USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Základní školy Žďár nad Sázavou, Švermova 4, příspěvkové organizaci se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Švermova 4, identifikační číslo osoby 43380123, zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Ždírci 99, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 3 976 871 Kč a nemajetkové újmy ve výši 546 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 309/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 38 Co 100/2023 - 192, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody ve výši 3 976 871 Kč (sestávající z náhrady mzdy ve výši 1 981 110 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 274 415 Kč, náhrady na odvodech na zdravotní pojištění zaměstnavatele ve výši 292 997 Kč, náhrady na odvodech na sociální pojištění zaměstnavatele ve výši 414 676 Kč a na odvodech na zákonné pojištění ve výši 13 673 Kč) a náhrady nemajetkové újmy ve výši 546 666 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu nesprávného úředního postupu způsobeného průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 5/2016 – o náhradu mzdy zaměstnance H. H. z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, dále v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Co 18/2014, v řízení vedeném před Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 1160/2015, v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2703/15, a v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Co 25/2019. Dohromady řízení trvalo 13 let a 8 měsíců (od 5. 8. 2009, kdy byla podána první žaloba ve věci, až do 5. 4. 2023, dokdy žalobkyně odškodnění vyčísluje a kdy současně o celém předmětu řízení dosud nebylo rozhodnuto) a žalobkyni vznikla škoda v souvislosti s rozhodnutím Okresního soudu Žďár nad Sázavou ve věci pod č. j. 8 C 5/2016-579, přičemž je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, kdy nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15, byla předchozí rozhodnutí zrušena, a vzniklou škodou.
2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 10 C 309/2021-154, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 221 666 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 3 976 871 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení a nemajetkové újmy ve výši 325 000 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznávají (výrok III).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, směřujícím proti jeho výroku I a II, kdy výrok I je napadán pouze v rozsahu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o požadavku na náhrady škody ve výši 3 976 871 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné.
5. Žalobkyně má za to, že trvá-li civilní řízení nepřiměřeně dlouho (zde od 22. 8. 2007 do 18. 2. 2020) mimo jiné proto, že v jeho průběhu následkem vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15 (publikovaného pod č. 82/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS) došlo ze změně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, což mělo za následek zrušení původně pravomocného rozsudku ve prospěch žalované (nyní žalobkyně) a později vedlo k meritornímu rozhodnutí v její neprospěch s tím, že je jí uložena k zaplacení vysoká finanční částka (zde povinnost k doplacení náhrady mzdy, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení, náhrady na odvodech na zdravotní a sociální pojištění ve výši úhrnem 3 976 871 Kč), je na místě takové rozhodnutí vyhodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), protože došlo k porušení legitimního očekávání žalované (nyní žalobkyně), že věc bude na základě dosavadní rozhodovací praxe rozhodnuta v její prospěch, jakož i k nepřípustnému zásahu do jejích majetkových práv tím, že je zatížena povinností k placení, která se od podání žaloby zásadním způsobem zvýšila.
6. Žalobkyně se též neztotožňuje s úsudkem odvolacího soudu, podle něhož není dána příčinná souvislost mezi její údajnou újmou jakožto následkem rozhodnutí, jež byla pro nezákonnost zrušena, ny?brž je dána příčinná souvislost mezi její údajnou újmou a skutečností, která byla důvodem, pro něž byla rozhodnutí zrušena, tj. závěrem o změně pracovního poměru H. H. na dobu neurčitou.
7. Žalobkyní předkládaná otázka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť svým závěrem, se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Sama žalobkyně totiž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, připouští, že výklad právních norem sice má být v čase ustálený, což však na druhou stranu neznamená, že jednou dosažený výklad je nezměnitelný, existuje-li pro změnu dostatečně legitimní důvod a dojde-li ke změně zákonem předpokládaným procesním postupem.
Tento úsudek plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 947/2024, z něhož se podává, že judikatura vyšších soudů, která slouží ke sjednocení výkladu právních předpisů, z povahy věci vzniká až s určitým časovým odstupem a působí zpětně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2065/2017, a v něm citovanou judikaturu). Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí.
Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor. Navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimky mohou být dány pouze ve specificky výjimečných situacích, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Bude na změnou rozhodovací praxe dotčeném účastníku, aby vůči soudu argumentoval právě těmito specifiky, která výjimečné nepoužití nového právního názoru odůvodní. Nepoužití nového právního názoru se však děje nikoliv prostřednictvím soudcovsky utvořených intertemporálních norem, ale využitím některé normy hmotněprávní, jako je např. zákaz zneužití práva (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 611/2020, nebo ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1209/2022, nebo ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře např. Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191–197).
8. Uvedená konstantní judikatura dovolacího soudu úzce koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle níž výjimky z výše uvedeného principu incidentní retrospektivy mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Zmíněná výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu, jenž je zákonem výslovně předpokládán (srovnej např. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a nemohou zmíněnou výjimečnost samy o sobě založit.
V případě soukromoprávního vztahu zásadně zaslouží ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že nyní nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, se přitom přistupuje opatrně a způsobem, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování, jenž je důležitým atributem právního státu, a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 8.
12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, publikovaný pod č. 208/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V nynějším řízení tak není bez významu, že žalobkyní kritizované rozhodnutí, jež vedlo ke změně rozhodovací praxe v její neprospěch, byl nález Ústavního soudu, který (v otázce náhrady nemajetkové újmy) překonal dosavadní judikatorní praxi s výslovným závěrem, že „vyhovění ústavní stížnosti stěžovatelky nebude pro vedlejší účastnici jako právnickou osobu znamenat nepřiměřenou tvrdost“ (viz bod 53 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 31.
8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15).
9. Výše uvedené se v poměrech projednávané věci promítne tak, že změna ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, v průběhu řízení není sama o sobě nesprávným úředním postupem, dojde-li k ní způsobem předpokládaným zákonem a vede-li k odůvodněnému překlenutí právního závěru, který má být nadále pokládán za nesprávný. Jestliže aplikace nově ustaveného právního názoru má vést k nepřiměřené tvrdosti pro účastníka, jemuž je k neprospěchu (třeba i proto, že řízení trvalo delší dobu, takže žalované má být uložena i povinnost zaplatit úrok z prodlení za celý tento čas), má se tato okolnost posoudit v rámci řízení, v němž se má změna judikaturní praxe odrazit s výsledkem, že zcela výjimečně nebude nově ustavený právní názor zcela nebo zčásti aplikován. Úvahu, zda je či není důvod pro takový postup, nelze uskutečnit jinde než v řízení, v němž má být nový právní názor aplikován, a s výsledkem, jenž se promítne do meritorního rozhodnutí. Tato úvaha naopak není na místě v nynějším řízení, protože soud rozhodující o požadavku účastníka původního meritorního řízení na náhradu škody způsobené údajně nesprávným úředním postupem majícím původ ve změně rozhodovací praxe, jež se promítla do pro žalovanou nepříznivého rozhodnutí, není povolán k meritornímu přezkumu pravomocného rozhodnutí, jež nebylo v předepsaném řízení zrušeno (§ 7 a násl. OdpŠk), když tuto zápověď nelze obejít ani tím, že dojde k přezkumu potenciální nesprávnosti procesního postupu a právních úvah nalézacího soudu, jež vyústily ve vydání možná nesprávného pravomocného a nezrušeného rozhodnutí (srovnej s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 336/2021, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5223/2014). Jestliže tedy odvolací soud shledal, že požadavek žalobkyně na náhradu škody ve výši 3 976 871 Kč není na místě shledat důvodným, je jeho úsudek v tomto konečném závěru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jinými slovy samotná změna ustálené judikaturní praxe se promítá do meritorního rozhodnutí, jež tuto změnu reflektuje. Není-li toto rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost, nelze žalované (státu) klást k tíži, že výsledek posuzovaného řízení právě pro změnu této praxe nevyzněl (nebo později nevyzní) ve prospěch žalobkyně. Opačný závěr by vedl ke zjevně neudržitelnému úsudku, že stát je povinen sanovat meritorní neúspěch účastníka, k němuž došlo (nebo potenciálně dojde) proto, že se změnila rozhodovací praxe soudů.
10. K námitce žalobkyně týkající se nedostatku příčinné souvislosti tedy lze dodat, že není-li samotné meritorní rozhodnutí založené na změněné praxi důvodem k sanaci meritorního neúspěchu žalobkyně, obstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož důvodem, pro který případně má žalobkyně plnit, co jí bylo meritorním rozhodnutím uloženo, není změna judikaturní praxe, ale pouze hmotněprávní skutečnost, pro kterou jí povinnost plynoucí z jinak vyloženého hmotného práva byla meritorním rozhodnutím uložena.
11. Dále se podle žalobkyně Krajský soud v Brně nedostatečně zabýval námitkami vznesenými v odvolání, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud však v odstavcích 19 až 25 dovoláním napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč přijal úsudek o absenci příčinné souvislosti mezi údajnou újmou žalobkyně a změnou ustálené rozhodovací praxe s tím, že příčinou, proč žalobkyni byla uložena povinnost k zaplacení částky 3 976 871 Kč, nebyla změna rozhodovací praxe, ale fakt, že na straně H. H. vznikl pracovní poměr na dobu neurčitou, což bylo důvodem pro založení povinnosti žalobkyně k zaplacení této úhrnné částky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Ani tato námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání nezakládá.
12. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení jak odvolacího, tak před soudem prvního stupně. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobců odmítl jako objektivně nepřípustné.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu