USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ
118 10, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalovaným 1) T. M., 2) M. H.,
a 3) V. H., všem zastoupeným JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem v
Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, o určení vlastnictví k podniku, jeho
vyklizení a předání, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34
Cm 21/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 8. 2017, č. j. 1 Cmo 171/2016-519, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy
bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části
první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony a v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může
být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v posuzované věci), je
dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz]. Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně
konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty
ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která
jsou veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz, a zejména Stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, uveřejněné pod
číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Nejvyšší soud též vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. již shora citované R
4/2014 a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze
dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29
NSČR 113/2016, či ze dne 31. 1. 2018. sp. zn. 21 Cdo 4646/2017). Těmto požadavkům dovolatelé dostáli pouze v té části dovolání, v níž
argumentují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, protože ve vztahu k prokázání správnosti žalobkyní předložené
listiny postupoval v rozporu se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, podle něhož v případě, kdy účastník
popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, platí, že účastníka, který
tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní a
tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení
nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. K závěru o
přípustnosti dovolání však tento argument nevede. Listinu, které se tato námitka týká, dovolatelé označili jako „žalobcem
předloženou dohodu zejména pak její dodatek“ a z obsahu související argumentace
je zřejmé, že mají na mysli smlouvu o prodeji privatizovaného majetku a její
přílohu č. 1 – rozhodnutí ministra zdravotnictví ČR ze dne 21. 5. 1997 o
kategorizaci zdravotnických zařízení okresu Rychnov nad Kněžnou pro potřeby
privatizace. Stran této listiny se soud prvního stupně „přiklonil k důkazu
smlouvou předloženou žalobcem“, dospěl tedy k závěru, že listina předložená
žalobkyní, která na rozdíl od smlouvy předložené žalovanými spornou přílohu
obsahovala, je pravá, a odvolací soud se s tímto jeho skutkovým závěrem
ztotožnil. Napadené rozhodnutí tedy spočívá na závěru, že žalobkyně důkazní
břemeno stran pravosti této listiny unesla (odvolací soud má její pravost za
prokázanou), a od dovolateli označeného judikaturního závěru se odchýlit
nemohlo, neboť otázku, kdo nese důsledky neunesení důkazního břemene, neřešilo
a řešit nemělo důvod. K podstatě a účelu důkazního břemene lze odkázat např. na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a
judikaturu v něm citovanou. Prostřednictvím uvedené námitky dovolatelé ve skutečnosti kritizují způsob,
jakým soudy nižších stupňů hodnotily předložené listinné důkazy. Nejvyšší soud
ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že samotné hodnocení důkazů soudem,
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.,
nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. R
4/2014, a dále např.
usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze
dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29
Cdo 12/2015, či ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015) a že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím
řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze,
neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29
Cdo 4097/2014). Námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závazným právním názorem,
vysloveným Nejvyšším soudem v jeho předchozím, kasačním rozhodnutí v této věci,
tj. v rozsudku ze dne 29. 7. 2013, č. j. 32 Cdo 2640/2011-263, neodpovídá
žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř. a posoudit dovolání jako přípustné neumožňuje v souzené věci ani
zprostředkovaně. Odklon od řešení otázky hmotného práva přijatého v tomto rozhodnutí dovolatelé
nenamítají. Výklad právního úkonu, jehož absenci tam Nejvyšší soud s odkazem na
ustálenou judikaturu soudům nižších stupňů vytkl, v jejich dalších rozhodnutích
proveden byl. Námitka, že odvolací soud se ani v novém rozhodnutí nevypořádal s
tím, zda předmět převodu má atributy podniku, je námitkou procesní vady
nezahrnující (ani zprostředkovaně) právní otázku, kterou odvolací soud řešil a
při jejímž řešení se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ani označení
příslušných judikatorních závěrů. Námitky vad řízení nezahrnující otázku
procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým
dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud
vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze
dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32
Cdo 1254/2014). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolatelé napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho
výrocích, tj. též v té části prvního výroku a ve druhém výroku, jimiž odvolací
soud rozhodl o nákladech řízení. V této části postrádá dovolání jakoukoliv
argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání nelze
již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit
(srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné dílem jako
vadné odmítl.
Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že podle judikatury Ústavního soudu
jsou náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení v občanském
soudním řádu stanoveny zcela jasně, účastníku řízení podávajícímu dovolání
proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o
tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní,
není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených
požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS
2716/13, dostupné na www.usoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu