32 Cdo 2847/2019-144
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
Veskom, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Dolní Měcholupy, Dolnoměcholupská
522/12a, PSČ 111 01, identifikační číslo osoby 44849095, zastoupené JUDr. Evou
Koubovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované
Stavební a inženýrská činnost – RENO s. r. o., se sídlem v Praze 4, Chodov,
Donovalská 2222/31, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 25649256, zastoupené
Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o zaplacení
částky 65 787 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 11 C 155/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 125/2019-113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 125/2019-113,
a rozsudek Obvodního sudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C
155/2018-81, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala zaplacení částky 65 787 Kč s úrokem z
prodlení jako zádržného (pozastávky) ve výši 5% ze sjednané ceny díla,
provedeného na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 7. 2010. Žalovaná se bránila tvrzením, že žalobkyni nevznikl nárok na vyplacení
zádržného, neboť dosud nedošlo k předání díla. Tvrdila, že žalobkyně dílo
nedokončila a dílo mělo vady, které bránily běžnému užívání, žalobkyně dílo
nepředala a ona nebyla povinna je převzít. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C 155/2018-81,
žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 8. 7. 2010
uzavřena smlouva, jíž se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou jako
subdodávku dílo spočívající v dodávce systému vytápění, chlazení a zdroje tepla
(tepelné čerpadlo) do rodinného domu zákazníka žalované (dále jen „investor“),
a žalovaná se zavázala zaplatit cenu díla ve výši 1 315 742 Kč bez DPH. Bylo
dohodnuto, že z každého daňového dokladu zhotovitele bude pozastavena úhrada
zádržného ve výši 5 % z ceny díla bez DPH, přičemž v případě, že se do konce
záruční doby neobjeví na díle žádné vady a nedodělky, eventuálně budou tyto
vady a nedodělky odstraněny, bude zádržné uvolněno. Záruční doba byla stanovena
v délce 60 měsíců od předání a převzetí díla. Strany si ujednaly, že převzetím
díla se rozumí předání díla zhotovitelem a jeho převzetí objednatelem s tím, že
o předání a převzetí díla smluvní strany pořídí zápis podepsaný zástupci obou
smluvních stran; zhotovitel není oprávněn dílo předat a objednatel není povinen
dílo převzít, jestliže vykazuje vady a nedodělky bránící užívání díla. Zhotovitel se zavázal vyzvat objednatele k přejímce díla písemně týden předem. Žalobkyně informovala žalovanou o termínu předání díla e-mailem dne 24. 5. 2011, žalobkyně a investor dne 25. 5. 2011 podepsali předávací protokol,
žalovaná však podepsala pouze přílohu předávacího protokolu označenou jako Reno
– soupis dokladů. Pozastávku ve výši 65 787 Kč žalobkyni nezaplatila. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a dospěl k
závěru, že žaloba není důvodná, neboť strany si ve smlouvě ujednaly, že o
předání díla je nutno pořídit písemný zápis podepsaný oběma smluvními stranami,
tj. mělo dojít k tzv. protokolárnímu předání a převzetí díla, jediný existující
předávací protokol ze dne 25. 5. 2011 však podepsali pouze žalobkyně a
investor, k podpisu ze strany žalované nikdy nedošlo. Soud prvního stupně
dovodil z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (z níž příkladmo uvedl rozsudek ze
dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a usnesení ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 334/2016, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), že pokud si smluvní strany
sjednaly protokolární předání a převzetí díla a k tomuto předání nedošlo, není
možno dílo považovat za předané a převzaté, tedy za provedené. Dodal s odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn.
32 Cdo 5187/2007, že
na tom nemůže nic změnit skutečnost, že předávací protokol byl podepsán
zákazníkem žalované. Usoudil též, že nemůže jít k tíži žalované, že nedošlo k
podepsání předávacího protokolu oběma smluvními stranami, a to již z toho
důvodu, že žalovaná nebyla o termínu přejímky díla náležitě vyrozuměna, nebyla
proto povinna dostavit se dne 25. 5. 2011 k předávání díla a dílo převzít. Ačkoliv si žalobkyně musela být vědoma, že předávací protokol nesplňuje
sjednané náležitosti, opětovně již žalovanou k podepsání protokolu nevyzývala. Soud prvního stupně se proto již nezabýval oprávněním žalované odmítnout
převzetí díla z důvodu tvrzených vad a uzavřel, že k řádnému předání díla a
tedy ani k jeho provedení nedošlo, záruční doba běžící až od předání a převzetí
díla proto nemohla uplynout a žalobkyni tedy právo na doplacení ceny díla
spočívající v uvolnění zádržného doposud nevzniklo. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni
65 787 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2016 do zaplacení,
a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
1505/2013 je pro vyřešení otázky vzniku práva na zaplacení ceny díla
rozlišováno, zda mezi účastníky smlouvy je pro řádné splnění povinnosti provést
dílo výslovně dohodnuta podmínka sepsání předávacího protokolu pro předání a
převzetí či taková podmínka pro řádné předání a převzetí dohodnuta není. Po
zopakování důkazu smlouvou o dílo a předávacím protokolem zjistil, že podle
článku VI odst. 2 věty první smlouvy se převzetím díla rozumí předání díla
zhotovitelem a jeho převzetí objednatelem, a podle věty druhé o předání a
převzetí díla pořídí smluvní strany zápis podepsaný zástupci obou smluvních
stran. Usoudil, že z citovaného smluvního ujednání nelze dovodit, že si
účastnice odchylkou od dispozitivního ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. sjednaly protokolární předání díla, neboť z něho „nevyplývá výslovně“, že
sepsání předávacího protokolu je podmínkou předání a převzetí díla, a pořízení
zápisu je sjednáno až jako následný úkon. Přisvědčil proto žalobkyni, že
existence oboustranně podepsaného zápisu o předání a převzetí díla nebyla
hmotněprávní podmínkou pro předání díla, ale jen důkazem, že k předání a
převzetí díla došlo. Z předávacího protokolu pak zjistil, že sice na místě
„odběratele“ obsahuje namísto podpisu jednatele žalované podpis koncového
příjemce (investora, zákazníka žalované), nicméně jednatel žalované podepsal
soupis dokumentace k provedení díla, který je jeho součástí. Z čestného
prohlášení investora ze dne 26. 11. 2018 zjistil, že žalobkyně dne 25. 5. 2011
dílo předala za účasti zástupce žalované a že toto dílo nemá v současné době
– s odstupem osmi let od uvedeného předání – žádné vady.
Konstatoval, že
žalovaná nezpochybňuje, že své vlastní dílo, jehož součástí byla dodávka
žalobkyně, svému smluvnímu partnerovi zkolaudované předala, a že fakturu
žalobkyně po odstranění vytýkaných nedostatků v plné výši (s výjimkou předmětné
pozastávky) uhradila. Za této situace tvrzení žalované, že dílo žalobkyně
nebylo dokončeno a předáno, vyhodnotil jako zjevně účelové. Uzavřel, že
pětiletá záruční lhůta od data předání díla dne 25. 5. 2011 uplynula a v
intencích uzavřené smlouvy o dílo je proto žalovaná povinna žalobkyni tzv. zádržné ve výši 65 787 Kč uhradit, přičemž žalobkyně má podle § 1970 o. z. (tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) právo na úrok z prodlení ve výši dané
ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., běžící ode dne 1. 7. 2016
(první upomínka žalobkyně). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné
proto, že napadený rozsudek spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Jako chybně vyřešenou otázku hmotného práva dovolatelka předkládá otázku, zda
bylo podmínkou předání díla vyhotovení zápisu o předání a převzetí díla,
přičemž závěr odvolacího soudu, že nebylo, má za rozporný s rozhodnutími
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 334/2016, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, a
ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016. Odkaz odvolacího soudu na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 považuje dovolatelka za
nepřiléhavý. Prosazuje názor, že gramatickým a zejména logickým a systematickým
výkladem smlouvy o dílo je nutno dospět k závěru, že podpis předávacího
protokolu byl sjednán jako hmotněprávní podmínka předání díla. Dovolatelka prosazuje názor, že k řádnému dokončení díla nedošlo, protože její
zástupce odmítl dílo převzít a při údajném předání díla dne 25. 5. 2011 nebyl
přítomen. Podepsal sice soupis předané dokumentace, svým podpisem však pouze
potvrdil, že mu byla označená dokumentace předána. Dokumentaci převzal až dne
3. 6. 2011 ve své kanceláři. Dílo nebylo dokončeno, mělo technické vady a
nedodělky a nebyla předána kompletní dokumentace k provozování technologií. Chybějící dokumentaci žalobkyně nepředala dosud, dílo tedy dosud nebylo
dokončeno a nemohlo tak dojít ani k jeho předání a převzetí. Skutečnost, že
investor označil dílo za bezvadné, že cenu díla mimo pozastávku nakonec
uhradila a že dílo bylo zkolaudováno, má za irelevantní. Procesní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, výslovně nezformulovala. Vytýká odvolacímu
soudu, že zjištění, že její zástupce byl přítomen při předávání díla dne 25. 5. 2011 a že dílo s odstupem osmi let nemá žádné vady, učinil nově a bez opory v
provedeném dokazování a že postupoval v rozporu se zákonem a judikaturou
Nejvyššího soudu (příkladmo uvádí rozsudek ze dne 17. 10. 2007, sp. zn.
32 Odo
778/2006), z níž podle jejího mínění vyplývá, že neztotožnil-li se odvolací
soud se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti podpisu předávacího protokolu
jako podmínky předání díla, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení; tím, že tak nepostupoval, porušil
zásadu dvojinstančnosti řízení a právo dovolatelky na spravedlivý proces. Odvolací soud se dle jejího názoru odchýlil také od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu týkající se poučovací povinnosti soudu a následků jejího
nesplnění, k čemuž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odo 850/2001
(zřejmě míněn rozsudek ze dne 21. 8. 0003, sp. zn. 29 Odo 850/2001), sp. zn. 21
Cdo 2520/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/2006. Napadené rozhodnutí má za nepředvídatelné.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání prosazuje názor, že dovolání je
nepřípustné, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a odkaz
dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu má za nepřípadný, neboť
uváděné judikáty se týkají tzv. protokolárního předání díla, které v
posuzovaném případě účastníci nesjednali. Nepřiléhavý je dle jejího mínění také
odkaz na judikaturu vztažený k procesním otázkám.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku
II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení
otázky, zda bylo pořízení zápisu o předání a převzetí díla sjednáno jako
podmínka provedení díla, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Protože Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi měnit nehodlá, je dovolání
nejen přípustné, ale též důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu
v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco
jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Podle § 554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost
provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v
dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Ustanovení § 548 odst. 1 a § 554 obch. zák. mají dispozitivní charakter. To
znamená, že strany se mohou ve svých smluvních ujednáních od těchto ustanovení
odchýlit,
a učiní-li tak, má taková dohoda účastníků přednost před zákonnou úpravou
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1477/2006,
či ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2810/2013). Určení doby vzniku nároku
zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla svěřuje § 548 odst. 1
obch. zák. v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývá-li ze smlouvy nebo
obchodního zákoníku něco jiného, vzniká nárok na cenu díla jeho provedením
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo
631/2002, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 980/2005).
Nejvyšší soud zastává ve své rozhodovací praxi názor, že sjednají-li si smluvní
strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení
předmětného díla, na něž obchodní zákoník v § 548 odst. 1 váže vznik práva na
zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky
ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky. Pokud je ve
smlouvě specifikován způsob předání díla protokolárním předáním, nelze při
absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na
základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří
hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (srov. nejen soudem prvního
stupně a dovolatelkou označené rozsudky sp. zn. 32 Cdo 358/2012 a sp. zn. 32
Cdo 334/2016, ale též již rozsudek ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo
1724/2006, rozsudek ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
číslem C 7202, a dále např. rozsudky ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo
2592/2008, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010-I, ze dne 25. 11.
2011, sp. zn. 2730/2010, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, ze dne
27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 36/2012, ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo
3457/2012, ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012, ze dne 5. 12. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 2402/2018, či ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 953/2019).
V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, jímž argumentuje
odvolací soud, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že nebylo-li ve smlouvě o dílo
sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání
díla, má zhotovitel právo na zaplacení ceny díla, i když nebyl sepsán předávací
protokol. V rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016, pak uzavřel,
že byl-li dle posuzované smlouvy o dílo podmínkou předání a převzetí díla
podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě, tvoří existence
takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Soupis
provedených prací nelze považovat za předávací protokol, jak správně dovodil
odvolací soud, neboť projev vůle stran směřoval pouze k odsouhlasení rozsahu
provedených prací, nikoliv k jejich předání a převzetí.
V usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2197/2017, Nejvyšší soud
vysvětlil, že pro tam souzenou věc bylo určující, že vznik nároku na doplatek
ceny díla byl vázán na předání zhotoveného díla bez vad a nedodělků, a to
výslovně na základě předávacího protokolu, a že pro to, aby vznikl zhotoviteli
nárok na doplatek ceny díla, musela být splněna hmotněprávní podmínka, kterou
byl sepis (dalšího) předávacího protokolu, jímž bylo deklarováno, že dílo je
prosto vad a nedodělků.
Ve zde souzené věci nezbývá než konstatovat, že odvolací soud se odchýlil právě
od té judikatury, o niž opřel své rozhodnutí, neboť její závěry vyložil
nepřesně a tak je zkreslil. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo
1505/2013, jímž argumentuje, Nejvyšší soud nevyjádřil názor, že aby bylo
pořízení předávacího protokolu hmotně právní podmínkou předání díla, musí být
taková skutečnost ve smlouvě dohodnuta výslovně. Takový závěr by byl ve
flagrantním rozporu s dlouhodobě ustálenou judikaturou, v níž Ústavní soud a
Nejvyšší soud blíže objasňují pravidla postupu při výkladu právních úkonů.
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním
přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním
stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí
jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li
se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má
shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi
formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s
podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem
smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze
dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Vůle smluvních stran podmínit předání a převzetí díla pořízením předávacího
protokolu tedy nemusí být ve smlouvě vyjádřena výslovně; postačí, lze-li ji
dovodit výkladem, a to nejen důsledným výkladem příslušného ujednání v kontextu
celého obsahu smlouvy, nýbrž též cestou zohlednění zjištěných okolností, za
nichž byla smlouva uzavřena, a následného chování stran. Lze přisvědčit
dovolatelce, že oproti jazykovému vyjádření smlouvy, kterou Nejvyšší soud
posuzoval ve věci sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, není příslušné ujednání v čl. VI
předmětné smlouvy o dílo do té míry pregnantně formulováno, že by se zjištění
skutečné vůle stran projevené smlouvou obešlo bez náležitého výkladu. Zejména
bylo třeba se vypořádat s ujednáním v čl. V smlouvy, podle něhož měl zhotovitel
vystavit konečnou fakturu na cenu díla do patnácti dnů od podpisu zápisu o
převzetí díla, neboť se tu otevírá i taková výkladová varianta, podle níž byl
vznik nároku na doplatek ceny díla vázán na podepsání předávacího protokolu
(srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2197/2017), což
by se nemuselo slučovat s posouzením, že zápis měl jen evidenční, pořádkový a
důkazní charakter.
Vycházel-li odvolací soud z názoru, že podmíněnost předání díla podepsáním
zápisu o předání a převzetí díla musí být ve smlouvě ujednáno výslovně, je jeho
právní posouzení nesprávné a napadené rozhodnutí již z tohoto důvodu neobstojí.
Vzhledem k tomu by bylo nadbytečné zabývat se též procesními námitkami
dovolatelky, uplatněnými toliko podpůrně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v napadeném výroku o věci samé zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e
odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno napadené
rozhodnutí platí též pro rozsudek soudu prvního stupně (ani soud prvního
stupně se důsledně výkladem smlouvy nezabýval), zrušil dovolací soud i tento
rozsudek a věc podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu