USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně SERDŽO s.r.o., identifikační číslo osoby 27334112, se sídlem v České Kamenici, Dukelských hrdinů 393, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 193/20, o náhradu škody ve výši 17 584 285,91 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 870 450,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 65/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2024, č. j. 36 Co 142/2024-356, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhala celkem šesti peněžitých nároků na náhradu škody v celkové výši 17 584 285,91 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s vydáním dvou nezákonných rozhodnutí (rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19. 8. 2015, č. j. 151/UPS/2015-5, JID109034/2015/KÚÚK/Doč, a rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 23. 12. 2015, č. j. MMR-37132/2015-83/2812) ve spojení s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, jenž žalobkyni vydal stavební povolení na změnu stavby před dokončením a přístavbu rodinného domu na pozemku parc.
č. 199, st. parc. č. 544, v k. ú. Česká Kamenice – dále jen „stavba“, přestože stavební povolení nebylo v souladu s územně plánovací dokumentací. Změna stavby se týkala zřízení provozovny malování skla včetně vypalovacích pecí. Peněžité žalobní požadavky z titulu náhrady hmotné škody žalobkyně odůvodnila jednak marnými investicemi do výstavby a zkušebního provozu dílny na malování skla, které zbytečně vynaložila, a dále jako ušlý zisk za období od ledna 2016 do poloviny května 2018 ve výši 15 848 023,50 Kč, o který přišla tím, že nemohla realizovat dohody o dodání zboží v celkovém objemu 92 000 000 Kč, které uzavřela v letech 2015 a 2016 s obchodními partnery WORLDWIDE EXPORT-IMPORT LTD., Sergo Mineli LTD, Prague Co., Union Glass s.r.o.
a BAROK KRIS.ZUC.TE.IN.NAK.SAN.VE TIC.LTD.STI. Dále žalobkyně požadovala zaplacení relutární náhrady 11 870 450,30 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřeně dlouhým správním řízením (o žádosti žalobkyně o vydání stavebního povolení na změnu stavby), které probíhalo v době od 14. 4. 2014 do 25. 11. 2019 a ve kterém pociťovala újmu z obavy o jeho výsledek.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 40 C 65/2020-286, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu škody částku 19 248 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 1. 2018 do zaplacení (výrok I). Žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala z téhož titulu zaplacení částky 17 565 010,91 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 1. 2018 do zaplacení zamítl (výrok II). Dále konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení o vydání stavebního povolení na základě žádosti žalobkyně ze dne 14. 4. 2014 vedeného u Městského úřadu Kamenice, Krajského úřadu Ústeckého kraje, Ministerstva pro místní rozvoj a Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 59/2016 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských svobod a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok III), v části, v níž se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 870 450,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 1. 2018 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok V), že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI) a že žalobkyně je povinna zaplatit na účet České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VII).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 7. 2024, č. j. 36 Co 142/2024-356, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žaloba se co do částky 19 248 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2018 do zaplacení zamítá, jinak jej ve výrocích II, III, IV a VII potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podstatou argumentace žalobkyně je, že ke všem škodám, jež žalobkyně požaduje nahradit (náhrada škody odpovídající marně vynaloženým mzdovým nákladům ve výši 665 193 Kč, náhrada škody spočívající v nákladech vynaložených na úpravu stavby ve výši 853 485,44 Kč, náklady za vyhotovení protokolu za měření emisí v částce 5 990 Kč a protokolu o měření hluku ve výši 9 922 Kč, marně vynaložené náklady spočívající v nákupu materiálu, který již žalobkyně nemohla využít ve výši 198 525,97 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů právního zastoupení na obranu proti nezákonnému rozhodnutí ve výši 3 146 Kč, a ušlý zisk ve výši 15 848 023,50 Kč) došlo následkem vydání rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19.
8. 2015, č. j. 151/UPS/2015-5, JID109034/2015/KÚÚK/Doč, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Městského úřadu Česká Kamenice ze dne 21. 5. 2014 o vydání stavebního povolení, na jehož základě žalobkyně provozovala svou malírnu a vypalovnu skla. Předmětné rozhodnutí Krajského úřadu, jakož i rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 23. 12. 2015, č. j. MMR-37132/2015-83/2812, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně, přitom byla pro nezákonnost zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.
8. 2017, č. j. 15 A 59/2016-78.
6. Klade-li však žalobkyně otázku, „zda v případě, kdy vlivem nezákonného rozhodnutí správního orgánu dojde ke zrušení již dříve vydaného a pravomocného stavebního povolení, na jehož základě stavebník v dobré víře jednal, může stavebníkovi v příčinné souvislosti se zrušením takového stavebního povolení vzniknout škoda i přesto, že správní řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, není v době vzniku škody ukončeno pravomocným rozhodnutím?“, pomíjí, že odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že „uzavření pracovních smluv na delší, než dočasně povolený zkušební provoz bylo zcela autonomním podnikatelským rozhodnutím žalobkyně, a ani jejich tvrzená nadbytečnost po ukončení zkušebního provozu s nezákonnými rozhodnutími nesouvisí. Tento závěr plně koresponduje i s ostatními uplatněnými mzdovými nároky, které vznikly zaměstnancům žalobkyně na základě smluv uzavřených dlouho před povolením zkušebního provozu i před zahájením stavebního řízení, kterým se žalobkyně snažila legalizovat nepovolenou provozní činnost (bod 9). Provozní činnost v dosud nezkolaudovaných stavebních úpravách a výrobních zařízeních mohla dočasně a zkušebně vykonávat jen 15 dní v březnu 2015 a v období tří měsíců od září 2015 do listopadu 2015 (bod 10 a 14). Uzavíráním pracovních smluv se zaměstnanci, jejichž pracovní závazky souvisely s dosud nepovoleným provozem, žalobkyně zajišťovala chod nelegálního provozu, tedy se dopouštěla deliktního jednání, za které byla i sankcionována (bod 9). V době uzavírání smluv neměla objektivní důvod předpokládat, že po uplynutí časově jednoznačně vymezeného zkušebního provozu bude moci v provozní činnosti legálně pokračovat. Navíc pokud mzdové nároky zaměstnancům vznikly v souvislosti s odvedenou prací, pak je nelze považovat za marně vynaložené v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, a to bez ohledu na to, zda byla firma v zisku či nikoli (neziskovost, ať již účetní jako důsledek daňové optimalizace či faktická, není ve společnostech výjimečnou situací). Pokud se však rozhodla žalobkyně tyto pracovníky zaměstnat bez ohledu na možný výkon práce (bez ohledu na možnost přidělení práce v legálním provozu), pak šlo o její podnikatelské riziko“.
7. K tomu odvolací soud dále dodal, že „nerelevantní, nevěrohodná a vnitřně rozporná je rovněž odvolací argumentace žalobkyně, že měla plnou důvěru ve správnost rozhodnutí stavebního úřadu, a proto uzavírala smluvní kontrakty i v době dosud trvale nepovoleného (nelegalizovaného) výrobního provozu (tj. v době objektivní nemožnosti plnění) a snažila se udržet zaměstnance i navzdory zrušujícím rozhodnutím. Tato tvrzení, kterými odůvodňuje i zjevně nadsazené nároky na odškodnění nemajetkové újmy jsou v rozporu s jejím faktickým jednáním, když navzdory proklamované důvěře ve správnost stavebního povolení sama odstranila provozní zařízení a stavební úpravy ještě před rozhodnutím soudu, resp. novým rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj, rovněž nekorespondují s jejími argumentačními východisky, kterými odůvodňuje nutnost likvidace provozu i nakoupeného výrobního materiálu.“
8. Odvolací soud tedy mimo jiné dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně zřídila a posléze provozovala malírnu a vypalovnu skla svévolně, bez ohledu na aktuální stav, průběh a eventuální výsledek řízení o vydání stavebního povolení, dokonce ještě předtím, než bylo stavební řízení zahájeno. Proto shledal, že není dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími na straně jedné a požadavky žalobkyně na náhradu škody vůči žalované na straně druhé.
9. Za takových okolností se tato žalobkyní položená právní otázka míjí se skutkovými závěry a s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku a nezakládá přípustnost dovolání, neboť spočívá na nepřípustném zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř., či také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024, ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022, ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1207/2022, či ze dne 15. 6.2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022). Závěr odvolacího soudu, že pokud bylo nezákonné rozhodnutí představováno rozhodnutím o zrušení vydaného stavebního povolení, pak byl za daných skutkových okolností a vzhledem ke konstrukci vznesených nároků na náhradu škody pro závěr o existenci příčinné souvislosti významný výsledek dalšího průběhu řízení (body 41 a 42 rozsudku odvolacího soudu), je současně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021).
10. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné za situace, kdy na jedné straně odkazuje na skutkovou a právní argumentaci soudu prvního stupně a na druhé straně zamítne žalobu i v té části, v níž ji soud prvního stupně shledal důvodnou (viz bod 3.2.3 dovolání). Soud prvního stupně žalobu zamítl, s výjimkou požadavku žalobkyně na náhradu části vyplacených mezd v celkové výši 19 248 Kč u zaměstnankyň L. N. za období od prosince 2015 do března 2016 ve výši 16 350 Kč a M.
Č. za období prosinec 2015 a leden 2016 ve výši 2 898 Kč. Odvolací soud ovšem pokládal za nedůvodnou žalobu i v této části, a to s ohledem na výše uvedenou argumentaci o celkové absenci příčinné souvislosti mezi konáním žalobkyně a průběhem a výsledkem správního řízení (viz odstavce 44 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odkazuje-li odvolací soud v odstavci 43 na v obecné rovině správné skutkové a právní úsudky soudu prvního stupně, avšak v následujícím textu se vůči jednomu z dílčích úsudků vymezuje (zejména odstavec 44 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nelze takové vyjádření pokládat za vnitřní rozpor v rámci odůvodnění, ale je na místě je vyložit tak, že v této dílčí části se odvolací soud od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně odchyluje.
Ani tato výtka tedy nekoresponduje s obsahem odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, a proto rovněž přípustnost dovolání nezakládá. Pouhý nesouhlas žalobkyně se skutkovými závěry odvolacího soudu přípustnost dovolání rovněž neodůvodňuje, když jak již bylo uvedeno výše, dovolací řízení zásadně není určeno k přezkumu skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1504/2019, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016, a ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
11. Klade-li pak žalobkyně otázky, zda „je podmínkou vzniku škody v podobě marně vynaložených nákladů na stavební práce, jejichž účelem je vznik provozovny k výkonu podnikatelské činnosti, nedosažení zisku z výkonu podnikatelské činnosti v provozovně vzniklé stavebními pracemi, resp. zda v případě, kdy podnikatel dosáhne zisku z podnikatelské činnosti v provozovně vzniklé provedením stavebních prací, nemůže nárokovat škodu, která mu vznikne odstraněním stavebních prací v důsledku nezákonného rozhodnutí správního orgánu (v nyní řešeném případě v důsledku nezákonného rozhodnutí, kterým bylo zrušeno stavební povolení provozovny)?“, „zda veškeré náklady na stavební práce (v nyní řešeném případě na stavební úpravy rodinného domu), které vynaložil stavebník na základě platného a pravomocného stavebního povolení, které bylo následně zrušeno nezákonným rozhodnutím, pokládat za nikoliv marně vynaložené v případě, pokud se byť jen část těchto nákladů týkala stavebních prací, které byly stavebníkovi povoleny v opakovaném stavebním řízení?“ a „jak má soud postupovat v případě, že poškození není s to oddělit náklady spojené s realizací svého podnikatelského záměru, které byly následně nezákonným rozhodnutím zmařeny, od zbylých nákladů vynaložených na stavbu rodinného domu (tedy není s to určit výši marně vynaložených nákladů?“, opět pomíjí, že odvolací soud mimo jiné dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně zřídila a posléze provozovala malírnu a vypalovnu skla svévolně, bez ohledu na aktuální stav, průběh a eventuální výsledek řízení o vydání stavebního povolení, dokonce ještě předtím, než bylo správní řízení zahájeno.
Proto shledal, že není dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími na straně jedné a požadavky žalobkyně vůči žalované na straně druhé. Pakliže obstál závěr o absenci příčinné souvislosti, nemůže přípustnost dovolání založit otázka vzniku škody.
12. Z týchž důvodů je na místě pokládat za přípustnost dovolání nezakládající dovolatelkou formulované právní otázky, zda „je zajišťování podkladů nutných pro kolaudaci provozovny podnikatele vždy jeho podnikatelským rizikem, které mu nelze kompenzovat, nebo lze náklady na zajištění takových podkladů pokládat za marně vynaložené náklady poté, kdy nezákonným rozhodnutím správního orgánu dojde k nemožnosti kolaudaci provozovny dokončit, a tedy se lze ze strany podnikatele domáhat jejich náhrady coby majetkové újmy?“; „jaký je standard prokazování majetkové škody způsobené nezákonným rozhodnutím správního orgánu?“; „stačí podnikateli v rámci dokazování ušlého zisku v případě, že nezákonným rozhodnutím správních orgánů dojde ke zmaření podnikatelského záměru podnikatele nemožností zahájit (běžný) provoz své provozovny, prokázání „pravidelného běhu věcí“ to, že podnikatel již v průběhu zkušebního provozu své provozovny dosáhnul zisku a že měl již v době vydání nezákonných rozhodnutí správních orgánů zajištěny všechny podmínky k běžnému provozu, vyjma těch, jejichž vydání nezákonných rozhodnutí znemožnilo – totiž vydání kolaudačního souhlasu?“; „lze z kupních smluv uzavřených žalobcem v průběhu roku 2015, jejichž předmětem byly dodávky malovaného skla v letech 2015 a 2016, a z jejich následného vypovězení v roce 2016, usuzovat, že žalobce vůbec nemohl počítat se zisky z prodeje malovaného skla v roce 2016 za obvyklého běhu věcí, ačkoliv žalobce dosahoval zisku již v průběhu roku 2015, kdy již z některých kupních smluv plnil?“; „brání žalobci v uplatnění nároku na ušlý zisk za rok 2016, na který měl smluvně zajištěný odbyt a současně měl zajištěny všechny podmínky k běžnému provozu, vyjma těch, jejichž vydání nezákonných rozhodnutí znemožnilo, to, že již na počátku roku 2016 nesvědčila stavebnímu povolení presumpce správnosti veřejnoprávního aktu a dále, že v červenci roku 2016 sám žalobce demontoval vybavení malírny, pokud nezákonná rozhodnutí správní soud následně zrušil?“ a „lze pokládat veškeré vynaložené mzdové náklady za podnikatelské riziko žalobce i přesto, že se žalobce domáhá náhrady pouze té části jím vynaložených mzdových nákladů, které se týkají období, ve kterém tyto náklady prokazatelně byly zmařeny v důsledku nezákonného rozhodnutí správních orgánů?“.
13. Žalobkyně také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že adekvátním zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením je v dané věci konstatování porušení práva. Dle žalobkyně se odvolací soud při řešení otázky, zda „je přiznání jediného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva dostačující, pokud soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení ve sporu proti státu zjistí, že v průběhu posuzovaného přezkumného řízení dojde k zásadní změně ve významu předmětu řízení pro poškozeného, takže se ze zásadního významu pro poškozeného stane význam nicotný?“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
14. Dovolací soud konstantně vychází z toho, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše i formy přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou formou nebo částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V souzeném případě nejsou tyto předpoklady přezkumu přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění naplněny, neboť odvolací soud považoval za adekvátní formu kompenzace toliko konstatování porušení práva, a to v situaci, kdy tento závěr není zjevně nepřiměřený zjištěným okolnostem případu.
15. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené peněžité zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk. V tomto ohledu je nutné přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný) – k tomu srov. zejména část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, a ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11).
16. Z uvedeného je zřejmé, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je namístě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, a ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98).
17. Jinými slovy řečeno, samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný či pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017).
18. V souzeném případě k tomu odvolací soud uvedl, že „důvodem pro poskytnutí konstatování déle trvajícího řízení, jako adekvátní formy odškodnění žalobkyní vymezeného období nejistoty (od 14. 5. 2014 do 25. 11. 2019) tak byla zejména skutečnost, že v převážné části tohoto posuzovaného období (čítající dobu v délce 4 let a 5 měsíců) byla presumovaná existence nejistoty (imateriální újmy) téměř vyloučena (vyvrácena), a to nejen v prvním roce do zahájení přezkumného řízení, ale i v období od druhé poloviny roku 2016, kdy se žalobkyně rozhodla rozšířený provoz nelegalizovat, dále již neprovozovat a původně povolené stavební úpravy nekolaudovat, a přistoupila proto k jejich trvalému odstranění. Příčina obav o výsledek řízení (nemožnost realizovat provozní činnost), které měly být jako psychické útrapy odškodňovány, tak přestala objektivně existovat.“ Odvolací soud tedy (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že „v posuzovaném období byl význam řízení pro žalobkyni nicotný, a tedy postačující formou satisfakce imateriální újmy je konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době.“, a jeho rozhodnutí je v této otázce v souladu, a nikoliv v rozporu, s uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
19. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu