ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce F. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 15 824 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 6/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, č. j. 14 Co 99/2024-162, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, č. j. 14 Co 99/2024-162, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2023, č. j. 20 C 6/2023-138, potvrzen v zamítavém výroku o věci samé co do částky 1 692 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 10. 1. 2023 do zaplacení, a dále ve výrocích II a III o nákladech řízení zrušuje, a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 20 C 6/2023-138, zastavil řízení o požadavku žalobce na zaplacení částky 176 000 Kč (výrok I) a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 47 501,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 176 000 Kč od 10. 1. 2023 do 1. 2. 2023 (výrok II), přičemž v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 14 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 10. 1. 2022 do zaplacení, jakož i částky 1 776 498,50 Kč s úrokem z prodlení od 10. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 223 501,50 Kč za dobu od 10. 1. 2022 do 9. 1. 2023, žalobu zamítl (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který po částečném zpětvzetí žaloby o částku 176 000 Kč (na něž soud prvního stupně reagoval výrokem I svého rozsudku) zněl na zaplacení částky 15 824 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 10. 1. 2022 do zaplacení, jakož i na zaplacení úroku z prodlení z částky 176 000 Kč za dobu od 10. 1. 2022 do 1. 2. 2023, kdy žalobce tuto částku od žalované obdržel. Uvedená částka sestávala jednak z částky 1 824 000 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 60/2007, jehož předmětem byl nárok na zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s příslušenstvím uplatněný vůči žalobci (dále též jen „posuzované řízení“), jednak z částky 14 000 000 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení tím, že v rámci insolvenčního řízení, v němž bylo povoleno žalobcovo oddlužení, došlo k prodeji jeho rekreačního střediska nacházejícího se v obci XY, okres XY, v němž žalobce realizoval svou podnikatelskou činnost. Poté, co žalobce dne 6. 1. 2023 uvedené nároky předběžně uplatnil u žalované, žalovaná mu zaplatila výše zmíněnou částku 176 000 Kč připadající na náhradu utrpěné nemajetkové újmy, o níž pak žalobce svůj žalobní požadavek omezil.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování, tento soud podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. V této souvislosti zejména zjistil, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 6. 4. 2007 kdy Stavební společnost Chomutov s. r. o. (dále jen „stavební společnost“) podala ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) žalobu proti zdejšímu žalobci (v posuzovaném řízení tedy vystupujícímu v pozici žalovaného, nicméně v dalším odůvodnění tohoto rozhodnutí nadále označovaného za žalobce) znějící na zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,05 % denně od 15.
11. 2005 do zaplacení, jež představovala neuhrazenou část ceny stavebních prací provedených na základě uzavřené smlouvy o dílo na žalobcově nemovitosti. Poté co tato žaloba, jež byla u krajského soudu vedena pod sp. zn. 48 Cm 60/2007, byla žalobci dne 27. 4. 2007 doručena, a to spolu s vydaným platebním rozkazem, a co žalobce dne 10. 5. 2007 podal proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, který dne 30. 5. 2007 též odůvodnil, krajský soud nařídil dne 8. 10. 2007 jednání na den 19. 3. 2008, kdy se toto jednání též konalo, načež bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví.
Tento znalecký posudek byl soudu doručen dne 11. 11. 2008 a poté následovala opakovaná vyjádření účastníků řízení k tomuto posudku, jakož i jejich další návrhy na doplnění dokazování. V závěru jednání, které se před krajským soudem konalo dne 29. 7. 2010, byl pak vyhlášen v pořadí první rozsudek, jímž bylo žalobě vyhověno. K odvolání žalobce následně ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“), který při jednání konaném dne 2. 2. 2011 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť vrchní soud dospěl k odlišného skutkovému závěru a v návaznosti na to i k jinému právnímu posouzení věci.
Další jednání v předmětné věci se u krajského soudu konala ve dnech 16. 11. 2011 a 15. 2. 2012, kdy byl vyhlášen další rozsudek, jímž bylo žalobě opět vyhověno. I tento rozsudek napadl žalobce odvoláním, načež vrchní soud jej při jednání konaném dne 24. 10. 2012 taktéž zrušil, neboť krajský soud řízení zatížil vadou spočívající v absenci poučení stran sporu vycházejícího z § 118a občanského soudního řádu. Krajský soud pak nařídil jednání na den 13. 3. 2013, následně jej však odročil na neurčito za účelem podání znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem z oboru stavebnictví, který mu byl doručen dne 5.
9. 2013. Poté, co vrchní soud rozhodl dne 21. 2. 2014 o odvolání znaleckého ústavu podaném proti usnesení krajského soudu o jeho odměně (jež vrchní soud změnil), krajský soud nařídil dne 13. 5. 2014 jednání na den 1. 10. 2014, které následně odročil na 11. 2. 2015, přičemž dne 12. 11. 2014 ustanovil znalce k podání revizního znaleckého posudku. Nařízené jednání se tedy nekonalo s tím, že další termín jednání soud stanovil po obdržení zpracovaného znaleckého posudku na den 1.
10. 2015. Toto jednání se
konalo, stejně jako následná jednání konaná ve dnech 15. 10. 2015 a 9. 12. 2015, kdy krajský soud vyhlásil svůj v pořadí třetí rozsudek ve věci, kterým žalobu z důvodu její předčasnosti zamítl. Následovala odvolání obou stran sporu, o nichž vrchní soud rozhodl dne 26. 10. 2016 (poté, co odvolací jednání nařízené na den 24. 8. 2016 odročil k žádosti účastníků řízení odůvodněné snahou o smírné řešení sporu) tak, že napadené rozhodnutí pro nerespektování jeho závazného právního názoru vysloveného v předchozích zrušujících rozhodnutích zrušil a věc opět vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud poté nařídil jednání na den 2. 2. 2017, vzhledem k dovolání, kterým žalobce napadl naposledy zmíněné rozhodnutí vrchního soudu, se však toto jednání nekonalo. Následoval návrh stavební společnosti na nařízení předběžného opatření, který krajský soud dne 6. 3. 2017 zamítl, a dne 25. 10. 2017 Nejvyšší soud žalobcovo dovolání odmítl. Odmítnuta byla i navazující žalobcova ústavní stížnost, což se stalo usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018. Další jednání ve věci se u krajského soudu uskutečnilo dne 2.
8. 2018, přičemž k jeho následnému odročení na neurčito došlo za účelem doplnění projektové dokumentace díla ze strany stavební společnosti a následného zpracování dalšího znaleckého posudku. Po znalcem vyžádaném upřesnění zadaného znaleckého úkolu a opětovném prodloužení lhůty, jež byla pro podání znaleckého posudku stanovena, byl tento posudek krajskému soudu doručen dne 25. 2. 2020. K odvolání žalobce, které směřovalo proti rozhodnutí krajského soudu o znalcově odměně, opět rozhodoval vrchní soud, který dne 4.
5. 2020 napadené rozhodnutí zrušil, pročež krajský soud dne 24. 6. 2020 rozhodl o této odměně znovu. Toto rozhodnutí, jež žalobce taktéž napadl odvoláním, pak již v odvolacím přezkumu obstálo. Další jednání ve věci bylo nařízeno na 19. 2. 2021, kdy po provedeném dokazování bylo odročeno na 19. 3. 2021. V tento den krajský soud vyhlásil čtvrtý rozsudek ve věci, kterým žalobě v převážné části vyhověl. Vrchní soud pak k žalobcově odvolání rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, který nabyl právní moci dne 6.
2. 2022, toto rozhodnutí částečně změnil, v převážné části jej však potvrdil. V mezidobí podaný opětovný návrh stavební společnosti na nařízení předběžného opatření byl přitom dne 17. 1. 2022 odmítnut. Dne 1. 4. 2022 žalobce podal proti posledně uvedenému rozsudku vrchního soudu dovolání. Usnesením ze dne 12. 4. 2022 však soud účastníky řízení vyrozuměl o přerušení řízení, a to z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení proti žalobci.
4. Ve zmíněném insolvenčním řízení, které žalobce inicioval svým insolvenčním návrhem ze dne 4. 2. 2022, byl dne 8. 3. 2022 zjištěn žalobcův úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením. Celková výše přihlášených pohledávek činila 13 696 127,83 Kč. Usnesením ze dne 14. 7. 2022 insolvenční soud schválil žalobcovo oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, jejíž součástí jsou žalobcovy nemovité věci v hodnotě 14 000 000 Kč, jejichž původně zamýšlený prodej mimo dražbu se nezdařil, pročež bylo rozhodnuto o jejich zpeněžení ve veřejné dražbě.
5. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalobce své nároky, které jsou předmětem tohoto řízení, předběžně uplatnil u žalované dne 9. 7. 2022, v reakci na což mu žalovaná vyplatila v úvodu zmíněnou částku 176 000 Kč.
6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka posuzovaného řízení, jejíž počátek připadl ve vztahu k žalobci na den 27.
4. 2007, přičemž toto řízení není dosud skončeno a ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně tak trvalo 16 let a 6 měsíců, je vzhledem ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk nepřiměřená. Žalobci tudíž svědčí právo na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla tímto nesprávným úředním postupem soudu způsobena, a to na náhradu v podobě peněžitého zadostiučinění. Při stanovení jeho výše pak soud prvního stupně vyšel ze základní částky, kterou vzhledem k mimořádné délce posuzovaného řízení stanovil na 20 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a dále za každý další rok jeho trvání, čímž dospěl k částce 310 000 Kč. Tu poté dále upravil v závislosti na zjištěných okolnostech případu, a to v rámci hodnocení kritérií vypočtených v již zmíněném § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
Při hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení soud prvního stupně přihlédl k tomu, že jeho předmětem bylo zaplacení ceny díla spočívajícího v rekonstrukci žalobcovy nemovitosti, přičemž bylo nutné posoudit, zda došlo k dokončení díla a ke vzniku povinnosti žalobce zaplatit jeho cenu a zda toto dílo trpělo vadami, pro které žalobci vzniklo právo na slevu z jeho ceny. Dále zohlednil, že bylo prováděno rozsáhlé dokazování zahrnující vedle četných listin též vypracování čtyř znaleckých posudků, z toho jednoho revizního znaleckého posudku, soudy opakovaně rozhodovaly o odměnách znalců a vzneseny byly i dva návrhy na nařízení předběžného opatření.
Tyto skutečnosti poté soud prvního stupně vedly ke snížení základní částky o 30 % z důvodu vyšší složitosti posuzovaného řízení po stránce právní, skutkové i procesní. K dalšímu snížení, a to o 10 %, pak soud prvního stupně přistoupil s poukazem na skutečnost, že krajský i vrchní soud rozhodovaly ve věci čtyřikrát, přičemž jednou rozhodoval též Nejvyšší soud a Ústavní soud, a že dodnes probíhající dovolací řízení je přerušeno z důvodu insolvenčního řízení, jež je vedeno proti žalobci. Vzhledem k tomu, že se žalobce svým chováním na délce řízení nijak nepodílel, toto kritérium se žádnou úpravou výše základní částky odškodnění neprojevilo.
Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení však již vliv na základní výši tohoto zadostiučinění mělo, a to v podobě jejího zvýšení o 10 %, což soud prvního stupně odůvodnil opakovaným nekoncentrovaným postupem krajského soudu (projevujícím se v delších intervalech mezi nařízenými jednáními), jakož i zrušením jeho druhého a třetího rozsudku, které bylo způsobeno vadami, jimiž krajský soud posuzované řízení zatížil.
Význam posuzovaného řízení soud prvního stupně zhodnotil zpočátku jako standardní a počínaje květnem 2017 jako vyšší, pročež základní částku od uvedeného okamžiku navýšil o dalších 5 %. Přestože se nejednalo o řízení s typově zvýšeným významem a žalobce neprokázal své tvrzení, že jeho zdravotní stav byl nepříznivý, přičemž důvodem, pro který své nemovitosti, jichž se sporné dílo týkalo, nemohl údajně využívat, nebyla délka posuzovaného řízení, nýbrž vady tohoto díla a absence potřebného kolaudačního rozhodnutí, zvýšení jeho významu počínaje květnem 2017 je dle soudu prvního stupně dáno žalobcovým vyšším věkem, neboť tehdy dovršil věk 75 let.
Za prvních deset let trvání posuzovaného řízení tedy soud prvního stupně základní částku zadostiučinění celkově snížil o 30 % na konečných 126 000 Kč, a za dalších šest let a šest měsíců ji snížil o 25 % na částku 97 501,50 Kč. Součtem obou těchto položek poté dospěl k výsledné částce 223 501,50 Kč, od níž odečetl částku 176 000 Kč, kterou již žalobce od žalované obdržel, načež žalobě vyhověl co do zbývající částky 47 501,50 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení plynoucím jak z této částky, tak i z částky, kterou žalovaná žalobci uhradila, a to ode dne 10.
1. 2023, odkdy se žalovaná po uplynutí šestiměsíční lhůty počítané od předběžného uplatnění vzneseného nároku ocitla v prodlení s jejich zaplacením.
7. Za zcela nedůvodnou však soud prvního stupně označil žalobu v části, v níž žalobce požadoval též náhradu škody ve výši 14 000 000 Kč s příslušenstvím. Mezi vznikem této škody a zjištěným nesprávným úředním postupem soudů totiž není dán vztah příčinné souvislosti. Skutečnost, že je proti žalobci vedeno insolvenční řízení, v němž bylo rozhodnuto o prodeji jeho nemovitosti, nezpůsobila nepřiměřená délka posuzovaného řízení, nýbrž to, že žalobce řádně a včas nesplnil svůj dluh vůči stavební společnosti a dalším věřitelům, pročež mu vznikla povinnost zaplatit vedle dlužné jistiny též úrok z prodlení. Kromě toho zmíněná nemovitost dosud zpeněžena nebyla.
8. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III co do částky 83 998,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení změnil tak, že v této části žalobě vyhověl, jinak, tj. ve vztahu k částce 14 000 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 10. 1. 2023 do zaplacení a k částce 1 692 500 Kč s úrokem z prodlení za tutéž dobu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen.
9. Odvolací soud, který skutková zjištění soudu prvního stupně zhodnotil jako správná, pročež z nich rovněž vycházel, je po doplnění, resp. zopakování, dokazování sám dále doplnil o zjištění, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení žalobce nastaly dne 7. 2. 2022, přičemž toto řízení stále probíhá s tím, že v insolvenčním rejstříku byla dne 10. 4. 2024 zveřejněna kupní smlouva týkající se žalobcových nemovitých věcí, v souladu s níž ke vkladu vlastnického práva nového nabyvatele dojde až po uhrazení kupní ceny v plné výši.
Taktéž posuzované řízení stále probíhá, neboť žalobcovo dovolání směřující proti poslednímu rozsudku vrchního soudu dosud nebylo z důvodu trvajícího insolvenčního řízení předloženo dovolacímu soudu k rozhodnutí. K průběhu posuzovaného řízení odvolací soud dále zjistil, že krajský soud ve věci jednal též dne 27. 5. 2009, kdy provedl dokazování listinami a výslechem znalce, že jednání nařízené na 16. 11. 2011 odročil k žádosti žalobce odůvodněné jeho plánovanou operací a že jednání nařízené na 4. 12.
2020 tento soud rovněž odročil k žalobcově žádosti, jež byla tentokrát odůvodněna jeho karanténou. Odvolací soud rovněž zrekapituloval znění meritorních rozhodnutí, která byla v průběhu posuzovaného řízení vydána, přičemž uvedl, že aktuálně posledním pravomocným rozhodnutím bylo žalobci uloženo zaplatit stavební společnosti částku 2 264 282,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 30. 12. 2005 do zaplacení, jakož i náklady řízení ve výši 974 850 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 21 392,80 Kč. Žalobci byla též uložena povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu, a to částkou 75 066 Kč.
10. Za správný dále odvolací soud označil právní závěr soudu prvního stupně, podle kterého v souladu s ustanoveními OdpŠk, jež soud prvního stupně na daný případ aplikoval, žalobci vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla nesprávným úředním postupem představovaným nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, jež dosud neskončilo a v okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu tak trvalo již 17 let. Ztotožnil se též s jeho závěrem, že tuto náhradu je žalobci namístě přiznat ve finanční formě, přičemž základní částku zadostiučinění je třeba stanovit ve výši 20 000 Kč za první dva roky tohoto řízení, jakož i za každý další rok jeho trvání.
Ve shodě se soudem prvního stupně též uvedl, že se posuzované řízení vyznačovalo vyšší složitostí, a to jak skutkovou (vzhledem k povaze tvrzených skutečností, jež se odrazily v různorodosti a množství užitých důkazních prostředků zahrnujících vedle listin i několik znaleckých posudků a výslechů znalců), tak i právní (danou okruhem řešených právních otázek, jenž byl značný a komplikovaný) a procesní (související s výzvami k zaplacení soudních poplatků a záloh na zadané znalecké posudky, s rozhodováním o znalečném a žádostech o prodloužení lhůt, jež byly k podání posudků stanoveny, i s opakovaným rozhodováním na návrzích na nařízení předběžného opatření).
Tato složitost byla současně zvyšována též počtem stupňů soudní soustavy, které v řízení rozhodovaly, a to i o procesních otázkách. Odvolací soud proto stejně, jako soud prvního stupně, z tohoto důvodu základní částku zadostiučinění snížil o 30 %, přičemž instančnost řízení promítl do jejího dalšího snížení o 10 %. V případě kritéria spočívajícího v jednání poškozeného pak ani odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo možné základní částku zadostiučinění jakkoliv modifikovat. Oproti tomu postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení již dle odvolacího soudu její zvýšení odůvodňuje, a to nikoliv jen o prvostupňovým soudem vyčíslených 10 %, nýbrž o 30 %.
Důvodem je nejen soudem prvního stupně správně identifikovaná nekoncentrovanost postupu krajského soudu při nařizování a odročování jednání, ale i neefektivnost jeho postupu odrážející se v časových odstupech mezi vydanými rozhodnutími a tzv. kvalifikovaná kasace rozhodnutí, jež se váže ke třetímu rozhodnutí krajského soudu, které bylo zrušeno z důvodu nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně. K poslední úpravě základní částky zadostiučinění, a to ve smyslu jejího zvýšení, pak odvolací soud přistoupil z důvodu vyššího významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného.
Tento vyšší význam přitom spatřoval stejně, jako soud prvního stupně, v žalobcově vyšším věku, jehož dosáhl v květnu 2017, pročež mu od té doby přísluší zadostiučinění vycházející z navýšení jeho základní částky o 5 %. Další navýšení vážící se k témuž kritériu však dle odvolacího soudu žalobci přísluší i z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, na který žalobce krajský soud upozornil již dne 12. 11.
2011, což odvolací soud do
finálního odškodnění promítl zvýšením základní částky počínaje listopadem 2011 o dalších 5 %. Jiné důvody, které by význam posuzovaného řízení pro žalobce dále navyšovaly, pak ani odvolací soud neshledal, když uzavřel, že se jednalo o běžný podnikatelský spor, u kterého se zvýšený význam řízení nepředpokládá, a to bez ohledu na to, že v jeho průběhu došlo v důsledku plynutí času k navýšení kapitalizované částky připadající na úroky z prodlení, jakož i k nárůstu nákladů tohoto řízení na částku 1 071 308,80 Kč, jež byla žalobci uložena k náhradě.
Ve vztahu k úroku z prodlení, který je žalobce dle vydaných pravomocných rozhodnutí povinen stavební společnosti zaplatit, se přitom jedná o rozhodnutí deklaratorní, neboť tento nárok stavební společnosti vznikl již s počátkem žalobcova prodlení s úhradou příslušné faktury. Ani tato skutečnost proto význam posuzovaného řízení pro žalobce nezvyšuje. Tvrdil-li žalobce, že tento význam zvýšilo i to, že svou nemovitost, jíž se sporné dílo týkalo, nemohl užívat, pak odvolací soud jeho názoru rovněž nepřisvědčil, neboť užívání této nemovitosti předmětem posuzovaného řízení nebylo a nadto bylo též prokázáno, že žalobce svou nemovitost užíval.
Náhrady případné finanční ztráty, kterou žalobce nepřiměřenou délkou řízení utrpěl, se lze přitom domáhat pouze v rámci náhrady vzniklé majetkové újmy, nikoliv újmy nemajetkové.
11. Odvolací soud tedy uvedeným postupem dospěl ke konečné částce zadostiučinění ve výši 307 500 Kč, z níž po odečtení již poskytnutého plnění ve výši 176 000 Kč a prvostupňovým soudem pravomocně přiznané částky 47 501,50 Kč zbývá žalobci doplatit částku 83 998,50 Kč s příslušenstvím.
12. Požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 14 000 000 Kč pak ani dle odvolacího soudu vyhovět nelze, neboť zde není dán vztah příčinné souvislosti mezi touto škodou a nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Skutečnost, že je žalobce povinen zaplatit stavební společnosti úrok z prodlení, totiž byla vyvolána tím, že žalobce svůj závazek zaplatit této společnosti cenu díla řádně a včas nesplnil. Kromě toho odvolací soud za současného poukazu na § 1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), rovněž uzavřel, že v okamžiku, v němž o věci rozhodoval, k převodu žalobcova vlastnického práva k předmětným nemovitostem na třetí osobu dosud nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé, jakož i v nákladových výrocích II a III, napadl žalobce dovoláním.
14. Přípustnost podaného dovolání ve vztahu k nároku na náhradu utrpěné nemajetkové újmy je dle žalobce dána tím, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017, a ze dne ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 41/2012, a to při hodnocení významu posuzovaného řízení pro poškozeného, pokud nepřisvědčil názoru žalobce, že zvýšený význam může být dán i ve sporu mezi podnikateli, jestliže žalobce tvrdí a prokazuje, že tento význam zvyšuje výše v něm řešené částky a jejího příslušenství, od nichž nelze při stanovení přiměřeného zadostiučinění odhlédnout. Žalobce je v této souvislosti přesvědčen, že odvolací soud pochybil, pokud posuzované řízení považoval pouze za běžný podnikatelský spor, přestože pozdní vydání rozhodnutí v této věci mělo na žalobce jakožto drobného živnostníka velmi zásadní dopad. Jeho podnikatelská činnost totiž zcela závisela na nemovitosti, jejíž přestavba byla v posuzovaném řízení řešena, a současně došlo ke značnému nárůstu příslušenství v řízení uplatněné pohledávky, jehož výše tuto pohledávku nakonec několikanásobně přesáhla. Nesprávný úřední postup soudu v posuzovaném řízení tak vedl k faktickému konci dovolatelova podnikání.
15. Pochybení se měl odvolací soud dle žalobce dopustit i při stanovení základní výše zadostiučinění, pokud se v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), neodchýlil od zde vymezeného finančního rozpětí, byť by volba vyšší částky odpovídala požadavku na přiznání takového zadostiučinění, které by bylo přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a namísto tohoto zvolil jen „mechanický přístup“.
16. Ve vztahu k nároku na náhradu škody pak napadené rozhodnutí dle žalobce spočívá na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky, zda je újma vzniklá na žalobcově majetku v důsledku jeho neschopnosti hradit vlastní závazky v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu. Žalobce v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl nezohlednění skutečnosti, že se domáhá náhrady škody odpovídající odhadní ceně rekreačního objektu, který musel být zpeněžen v insolvenčním řízení zahájeném z důvodu žalobcovy platební neschopnosti, do níž se žalobce dostal právě v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Svůj dluh totiž mohl řádně a včas uhradit až poté, co byl v posuzovaném řízení vydán poslední rozsudek, jímž byla konečná cena díla stanovena, a tedy až po patnácti letech trvání posuzovaného řízení.
17. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, ve výše vymezeném rozsahu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.
18. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Otázka týkající se existence vztahu příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Svůj závěr o nedůvodnosti žaloby ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 14 000 000 Kč s příslušenstvím, k němuž se tato otázka vztahuje a jenž je odvozován od hodnoty nemovitých věcí, o něž měl žalobce v důsledku délky posuzovaného řízení přijít v insolvenčním řízení, totiž odvolací soud odůvodnil též závěrem, podle kterého žalobce do dne vyhlášení napadeného rozsudku své vlastnické právo ke zpeněžovaným nemovitým věcem nepozbyl, neboť s ohledem na znění § 1105 o. z. k převodu těchto věcí na třetí osobu dosud nedošlo (viz bod 95 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu však žalobce napadený rozsudek v dovolání řádně nezpochybnil (tj. v souladu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. tak, že by k němu vymezil právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem považuje za nesprávné, a současně by k této otázce též specifikoval některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.). Jestliže však obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud vznesenému nároku nevyhověl (a to i proto, že v dovolání nebyl řádně zpochybněn), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
24. Ve vztahu k uvedenému nároku tedy Nejvyšší soud žalobcovo dovolání podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
25. Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda měl odvolací soud při stanovení základní výše zadostiučinění za žalobcem utrpěnou nemajetkovou újmu vycházet z vyšší částky, než jaká plyne z finančního rozpětí určeného ve Stanovisku. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24). Takovouto zjevnou nepřiměřeností však finanční zadostiučinění, na něž odvolací soud ve světle jím zohledněných skutečností a za pomoci horní hranice intervalu vymezeného ve Stanovisku předmětný žalobcův nárok vyčíslil (tj. zadostiučinění v celkové výši 307 500 Kč) postiženo není, pročež pouhá kritika uvedené částky, na kterou se dovolatel v souvislosti s uvedenou otázkou omezil, není způsobilá přípustnost podaného dovolání založit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, a ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3643/2022).
26. Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tento procesní následek i tyto nákladové výroky jako na výroky závislé (akcesorické).
27. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k otázce zhodnocení významu posuzovaného řízení pro poškozeného, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
28. Dovolání je ve zbývajícím rozsahu též důvodné.
29. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
30. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
31. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází ze závěru, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
32. Význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, nebo ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023). Přitom platí, že dané kritérium postihuje vše, co bylo pro účastníka dotčeného řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24), a že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
33. V návaznosti na posledně uvedený závěr pak Nejvyšší soud dále judikoval, že při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného není významná pouze samotná výše pohledávky, o níž bylo řízení vedeno, ale odhlédnout nelze ani od jejího příslušenství, pokud bylo také předmětem tohoto řízení, a tím i od jeho výše, která v průběhu řízení narůstala. Je totiž třeba zohlednit, zda a popřípadě do jaké míry byla tímto příslušenstvím hodnota sporu pro poškozeného zvyšována (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Stát sice neodpovídá za majetkovou újmu dlužníka odpovídající zaplaceným úrokům z prodlení, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že dlužník svůj dluh řádně a včas nesplnil, a nikoli nesprávný úřední postup státu spočívající v nepřiměřené délce řízení, jehož byl tento úrok předmětem, v případě odškodnění nemajetkové újmy, která byla dlužníkovi způsobena nepřiměřenou délkou řízení, je ale nutné k tomuto narůstajícímu příslušenství přihlédnout, a to právě při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného, jenž se promítal do míry jeho nejistoty ohledně výsledku tohoto řízení (srov. dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2693/2024, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 3514/24).
34. Navzdory citovaným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu však odvolací soud při posouzení kritéria významu posuzovaného řízení konstatoval, že skutečnost, podle které v průběhu tohoto řízení došlo plynutím času k navýšení kapitalizované části úroků z prodlení a k nárůstu nákladů řízení nic nemění na tom, že toto řízení představovalo pouhý „běžný podnikatelský spor“ (viz bod 78 odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž povinnost platit úroky z prodlení ze řádně a včas nezaplacené zbývající části ceny díla žalobci vznikla již jeho prodlením s úhradou faktury, kterou od stavební společnosti obdržel, pročež význam posuzovaného řízení tím nebyl nijak umocněn (viz bod 82 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud v této souvislosti sice na jedné straně správně zkoumal výši nákladů řízení, o níž byl předmět posuzovaného řízení navýšen a jež odpovídala částce ?1 071 308,8?0 Kč, na straně druhé se však i přes zjištění, že předmětem řízení byl též smluvený úrok z prodlení z částky 2 264 282,10 Kč výši 0,05 % denně ode dne 15. 11. 2005 do zaplacení, jeho skutečnou a postupně narůstající výší již nezabýval, v návaznosti na což nezhodnotil, jak se jeho postupné navyšování odráželo v možné změně (zvýšení) žalobcovy nejistoty týkající se výsledku posuzovaného řízení, a to nejen vzhledem k jeho věku a zdravotnímu stavu, ale i vzhledem k jeho tvrzeným a dokládaným majetkovým poměrům a k charakteru jeho podnikání, byť se mělo jednat o skutečnosti, které ve spojení s předmětem posuzovaného řízení měly vést k definitivnímu ukončení žalobcových podnikatelských aktivit bez možnosti jejich dalšího obnovení. Právní posouzení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobce, jak se podává z napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak zůstalo v uvedeném směru neúplné, a tedy nesprávné.??????????? 35. ????????Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.
36. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v části týkající se požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 692 500 Kč s příslušenstvím,
jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 37. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. V dalším řízení proto do své úvahy o přiměřené výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce nepřiměřeně dlouhým posuzovaným řízením utrpěl, zahrne v rámci hodnocení kritéria významu tohoto řízení pro žalobce [§ 31a odst. 1 písm. e) OdpŠk] i náležitě zmapovanou změnu výše jeho předmětu způsobenou postupně narůstajícím úrokem z prodlení, načež po její konfrontaci se žalobcovými poměry zváží, zda, popřípadě jak se tato okolnost promítne do výsledného zadostiučinění. 38. O náhradě nákladů řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu