30 Cdo 772/2024

30 Cdo 772/2024-864

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 767/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 10 773 402,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 126/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 18 Co 192/2023-778, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 18 Co 192/2023-778, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 726 358 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 23. 5. 2019 do zaplacení a potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé co do částky 1 900 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 23. 5. 2019 do zaplacení, a ve výrocích II, III a IV o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 11 291 759 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a částky 29 690 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku zahájení a vedení trestního stíhání v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2012, v jehož rámci byl žalobce omezen na osobní svobodě vazbou i výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody a které skončilo zproštěním obžaloby podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Žalobce uplatnil žalobou několik nároků, z nichž po částečném zastavení řízení co do částky 17 500 000 Kč na náhradě újmy na zdraví, co do částky 4 537 709,23 Kč na náhradě škody a co do částky 68 240,57 Kč (rozdíl mezi původně žalovanými částkami ušlého výdělku a ušlým výdělkem tak, jak byl upřesněn v podání žalobce ze dne 9. 11. 2020), dále po vyloučení nároku na náhradu škody na zdraví (8 500 000 Kč), části nároku na náhradu nákladů obhajoby (769 847 Kč), nároku na náhradu škody na zabavené elektronice (49 800 Kč) a nároku na náhradu ušlého výdělku za období od 10. 5. 2015 do 30. 9. 2018 (2 008 260 Kč) k samostatnému projednání, a připuštění změny žaloby ve smyslu jejího rozšíření o nárok na zaplacení 3 000 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku samotného zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání, a co do částky 225 000 Kč, která byla požadována jako část nároku označeného jako náhrada ušlého zisku, který měl žalobci ujít v důsledku zmaření prodeje nemovitostí v k. ú. XY, zůstalo předmětem řízení celkem 10 nároků, z toho 4 nároky na náhradu škody (nárok na náhradu škody odpovídající nutným výdajům žalobce v souvislosti s trestním stíháním celkem ve výši 80 000 Kč, na náhradu ušlého zisku ze směnek a neuskutečněného prodeje pozemků ve výši 1 674 973,20 Kč, na náhradu nákladů obhajoby v rozsahu žalovanou mimosoudně plněné částky 926 860 Kč a náhradu ušlého výdělku ve výši 1 401 069 Kč) a 6 nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 120 000 Kč, za nezákonnou vazbu ve výši 1 167 000 Kč, za výkon trestu ve výši 301 500 Kč, za poškození pověsti a dobrého jména ve výši 2 000 000 Kč, za nezákonné trestní stíhání ve výši 3 000 000 Kč a za období zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve výši 102 000 Kč). Celkem tedy žalobce na náhradě škody požaduje 4 082 902,20 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 6 690 500 Kč. Všechny nároky požaduje žalobce včetně příslušenství.

2. Žalovaná mimosoudně plnila žalobci celkem částku 2 281 560 Kč, z toho částku 82 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, částku 261 300 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za vykonaný trest odnětí svobody, částku 1 011 400 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu žalobce a částku 926 860 Kč jako náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 18 C 126/2019-690, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 235 406 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 23. 5. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 9 537 996,20 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 58 % ve výši 4 959 Kč (výrok III), žalované uložil povinnost nahradit náklady státu v rozsahu 21 % ve výši 1 805 Kč (výrok IV) a žalobci uložil povinnost nahradit náklady státu v rozsahu 79 % ve výši 6 790 Kč (výrok V).

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 457 298 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu, tj. co do 778 108 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá; v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 6 754,50 Kč a náhradu odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci nahradit náklady řízení státu ve výši 7 735,50 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované nahradit náklady řízení státu ve výši 859,50 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě ze dne 3. 8. 2011, ve znění usnesení ze dne 4. 10. 2011, bylo zahájeno trestního stíhání žalobce a dalších pěti osob pro zvlášť závažné zločiny účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a c), odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kdy obvinění měli v období nejméně od roku 1998 dosud v XY, ale i jinde na území republiky jako členové organizované zločinecké skupiny získat peněžní prostředky v rozsahu od desítek tisíc až po desítky milionů korun, a to vydíráním podnikatelů provozujících živnostenskou činnost v oblasti lihu a osob, které se dopouštěly závažné hospodářské trestné činnosti se škodou velkého rozsahu.

Jednak těmto osobám nabízeli za finanční plnění ve výši několika set tisíc korun až do několika milionů korun části vyšetřovacích spisů či informace o opatřeních orgánů činných v trestním řízení, včetně možnosti ovlivnit průběh či výsledek trestního řízení v jejich prospěch, kdy konkrétně žalobce měl působit jako vyšetřující policejní orgán v trestních věcech potenciálních obětí. Toto trestní stíhání bylo následně po podání obžaloby vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2012. Dne 2.

8. 2011 byl žalobce zadržen. Dne 4. 8. 2011 se konalo vazební zasedání, na kterém byl obviněný žalobce vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č. j. 0 Nt 3231/2011-42.

Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost. Vazba se žalobci započítávala od 2. 8. 2011. Dne 2. 8. 2011 byla rovněž provedena domovní prohlídka rodinného domu, včetně přilehlých prostor ve vlastnictví žalobce a jeho manželky. V měsících červenec a srpen 2011 probíhaly další domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor u jednotlivých obviněných. Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 11. 2011 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání částečně zrušeno a věc byla rovněž i ohledně žalobce vrácena státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství k dalšímu jednání a rozhodnutí.

Usnesením Vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 12. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a dalších sedmi osob ohledně jednotlivých skutků. Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 23. 1. 2012 byly stížnosti zamítnuty a věc byla opět částečně vrácena zpět Vrchnímu státnímu zastupitelství k novému jednání a rozhodnutí v části týkající se jiných obviněných. Usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 955/12, byla odmítnuta ústavní stížnost jiného obviněného proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 23.

1. 2012 a usnesení Vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 12. 2011. Přes stížnosti žalobce proti usnesením o trvání vazby a žádosti o propuštění z vazby na svobodu a o nahrazení vazby byl žalobce ponechávám ve vazbě. Od srpna 2011 do června 2012 probíhaly výslechy obviněných, od září 2011 do května 2012 výslechy značného množství svědků, výpovědi byly vyhodnocovány, byly podány žádosti o povolení sledování osob, lustrace osob a vozidel. Obviněný žalobce byl vyslechnut ve dnech 3. 8. 2011, 19.

10. 2011, 10. 1. 2012 a 6. 4. 2012 za přítomnosti obhájce. Opatřením Vrchního státního zastupitelství ze dne 8. 9. 2011 byl přibrán znalec z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, k provedení kopií záznamů a dat, která byla zajištěna. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2011 byl návrh státního zástupce na vyloučení žalobcem zvoleného obhájce JUDr. Pavla Hály zamítnut. V dubnu 2012 byly podány žádosti o právní pomoc do Království Saudské Arábie a o právní pomoc Slovenské republiky.

Dne 16. 4. 2012 byla vyhotovena zpráva z finančního šetření a usnesení o zajištění náhradní hodnoty ze dne 16. 4. 2012 ohledně žalobce, a to ideální jedné poloviny rodinného domu a pozemku na adrese XY. V průběhu července 2012 se obhájci obviněných seznámili s výsledky vyšetřování, byla podána žádost o vrácení zajištění věcí, návrh na doplnění dokazování. V červenci 2012 proběhlo vazební zasedání, byly předkládány zprávy věznice, byla vydána usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu, rovněž okresní soud nepřijal nabídky peněžité záruky, bylo vydáno upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 30.

7. 2012 jednotlivým obviněným. Usnesením Vrchního státního zastupitelství ze dne 31. 7. 2012 byly vyloučeny určité skutky ze společného řízení z důvodu urychlení řízení, obžaloba byla doručena Krajskému soudu v Brně dne 1. 8. 2012. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2012 bylo rozhodnuto na návrh Vrchního státního zastupitelství na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu s tím, že nelze vyloučit, že vyvstane nutnost provést výslechy některých státních zástupců a soudců i Krajského soudu v Brně tak, že se předmětná věc Krajskému soudu v Brně neodnímá.

Usnesením ze dne 30. 7. 2012 bylo rozhodnuto o vrácení věcí jednotlivým obviněným a jiným osobám – celkem 14 usnesení o vrácení věcí, žalobce proti usnesení o vrácení věci podal stížnost. Dne 31. 8. 2012 proběhlo u Krajského soudu v Brně další vazební zasedání, bylo vyhlášeno usnesení, že žalobce a další obviněný se ponechávají i nadále ve vazbě, stížnosti byly zamítnuty a písemný slib nebyl přijat. Proti usnesení podal žalobce stížnost. V průběhu srpna byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování, bylo rozhodnuto o znalečném.

V řízení podali obvinění rovněž podnět k výkonu dohledu nazvaný stížnost na postup vrchního státního zástupce. Na dny 15. 10. 2012 až 18. 10. 2012 bylo nařízeno hlavní líčení. Při hlavním líčení konaném dne 15. 10. 2012 před Krajským soudem v Brně bylo přítomno celkem 13 obhájců a 13 obžalovaných a svůj nárok uplatnilo dosud 19 poškozených, byli vyslýcháni obžalovaní včetně žalobce. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem zajištění přítomnosti a výslechu svědků. V trestním spise je rovněž žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. V listopadu a prosinci 2012 proběhlo několik hlavních líčení, byli vyslechnuti svědci.

Usnesením Krajského soudu v Brně byla žádost žalobce o nahrazení vazby písemným slibem ze dne 13. 12. 2012 zamítnuta, nebyla přijata nabídka převzetí záruky ani písemný slib. Byly stanoveny další termíny hlavního líčení za účelem zajištění přítomnosti a výslechu svědků na leden až listopad 2013, někteří svědci byli předvoláni prostřednictvím Policie ČR, jednotlivými obžalovanými byly podány návrhy na doplnění dokazování. V trestním spise je dále žádost žalobce o vrácení věci zajištěné, stížnost pro porušení zákona v neprospěch žalobce, podaná ministrem spravedlnosti Nejvyššímu soudu.

Dne 22. 3. 2013 bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto, že se obžalovaný žalobce nadále ponechává ve vazbě, nabídka převzetí záruky se nepřijímá, ani písemný slib se nepřijímá, žalobce si proti tomuto usnesení podal stížnost. Dne 3. 6. 2013 byla předložena písemná nabídka záruky za příznivé ovlivňování chování obžalovaného ze strany Sportovního klubu tenis XY, podepsána Z. K. Dne 19. 8. 2013 byl podán návrh žalobce na nahrazení vazby zárukou zájmového sdružení občanů, písemným slibem a peněžitou zárukou.

Usnesením ze dne 4. 9. 2013 bylo rozhodnuto o ponechání žalobce ve vazbě, přičemž bylo dále rozhodnuto o tom, že přijetí peněžité záruky je přípustné. Dne 9. 9. 2013 byla složena peněžitá záruka ze strany obhájce žalobce. Dne 12. 9. 2013 bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání o propuštění žalobce z vazby na svobodu, rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 9. 2013, tohoto dne tak byl žalobce propuštěn z vazby na svobodu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 1 T 12/2012, byl žalobce uznán vinným ze skutku spáchaného dne 7.

12. 2005, z části byl žalobce obžaloby zproštěn pro čtyři skutky popsané pod body 6, 12, 18 a 19 obžaloby a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 4 let a 6 měsíců a byl zařazen do věznice s ostrahou. Po podaných odvoláních byl dne 5. 3. 2015 ve věci vyhlášen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu v trestní věci, v části týkající se žalobce zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Dne 18. 5. 2015 bylo podáno dovolání žalobce, následně byla ještě podávána dovolání dalších obžalovaných.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2015 v té části, kterou bylo zamítnuto odvolání žalobce a následně rozsudek Krajského soudu v Brně v odsuzující části, Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dne 10. 10. 2017 byl ve věci Krajským soudem v Brně vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby s právní mocí ke dni 31. 5. 2018. Mezi účastníky bylo v řízení nesporné, že žalobce byl od 2. 8.

2011 do 17. 9. 2013, tedy celkem 778 dnů, ve vazbě a v období od 10. 5. 2015 do 26. 11. 2015 ve výkonu trestu, tedy celkem 21 dní (správně 201 dnů – pozn. Nejvyššího soudu).

6. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že proti žalobci bylo dále vedeno trestní stíhání vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2015 pro podezření ze spáchaní trestného činu podvodu, a to v období od května 2011 do 7. 3. 2018.

7. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že žalobce byl od 1. 3. 2011 zaměstnán u společnosti XY na pozici divizního správce pohledávek. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 3. 2012, mezi účastníky byla sjednána zkušební doba v délce tří měsíců. Pracovní poměr byl ukončen dohodou ze dne 2. 8. 2011. Předseda představenstva společnosti P. P. jako svědek vypověděl, že s žalobcem se profesně setkával již předtím, než nastoupil jako zaměstnanec do společnosti XY, při podávání trestních oznámení za společnosti ve skupině XY. Společnost potřebovala kvalifikovaného a spolehlivého člověka, který se vyzná v právu a v pohledávkách, a proto si svědek vybral žalobce. S prací žalobce byli spokojeni, veškeré jednání z jeho strany vždy bylo korektní a kvalifikované, neměl k jeho práci připomínek. Důvodem, proč byl ukončen pracovní poměr žalobce ve společnosti, bylo to, že byl zatčen a společnost, která je ve skupině XY, nechtěla, aby byla očerněna tím, že člověk, který je stíhaný a je propíraný v tisku, je jejím zaměstnancem. Svědek uvedl, že tedy žalobci byla přes advokáta zaslána „výpověď“. Ani po skončení trestního stíhání žalobce neměla společnost dle svědka zájem ve spolupráci s žalobcem pokračovat, neboť nechtěla být spojována se jménem žalobce, který byl v tisku zobrazován s pouty na rukou v rámci trestního stíhání. Žalobce pracoval u tohoto zaměstnavatele od 1. 3. 2011 do 2. 8. 2011, přičemž za toto období činil jeho vyměřovací základ pro výpočet důchodového pojištění 162 914 Kč, průměrný měsíční výdělek pak 32 583 Kč.

8. Dne 10. 10. 2012 Národní bezpečnostní úřad zrušil žalobci platnost osvědčení pro stupeň „utajení důvěrné“.

9. V období od 1. 9. 2011 do 10. 10. 2012 bylo realizováno celkem 28 návštěv ve Vazební věznici Olomouc, za období od 25. 10. 2012 do 7. 11. 2015 navštívili žalobce ve Vazební věznici v Brně jeho rodinní příslušníci celkem 31krát, rodina byla s žalobcem v častém písemném kontaktu, následně rodina vždy využila možnosti navštívit žalobce, a to jednou za 14 dní.

10. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že R. W. podepsal žalobci bianco uznání dluhu (bez uvedení věřitele a částky dluhu). Z účtu žalobce u družstevní záložny FIO byla dne 15. 4. 2010 vydána částka 19 480 USD, z účtu žalobce u České spořitelny byla dne 20. 4. 2011 poukázána částka 1 000 000 Kč na účet č. 6969630257/0100. Dne 21. 4. 2011 uzavřeli L. K. a M. Š. smlouvu o půjčce na dobu určitou do 21. 10. 2011, platnost smlouvy má být prodloužena na základě písemné dohody obou smluvních stran. Na základě této smlouvy měla paní L. K. poskytnout M. Š. částku 1 000 000 Kč ke dni podpisu této smlouvy.

11. V rámci své účastnické výpovědi žalobce uvedl, že zapůjčil panu Š. finanční prostředky, k tomu byly tedy sepsány příslušné Smlouvy o půjčce, které byly vždy na dobu šesti měsíců, a poté byla smlouva buď doplněna dodatkem a prodloužena o další interval, nebo byla nahrazena nějakým jiným institutem. Nejprve byla panu Š. půjčena částka 1 000 000 Kč, pak částka 500 000 Kč samostatně a dále částka 300 000 Kč samostatně, dohromady tedy 1 800 000 Kč. Žalobce dále uvedl, že na směnce byla jakožto směneční věřitel uvedena paní L. K., manželka žalobce, ta figurovala i ve smlouvách o půjčce. Co se týká směnky vystavené panem W., zde žalobce uvedl, že se jednalo opět o směnku, která byla vystavena k zajištění půjčky, kterou poskytl panu W., R. W. je od května 2011 pohřešovaný, což byl důvod, proč žalobce neuplatnil vůči panu W. práva ze Smlouvy o půjčce, kterou mezi sebou uzavřeli. Manželka žalobce vypověděla, že věřitelem ze smlouvy o půjčce na 1 000 000 Kč s panem Š. byla ona, uvedla však, že tento dluh žádným způsobem nevymáhala.

12. Žalobce s manželkou, jak vyplynulo z jejich výpovědí před soudem prvního stupně, žijí v malé obci XY, která je městysem, má zhruba 1300 obyvatel. Lidé v obci zaznamenali zadržení žalobce, a to, že v místě bydliště žalobce byla prováděna domovní prohlídka, zhoršily se vztahy zejména se sousedy žalobce, žalobce v důsledku trestního stíhání přišel o spoustu přátel. Vzetí žalobce do vazby bylo pro rodinu značně problematické, neboť žalobce měl v té době 3 nezletilé syny a byl tedy jediným živitelem rodiny. Žalobce nesl těžce odloučení od rodiny v důsledku vazby, stejně tak i jeho manželka a jeho synové. Rovněž nejstarší syn žalobce jako svědek vypověděl, že pobyt žalobce ve vazbě značně zasáhl do vztahů v rodině, když před vzetím žalobce do vazby synové žalobce byli zvyklí s otcem trávit spoustu volného času, a to díky společným aktivitám (tenis, bruslení, fotbal, snowboarding). Svědek těžce nesl odloučení od otce a stejně tak i návštěvy za otcem ve vazební věznici. Jak svědek, tak i žalobce vypověděli, že žalobce při pobytu ve vazbě dramaticky zhubl, psychicky i fyzicky velmi strádal, došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Syn žalobce rovněž vypověděl, že v důsledku trestního stíhání žalobce pociťoval značné zhoršení v chování svých spolužáků, když se vrátil do třídy po prázdninách, nikdo se s ním nebavil, všichni mu dávali najevo, že je syn nějakého gangstera, nikdo se ho nezastal, nikdo mu nepomohl. Svědek K. ve své výpovědi uvedl, že po dobu, kdy byl žalobce ve vazbě, do určité míry suploval fungování otce u synů žalobce, zasloužil se o to, aby synové žalobce nemuseli platit nic v tenisovém oddíle, kam docházeli. Vyjádřil se tak, že finanční situace rodiny v té době byla značně složitá. Dle znalkyně Mgr. Jany Telcové byl pobyt ve vězeňském prostředí u žalobce spouštěčem jeho následných psychických problémů.

13. Společností AGRO 21 s. r. o. a D. D. byl žalobci v období listopadu 2017 až listopadu 2018 nabízen odkup jeho pozemků v k. ú. XY. Byly mu nabízeny ceny 220 000 Kč až 302 000 Kč.

14. Soud prvního stupně konečně vycházel ze zjištění, že kauza tzv XY byla rozsáhle medializována v celostátních médiích. V jednotlivých novinových článcích se objevovalo výslovně jméno žalobce a byla zveřejňována jeho fotografie, často u jednání u soudu či jak je veden eskortou.

15. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), neboť v daném případě trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením. Co se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, soud vycházel ze skutečnosti, že trestní stíhání bylo vůči žalobci pravomocně ukončeno dne 31. 5. 2018, soudně žalobce uplatnil tento nárok až dne 9. 11. 2020, tedy až po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk i s přihlédnutím ke stavění promlčecí lhůty po dobu šesti měsíců po předběžném uplatnění nároku u žalované ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 OdpŠk. Nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím tak soud prvního stupně žalobci nepřiznal z důvodu promlčení.

16. Co se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím, celková délka řízení ve vztahu k žalobci činila až 6 let a 9 měsíců, když trestní řízení žalobce bylo zahájeno dne 2. 8. 2011 a pravomocně skončeno dne 31. 5. 2018. Řízení probíhalo v rámci přípravného řízení a na třech stupních soudní soustavy. Ve věci bylo dvakrát rozhodnuto soudem prvního stupně, dvakrát soudem odvolacím a jednou soudem dovolacím, věc byla po skutkové stránce, právní i procesní značně složitá; o tom svědčí rozsáhlost trestního spisu, množství důkazního materiálu i množství vyslechnutých svědků.

V přípravném řízení proběhly u všech obviněných domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, bylo zajištěno značné množství výpočetní techniky a listinných důkazů, v řízení byly vyhotovovány znalecké posudky. Značná část obviněných byla stíhána vazebně, opakovaně bylo rozhodováno o vazbě jednotlivých obviněných, o stížnostech proti vazebním usnesením. Muselo být opakovaně rozhodováno o žádostech o propuštění z vazby a o návrzích na nahrazení vazby peněžitou zárukou či jiným vazbu nahrazujícím institutem.

V přípravném řízení byly dále řešeny opakovaně žádosti o vydání zajištěných věcí. V řízení před soudem prvního stupně proběhlo celkem 63 dnů hlavního líčení. Před odvolacím soudem proběhla 2 veřejná zasedání. Trestní řízení bylo do značné míry komplikováno i velkým množstvím obžalovaných. Jednalo se o trestní stíhání pro závažnou trestnou činnost, která měla být páchána v rámci organizované skupiny. Žalobce se dle soudu prvního stupně na délce řízení žádným způsobem nepodílel, naopak s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval.

Účastníkům nelze přičítat k tíži využití svých procesních práv a podávání opravných prostředků, je však zřejmé, že prodloužení, ke kterému dojde tím, že se nadřízené orgány musí s těmito opravnými prostředky vypořádat, nelze klást ani k tíži žalované. Pokud se jedná o postup orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení ani před soudem prvního stupně v trestní věci nebyly soudem prvního stupně shledány žádné neodůvodněné průtahy. Průtahy nebyly shledány ani v rámci řízení odvolacího či řízení před Nejvyšším soudem v trestní věci.

Dle soudu prvního stupně mělo předmětné řízení pro žalobce zvýšený význam jen z toho důvodu, že se jednalo o řízení trestní a rovněž z důvodu poměrně vysokého hrozícího trestu a medializace trestního stíhání žalobce. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, vznik nemajetkové újmy se presumuje. V souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, stanovil základní částku finančního zadostiučinění na 15 000 Kč, přičemž za první 2 roky přísluší žalobci polovina této částky.

Celkem tak činí základní částka 86 250 Kč.

Tuto základní částku odškodnění snížil o 30 % za shora popsanou skutkovou, procesní a právní složitost věci, a dále s ohledem na skutečnost, že věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy (o 20 %), základní odškodnění naopak zvýšil o 10 % za zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce. Na tento nárok soud prvního stupně tedy žalobci přiznal částku 51 750 Kč s příslušenstvím.

17. Co se týče nároku na zaplacení nákladů obhajoby ve výši 926 860 Kč s příslušenstvím, v tomto rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť došlo k zániku této pohledávky jejím zaplacením, když žalovaná tuto částku žalobci uhradila dne 30. 4. 2020. Ze stejného důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu i pro částku 1 011 400 Kč s příslušenstvím, která byla žalobci uhrazena žalovanou jako náhrada nemajetkové újmy za výkon vazby, a co do částky 261 300 Kč s příslušenstvím, která byla žalobci žalovanou zaplacena jako náhrada nemajetkové újmy za dobu výkonu trestu.

18. Ohledně nároku na náhradu újmy způsobené výkonem vazby a výkonem trestu odnětí svobody se žalobce domáhá odškodnění nemajetkové újmy za celkem 778 dnů vazby a 201 dnů výkonu trestu odnětí svobody, a to vždy ve výši 1 500 Kč za den za trvání vazby. Žalovaná přiznala žalobci částku 1 300 Kč za 1 den trvání vazby. Dle soudu prvního stupně byl žalobce před jeho vzetím do vazby hlavním živitelem rodiny, dopady do finanční sféry žalobce a celé rodiny tak byly v důsledku tohoto zásadní, výkon vazby i trestu odnětí svobody musel být pro žalobce devastující i s ohledem na to, že je bývalým policistou. Výkon vazby v případě žalobce zapříčinil řadu zdravotních problémů a měl zásadní dopad na psychiku žalobce; nárok na náhradu újmy na zdraví je předmětem samostatného projednání a byl uplatněn jako samostatný nárok, soud však k existenci způsobené újmy na zdraví, a to ať již fyzickém či psychickém, do určité míry přihlíží i při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně přiznal žalobci odškodnění při horní hranici judikaturou stanoveného rozmezí, tedy ve výši 1 500 Kč za den trvání vazby či výkonu trestu odnětí svobody; odpovídající částkou zadostiučinění za celkem 778 dnů vazebního stíhání žalobce je tak částka 1 167 000 Kč, tedy částka, kterou žalobce požadoval. Co do částky 1 011 004 Kč však tento nárok žalobce zanikl zaplacením ze strany žalované (vyplaceno dne 30. 4. 2020), soud tedy v tomto rozsahu žalobu zamítl, přiznal však žalobci částku 155 600 Kč s příslušenstvím. Co se týká nároku na odškodnění náhrady nemajetkové újmy za výkon trestu odnětí svobody, který trval 201 dnů, zde soud prvního stupně opět dospěl k závěru, že je na místě přiznat částku 1 500 Kč za každý den nezákonného trestu odnětí svobody. Žalobce by měl nárok na celkovou částku 301 500 Kč. I zde žalovaná v rámci předběžného projednání nároku hradila žalobci částku 261 300 Kč, v tomto rozsahu nárok žalobce zanikl zaplacením, soud prvního stupně tak žalobci přiznal nárok na zaplacení částky 40 200 Kč s příslušenstvím.

19. Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé poškozením dobrého jména žalobce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tento nárok je dán a je na místě přiznat žalobci peněžité zadostiučinění za takto způsobenou nemajetkovou újmu. V řízení bylo prokázáno, že případ žalobce byl do značné míry medializován již v rámci přípravného řízení. V médiích se opakovaně objevovala jak fotografie žalobce s uvedením jeho jména, tak i v textu jednotlivých článků byl žalobce jmenován, trestní stíhání mělo značný dopad na dobrou pověst žalobce ať již v místě jeho bydliště, tak i v rámci jeho profesních vztahů.

Žalobce žije v malé obci, kde jeho zatčení a domovní prohlídka v místě jeho bydliště a následná rozsáhlá medializace jeho případu poškodili jeho pověst v očích obyvatel obce Lomnice, jeho syn musel čelit ve škole odsouzení ze strany spolužáků a dobré jméno žalobce bylo poškozeno rovněž u jeho tehdejšího zaměstnavatele společnosti XY a vůbec v rámci celé skupiny XY. Ačkoli je pověst a dobré jméno žalobce dle soudu prvního stupně jenom jednou ze složek osobnostních práv, která obecně bývají v důsledku nezákonného trestního stíhání postižena, s ohledem na to, že žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v obecné rovině uplatnil u soudu až po uplynutí promlčecí doby, odškodnil soud prvního stupně tedy finančně pouze tuto jednotlivou složku zásahu do osobnostní sféry žalobce.

Vedení dalšího trestního stíhání vůči žalobci přitom ovlivnilo výši částky přiznané jako zadostiučinění za dopady do dobré pověsti žalobce. S ohledem na srovnávací judikaturu a zejména s ohledem na to, že je odškodňováno pouze poškození dobrého jména žalobce, nikoliv nemajetková újma vyvolaná nezákonným trestním stíháním v plném rozsahu, přiznal soud prvního stupně žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím.

20. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím za směnku vystavenou výstavcem M. Š. a dále částky 449 793,20 Kč s příslušenstvím požadovanou jako náhradu škody za zabavenou bianco směnku vystavenou výstavcem R. W., soud prvního stupně uzavřel, že osobou oprávněnou z první směnky byla paní L. K., předmětná směnka byla směnkou zajišťovací, která měla zajistit dluh M. Š. ze Smlouvy o půjčce ze dne 21. 4. 2011. Výpovědi žalobce i manželky žalobce a rovněž i skutková tvrzení žalobce byla však do určité míry rozporuplná v tom, zda finanční prostředky ve výši 1 000 000 Kč zapůjčil žalobce či jeho manželka, a kdo je tedy věřitelem M.

Š., je však zřejmé, že právním důvodem vzniku závazku M. Š. byla Smlouva o půjčce, která je reálným kontraktem. Již samotným poskytnutím finančních prostředků M. Š. tak vznikla žalobci pohledávka za M. Š. a bylo na žalobci, aby tuto pohledávku vůči M. Š. uplatnil. Žalobce tvrdí, že částka 1 000 000 Kč byla M. Š. poukázána dne 20. 4. 2011, žalobce tak měl i po svém propuštění z vazby v září 2013 možnost uplatnit svůj nárok vůči M. Š. soudně, když v době jeho propuštění z vazby jeho pohledávka na částku 1 000 000 Kč nebyla promlčena; žalobce potažmo ani jeho manželka toto neučinili.

Pokud žalobce této možnosti nevyužil, pak je dle soudu prvního stupně přetržena příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním žalobce či případným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení při zajišťování směnky a škodou vzniklou na straně žalobce. Toto obdobně dle soudu prvního stupně platí i v případě částky ve výši 449 793,20 Kč, která je požadovaná jako náhrada škody v souvislosti s bianco směnkou vystavenou dlužníkem R. W. V daném případě se navíc jedná pouze o bianco směnku, je tedy dle soudu prvního stupně otázkou, jakou částku by na základě této směnky byl směnečný dlužník povinen žalobci platit.

Navíc žalobce v rámci tohoto řízení předložil listinu označenou jako „Uznání dluhu a Dohoda plnění ve splátkách“ s podpisem jmenovaného žalovaného, kde je ovšem rovněž nevyplněná částka, kterou R. W. žalobci dluží. V tomto případě měl žalobce možnost vymáhat dlužnou částku po R. W., když navíc dle tvrzení žalobce splatnost předmětné bianco směnky byla již dne 15. 5. 2010. Žalobce byl do vazby vzat až dne 2. 8. 2011, tedy více než rok po splatnosti směnky, měl tedy dle soudu prvního stupně dostatečně dlouhou dobu na to vymáhat směnečný závazek směnečného dlužníka z bianco směnky vystavené R.

W. či uplatnit soudně nárok doložitelný uznáním dluhu a dohodou o plnění ve splátkách. Ani v tomto případě však žalobce nebyl činný a dostatečně dle soudu prvního stupně nechránil svá práva a i v tomto případě tak došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce či nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení při zajištění směnky a tvrzenou škodou na straně žalobce.

Vzhledem k tomu, že je zcela jasné, že nemohl být naplněn předpoklad příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem škody na straně žalobce, soud prvního stupně se již nezabýval tím, zda byly naplněny ostatní předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu.

21. Co se týká nároku na náhradu škody ve výši 225 000 Kč s příslušenstvím, která měla žalobci vzniknout tím, že nemohl prodat svůj pozemek v k. ú. XY, ač měl zájemce na koupi tohoto pozemku, neshledal soud prvního stupně tento nárok důvodným. Žalobci neprodáním těchto pozemků dle soudu prvního stupně žádná škoda ani ušlý zisk nevznikly, žalobce je stále vlastníkem předmětných pozemků a může je kdykoliv zpeněžit. Ceně, kterou by žalobce obdržel za prodej předmětných pozemků, tak odpovídá hodnota předmětných pozemků, a pokud žalobce předmětné pozemky neprodal, nedošlo tak žádným způsobem ke vzniku škody na straně žalobce ve formě skutečné škody, když nedošlo k zmenšení hodnoty majetku žalobce, ale nedošlo ani ke škodě v podobě ušlého zisku, neboť v dnešní době má žalobce možnost předmětné pozemky zpeněžit za vyšší cenu, než tomu bylo v roce 2011.

22. Co se týče nároku žalobce na zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím jako hotových výdajů žalobce v souvislosti s trestním stíháním, tento nárok shledal soud prvního stupně důvodným zčásti, a to co se týká nákladů za 31 návštěv za žalobcem do Vazební věznice v Brně v období od 25. 10. 2012 do 7. 11. 2015 a za 28 návštěv do Vazební věznice v Olomouci v období od 1. 9. 2011 do 10. 10. 2012. Náklady na jednu cestu z Lomnice do Olomouce a zpět činily 780 Kč, celkem tak byly vynaloženy náklady ve výši 21 840 Kč, náklady na cestu Lomnice–Brno a zpět činily minimálně 388 Kč, celkem za toto období byly vynaloženy náklady ve výši 12 028 Kč. Soud prvního stupně tak žalobci přiznal částku ve výši 33 868 Kč, neboť dospěl k závěru, že v daném případě je dána aktivní legitimace žalobce k požadování náhrady těchto nákladů, když fakticky to byl žalobce, kdo finanční prostředky na úhradu těchto nákladů zajistil.

Co se týká dalších vyčíslených nároků, a to nároku na poštovné ve výši 1 040 Kč (104 x 10 Kč), dopisní papír a obálky (104 x 3 Kč), které žalobce vynaložil na písemnou komunikaci s rodinou, rovněž v tomto ohledu soud shledal tyto nároky důvodnými; vzhledem k tomu, že žalobce strávil ve vazbě 778 dnů a ve výkonu trestu odnětí svobody 201 dnů, žalobcem vyčíslené náklady na celkem 104 dopisů považoval soud prvního stupně za přiměřené. To samé tedy platí i o nákladech na poštovné, které žalobce vynaložil na komunikaci se svým obhájcem, kdy žalobce požadoval náhradu nákladů za celkem 54 dopisních zásilek formátu A4 ve výši 30 Kč za poštovné (celkem 1 620 Kč) a 5 Kč za dopisní papír a obálky (celkem 270 Kč).

Celkem činí tyto náklady 3 242 Kč. Důvodným je dále požadavek žalobce na náhradu cestovného z místa bydliště k hlavním líčením u Krajského soudu v Brně (celkem 19 jízd), když náklady na jízdu činily 144 Kč, tedy celkem 2 736 Kč a náklady na jízdné k Vrchnímu soudu v Olomouci, když šlo o 2 cesty za 320 Kč. Celkem tak soud prvního stupně přiznal z tohoto titulu žalobci částku 40 698 Kč. Důvodným naopak neshledal nárok žalobce na úhradu psacích potřeb v celkové částce 1 000 Kč, neboť tato částka se soudu prvního stupně jevila značně přemrštěná; navíc pořízení psacích potřeb soud prvního stupně neshledal v příčinné souvislosti s výkonem nezákonné vazby či trestu odnětí svobody.

Důvodným také neshledal nárok žalobce na čištění obleku v celkové výši 22 500 Kč, náklady na čistírnu obleku nelze dle soudu prvního stupně dávat do příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce. Rovněž soud neshledal důvodným nárok na kopírovací služby v celkové výši 19 000 Kč, když tento náklad je zčásti obsažen v nákladech obhajoby, a to v režijním paušálu 300 Kč za jeden úkon právní služby, který právě zohledňuje i obdobné hotové výdaje obhajoby.

23. Co se týká nároku na ušlý výdělek ve výši 3 409 329 Kč s příslušenstvím, kdy tento nárok měl žalobci vzniknout v souvislosti s nuceným ukončením jeho pracovního poměru u společnosti XY, soud prvního stupně zde především z výpovědi svědka P. P., předsedy představenstva společnosti XY, vzal za prokázané, že pokud by nedošlo k trestnímu stíhání žalobce, pracovní poměr žalobce u společnosti XY by trval, společnost byla s prací žalobce spokojena a byl zde předpoklad, že pracovní poměr žalobce u společnosti bude pokračovat i po uplynutí původně sjednané doby určité. Důvodem ukončení pracovního poměru dohodou dne 2. 8. 2011 bylo jednoznačně vzetí žalobce do vazby. Je tak dána příčinná souvislost mezi nezákonným vzetím žalobce do vazby a ukončením jeho pracovního poměru u společnosti, dle soudu prvního stupně má žalobce v souladu s § 9 odst. 1 OdpŠk ve spojení s § 28 OdpŠk nárok na náhradu škody spočívající v ušlém výdělku za období vazby, tedy za období od 2. 8. 2011 do 17. 9. 2013 (resp. za měsíc září 2013). Soud tedy přiznal žalobci náhradu ušlého zisku za měsíce srpen 2011 až září 2013, celkem za 14 měsíců. Při stanovení výše tohoto ušlého zisku vycházel soud prvního stupně z průměrného měsíčního výdělku žalobce v rozhodném období ve výši 32 583 Kč měsíčně. Tomu odpovídá částka 847 157 Kč, kterou soud žalobci přiznal. Co se týká požadované ztráty na výdělku za období po propuštění žalobce z vazby ve výši 553 911 Kč, tento nárok soud prvního stupně důvodným neshledal, neboť v tomto ohledu je již příčinná souvislost mezi nezákonným vazebním stíháním žalobce a jeho tvrzeným ušlým výdělkem přetržená. Žalobce po svém propuštění z vazby mohl nastoupit do zaměstnání, i když s ohledem na výpověď svědka P. nelze předpokládat, že by byl obnoven jeho pracovní poměr u společnosti XY, žalobce si však mohl najít jinou pracovní pozici u jiného zaměstnavatele. K tomu koneckonců došlo v únoru roku 2015, kdy byl žalobce zaměstnán u XY a následně v březnu 2015, kdy žalobce uzavřel pracovní smlouvu se společností XY (pracovní smlouva uzavřena dne 24. 2. 2015 s termínem nástupu k výkonu práce dne 1. 5. 2015).

24. Co se týče nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s výkonem zkušební doby žalobce po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu, tedy od 26. 11. 2015 do 16. 6. 2016 (když rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 byl zrušen výrok o trestu žalobce, a tedy i podklad pro další běh zkušební doby), žalobce se cítil omezen tím, že mu v rámci zkušební doby bylo uloženo vést řádný život a byl tak nucen se v tomto směru podrobit výkonu veřejné moci. Žádnou další újmu, která by žalobci měla v důsledku výkonu zkušební doby vzniknout, žalobce netvrdil. Soud prvního stupně v daném případě neshledal, že by žalobci vůbec s výkonem zkušební doby vznikla nějaká nemajetková újma, když povinnost vést řádný život je povinností každého občana České republiky. Z tohoto důvodu tento nárok žalobce ve výši 102 000 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně zamítl.

25. Důvodným je podle soudu prvního stupně nárok žalobce na zaplacení úroku z prodlení z rozsudkem přiznané částky. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 22. 11. 2018. Žalovaná se dostala do prodlení s tímto peněžitým plněním dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty ode dne, kdy byla žalované doručena výzva žalobce k úhradě (dle § 15 odst. 2 OdpŠk), tedy dne 23. 5. 2019. Soud tak žalobci přiznal úrok z prodlení v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 22. 6. 2018 (správně „23. 5. 2019“ – pozn. Nejvyššího soudu).

26. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. K důkazu zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. dokazování výpovědí svědka zaměstnance společnosti XY pana P. P. (dle protokolu o výslechu před soudem prvního stupně) a listinou – protokolem o jednání Okresního soudu v Ostravě dne 12. 10. 2011, o návrhu vrchního státního zástupce na rozšíření důvodu vazby na § 67 písm. a), písm. b) trestního řádu, jehož se žalobce osobně zúčastnil. Žalobce při tomto jednání trestního soudu k okolnostem zaměstnání ve firmě XY uvedl, že pracovní poměr byl rozvázán dohodou, avšak vůči této firmě má závazky, když mu firma poskytla placené studijní volno před závěrečnými zkouškami na vysoké škole; s firmou má uzavřenou smlouvu, že minimálně rok odpracuje, a tudíž po svém propuštění z vazby do této firmy nastoupí zpátky. Firma má v žalobce důvěru. Rozpor mezi výpovědí svědka pana P. P., že v důsledku trestního stíhání žalobce neměla již firma zájem jej zaměstnávat, a tvrzením žalobce při vazebním jednání, že firma v něj má důvěru a počítá s jeho dalším zaměstnáváním po propuštění z vazby minimálně po dobu jednoho roku, žalobce v rámci vyjádření k provedenému dokazování při jednání odvolacího soudu nevysvětlil. K okolnostem svého zaměstnání u společnosti XY v období po ukončení služebního poměru u XY na vlastní žádost ke dni 28. 2. 2011, tedy od 1. 3. 2011 do 2. 8. 2011, uvedl, že firma byla na rozdíl od XY ochotna poskytnout mu studijní volno po dobu cca 1 měsíce na jaře 2011, kdy se připravoval na státní závěrečné zkoušky na XY. Dohodu o rozvázání pracovního poměru podepsal ve vazbě na doporučení svého advokáta.

27. Co se týče právního posouzení, dospěl odvolací soud na základě hodnocení těchto důkazů k závěru, že rozhodujícím důvodem pro rozvázání pracovního poměru žalobce, založeného smlouvou uzavřenou na dobu určitou do 31. 3. 2012, bylo vzetí žalobce do vazby. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v tom, že příčinná souvislost mezi rozhodnutím o omezení osobní svobody žalobce vazbou a absencí příjmu žalobce ze zaměstnání u společnosti XY v období po propuštění z vazby, tj. od 17. 9. 2013, byla přerušena skutečností, že propuštěním z vazby odpadla u žalobce překážka výkonu výdělečné činnosti spočívající v omezení osobní svobody.

Nadto je tvrzení žalobce, že v důsledku vedení trestního stíhání na svobodě jej firma již neměla zájem zaměstnávat, v rozporu s jeho tvrzením předneseným dne 12. 10. 2011 u trestního soudu v Ostravě, podle něhož má firma v žalobce důvěru a po propuštění z vazby počítá s jeho zaměstnáváním po dobu minimálně jednoho roku. Na základě dokazování provedeného před odvolacím soudem však odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru o existenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o omezení osobní svobody žalobce vazbou a absencí příjmu žalobce ze zaměstnání u společnosti XY v období po uplynutí doby, na niž byl dne 1.

3. 2011 uzavřen pracovní poměr, tj. od 1. 4. 2012 do propuštění žalobce z vazby 17. 9. 2013. Skutkový závěr soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi omezením osobní svobody žalobce vazbou a vznikem škody ve formě ušlé mzdy v důsledku toho, že omezení osobní svobody zasáhlo do situace, kdy by měl žalobce minimálně smluvně garantován trvalý příjem z pracovního poměru u této společnosti, je vybudován na výpovědi svědka pana P. P., že firma byla s pracovním výkonem žalobce spokojena a předpokládalo se prodloužení pracovní smlouvy za týchž podmínek.

Tato výpověď je však oslabena výpovědí žalobce před trestním soudem při vazebním jednání, z níž vyplývá, že žalobce počítal se zaměstnáním po dobu jednoho roku, a dále uvedl, že takto odpracuje proplacené studijní volno, který mu tento zaměstnavatel poskytl po blíže neurčenou dobu v období od 1. 3. 2011 do 2. 8. 2011. Vzhledem k tomu, že okolnosti zaměstnávání žalobce společností XY v tom směru, že žalobci bylo v krátké době po uzavření pracovního poměru poskytnuto studijní volno v nezjištěném rozsahu, neodpovídají běžné zkušenosti a ani žalobce podle svého vyjádření u vazebního jednání s delší dobou zaměstnání než jeden rok nepočítal, nelze dle odvolacího soudu hodnotit jako reálné úvahy svědka pana P.

P. o důvodném předpokladu uzavření navazujícího pracovního poměru po uplynutí doby jednoho roku a jednoho měsíce, na niž byla uzavřena pracovní smlouva ze dne 1. 3. 2011. Vzhledem k takto dovozené absenci vzniku škody spočívající v ušlé mzdě žalobce ze zaměstnání u společnosti XY v období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013 (do propuštění žalobce z vazby), odvolací soud za období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013 žalobci náhradu škody nepřiznal.

Dle odvolacího soudu může být škoda ve formě ušlé mzdy žalobce ze zaměstnání u společnosti XY nahrazena pouze ve výši částky, která byla žalobci skutečně vyplacena (tzv. čistá mzda). Odvolací soud z uvedených důvodů změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy v období od 2. 8. 2011 do 31. 3. 2012 co do výše náhrady tak, že žalobci přiznal za každý měsíc náhradu ve výši 27 600 Kč, celkem 220 800 Kč. V rozsahu částky 220 800 Kč s příslušenstvím a částky 553 911 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl nárok žalobce na náhradu ušlé mzdy soudem prvního stupně zamítnut, jde tedy o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu podle § 219 o. s. ř.; v rozsahu částky 626 358 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

28. Dle odvolacího soudu dále soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru o nepřiměřené délce trestního řízení, v němž byl žalobce stíhán. Podle odvolacího soudu je nutno posoudit přiměřenost délky řízení ve vzájemné souvislosti zjištění o všech aspektech řízení uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk; pokud bylo řízení extrémně složité po skutkové a procesní stránce, když bylo vedeno proti více osobám, jimiž byly průběžně uplatňovány opravné prostředky proti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, bylo provedeno dokazování mimo jiné výslechy velkého počtu svědků a zpracovány znalecké posudky, postup orgánů veřejné moci během řízení byl plynulý, nezatížený nedůvodnými průtahy, v řízení rozhodoval opakovaně soud prvního stupně i soud odvolací, a jedenkrát rozhodoval Nejvyšší soud, nelze celkovou délku řízení o trestní věci žalobce v trvání 6 let a necelých 10 měsíců hodnotit podle odvolacího soudu jako nepřiměřenou. Dle odvolacího soudu nelze rovněž přisvědčit námitce žalobce, že složitost řízení zavinily orgány činné v trestním řízení nesprávným vymezením rozsahu stíhání po věcné a osobní stránce, neboť soudu, který rozhoduje o nárocích poškozených osob podle zákona č. 82/1998 Sb. nepřísluší věcný přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

29. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud hodnotil dopad trestního stíhání do osobní sféry žalobce v podobě poškození jeho pověsti odděleně od dalších obvyklých dopadů vedení trestního stíhání do osobní sféry poškozeného (dopadů do sféry pracovní, soukromého a rodinného života, resp. sféry zdravotní). Dle odvolacího soudu se následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby trestním stíháním, včetně poškození pověsti trestně stíhané osoby, posuzují komplexně. Z titulu odpovědnosti státu za újmu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání byl však žalobce mimosoudně odškodněn částkou 1 000 Kč za měsíc trestního stíhání a nárok na další zadostiučinění byl na základě důvodně uplatněné námitky promlčení soudem prvního stupně zamítnut. Vzhledem k tomu, že újma spočívající v poškození pověsti žalobce trestním stíháním nepředstavuje dle odvolacího soudu vedle újmy způsobené trestním stíháním jako takovým samostatný důvod pro poskytnutí zadostiučinění, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu do částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o tomto nároku co do částky 1 900 000 Kč s příslušenstvím potvrdil.

30. Odvolací soud dále nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobce na poskytnutí další částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla v důsledku vedení trestního stíhání (v rozporu s dobrými mravy – doplněno Nejvyšším soudem). Tvrzení žalobce, že soud měl zvláště přihlédnout k tomu, že nebyl po skočení trestního stíhání zcela orientován a schopen včas uplatnit nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, je dle odvolacího soudu bezcenné za situace, kdy z žaloby je zřejmé, že žalobce byl při podání žaloby právně zastoupen advokátem, přičemž uplatnil celkem 11 nároků, z toho 6 nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dle odvolacího soudu byl navíc žalobce z tohoto titulu mimosoudně odškodněn částkou 1 000 Kč za jeden měsíc trestního stíhání, tedy částkou 82 000 Kč, poskytnutou souběžně s odškodněním za újmu vzniklou v důsledku výkonu vazby a trestu odnětí svobody.

31. Další odvolací námitky stran nebyly dle odvolacího soudu způsobilé zvrátit správné skutkové a právní názory, na nichž soud prvního stupně vybudoval své rozhodnutí o nárocích žalobce na náhradu škody odpovídající nutným výdajům žalobce v souvislosti s trestním stíháním celkem ve výši 80 000 Kč, na náhradu ušlého zisku ze směnek a neuskutečněného prodeje pozemků, náhradu nákladů obhajoby v rozsahu žalovanou plněné částky 926 860 Kč, na zadostiučinění za újmu způsobenou výkonem trestu odnětí svobody, za újmu způsobenou výkonem vazby a za újmu, která měla být žalobci způsobena v době trvání zkušební doby podmíněného propuštění žalobce.

II. Dovolání a vyjádření k němu

32. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu, jak vyplývá z obsahu dovolání, včasným dovoláním.

33. Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, spatřuje žalobce přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od Stanoviska, pokud dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk není dán, aniž by zhodnotil všechny aspekty uvedené v § 31a odst. 3 OdpŠk. Žalobci není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně tyto aspekty přiměřenosti délky řízení neposoudil ve vzájemné souvislosti. Žalobce tvrdil a prokázal, že délka trestního řízení byla dána svévolnou činností orgánů činných v trestním řízení, věcný přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení žalobce nežádá. Procesní a právní složitost daného případu lze žalobci stěží klást k tíži.

34. U náhrady nemajetkové újmy vzniklé poškozením dobrého jména spatřuje žalobce přípustnost dovolání jednak v tom, že právní otázka, zda se poškozená osoba může úspěšně domáhat pouze zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání jakožto jednoho nároku za všechny dopady do osobnostní sféry, nebyla dosud řešená dovolacím soudem. Žalobce v doplnění žaloby ze dne 9. 10. 2020 přitom uvedl, že se vedle nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé poškozením dobrého jména domáhá dalšího nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, odškodnění za poškození dobré pověsti je dle žalobce jednoznačně nárokem na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

Odvolací soud se dle žalobce ve vztahu k tomuto nároku zároveň i odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z žaloby je zřejmé, že se žalobce domáhá náhrad nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, a byť v petitu žaloby byl zvlášť uveden nárok na náhradu nemajetkové újmy na dobré pověsti, nebylo na místě, aby odvolací soud žalobu zamítl z toho důvodu, že soud nemůže následky trestního stíhání posoudit komplexně. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou soudu dovolacího podle žalobce i v tom, že odvolací soud uvedl následek „ve sféře zdravotní“ jako další aspekt nemajetkové újmy, jež je třeba posuzovat jako součást jednoho nároku, neboť následek ve sféře zdravotní je nárokem se samostatným skutkovým základem (žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3545/2010). Odvolací soud tak dle žalobce nesprávně právně posoudil jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé poškozením jeho dobrého jména, když jej zamítl z důvodu, že jej nelze posoudit, neboť není součástí jednoho nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.

35. Co se týče nároku na náhradu ušlého výdělku, odvolací soud se dle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci provedení a hodnocení důkazů, neboť procesně vadným postupem dospěl ke skutkovým zjištěním odporujícím provedeným důkazům. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není dle žalobce zřejmé, proč individuální podmínky jeho pracovního poměru se společností XY by mu měly být k tíži a vést ke snížení nároku na náhradu ušlého výdělku. Odvolací soud závěr o tom, že žalobci náleží náhrada ušlého výdělku pouze do dne 31.

3. 2012, odůvodnil tím, že „žalobce s delší dobou zaměstnání než jeden rok nepočítal“. Tento závěr odvolací soud založil na výpovědi žalobce před trestním soudem dne 12. 10. 2011, kde doslova uvedl: „minimálně 1. rok odpracuji“. Z citace je dle žalobce zřejmé, že počítal se zaměstnáním na dobu minimálně jednoho roku, nikoliv maximálně. Odvolací soud tak svůj závěr o tomto nároku vystavěl na skutečnosti, která z provedených důkazů nebo přednesu účastníka nevyplynula. Závěr, že žalobce neměl v úmyslu pro společnost XY dlouhodobě pracovat, není zřejmý ani z jiných důkazů provedených soudem prvního stupně.

Odvolací soud zpochybnil výpověď svědka P., který před soudem prvního stupně uvedl, že v případě žalobce bude po uplynutí doby určité jeho pracovní poměr pokračovat. K takovému hodnocení svědecké výpovědi přitom přistoupil pouze na základě protokolu o výslechu svědka před soudem prvního stupně bez toho, aby získal přímý a bezprostřední dojem z důkazu. Pokud měl odvolací soud natolik závažné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědka nebo pravdivosti některých tvrzení, bylo na místě zopakovat svědeckou výpověď bezprostředně, navíc v situaci, kdy je v protokolu o jednání ze dne 17.

10. 2022 řada míst vynechána pro nepřepsatelnost zvukového záznamu. Odvolací soud postupoval v rozporu s § 213 o. s. ř. a rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1240/2012). Odvolací soud dle žalobce dále výpověď neposoudil ve vztahu k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů, a to např. k pracovní historii žalobce a jeho rodinným poměrům, naopak považoval dovysvětlení žalobce před odvolacím soudem jako dostačující pro to, aby byl žalobci přiznán nárok na náhradu ušlého výdělku za měsíc březen 2012, tedy měsíc, který již nebyl zajištěn podepsanou pracovní smlouvou.

Odvolací soud dále dle žalobce zcela pominul skutečnost, a to že po propuštění z vazby podstupoval léčbu újmy na zdraví vzniklé v důsledku nezákonné vazby. Žalobce k nároku na náhradu ušlého výdělku uzavírá, že odvolacím soudem vytvořený závěr, že žalobce s pracovním poměrem u společnosti XY delším, než jeden rok nepočítal, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a představuje porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

36. K nároku na náhradu ušlého zisku žalobce uvádí, že Nejvyšší soud dosud ve své judikatuře k odpovědnosti státu za škodu nerozhodoval o směnce, která je cenným papírem, sama o sobě je jediným a dostatečným důvodem pro placení. Dle žalobce na směnečný nárok není možné nahlížet jako na pohledávku, kterou stát uspokojí až z pozice posledního dlužníka, pokud tento má směnku prokazatelně ve svém držení. Pokud by se dovolací soud s výše uvedeným odůvodněním přípustnosti dovolání neztotožnil, je žalobce přesvědčen, že je přípustnost dovolání dána z důvodu postupu odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.

2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3165/2012. Z okolností případu je dle žalobce zřejmé, že žaloba na splnění směnečného nároku by nemohla uspět, neboť by nebylo možné předložit směnku, soud rozhodující ve sporu o náhradu škody mohl její úspěšnost řešit sám jako otázku předběžnou, aniž by byl žalobce nucen samostatný soudní spor podstoupit, směnka nebyla spojena s žádnou smlouvou o půjčce, vedle směnky existovala i smlouva o půjčce ze dne 21. 4. 2011, která byla žalobci vrácena až dne 4.

1. 2019 a nárok z ní tedy byl dle žalobce v době vydání taktéž promlčen.

37. K posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání odvolacím soudem žalobce uvádí, že odvolací soud zatížil rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení, přípustnost dovolání je dána odchýlením se od ustálené soudní praxe, neboť námitka promlčení žalované je uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Žalobce výslovně nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za trestní stíhání v žádosti vůči žalované, potažmo ani v žalobě, neuvedl, z tvrzení je však patrno, jak zásadně se žalobce trestní stíhání dotklo.

Žalovaná na základě těchto tvrzení dne 28. 4. 2020 zadostiučinění nemajetkové újmy za trestní stíhání žalobci nahradila v částce odpovídající 1 000 Kč za měsíc trestního stíhání, celkem 82 000 Kč. Tento nárok je sice explicitně uveden v textu změny žaloby ze dne 9. 11. 2020, nicméně jeho právní základ je dle žalobce dán tvrzeními uplatněnými již v žádosti i žalobě. Žalovaná uznala existenci nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání, neboť z vyřízení žádosti jednoznačně vyplývá uznávací projev vůle, se změnou žaloby žalovaná na jednání dne 16.

11. 2020 souhlasila. Žalobce uvádí, že na něj nelze hledět jako na osobu, která nedostatečně dbala svých práv, neboť nebyla dost právně pregnantní v definici svých nároků. Žalobce prokazatelně v důsledku trestního stíhání utrpěl újmu na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy, která mu neumožňuje využívat svůj intelekt a omezuje jeho duševní schopnosti. Jestliže žalovaná namítá promlčení tohoto nároku s tvrzením, že existuje až ode dne 9. 11. 2020, jedná se dle názoru žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná námitkou popřela odškodnění tohoto nároku ze dne 29.

4. 2020. Námitku uplatněnou za popsaných okolností, navíc těsně před rozhodnutím soudu o nároku, nelze vnímat jinak než jako výkon práva rozporný s dobrými mravy, vůči žalobci je námitka promlčení ze strany žalované tvrdým postihem výjimečné intenzity, nikoliv ochranou právní jistoty žalované.

38. Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy za výkon zkušební doby po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, žalobce přípustnost dovolání zakládá na otázce hmotného práva, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, a to otázce nároku na náhradu nemajetkové újmy za výkon zkušební doby po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce je přesvědčen, že pro posouzení existence nemajetkové újmy není zcela stěžejní posouzení požadavku „řádnosti života“. Podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody se od potrestání neupouští, pouze se forma výkonu trestu z hlediska rozsahu vlivu a bezprostřednosti na život odsouzeného mění a státní dohled nad potrestaným se zpravidla ještě prodlužuje (žalobci byla uložena zkušební doba v trvání 4 let). Na žalobce tedy nelze hledět jako na osobu, které se uložením zkušební doby ulevilo od výkonu trestu odnětí svobody a další újmu nepociťoval, za vykonání zkušební doby náleží odškodnění obdobně jako za výkon trestu, představuje omezující opatření, na jehož základě je vůči odsouzenému v rámci kontroly řádnosti života odsouzeného vykonávána státní moc, výkon zkušební doby je stále součástí a následkem nezákonného trestního stíhání.

39. Dle žalobce je rozsudek dovolacího soudu zatížen vadami, v návaznosti na to považuje za nesprávný i výrok o nákladech řízení. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí.

40. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a přezkoumatelné, žalobce dle žalované v dovolání neuvádí konkrétní skutečnosti, které měly být zatíženy nesprávným právním posouzením, a nevymezuje ani předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž důvody přípustnosti nelze připustit jako vzájemně si konkurující. Ve svém vyjádření upozorňuje, že v dovolání nelze uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním soudů. Žalovaná navrhuje, aby soud dovolání žalobce odmítl pro nesplnění náležitostí podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

III. Přípustnost dovolání

41. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

42. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za

43. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

44. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

45. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 457 298 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

46. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má přitom rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud zamítl nárok žalobce na náhradu jiných nákladů (hotových výdajů v souvislosti s trestním stíháním žalobce) ve výši 39 302 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud uvádí, že si je vědom závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, avšak i dle tohoto rozhodnutí se pro danou věc omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prosadí, jelikož odvolací soud nárok žalobce na náhradu jiných nákladů zamítl samostatným důvodem a dovolání do tohoto nároku se tak týká otázky, jejíž řešení není společné pro ostatní nároky žalobce. Pokud by žalobce k tomuto nároku uplatnil nějaké dovolací námitky, což se nestalo, dovolací soud by se s ohledem na uvedené jimi nezabýval.

47. Konečně Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce v části směřující proti výroku II, III a IV rozsudku odvolacího soudu není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. To však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i tyto nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.

48. Ohledně nároku na náhradu nákladů na obhajobu ve výši 926 860 Kč, nároku na náhradu ušlého zisku z prodeje pozemku ve výši 225 000 Kč, nároku na náhradu nemajetkové újmy za výkon vazby ve výši 1 011 400 Kč, nároku na náhradu za výkon trestu odnětí svobody ve výši 261 300 Kč a nároku na náhradu ušlého výdělku ve výši 553 911 Kč za období po propuštění z vazby od 18. 9. 2013 do 28. 2. 2015, vše s příslušenstvím, žalobce nevymezil žádný dovolací důvod, v rámci kterého by uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložil by, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), ačkoli z obsahu dovolání žalobce vyplývá, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. V rozsahu těchto nároků tak dovolání žalobce nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Z toho důvodu v daném rozsahu Nejvyšší soud dovolání rovněž odmítl.

49. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím způsobené tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního řízení nezakládá námitka žalobce směřující proti závěru odvolacího soudu o přiměřenosti délky řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť pouhý nesouhlas s tímto závěrem nepředstavuje sám o sobě právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva na přiměřenou délku řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014), což v případě žalobce není.

50. Oproti přesvědčení žalobce posoudil odvolací soud otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť zohlednil kritéria dle § 31a odst. 3 OdpŠk a dospěl k závěru, že s ohledem na hmotněprávní i procesní složitost věci, když řízení bylo vedeno proti více osobám, bylo provedeno dokazování mimo jiné výslechy velkého počtu svědků a zpracovány znalecké posudky a s ohledem na plynulý postup orgánů činných v trestním řízení nelze celkovou délku posuzovaného řízení hodnotit jako nepřiměřenou (viz bod IV. Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2424/2021, nebo ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, dle kterých je složitost řízení objektivním kritériem). Souladný s judikaturou Nejvyššího soudu je pak i závěr odvolacího soudu, že složitost řízení byla dále navyšována tím, že posuzované řízení bylo vedeno na více úrovních jednotlivých orgánů činných v trestním řízení a též před Nejvyšším soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010).

51. Tvrzení o svévolném postupu orgánů činných v trestním řízení pak ze skutkových zjištění neplyne, a žalobce proto staví tuto svou dovolací námitku nepřípustně na jiném skutkovém zjištění, než jakého dosáhl odvolací soud. Taková námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

52. Ohledně nároku žalobce na náhradu ušlého zisku způsobeného neuplatněním směnek ve výši 1 449 793,20 Kč s příslušenstvím odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce mohl svou pohledávku ve výši 1 000 000 Kč vůči M. Š. uplatnit soudně i za situace, kdy neměl předmětnou směnku k dispozici, neboť směnkou byl zajištěn dluh ze smlouvy o půjčce, který byl žalovatelný samostatně, a svou pohledávku ve výši 449 793,20 Kč vůči R. W. mohl uplatnit již více než rok před zahájením trestního stíhání, a došlo tedy u obou pohledávek k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a tvrzenou škodou. Žalobce k tomuto nároku v dovolání namítal, že na nárok ze směnky není možné nahlížet jako na pohledávku, kterou stát uspokojí až z pozice posledního dlužníka, pokud ten má směnku v držení, a dále že případná žaloba na splnění směnečného nároku by nemohla pro nemožnost předložit směnku uspět. Dovolací námitky žalobce vztahující se k tomuto nároku se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nemohou založit přípustnost dovolání.

53. Ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 102 000 Kč s příslušenstvím způsobené výkonem zkušební doby po podmíněném propuštění z výkonu trestu se námitka žalobce, že pro závěr o existenci nemajetkové újmy není stěžejní posouzení „řádnosti života“, míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalobci nemajetková újma nevznikla (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97). Jakkoli je závěr o vzniku nemajetkové újmy závěrem právním, musí vycházet ze skutkových zjištění o existenci okolností, které mohl žalobce vnímat úkorně. Existenci takových okolností odvolací soud neshledal a námitky žalobce dovozující opak jsou tak námitkami proti skutkovému zjištění, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

54. Otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy k nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že nelze přisvědčit námitce, že žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobce v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy žalobce žalobou nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním neuplatnil, ačkoli byl při podání žaloby právně zastoupen advokátem, žalobou uplatnil celkem 11 nároků na náhradu újmy vůči žalované, a nepřihlédl k namítanému stavu žalobce po skončení trestního stíhání. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudek ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když je žalobce zastoupen advokátem, v daném oboru profesionálem, kterému nic nebránilo v tom, aby nárok žalobce uplatnil u soudu řádně a včas kdykoliv během promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013, a ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).

55. Ani otázka, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, když sama při předběžném projednání nároku překročila šestiměsíční lhůtu stanovenou k jeho projednání v ustanovení § 15 OdpŠk a žalobci na tento nárok částečně dobrovolně plnila, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud rovněž neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15), a za situace, kdy žalobci nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozilo promlčení jeho práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2633/2019).

56. Co se týče nároku na náhradu ušlého výdělku ve výši 626 358 Kč s příslušenstvím za období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013, pokud žalobce v dovolání namítá, že závěr odvolacího soudu, že „žalobce s delší dobou zaměstnání než jeden rok nepočítal,“ nevyplývá z dokazování, jde o námitku proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

57. Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku ve výši 626 358 Kč s příslušenstvím za období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013 je však dovolání přípustné pro posouzení otázky nahrazení výslechu svědka přečtením protokolu o jeho výpovědi, neboť v této otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

58. Pro posouzení procesní samostatnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v podobě zásahu do osobnostní sféry žalobce poškozením jeho dobrého jména ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím vzniklé poskytnutím informací a videonahrávky z trestního stíhání médiím za situace, kdy nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání byl uplatněn po uplynutí promlčecí lhůty, je rovněž dovolání přípustné, neboť odvolací soud se i v této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

59. Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku v dosud nepřiznané výši 626 358 Kč s příslušenstvím je dovolání žalobce důvodné.

60. Dle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).

61. Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil zmíněné důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99). Důkazy výpovědí účastníků řízení a výpovědí svědků, které byly provedeny soudem prvního stupně, je třeba, aby odvolací soud s přihlédnutím k ustanovením § 122 a 123 o. s. ř. zopakoval, neboť při jejich hodnocení spolupůsobí kromě jejich ve spise zachyceného věcného obsahu i další skutečnosti, např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021). Protokol o výslechu svědka lze tedy v řízení provést jako listinný důkaz, přečtením protokolu o výslechu svědka však nelze nahradit navrhovaný výslech svědka, který lze objektivně provést, a to kromě případů, kdy s tím souhlasí účastník řízení, jenž důkaz výslechem svědka navrhl. Pouhým přečtením protokolu o výpovědi soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho obsahu) s přihlédnutím ke skutečnostem nezachytitelným v protokolu, které významně dokreslují celkový názor o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004).

62. Nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci a vztahují se tudíž i na ně pravidla upravená v ustanovení § 213 o. s. ř., v nichž se v poměrech odvolacího řízení promítají zásady přímosti a ústnosti, ovládající dokazování v civilním procesu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 820/2019). Měl-li tedy odvolací soud za to, že skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil ze svědecké výpovědi P. P., předsedy představenstva společnosti XY, umožňují jiné skutkové závěry než ty, k nimž dospěl soud prvního stupně, pak měl zopakovat dokazování výslechem tohoto svědka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006).

63. Pokud odvolací soud žalobcem navrhovaný důkaz výslechem svědka neprovedl a nahradil jej bez žalobcova souhlasu důkazem listinou (protokolem o výslechu předmětného svědka před soudem prvního stupně – viz bod 41 dovoláním napadeného rozsudku), je uvedený postup odvolacího soudu v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. i judikaturou citovanou výše a je dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobci lze tak přisvědčit v tom, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v důsledku porušení zásady přímosti, jak Ústavní soud vyložil např. v nálezu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněném pod č. 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14.

64. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozením dobrého jména žalobce ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím je rovněž dovolání důvodné.

65. Žalobce uplatnil žalobou ze dne 29. 5. 2019 nárok na náhradu nemajetkové újmy za poškození dobrého jména, ke kterému mělo dojít medializací trestního stíhání. Odvolací soud ve vztahu k tomuto nároku uzavřel, že újma spočívající v poškození pověsti žalobce nepředstavuje vedle újmy způsobené trestním stíháním samostatný důvod pro poskytnutí zadostiučinění, následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře poškozené osoby se dle odvolacího soudu posuzují komplexně.

66. Podle judikatury Nejvyššího soudu je žalobce pánem sporu (tzv. dominus litis), o zahájení řízení a o obsahu žaloby rozhoduje žalobce, přičemž v poměrech projednávané věci žalobce v žalobě ze dne 29. 5. 2019 jednoznačně vymezil uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy za poškození dobrého jména, ke kterému mělo dojít medializací trestního stíhání, bez toho, aniž by již v žalobě požadoval náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním. Nejvyšší soud přitom neshledává důvod, pro který by takový žalobcem vymezený nárok nebyl samostatně procesně uplatnitelným. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání žalobce uplatnil až návrhem ze dne 9. 11. 2020, tedy až po uplynutí promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 29 ICdo 110/2021, který byl uveřejněn pod č. 51/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že procesně samostatně uplatnitelným právem je i jen část jistiny pohledávky nebo i jen část příslušenství pohledávky). Ústavní soud pak v usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení.“

67. Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 441/2020, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010) posuzuje následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby trestním stíháním komplexně. Ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, je však třeba zdůraznit, že volba, zda bude žalobce požadovat poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou určitým aspektem nezákonného trestního stíhání (v tomto případě poškozením dobrého jména žalobce medializací trestního stíhání) jako samostatný nárok nebo zda jej uplatní v rámci jiného nároku na náhradu nemajetkové újmy jako hledisko intenzity újmy utrpěné, leží výhradně na žalobci (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017, body 27 až 29). Je pak jen na žalobci, aby ve vztahu k tomuto nároku v řízení tvrdil a prokázal existenci vzniku nemajetkové újmy, odpovědnostního titulu i nezbytnou příčinnou souvislost.

68. Výjimkou z uvedeného pravidla je situace, když žalobce uplatní výše zmíněný samostatný (dílčí) nárok vedle komplexně posuzovaného nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které nevedlo k odsouzení. Tehdy nebude důvod posuzovat dílčí nárok samostatně v případě, kdy k němu se vážící újma bude typicky podřaditelná pod újmu způsobenou samotným trestním stíháním. Řečeno jinak, pokud by žalobce uplatnil v jednom či více řízeních vedle sebe nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu poškozením pověsti a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu samostatným trestním stíháním, nebylo by důvodu neposoudit oba nároky společně jako nárok na náhradu újmy způsobené samotným trestním stíháním.

69. Právní posouzení věci odvolacím soudem ve shora uvedeném směru ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé poškozením dobrého jména žalobce ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím jako samostatně neodškodnitelného vedle újmy způsobené trestním stíháním, je tudíž v situaci, kdy nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním nemohl být posouzen z důvodu promlčení, nesprávné.

70. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu v posuzovaném případě ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku žalobce představuje skutkový závěr odvolacího soudu učiněný v bodě 43 napadeného rozsudku, totiž že „ani žalobce podle svého vyjádření u vazebního jednání s delší dobou zaměstnání než jeden rok nepočítal“. Tento závěr dovodil odvolací soud z protokolu o neveřejném zasedání Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 0 Nt 6527/2011, kde je žalobcova výpověď zaznamenána následovně: „… s touto firmou mám uzavřenou smlouvu, že minimálně 1 rok odpracuji, a tudíž po svém propuštění z vazby do této firmy nastoupím zpátky.“ Skutkový závěr odvolacího soudu tak nemá oporu v provedeném dokazování, hodnocení důkazu odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., neboť soud vzal v úvahu skutečnost, která z provedeného důkazu nevyplynula, skutkový závěr, že „žalobce s delší dobou zaměstnání než jeden rok nepočítal“, vychází z nelogického úsudku odvolacího soudu, neboť ze zachycené výpovědi žalobce v protokolu o neveřejném zasedání ze dne 12. 10. 2011 vyplývá pouze to, že žalobce minimálně 1 rok odpracuje.

71. Napadené rozhodnutí tak co do nároku na náhradu ušlého výdělku za období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013 nemá oporu v provedeném dokazování a právní závěr odvolacího soudu ohledně předmětného nároku i z tohoto důvodu neobstojí.

72. V dalším řízení se bude odvolací soud ohledně nároku žalobce na náhradu ušlého výdělku řídit principy řádného procesu ohledně provádění důkazů, náležitě zhodnotí provedené důkazy a na jejich základě učiní adekvátní skutkové závěry. Nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé poškozením dobrého jména žalobce medializací trestního stíhání posoudí odvolací soud jako samostatně procesně uplatnitelný. Nejvyšší soud přitom nijak nepředjímá výsledek dalšího řízení, neboť je zcela na odvolacím soudu, jak věc i po zopakování dokazování posoudí.

73. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve vztahu k nároku na náhradu ušlého výdělku za období od 1. 4. 2012 do 17. 9. 2013 a nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené poškozením dobrého jména žalobce z popsaných důvodů nesprávné, a nadto řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v rozsahu částky 2 626 358 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 23. 5. 2019 do

zaplacení, jakož i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. 74. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 75. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 8. 2024

JUDr. Pavel Simon předseda senátu