30 Cdo 3168/2025-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci
žalobce P. B., proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) České republice –
Městskému soudu v Praze, se sídlem v Praze 2, Spálená 6/2, 3) JUDr. Janě
Šrédlové, 4) Mgr. Lucii Mrázové, a 5) Mgr. Soni Burešové, o náhradu škody a o
zadostiučinění ve výši 2 255 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 56/2025, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2025, č. j. 72 Co 240/2025-27, takto:
I. Dovolací řízení se v rozsahu výroku I usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 15. 8. 2025, č. j. 72 Co 240/2025-27, kterým bylo potvrzeno
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 6. 2025, č. j. 10 C 56/2025-20,
ve výroku II, jímž byla žaloba odmítnuta, zastavuje; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 6. 2025,
č. j. 10 C 56/2025-20, zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad
advokátů (výrok I) odmítl žalobu došlou soudu dne 2. 4. 2025 (výrok II) a
rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným usnesením ze dne
15. 8. 2025, č. j. 72 Co 240/2025-27, usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 3. 10. 2025 včasné dovolání
(č. l. 31), při jehož podání nebyl zastoupen advokátem.
Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz
čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) a j) o. s. ř. přípustné v
rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech
řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního
stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení a v rozsahu, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o neustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl. Řídil-li se žalobce nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti
dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým
nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6.
2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ustanovení § 241 o. s. ř., které zakotvuje tzv. povinné zastoupení dovolatele
při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž
nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o
dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není
třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit,
je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal
ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z
uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného
zastoupení.
Z toho je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem
stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle §
241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s
§ 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení v rozsahu, v níž se
jednalo o dovolání proti té části výroku I usnesení odvolacího soudu, jíž byl
potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, zastavil (ve smyslu § 241b
odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
Ačkoli žalobce po podání předmětného dovolání nebyl vyzván k tomu, aby si pro
dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též
podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na
uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak
proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce
podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované
České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy,
přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných
prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova
dlouhodobého počínání je pak mimo jiné i to, že si žalobce musí být své
povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu
tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl
mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení
bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3878/16, ze dne 5. 10. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3784/16, ze dne 7. 12.
2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 112/17, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, proti
němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 6.
2017, sp. zn. III. ÚS 1963/17, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 464/2018,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20.
3. 2018, sp. zn. III. ÚS 845/18, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019,
ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo
1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3.
2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020).
Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem,
který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k
opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu
uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně
konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku
právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli
takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové
situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení,
neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci
lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem.
Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně
poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v
konkrétním případě jako neúčelné.“
Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před
zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně
přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod
číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k
zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje
dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této
povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních
poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 1341/2020), aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Jan Kolba
pověřený člen senátu