provázanost mezi posuzovaným řízením, následným řízením před Evropským soudem pro lidská práva a kompenzací poskytnutou žalobci žalovanou pod tíhou takového řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro posouzení přípustnosti dovolání ohledně této otázky není významné, že výše uvedený rozsudek byl vydán až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud, neboť se zde vychází z incidentní retrospektivy nových právních názorů.

Ke stejnému závěru, že stát za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva neodpovídá, a to ani v případě, kdy k obnově řízení před Ústavním soudem dojde, pak dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 1154/20.

9. Při řešení této otázky se tudíž odvolací soud neodchýlil od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, jež řešily zcela odlišné otázky, zda se do celkové doby řízení započítává procedura předběžného uplatnění nároku (§ 14 a § 15 OdpŠk) a obecný účel kompenzačního řízení. Totéž platí ohledně odkazů žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1825/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 6048/2017, a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, v nichž se řešila otázka námitky promlčení při změně žalobního požadavku a problematika totožnosti skutku ve vztahu k potřebě podat návrh na změnu žaloby.

Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku ve vztahu k této otázce pak není svévolné či nelogické, není tedy ani v rozporu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí vymezenými v žalobcem uváděných nálezech Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, a ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16.

10. Ani při řešení otázky zohlednění skutkové složitosti řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud (s odkazem na odůvodnění svého prvního rozsudku, viz odstavec 26 odůvodnění napadeného rozsudku) snížil základní částku o 30 % z důvodu projednávání věci ve čtyřech instancích, a dále uzavřel, že ačkoliv kompenzační řízení není typově složité, v dané věci bylo třeba, aby se soud vypořádal s mimořádnou obsáhlosti trestního spisu (6 250 stran, viz odstavec 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a proto přistoupil ke snížení základní částky o 5 %.

Namítal-li žalobce ve vztahu k posouzení instančnosti řízení, že mu nelze jako úspěšnému uplatňovateli práva před Evropským soudem pro lidská práva klást k tíži řádné a účelné využití opravných prostředků, tak zcela opomíjí, že využití opravných prostředků mu tímto způsobem k tíži kladeno nebylo. Již v usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení).

Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ V souladu s těmito závěry pak zohlednil podávání opravných prostředků v posuzovaném řízení i odvolací soud, který hodnotil vedení řízení před více instancemi v rámci snížení základní částky pro víceinstančnost, ale nepřistoupil k jejímu snižování (v rámci subjektivního kritéria) pro jednání žalobce, kterému tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal, pouze přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu víceinstančního řízení.

Z těchto důvodů se tedy odvolací soud při posuzování výše uvedené otázky neodchýlil ani od žalobcem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, nebo od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“).

11. Co se týče snížení základní částky o 5 % pro skutkovou složitost věci, tak již ve Stanovisku Nejvyšší soud uzavřel, že složitost řízení může spočívat i ve skutkové složitosti řízení, která může být způsobena mimo jiné i rozsahem dokazování (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010). Výše uvedeným závěrem se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem namítaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13 a další a rozsudek ze dne 21.

8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, č. stížnosti 69319/12), neboť kompenzační řízení nepovažoval za typově složité, ale zhodnotil konkrétní okolnosti dané věci. Navíc tvrzení žalobce, že rozsah trestního spisu prováděného k důkazu neměl žádný vliv na délku řízení, ze skutkových zjištění soudů obou stupňů neplyne. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že k důkazu prováděný trestní spis obsahoval 6 250 stran (původně bylo stíháno 31 osob pro 15 skutků), skutková zjištění z něj zabírala v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 vydaném v posuzovaném řízení 10 stran ze 17 a ve zbylé části se soud postupem policie a soudu v trestním řízení podrobně zbýval, což vedlo ke skutkové i časové náročnosti řízení.

Žalobce tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit i z důvodu, že jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

12. Odvolací soud tedy v rámci posuzování kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk samostatně hodnotil jak víceinstančnost řízení, tak skutkovou složitost věci, čímž rovněž dostál požadavkům judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 226/2022). Naopak žalobcem namítaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, na danou věc nedopadá, neboť se věnuje otázce zohlednění pochybení orgánů veřejné moci vedoucího k víceinstančnosti řízení (zejm. nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně) v rámci posouzení jiného kritéria, a to kritéria postupu orgánů veřejné moci. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy nelze dovodit ani ve vztahu k otázce posuzování kritéria složitosti řízení.

13. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je také postup odvolacího soudu vztahující se k žalobcem zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. V případě posuzovaného řízení se odvolací soud zabýval nejen kritériem složitosti věci (procesní i skutkovou), jednáním poškozeného a významem předmětu řízení pro něj, ale neopomenul zhodnotit ani zjištěný průtah v řízení, a to v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018). Odvolací soud se tudíž neodchýlil ani od judikatury Ústavního soudu představované žalobcem zmiňovaným nálezem ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc týká zcela odlišného právního institutu (náhrady škody na zdraví).

14. Navíc Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.

Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

15. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dále není založena ani námitkou, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve Stanovisku by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula, turbulentní dobu posledního roku a extrémní inflaci, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.

4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23.

6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z tohoto důvodu pak dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není ani v rozporu s žalobcem citovanými závěry ohledně pravidla proporcionality uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to nároku na náhradu škody na zdraví, ani s citovanými závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž poukazuje na závěr Evropského soudu pro lidská práva o přiměřené výši zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem, pokud dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám, která je v rozmezí základních částek dle Stanoviska stále dodržena, jak je uvedeno výše.

Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23).

16. Ani otázka stanovení počátku prodlení žalované s ohledem na namítanou protiústavnost § 15 OdpŠk přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení ve vztahu k zamítnutí příslušenství z částky 88 000 Kč napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí ve vztahu k předmětu dovolacího řízení nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K zamítnutí požadovaného úroku z prodlení z částky 88 000 Kč totiž nedošlo s ohledem na posouzení počátku prodlení žalované s úhradou této částky, ale z důvodu, že v této části dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci zadostiučinění přesahující přiznanou, resp. žalovanou dobrovolně uhrazenou, částku vůbec nepřísluší. Vymezenou otázkou se tudíž odvolací soud ve vztahu k úroku z prodlení z částky 88 000 Kč nezabýval. Pokud pak jde o zamítnutý úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 000 Kč od 19.

4. 2021 do 18. 8. 2021 (který v kapitalizované výši činí 1 323,62 Kč), jenž zůstal samostatným předmětem řízení poté, co ohledně jeho jistiny a zbytku příslušenství již bylo pravomocně rozhodnuto, a byl zamítnut právě s ohledem na posouzení otázky počátku prodlení, tak v tomto rozsahu je dovolání objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž se jedná o peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč a žalobcem vymezená právní otázka (určení data počátku prodlení) se týká pouze tohoto nároku, tedy zamítnutého úroku z prodlení z přiznané či dobrovolně vyplacené částky od data, od něhož žalobce úrok z prodlení požadoval (tj. od 19.

4. 2021), do data splatnosti takové důvodně požadované částky dovozeného odvolacím soudem (tj. 18. 8. 2021) (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).

17. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud žalobce v části II dovolání odůvodnil přípustnost dovolání tím, že se odvolací soud při řešení hmotněprávních otázek týkajících se odškodnění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že rozhodnutí závisí na otázce, která nebyla doposavad v soudní praxi dovolacího soudu vyřešena, a že má být otázka rozhodnuta jinak, než jak o ní bylo doposavad dovolacím soudem rozhodováno, nevymezil, k jakým otázkám se mají tyto předpoklady přípustnosti vztahovat, natož aby blíže specifikoval od jaké judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit či jakou svou dřívější rozhodovací praxi má dovolací soud překonat. Uváděl-li dále žalobce, že dovolání je přípustné rovněž z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě výše uvedeného žalobce u každého výše vypořádaného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.

18. K doplněním dovolání ze dne 12. 10. 2023, 21. 11. 2023 a 6. 12. 2023 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla učiněna po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Navíc v dovolacím řízení nelze uplatit nové skutečnosti ani důkazy (viz § 241a odst. 6 o. s. ř.).

19. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2024

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu