USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 184 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 17/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 91 Co 262/2024-154, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 184 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 12. 2023 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 289/2014 v době od 5. 5. 2022 do jeho skončení, když za délku trvání tohoto řízení spadající do doby od 12. 11. 2014 do 4. 5. 2022 již žalobce odškodněn byl, a to v řízení, jež bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeno pod sp. zn. 19 C 37/2020.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 47 C 17/2024-101, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 14 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 12. 2023 do zaplacení (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 170 000 Kč s příslušenstvím, jakož i úrokem z prodlení z částky 14 000 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do 22. 12. 2023 žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 12. 2023 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a v zamítavém výroku II jako věcně správný
potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku I a potvrzen v zamítavém výroku II, a to co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a s ním spojeného snížení základní částky finančního zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu vyčíslené za celou délku nyní odškodňované fáze posuzovaného řízení o 10 %, tedy i za dobu od 5. 5. 2022 do 15. 8. 2023, kdy odvolací soud tento význam zhodnotil jako standardní, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Nejvyšší soud předně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v daném případě nestalo.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24).
9. Uvedené snížení základní částky, k němuž po zhodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce odvolací soud přistoupil, přitom odráží skutečnost, že zatímco význam posuzovaného řízení pro žalobce byl dle závěru odvolacího soudu v době od 5. 5. 2022 do 15. 8. 2023 standardní, v době od 16. 8. 2023 do 7. 11. 2023 byl již zcela nulový (viz body 30 a 31 odůvodnění napadeného rozsudku). Postup odvolacího soudu, kterým namísto přiznání nesnížené základní částky ve vztahu k prvnímu časovému intervalu a nepřiznání žádného odškodnění za další časový úsek zvolil výše zmíněný odpočet dopadající na celou odškodňovanou dobu, který současně zohledňuje poměr délek obou těchto období (a to zjevně nikoliv v žalobcův neprospěch), se tak současně nikterak neprotiví ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle které význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, publikovaný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, nebo ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023), přičemž při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, a ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19).
10. Namítá-li žalobce, že ani v době od 16. 8. 2023 nebyl význam posuzovaného řízení pro něj nulový, neboť i v této době trpěl odškodnitelnou nejistotou vztahující se k výsledku tohoto řízení (při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11), činí tak v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, v souladu s nímž posuzované řízení ve vztahu k žalobci pravomocně skončilo dne 15.
8. 2023, přičemž po tomto datu již bylo rozhodováno pouze o výši (nikoliv základu) povinnosti druhé procesní strany k náhradě nákladů řízení placených státem, pročež se tento další průběh řízení žalobcova právního postavení nijak nedotýkal. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Za daného skutkového stavu přitom uvedený závěr odvolacího soudu současně plně konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, v souladu s níž se odškodnění, které je předmětem tohoto řízení, poskytuje právě za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, přičemž platí, že dané kritérium postihuje vše, co bylo pro účastníka dotčeného řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, ze dne 16.
8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24, nebo ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 102/2025).
11. Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka údajného soudního aktivismu, kterého se měl odvolací soud dopustit svým závěrem o nulovém významu posuzovaného řízení pro žalobce v jeho finální fázi, čímž se měl současně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, ze dne 20. 10.2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5091/2017. Dospěl-li odvolací soud k uvedenému závěru na podkladě zjištění plynoucích z obsahu soudního spisu, jenž se k posuzovanému řízení vztahoval, pak se od konstantní judikatury dovolacího soudu neodchýlil, nýbrž v souladu s ní pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, publikovaný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, jenž byl publikován pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24).
12. Ani otázka stanovení celkové délky posuzovaného řízení, resp. jejího konce, kterou měl odvolací soud vyřešit nesprávně, pokud závěr řízení vztáhl ke dni 7. 11. 2023, kdy Okresní soud v Příbrami vydal poslední rozhodnutí, jímž rozhodl o povinnosti subjektu, který v posuzovaném řízení vystupoval v procesním postavení žalobce, k náhradě nákladů řízení vzniklých státu, a nikoliv až ke dni 8. 12. 2023, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, čímž se měl současně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3971/2013, přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Obstál-li výše uvedený závěr odvolacího soudu, že žalobce nebyl od 16. 8. 2023 v žádné nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení, pročež mu v této době již žádná odškodnitelná nemajetková újma vyvolaná délkou tohoto řízení nevznikala, nemohlo by se totiž ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení v jeho poměrech nijak pozitivně projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
13. Závěr o nepřípustnosti podaného dovolání z pohledu aplikace § 237 o. s. ř. dopadá i na otázku namítaného opomenutí důkazů vážících se k existenci a průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 121/2021, v němž byl projednáván spor o vydání bezdůvodného obohacení představovaného zaplacenou náhradou nákladů řízení, jehož vznik měl být vyvolán posuzovaným řízením a měl tak dle žalobcova přesvědčení zvyšovat jeho význam (žalobce uvedený procesní postup odvolacího soudu považoval za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01, ze dne 24.2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, a ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08). Tzv. opomenutý důkaz totiž představuje důkazní návrh, který soud neprovedl, aniž ve svém rozhodnutí řádně vyložil, z jakého důvodu tak učinil, případně jej provedl, ale ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu k němu nepřihlížel (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3053/2024, a dále nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Odvolací soud se však ve shodě se soudem prvního stupně uvedeným důkazním návrhem zabýval, přičemž uvedl důvod, pro který jej neprovedl, konstatoval-li jeho nadbytečnost danou tím, že uvedeným návrhem prokazované skutečnosti význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nezvyšují (viz bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 19 odůvodnění napadeného rozsudku). O opomenutý důkaz ve smyslu zmíněné ustálené judikatury dovolacího soudu se tudíž nejedná.
14. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka vztahující se k hodnocení kritéria postupu rozhodujícího orgánu v posuzovaném řízení, jež nezohlednilo tvrzený vadný postup soudkyně, která v tomto řízení věc projednávala v prvním stupni, a následně mělo vést k nesprávnému posouzení instančnosti řízení (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a dále od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
15. Odvolací soud se v souvislosti s řešením uvedené otázky především neodchýlil od těch závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu, které ke vztahu kritéria složitosti řízení na straně jedné a postupu orgánu veřejné moci na straně druhé uvádějí, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (vedle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“ viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která nepodléhají dovolacímu přezkumu (viz výše zmíněný § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), se totiž nepodává, že by rozhodnutí soudů vydaná v posuzovaném řízení byla rušena právě z výše uvedených kvalifikovaných důvodů, přičemž v době po 5.
5. 2022 nebyly v tomto řízení zjištěny ani žádné průtahy či jiná závažná pochybení soudu (průtahy zjištěné v době před 5. 5. 2022, za kterou již žalobce odškodněn byl, přitom byly do výpočtu celkové výše zadostiučinění za celé posuzované řízení příslušným navýšením základní částky odškodnění promítnuty). Z obdobných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, který cílí na situaci, kdy dochází k tzv. soudnímu ping-pongu, k němuž v posuzovaném případě podle skutkových závěrů odvolacího soudu rovněž nedošlo.
16. S tím související otázku víceinstančnosti posuzovaného řízení a jeho složitosti odvolací soud vyřešil rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle které řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. S rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, totiž přirozeně narůstá délka řízení, a to bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků (srov. část IV. Stanoviska, jakož i dovolatelem poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Námitka, v souladu s níž měl odvolací soud využití opravných prostředků přičítat žalobci jako úspěšnému uplatňovateli práva k tíži, se přitom s odůvodněním napadeného rozsudku rozchází, neboť odvolací soud vedení posuzovaného řízení před více instancemi zohlednil pouze snížením základní částky odškodnění v rámci hodnocení kritéria složitosti věci, pro kritérium jednání žalobce však k obdobné úpravě nepřistoupil (viz bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s bodem 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jeho závěr je tak ve shodě např. i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2601/2021, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2649/19, a ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2398/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3179/22.
17. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani stran otázky valorizace výše základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určených ve Stanovisku, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně společnosti, s tím, že nezohledněním uvedených skutečností se měl napadený rozsudek odvolacího soudu ocitnout v rozporu s judikaturou Ústavního soudu představovanou nálezem ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, či ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004.
18. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice a inflaci, se Nejvyšší soud ve své judikatuře vyjádřil již opakovaně. Uvedl přitom, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26.
2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobný závěr zaujal i ve vztahu k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho zdůraznil, že z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než nezbytných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, přičemž tomuto požadavku uvedené finanční rozpětí stále vyhovuje.
Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, a zejména pak rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, a to na podkladě analýzy aktuální rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (zahrnující též porovnání výše částek, které byly tímto soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v jeho nejnovějších rozhodnutích poškozeným přiznány), že i nadále není dán důvod k paušální valorizaci uvedených částek přistupovat.
19. Tento postoj dovolacího soudu je též ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Zadostiučinění v celkové výši 96 000 Kč, jehož se žalobci na odškodnění nemajetkové újmy utrpěné délkou posuzovaného řízení (spolu s vyplaceným zadostiučiněním za první část tohoto řízení) celkově dostalo, přitom z uvedeného požadavku přiměřenosti (odrážející zjištěné okolnosti případu) nijak zjevně nevybočuje. Tím spíše tedy není dán důvod proto, aby další navýšení tohoto zadostiučinění bez dalšího vycházelo pouze z prostého matematického výpočtu sledujícího toliko vývoj vybraných ekonomických parametrů, které žalobce v dovolání prosazuje.
20. Z popsaných důvodů tedy dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemůže být ani v rozporu s dovolatelem citovanými závěry týkajícími se principu proporcionality a obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to náhradě škody na zdraví, ani s citovanými závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. Obdobně se odvolací soud svým právním posouzením nemohl odchýlit ani od dalšího dovolatelem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, který se taktéž věnuje odlišnému typu nároku představovanému odškodněním za nezákonné trestní stíhání, a jeho závěry tudíž nejsou na danou věc aplikovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3462/2024, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2962/2024). Poukazoval-li dovolatel na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaného pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak ani ty na danou věc nedopadají, neboť se týkají náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
21. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu