30 Cdo 3584/2024-306
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Čimelicích 112, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 450 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 100/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2024, č. j. 72 Co 3/2024-268, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2024, č. j. 72 Co 3/2024-268, se zrušuje ve výrocích II a III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2023, č. j. 35 C 100/2020-229, se zrušuje ve výroku I a ve výroku III a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Žalobce se původně žalobou domáhal zaplacení 500 000 Kč po žalované České republice – Ministerstvu vnitra jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl jako bývalý příslušník Police České republiky (vrchní inspektor u Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje) utrpět v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení, a to ve věci doplacení služebního příjmu za přesčasy (částka 250 000 Kč), ve věci odchodného (částka 100 000 Kč), ve věci výsluhového příspěvku (částka 100 000 Kč) a rovněž v souvislosti s nezákonným nařizováním přesčasů (částka 50 000 Kč), vedených před Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje a Ministerstvem vnitra.
Dopisem ze dne 28. 1. 2015, doručeným dne 30. 1. 2015, žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), svůj požadavek neúspěšně předběžně uplatnil u Ministerstva vnitra, a to za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem (arogance, nerespektování závazného právního názoru soudů, nepřiměřená délka řízení).
Řízení o požadavku na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným nařizováním přesčasů v částce 50 000 Kč bylo vyloučeno k samostatnému projednání. Předmětem řízení se tak dále po připuštění změny žaloby stala částka 450 000 Kč požadovaná vůči žalované České republice – Ministerstvu financí.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 35 C 100/2020-229, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 168 225 Kč (výrok I), ve zbylé částce 281 775 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení 62 871 Kč k rukám advokáta Mgr. Václava Strouhala (výrok III). Soud prvního stupně došel k závěru, že výše popsaná řízení byla nepřiměřeně dlouhá, tato nepřiměřenost představuje nesprávný úřední postup, kterým žalobce utrpěl nemajetkovou újmu v důsledku nejistoty ohledně výsledku řízení (nedostávalo se mu legitimně očekávaného peněžitého plnění, zhoršil se jeho zdravotní stav a narušily se jeho rodinné vztahy).
Újmu vzniklou žalobci nevyhodnotil jako mimořádnou, při výpočtu tak vycházel z částky 15 000 Kč ročně. Při určení výše zadostiučinění potom soud prvního stupně rozdělil zvlášť odškodnění za řízení o prvním a druhém nároku (doplacení služebního příjmu za přesčasy a odchodné), trvající 7 let a 4 měsíce, a o třetím nároku (výsluhový příspěvek), trvající 5 let a 6 měsíců. Za období prvních 5 let a 10 měsíců u řízení o nároku na doplacení služebního příjmu za přesčasy a na odchodné základní částku prvostupňový soud zvýšil z důvodu opakovaného liknavého postupu státu, a to o 20 %.
Toto stadium řízení mělo pro žalobce vyšší než standardní význam [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť v něm šlo o doplacení služebního příjmu a odchodného po skončení služebního poměru, což bylo důvodem pro zvýšení základní částky o dalších 5 %. Následující období 1 roku a 6 měsíců, kdy předmětem posuzovaného řízení byla toliko náhrada nákladů řízení, již fakticky do poměrů žalobce stran prvního a druhého nároku nezasahovalo, a proto žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku v této otázce.
Období 6 let a 5 měsíců u řízení o třetím nároku soud prvního stupně odškodnil také základní částkou ve výši 15 000 Kč ročně, a ze stejných důvodů ji zvýšil o 10 % a 5 %. Námitku promlčení neshledal jako důvodnou, neboť řízení o prvním a druhém nároku skončilo 4. 9. 2015, a jestliže žaloba byla u soudu podána 3. 8. 2015, tedy ještě před skončením řízení o prvním a druhém nároku, učinil tak žalobce před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby počítané od skončení řízení o prvním a druhém nároku. Uplatňovaný nárok tudíž dle závěru soudu prvního stupně nemohl být promlčen.
Prvostupňový soud dále upozornil, že judikatura s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti dovodila, že od požadavku předběžného projednání nároku je „namístě výjimečně upustit“ tam, kde by zrušení vydaného soudního rozhodnutí postrádalo rozumný smysl a nenaplňovalo tak účel sledovaný zákonem, když je z časových okolností dosavadního projednávání nároku u soudu a ze stanoviska státu zřejmé, že úřad v rozsahu uplatněného nároku plnit nehodlá.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 72 Co 3/2024-268, zastavil řízení o odvolání žalobce (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a změnil jej ve výroku III jen tak, že náklady řízení činí 45 871 Kč, jinak jej v tomto výroku také
potvrdil (výrok II). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8 628,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Václava Strouhala, advokáta (výrok III). Dle odvolací soudu soud prvního stupně posoudil nároky uplatněné žalobcem správně. Odvolací soud uvedl, že žalobce, i když ve svých podáních hovořil o průtazích před správními orgány s tím, že soudy se průtahů nedopouštěly, akcentoval současně celou délku řízení a z obsahu žaloby a jejích doplnění je zřejmé, že se domáhal zadostiučinění za celé nepřiměřené dlouhé řízení. Žalované tak nelze přisvědčit v tom, že by se žalobce původně domáhal jen odškodnění průtahů, a tedy, že by byl údajně později vznesený nárok na odškodnění nepřiměřené délky řízení již promlčen. Dále k otázce námitky promlčení odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud souhlasil také se závěrem prvostupňového soudu, že v žalobcem namítaných řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jejich nepřiměřené délce, a vzhledem k tomu, že jejich délka byla nepřiměřená ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, že se vznik nemajetkové újmy v uvedeném případě presumuje, a žalobce tak má právo na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který zvlášť odškodnil újmu vzniklou v řízení o prvních dvou nárocích (řízení o doplacení služebního příjmu za přesčasy a o odchodném – na újmu vzniklou jejich nepřiměřenou délkou lze totiž pohlížet jako na újmu jedinou) a zvlášť v řízení o třetím nároku (o výsluhovém příspěvku), i s určením výše odškodění. Odvolací soud se sice neztotožnil s výší zadostiučinění, kdy by podle jeho názoru žalobci mělo náležet ještě o něco vyšší, avšak rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé nebyl přezkumu odvolacího soudu otevřen (žalobce vzal své odvolání zpět).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti výroku II, kterým odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 168 225 Kč, a akcesoricky i proti nákladovým výrokům obsaženým ve výrocích II a III rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že i když již v řízení před prvostupňovým soudem i následně v řízení odvolacím namítala, že nárok žalobce je promlčen, oba soudy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu uzavřely, že k promlčení nedošlo. Žalovaná má za to, že žalobce na jednání prvostupňového soudu dne 20. 4. 2023 svůj nárok rozšířil tím způsobem, že se v podstatě jedná o nárok nový (na odčinění újmy za nepřiměřenou délku výše uvedených řízení), který však nebyl v šestiměsíční lhůtě uplatněn řádně ani u příslušného úřadu a z toho důvodu ani u soudu. Žalovaná toto tvrzení opírá i o doplnění žaloby ze dne 3. 5. 2018, kdy žalobce dle jejího názoru původně požadoval náhradu za jednotlivé průtahy v řízeních, nikoliv za jejich celkovou nepřiměřenou délku. Dále žalovaná namítá, že obecné soudy přiznaly pouze částečně relevanci jejímu tvrzení, že všechna tři řízení spolu úzce souvisejí a měly by být, pokud soud dojde k závěru o přiznání relutární satisfakce, odškodněny jako řízení jediné, když spojily do jednoho řízení pouze řízení o doplacení služebního příjmu a řízení o doplatku odchodného a pouze délku řízení o výsluhovém příspěvku posuzovaly soudy samostatně a samostatně mu přiznaly odškodnění. Odvolací soud tedy nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu posoudil problematiku délky řízení ve věci přiznání výsluhového příspěvku, neboť odchodné a výsluhový příspěvek se vypočítávají z hrubého příjmu za určité období, a v obou těchto řízeních tak nemohlo být v žádném případě rozhodnuto, dokud nebylo pravomocně rozhodnuto v primárním řízení. Žalovaná je toho názoru, že není důvod k tomu, aby soud posoudil druhé a třetí řízení rozdílně. Odvolací soud tak měl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu přiznat žalobci „duplicitní plnění“. Žalovaná rovněž namítla, že pokud odvolací soud přisuzoval relevanci tomu, že soudní řízení v duplicitním nároku žalobce probíhalo až do roku 2018, ačkoliv v tomto řízení žalobce nebrojil proti přiznané částce, nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, podle něhož počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů.
6. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, vyjma výroku I, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Vyjádření žalobkyně k dovolání nebylo podáno.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalovaná má za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť uzavřel, že žalobce v podání ze dne 20. 4. 2023 nevznesl nový nárok, ale pouze upřesnil svůj požadavek, jenž uplatnil již v samotné žalobě ze dne 30. 7. 2015. Žalovaná má naopak za to, že žalobce původně požadoval a) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení za práci přesčas, které trvalo od 3. 12. 2009 do 4. 9. 2015, b) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení o odchodném, které trvalo od 1. 12. 2009 do 6. 10. 2014, a c) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení o výsluhovém příspěvku, které trvalo od 15. 12. 2009 do 25. 11. 2014, zatímco v „nové žalobě“ ze dne 20. 4. 2023 uplatnil požadavek na d) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o doplacení přesčasových hodin, trvající od 3. 12. 2009 do 21. 3. 2017, e) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o odchodném, trvající od 1. 12. 2009 do 6. 10. 2014, a f) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o výsluhovém příspěvku, trvající od 10. 12. 2009 do 21. 5. 2015.
13. Odvolací soud podle žalované měl dojít k závěru, že ze strany žalobce došlo k rozšíření předmětu řízení, a to právě až „novou žalobou“ ze dne 20. 4. 2023, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, i s přihlédnutím k faktu, že v podání ze dne 3. 5. 2018 žalobce výslovně uvedl, že „nepožaduje náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudů“. Jestliže by odvolací soud uskutečnil správný úsudek, zohlednil by rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudcích ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, podle níž dle názoru žalované „není možné se v jednom řízení dovolávat nároků na náhradu nepřiměřené délky řízení, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a současně náhrady za jednotlivé průtahy, na které čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny nedopadá“.
14. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že odvolací soud zdůraznil, že „i když žalobce ve svých podáních hovořil o průtazích před správními orgány s tím, že soudy se průtahů nedopouštěly, akcentoval současně celou délku řízení a z obsahu žaloby a jejích doplnění je zřejmé, že se žalobce domáhal zadostiučinění za celé nepřiměřeně dlouhé řízení… S tím souvisí i námitka promlčení vznesená žalovanou. Nelze jí přisvědčit v tom, že by žalobce až mnohem později (nikoli dne 30. 1. 2015) uplatnil nový nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, když původně se domáhal jen odškodnění průtahů, a že tento nový nárok je promlčen. Byť žalobce svou žalobu několikrát doplňoval a odstraňoval její vady, vždy, a to již v původním znění žaloby, hovořil o dlouhém řízení o jeho nárocích vyplývajících ze služebního poměru. Jedná se tak od počátku o tentýž nárok (i když ne ve všech podáních žalobce pregnantně vyjádřený) ve výši 500 000 Kč (nyní 450 000 Kč) představující zadostiučinění za újmu žalobce způsobenou nepřiměřenou délkou žalobcem označených řízení“ (odstavce 49 a 51 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
15. Uvádí-li tedy žalovaná, že žalobce až v průběhu řízení uplatnil „nový nárok“, pomíjí, že odvolací soud srozumitelně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000) odůvodnil, že žalobce podáním ze dne 20. 4. 2023 pouze upřesnil požadavky, které vznesl již na počátku řízení, a tudíž je na místě pokládat za souladný s judikaturou dovolacího soudu i závěr odvolacího soudu o tom, že plnění, jež bylo žalobkyni přiznáno, není promlčeno [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2527/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1358/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2633/2022, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017, a ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2895/2020]. Žalovanou uváděná judikatura přitom na uvedenou právní problematiku nedopadá.
16. V žalovanou označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, totiž dovolací soud uzavřel, že závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný, a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy. Jestliže správní orgán porušil ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní. Nejvyšší soud se však v tomto rozsudku nijak nezabýval tím, které upřesnění, resp. doplnění žalobních údajů, je na místě pokládat za její upřesnění a které doplnění je již její změnou, neboť žalobce uplatňuje „nový nárok“.
17. V žalovanou označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, dovolací soud konstatoval, že k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk nemůže dojít, nestanoví-li zákon konkrétní lhůtu počítanou podle hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo roků, v níž má být úkon proveden nebo rozhodnutí vydáno. Případné prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí. Závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit. Ani v tomto rozsudku se však dovolací soud nezabýval problematikou, které upřesnění, resp. doplnění žalobních údajů je na místě pokládat za její upřesnění a které doplnění je již její změnou, neboť žalobce uplatňuje „nový nárok“.
18. V žalovanou uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, dovolací soud odůvodnil a uvedl, že skutková samostatnost nároků na odškodnění nemajetkové újmy, vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, která nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy, vzniklé porušením práva na přiměřenou délku jak předchozího, tak i navazujícího soudního řízení, neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Ani v tomto rozhodnutí se však dovolací soud nezabýval výkladem toho, jaký je rozdíl mezi změnou a doplněním žaloby.
19. Namítá-li žalovaná rovněž, že přisuzoval-li odvolací soud relevanci tomu, že soudní řízení o duplicitním nároku žalobce probíhalo až do roku 2018, ačkoliv v tomto řízení žalobce nebrojil proti přiznané částce, nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, podle něhož počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, pak ani tato její výhrada neobstojí. Úsudek odvolacího soudu o případné nepřiměřené délce řízení totiž vychází ze zhodnocení skutečné délky řízení v návaznosti na dobu, kdy žalobci vznikla újma (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).
20. Žalovaná dále namítá, že žalobce podle jejího názoru nepřípustně požadoval vždy samostatnou náhradu za nemajetkovou újmu za tři řízení, která spolu úzce souvisejí, a to za řízení o doplacení služebního příjmu, řízení o doplatku odchodného a řízení o výsluhovém příspěvku, namísto toho, aby byla pro jejich úzkou souvislost odčiněna jako řízení jediné. Této námitce přitom soudy nižších stupňů „přiznaly relevanci pouze částečně, když pro účely odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, spojily do jednoho řízení pouze posléze spojená řízení o doplacení služebního příjmu a řízení o doplatku odchodného. Délku řízení o výsluhovém příspěvku posuzovaly soudy samostatně, a samostatně mu přiznaly odškodnění.“ Žalovaná přitom nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, podle níž „i když výše výsluhového příspěvku závisela i na rozhodnutí o doplacení příjmu za službu přesčas (neboť se do výše výsluhového příspěvku promítala celková výše příjmu žalobce), toto řízení bylo vedeno o hmotné zabezpečení žalobce do budoucna, probíhalo samostatně, a i když v roce 2015 byla výše služebního příjmu v řízení vedeném o doplatek služebního příjmu vyřešena, řízení o výsluhovém příspěvku probíhalo dál, a to až do roku 2018. Lze tak souhlasit s postupem soudu prvního stupně, jestliže újmu vzniklou v tomto řízení odškodnil samostatně.“ Žalovaná má za to, že takový úsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, neboť řízení o odchodném a řízení o výsluhovém příspěvku se vypočítávají z hrubého příjmu za určité období, a v obou těchto řízeních tak nemohlo být v žádném případě rozhodnuto, dokud nebylo pravomocně rozhodnuto v primárním řízení (myšleno v řízení o doplacení služebního příjmu). Tato námitka žalované přitom zakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť při posouzení, zda má být za shora uvedená řízení poskytnuta jediná náhrada nemajetkové újmy, či zda mají být odškodněna každé zvlášť, se odvolací soud důsledně neřídil níže uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Za dané situace měl odvolací soud vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, podle něhož účelem náhrady nemajetkové újmy je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení § 31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího extenzivně rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí (průběh jednoho z nich není bezpodmínečně závislý na druhém řízení a vice versa). Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, popř. i žalovaný, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně či obdobně právně kvalifikovány (srovnej též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16, nebo ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1256/2024). Přitom je namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně a nestačí, jestliže skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta s přihlédnutím k výsledku souběžného řízení, aniž by bylo na místě s jistotou očekávat, že výsledek později ukončeného souběžného řízení je v úplnosti a předem determinován výsledkem dříve skončeného souběžného řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2751/2020).
23. Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že odvolací soud se měl důsledně zabývat tím, zda se v projednávané situaci (jde-li o řízení o doplacení služebního příjmu za přesčasy na straně jedné a o řízení o výsluhovém příspěvku na straně druhé) jedná či nejedná o natolik úzce související řízení, že mají být odškodněna jako řízení jediné. Uzavřel-li, že se o taková řízení nejedná, pouze na základě toho, že „i když výše výsluhového příspěvku závisela i na rozhodnutí o doplacení příjmu za službu přesčas (neboť se do výše výsluhového příspěvku promítala celková výše příjmu žalobce), toto řízení bylo vedeno o hmotné zabezpečení žalobce do budoucna, probíhalo samostatně, a i když v roce 2015 byla výše služebního příjmu v řízení vedeném o doplatek služebního příjmu vyřešena, řízení o výsluhovém příspěvku probíhalo dál, a to až do roku 2018“, není z tohoto úsudku odvolacího soudu zřejmé, zda a proč později ukončené řízení o výsluhovém příspěvku nebylo závislé na výsledku dříve skončeného souběžného řízení o doplacení příjmu za službu přesčas natolik, že by po dobu souběžného vedení obou těchto řízení působila žalobci pro svou vzájemnou provázanost pouze jedinou nemajetkovou újmu, a to i když předmětem později skončeného řízení byl žalobcův požadavek jiného typu (hmotné zabezpečení). Odvolací soud totiž připouští, že „se do výše výsluhového příspěvku promítala celková výše příjmu žalobce“, což nasvědčuje úsudku o úzké propojenosti řízení, přesto však uzavírá, že úzký vztah mezi řízeními nebyl, protože „řízení o výsluhovém příspěvku probíhalo dál, a to až do roku 2018“. Informace o tom, že řízení o výsluhovém příspěvku „probíhalo dál“, přitom samo o sobě neposkytuje žádné vodítko, na jehož základě by bylo možné učinit úsudek o vysoké míře věcné samostatnosti těchto řízení ve vztahu k době, kdy obě řízení probíhala souběžně.
24. Za takových okolností je závěr odvolacího soudu o samostatnosti posuzovaných řízení pro účely odškodnění jejich nepřiměřené délky neúplný a tudíž nesprávný.
25. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích II a III podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III a věc mu (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
26. V dalším řízení je soud prvního stupně i odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Soud prvního stupně učiní podložený závěr o tom, zda se jedná o řízení, jež mají být pro účely odškodnění jejich nepřiměřené úhrnné délky odčiněna společně nebo samostatně (a to v době, kdy se řízení o doplacení služebního příjmu a o výsluhovém příspěvku překrývala). Pro dobu, v níž probíhalo pouze řízení o výsluhovém příspěvku, je dále na místě se s přihlédnutím k výsledku tohoto úsudku vypořádat s výhradou žalované, zda význam řízení o výsluhovém příspěvku po ukončení řízení o doplacení služebního příjmu byl nepatrný, neboť žalobce vzhledem k výsledku řízení o doplacení služebního příjmu musel předem vědět, jaký bude výsledek řízení o výsluhovém příspěvku, a to při případném zohlednění ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, nebo ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, či ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3909/2018). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu