32 Cdo 812/2018-783
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
HVB – trade, spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 2, identifikační
číslo osoby 25686810, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00,
identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 5 098 159 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 71/2012, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11.
2017, č. j. 8 Cmo 151/2016-709, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Cmo
151/2016-709, v potvrzujícím výroku pod bodem I, a rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 7. 12. 2015, č. j. 18 Cm 71/2012-597, v části výroku pod bodem I,
jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1. 8. 1993
do zaplacení ve větší výši než 5 % ročně z částky vyšší než 853 684,70 Kč, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní předchůdkyně současné žalobkyně, KOVO, a. s. v likvidaci, IČO 00000906,
podala dne 28. 6. 1993 žalobu proti pěti žalovaným, totiž zbytkovému státnímu
podniku TESLA Brno, státní podnik – v likvidaci, IČO 00009741(dále jen „státní
podnik“), jeho právním nástupcům z procesu privatizace - Tesla ELMI a. s., UTES
Brno družstvo a Mechanika a vakuová technika – Kooperativ Brno, jako vůči
dlužníkům, a Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond“), jako
zákonnému ručiteli; žalobou se domáhala zaplacení částky 5 105 084 Kč s denním
poplatkem z prodlení ve výši 0,05 % z částky 4 254 399,30 Kč za období od 1. 1. 1993 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 5 % p. a. z částky 853 684,70
Kč od 1. 1. 1993 do zaplacení. Nároky vůči jednotlivým žalovaným byly následně
vyloučeny k samostatnému projednání, čtyři z těchto řízení byla již pravomocně
zastavena a jediným běžícím sporem je tak jen řízení v posuzované věci, vedené
původně proti FNM, které bylo vyloučeno k samostatnému projednání pod sp. zn. 18 Cm 71/2012 a v němž na místo společnosti KOVO, a. s. v likvidaci, vstoupila
nynější žalobkyně a nynější žalovaná je právním nástupcem FNM. Předmětem sporu
je aktuálně pohledávka z titulu ručení za závazky privatizovaného státního
podniku podle § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby, ve znění účinném do 7. 12. 1992 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“),
sestávající z jistiny v celkové výši 5 098 159 Kč a úroků z prodlení ve výši 15
% p. a. z částky 5 089 159 Kč od 1. 8. 1993 do zaplacení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 18 Cm 71/2012-597,
zamítl žalobu ohledně zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5
098 159 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně částky 62 370 Kč (výrok
pod bodem II), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 035 789 Kč (výrok
pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV). Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části výroku pod bodem I, jíž byla
zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1. 8. 1993 do
zaplacení ve větší výši než 5 % ročně z částky vyšší než 853 684,70 Kč (první
výrok), a ve zbytku tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že státní podnik byl privatizován v celém
rozsahu své výrobní činnosti, na základě čehož uzavřel, že všechny závazky
vzniklé při této činnosti měly přejít na privatizéry a za jejich úhradu
odpovídal Fond jako ručitel ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. S
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že není rozhodné, že
privatizační proces vykazoval vady, zejména že závazky státního podniku
nebyly mezi privatizující subjekty důsledně rozděleny, nýbrž že byla
privatizována celá výrobní divize státního podniku, s jejíž činností předmětné
závazky souvisely, neboť k přechodu došlo ze zákona, a vznikl-li ručitelský
závazek Fondu, jde o ručení za všechny závazky výrobní divize, bez ohledu na
to, ke které její části se vztahují.
Při posouzení námitky promlčení odvolací soud s odkazem na § 310 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že závazky dlužníka a
závazky ručitele nejsou totožné a běh promlčecí doby vůči ručiteli je oddělen
od běhu promlčecí doby ve vztahu k dlužníkovi, přičemž vůči každému z nich
promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy vůči němu věřitel mohl své nároky
uplatnit poprvé. Vysvětlil, že ručitelské závazky Fondu vznikly až prodejem
jednotlivých částí podniku, a protože z tohoto pohledu se soud prvního stupně
námitkou promlčení nezabýval, důvodnost námitky promlčení bylo možno s ohledem
na tvrzení účastníků a skutková zjištění soudu prvního stupně posoudit pouze ve
vztahu k příslušenství nároku. Nepřisvědčil argumentu žalobkyně, že nárok na
zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 5 098 159 Kč od 1. 8. 1993 do
zaplacení, uplatněný podáním ze dne 15. 11. 2001, nemůže být promlčen proto, že
žalobkyně vede u Krajského soudu v Brně další dvě řízení, v nichž je žalováno
stejné příslušenství. Vyjádřil názor, že na situaci by mohlo dopadat ustanovení
§ 406 obch. zák., v souzené věci má ale žalovaná jako ručitel odlišné postavení
od dlužníků, kromě toho uvedené ustanovení se uplatní pouze v rámci jediného
vedeného řízení, ke stavení běhu promlčecí doby v jednom řízení však nevede
jiné probíhající řízení. Odmítl též argumentaci dovolatelky, že závěr přijatý v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014 (který
je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupný na
jeho webových stránkách), podle něhož se nárok na zaplacení příslušenství
promlčuje jako celek, se v posuzované věci neuplatní, neboť v ní jistina
promlčená není, a vysvětlil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že tato
zásada je pravidlem a nelze ji uplatňovat selektivně. Za pravdu nedal žalobkyni
ani v tom, že nárok na zaplacení příslušenství byl uplatněn již v žalobě. Poukázal na to, že v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení poplatků z
prodlení, vzala žalobu zpět ještě před tím, než ji rozšířila o úroky z
prodlení; současně zdůraznil, že poplatky z prodlení podle hospodářského
zákoníku nebyly příslušenstvím pohledávky, nýbrž samostatným nárokem. Uzavřel,
že nárok na zaplacení příslušenství v části uplatněné podáním ze dne 15. 11. 2001 je promlčen, avšak nikoliv v celém rozsahu, neboť žalobkyně již v žalobě
uplatnila nárok na zaplacení 5% úroků z prodlení z částky 853 684,70 Kč za dobu
od 1. 1. 1993 do zaplacení a odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
nespatřuje rozdíl mezi úroky z prodlení podle hospodářského zákoníku a úroky z
prodlení podle obchodního zákoníku; s ohledem na „úpravu počátku doby, za níž
žalobkyně úrok z prodlení požaduje, v podání ze dne 15. 11. 2001“, není tento
nárok promlčen za dobu od 1. 8. 1993 do zaplacení.
Jako nedůvodnou odvolací soud posoudil argumentaci prosazující závěr o rozporu
uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy (ve vztahu k promlčené části
nároku), založenou na tvrzení, že soudní řízení bylo fakticky vyvoláno
šlendriánem v průběhu procesu privatizace připravovaného orgány státní správy. Vyjádřil názor, že tato námitka by mohla být v rozporu s dobrými mravy pouze,
pokud by ten, kdo ji vznáší, sám předtím ke vzniku promlčení přispěl, což se v
souzené věci nestalo. Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež
má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně je zde otázka, která
dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena a rovněž dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud v prvé řadě
odchýlit tím, že v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2955/2011, nerespektoval skutečnost, že nárok na zaplacení
příslušenství za prodlení s plněním ručitelského závazku žalované, uplatněný
v rozšíření žaloby ze dne 15. 11. 2001, dovolatelka uplatnila vůči žalované
též žalobou ze dne 30. 8. 1994, projednávanou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 599/1994, a žalobou ze dne 24. 2. 1995, projednávanou u téhož soudu
pod sp. zn. 12 Cm 94/1995, včetně rozšíření této žaloby, a neaplikoval
ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák., přičemž v rozporu s ustanovením § 157
odst. 2 občanského soudního řádu a judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, svůj názor, že nedošlo
ke stavení běhu promlčecí doby, nijak neodůvodnil a nevypořádal se s její
argumentací. Tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností a porušil právo
dovolatelky na spravedlivý proces. Jako otázku, která není v rozhodovací praxi dovolacího soudu jednoznačně
řešena, dovolatelka předkládá otázku, „jaký vliv má na stavění běhu promlčecí
doby skutečnost, že pohledávka žalobce (v tomto případě příslušenství za
prodlení s plněním ručitelského závazku žalovaného) byla zažalována podle
jiného zákona (hospodářský zákoník), než podle kterého má být posuzována
(obchodní zákoník a subsidiárně občanský zákoník)“. Posouzena jinak má být otázka počátku běhu promlčecí doby u úroků z prodlení
vyřešená Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo
681/2006. Do rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne
8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a s usnesením ze dne 6. 2. 2015, sp. zn.
28
Cdo 3704/2014, jakož i s rozhodnutími Ústavního soudu, se měl odvolací dostat
též při řešení otázky, zda námitka promlčení příslušenství vznesená žalovanou
je v rozporu s dobrými mravy, neboť nezvážil všechny rozhodné okolnosti
případu, intenzitu jejich působení, průtahy v řízení před soudem prvního stupně
a délku prodlení žalované, i skutečnost, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí
doby nezavinila, přičemž svůj názor, že tato námitka není v rozporu s dobrými
mravy, zdůvodnil nedostatečně a nevypořádal se s argumentací dovolatelky, čímž
i v tomto ohledu postupoval v rozporu s § 157 odst. 2 občanského soudního řádu
a již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatelka argumentuje, že v žalobách ze
dne 30. 8. 1994 a 24. 2. 1995 „ve znění pozdějších rozšíření“ uplatnila
příslušenství předmětné jistiny, které právně kvalifikovala jako poplatek z
prodlení podle hospodářského zákoníku, zdůrazňuje, že vůči Fondu šlo o
uplatnění nároku na příslušenství za prodlení s plněním ručitelského závazku k
úhradě jistiny, a poukazuje na to, že právním posouzením žalobce není soud
vázán; z toho dovozuje, že došlo ke stavění promlčecí lhůty. Poznamenává, že za
určité období se domáhá téhož plnění dvakrát, to však není důvodem k zamítnutí
žaloby, nýbrž k zastavení řízení pro překážku litispendence. Prosazuje názor,
že rovněž podání samostatné žaloby na příslušenství má z hlediska stavění běhu
promlčecí lhůty stejné účinky jako podání takové žaloby spolu s uplatněním
jistiny. Brojí proti argumentaci založené na tom, že v uvedených žalobách
uplatnila poplatek z prodlení a nikoliv úroky z prodlení. Tvrdí, že i když
uplatněné příslušenství právně kvalifikovala podle hospodářského zákoníku,
nemění to nic na skutečnosti, že příslušenství uplatnila v promlčecí době, a je
otázkou právního posouzení, zda lze přiznat příslušenství ve formě poplatků z
prodlení podle hospodářského zákoníku nebo ve formě úroků z prodlení podle
obchodního zákoníku; otázka právního posouzení nemá na běh promlčecí doby vliv. Dovolatelka zpochybňuje opodstatněnost argumentace odvolacího soudu, že
poplatky z prodlení podle hospodářského zákoníku nejsou příslušenstvím
pohledávky, a s odkazem na § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“),
prosazuje názor, že „v daném případě poplatek z prodlení je příslušenstvím
pohledávky, neboť je třeba aplikovat obchodní zákoník a subsidiárně občanský
zákoník, podle něhož poplatky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky“. Tvrdí, že poplatek z prodlení podle hospodářského zákoníku plní stejnou funkci
jako úroky z prodlení podle obchodního zákoníku, resp. občanského zákoníku, v
„nepřiznání stavění běhu promlčecí doby“ ze strany odvolacího soudu proto
spatřuje přepjatý formalismus a je přesvědčena, že došlo ke stavění běhu
promlčecí doby podle § 405 odst. 1 obch. zák.
Vytýká odvolacímu soudu, že se
nevypořádal s její argumentací a že z jeho rozhodnutí není zřejmé, proč
neaplikoval toto ustanovení a o jaké důkazy opřel svůj právní názor, když
neprovedl navržený důkaz uvedenými žalobami a výzvami k zaplacení
příslušenství. K otázce počátku běhu promlčecí doby u úroků z prodlení, vyřešené Nejvyšším
soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 681/2006, která by měla být posouzena jinak,
dovolatelka argumentuje, že v posuzovaném případě tuto judikaturu aplikovat
nelze, neboť Nejvyšší soud tento názor odůvodnil tím, že opačný závěr by
umožňoval požadovat úroky i z jistiny již promlčené, což je v rozporu s
akcesorickou povahou úroků z prodlení, a podle jejího názoru tento závěr nemá
opodstatnění tam, kde jistina byla zažalována, neboť je též v rozporu s
akcesorickou povahou úroků z prodlení stav opačný, kdy jistina promlčená není,
avšak její příslušenství ano. Závěrem dovolatelka obsáhle brojí proti názoru odvolacího soudu, že uplatněná
námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy, pouze pokud by ji
vznesl ten, kdo sám ke vzniku promlčení přispěl. Jednak s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, popírá správnost takto úzkého vymezení (soud
měl zvážit všechny rozhodné okolnosti případu jak na straně žalobce, tak i na
straně žalovaného, což neučinil), jednak je přesvědčena, že předpoklad
spočívající v přispění žalované byl naplněn. Argumentuje, že žalovaná jako stát
k promlčení nároku nepřímo přispěla tím, že v privatizačním projektu
nespecifikovala, jaké závazky privatizovaného subjektu přecházejí na konkrétní
nabyvatele, v důsledku čehož nabyvatelé odmítali své závazky plnit, což vedlo k
vleklému sporu; přímo pak přispěla k promlčení příslušenstvím tím, že jako
ručitel dosud neuhradila ani část žalované jistiny. Poukazuje s odvoláním na
nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, že je nutno
též vzít v úvahu, že se jednalo o specifický (privatizační) vztah mezi
jednotlivcem a státem. Zdůrazňuje, že v roce 1993 nebylo zřejmé, zda lze po
Fondu jako ručiteli požadovat též příslušenství a zda by příslušenství mělo být
uplatňováno podle hospodářského nebo obchodního zákoníku a zřejmá nebyla ani
splatnost ručitelského závazku, neboť stát v této otázce zákon č. 92/1991 Sb. opakovaně a účelově měnil a tyto otázky byly vyřešeny až o několik let později
judikaturou Nejvyššího soudu. Mimo to až do vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, byla soudní praxe
taková, že úroky se promlčují postupně a promlčecí doba běží samostatně pro
právo na zaplacení úroků z prodlení za každý den prodlení se zaplacením
jistiny. Dovolatelka tudíž nemohla v době před tímto rozhodnutím přepokládat,
že úroky z prodlení nebude moci uplatnit vůbec, pokud je nezažaluje do uplynutí
promlčecí lhůty běžící od prvního dne prodlení se splněním hlavního závazku. Dne 28. 11. 2018 bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání, k němuž však
dovolací soud nemohl vzhledem k ustanovení 241b odst. 3 věty první o. s. ř.
přihlížet, neboť bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. V
otázce běhu promlčecí doby zdůrazňuje, že v řízeních vedených u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 12 Cm 94/1995 a 2 Cm 599/1994 žalobkyně uplatnila vůči všem
žalovaným společně a nerozdílně nárok na zaplacení poplatků z prodlení z
nezaplacených faktur vyúčtovaných za období od roku 1994 do roku 2001, tedy za
závazky vzniklé po privatizaci, za něž Fond neručil. Argumentuje ve prospěch
názoru, že právo na úroky jako samostatné právo se promlčuje samostatně a k
promlčení práva na úroky dojde, i když nedojde k promlčení práva na zaplacení
jistiny. V otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy prosazuje názor, že
Fond realizoval privatizaci dle schváleného projektu, který nemohl měnit a za
jehož vypracování nebyl odpovědný. Šlo o právnickou osobu, která nepodléhala
státu, nebyla jeho organizační složkou a nebyla odpovědná za úkony státu v
privatizaci; nesvědčila-li odpovědnost za privatizaci Fondu, nemůže svědčit ani
žalované jako jeho právnímu nástupci. Argumentuje s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že vývoj judikatury nemůže omluvit
neuplatnění práva před uplynutím promlčecí doby, natož doložit, že vznesená
námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor druhého účastníka řízení, a
tvrdí, že žalobkyně sama zavinila promlčení tím, že podáním ze dne 8. 10. 1994
vzala žalobu ohledně příslušenství zpět. Za nepřípustný označuje požadavek
dovolatelky, aby byla postihována za to, že se v řízení brání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku
II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
V pořadí první z uplatněných předpokladů k závěru o přípustnosti dovolání
nevede; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2955/2011,
od něhož se měl odvolací soud při řešení otázky stavění běhu promlčecí doby
uplatněním téhož práva v jiném řízení odchýlit, takovou ani obdobnou otázku
neřeší a odkaz na toto rozhodnutí je tedy nepřípadný. Je tomu tak nejen proto,
že Nejvyšší soud v onom rozhodnutí vykládal a aplikoval ustanovení § 101 a §
112 občanského zákoníku, zatímco ve zde souzené věci se promlčení řídí
obchodním zákoníkem, jenž (až na judikaturně vymezené výjimky) obsahuje
komplexní úpravu promlčení (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný
pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2805/2013), takže občanský
zákoník se (ani podpůrně) neuplatní. Nejvyšší soud tu zejména řešil jinou,
zcela specifickou procesní situaci, totiž takovou, že žaloba byla zatížena
vnitřním rozporem mezi žalobním tvrzením, podle něhož byla pro případ porušení
závazku sjednána smluvní pokuta, a žalobním petitem obsahujícím požadavek na
zaplacení úroku z prodlení. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem, jenž
odstranění tohoto rozporu žalobcem (tak, že se domáhá zaplacení smluvní pokuty)
posoudil nikoliv jako změnu žaloby, nýbrž jako její upřesnění, a při úvaze o
promlčení práva na požadované peněžité plnění (coby práva na smluvní pokutu)
vycházel z názoru, že promlčecí doba ohledně smluvní pokuty se v daném případě
stavěla již dnem podání žaloby. Že by též shora zmíněné další žaloby
dovolatelky byly zatíženy nesrozumitelností v otázce, zda se jimi uplatňuje
právo na poplatek z prodlení či právo na úrok z prodlení, dovolatelka netvrdí. Tvrdí naopak, souhlasně s tvrzením žalované, že se jimi domáhala práva na
poplatek z prodlení podle hospodářského zákoníku. Lze k tomu poznamenat, že stav, který je otázkou předpokládán, by ve
skutečnosti vůbec neměl nastat, zákon tudíž na takovou situaci nepamatuje a
judikatura se k ní nevyjadřuje; řízení o později podané žalobě, kterou je
uplatňován stejný nárok, musí být zastaveno pro překážku litispendence (§ 83
odst. 1 o. s. ř.). Jestliže však bylo v jiných řízeních uplatněno právo na
poplatek z prodlení a ve zde souzené věci právo na úrok z prodlení, o překážku
litispendence nejde (jak níže vysvětleno), i kdyby se požadovaný poplatek z
prodlení i úrok z prodlení vztahovaly k téže pohledávce. Není zřejmé, z jakého důvodu dovolatelka v této souvislosti vytýká odvolacímu
soudu, že neaplikoval ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák., podle něhož platí,
že bylo-li právo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404, avšak v tomto
řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala
běžet. Závěr, že promlčecí doba v posuzovaném případě nepřestala běžet, by
přece vedl právě k závěru, že právo se promlčelo. Měla-li dovolatelka na mysli
aplikaci § 405 odst. 2 obch.
zák., který stanoví, že jestli v době skončení
soudního řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo
jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba
tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní řízení, pak
zřejmě přehlédla, že toto ustanovení míří na případy, kdy řízení, v němž nebylo
rozhodnuto ve věci samé, již skončilo; v opačném případě by totiž řízení, ve
kterém nebylo dosud rozhodnuto (jinak, než ve věci samé), představovalo právě
překážku litispendence s důsledky popsanými shora. Podle tvrzení dovolatelky (i
podle údajů na InfoSoud) však řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 599/1994 a pod sp. zn. 12 Cm 94/1995 dosud pravomocně skončena nebyla
(obě jsou přerušena) a již z tohoto důvodu by podmínky pro aplikaci § 405 odst. 2 obch. zák. naplněny nebyly. Na řešení otázky, jaký vliv na stavění běhu promlčecí doby u práva
vyplývajícího z obchodního, příp. občanského zákoníku, má skutečnost, že
pohledávka byla zažalována podle hospodářského zákoníku, napadené rozhodnutí
nezávisí, ani tato otázka tak závěr o přípustnosti dovolání přivodit nemůže
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 1001/2018). V rozsahu, v němž dovolatelka uplatnila nárok na
zaplacení úroku z prodlení již v původní žalobě (ve výši 5 % ročně z částky 853
684,70 Kč), odvolací soud námitku promlčení neshledal důvodnou právě proto, že
nespatřuje rozdíl mezi úroky z prodlení podle hospodářského zákoníku a podle
obchodního zákoníku. Dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu se pak
týká úroků z prodlení pouze v rozsahu přesahujícím úroky zažalované původně,
tedy úroků z prodlení, které nebyly uplatněny podle hospodářského zákoníku. Měla-li dovolatelka na mysli, že bez ohledu na právní kvalifikaci by mělo být
posuzováno promlčení „příslušenství“ uplatněného v podané žalobě jako poplatek
z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 4 254 399,30 Kč od 1. 1. 1993 do
zaplacení, pak nebere zřetel na skutečnost, že v této části vzala podáním ze
dne 10. 8. 1994 žalobu zpět a řízení bylo v této části pravomocně zastaveno,
tento nárok tedy již není předmětem řízení. I když tomu formulace otázky neodpovídá, je z ostatního obsahu dovolání zřejmé,
že dovolatelka tuto argumentaci vztahuje (též anebo právě jen) k řízením
vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 94/1995 a 2 Cm 599/1994. Ve
vztahu mezi těmito řízeními a řízením ve zde souzené věci však nejde ani tak o
problém vztahu mezi hospodářským zákoníkem a obchodním (a subsidiárně
občanským) zákoníkem, nýbrž o vztah mezi poplatkem z prodlení a úrokem z
prodlení. I kdyby se totiž uplatněné právo na poplatek z prodlení podle
hospodářského zákoníku posoudilo bez dalšího jako právo podle pozdějších
předpisů soukromého práva, nemohlo by být posouzeno jako úrok z prodlení. Oproti tomu, čím argumentuje dovolatelka, totiž volba mezi poplatkem z prodlení
a úrokem z prodlení není otázkou pouhé právní kvalifikace.
Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo
247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudky ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2890/2012, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo
1408/2016) vychází z názoru, že změnou žaloby se rozumí i změna spočívající v
tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, a
změnou žaloby je též změna druhu požadovaného příslušenství tím, že se namísto
úroku z prodlení požaduje poplatek z prodlení a naopak. Dovolání nečiní přípustným ani požadavek dovolatelky, aby se Nejvyšší soud
odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe v otázce počátku běhu promlčecí
doby u práva na úroky z prodlení v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013,
a nikoliv jen proto, že je rozporný se související dovolací argumentací, podle
níž se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 681/2006; 21 Cdo 682/2006
na poměry zde souzené věci nevztahují. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí závěry,
jejichž správnost dovolatelka zpochybňuje, resp. zpochybňuje jejich
použitelnost v případech, v nichž jde o běh promlčecí doby u práva na úroky z
prodlení z nepromlčené jistiny, založil na argumentaci, že povinnost platit
úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu
(závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost
platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový vztah; zůstává tu
jen povinnost zaplatit již dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení
hlavního závazkového vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času
nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému). Názor, podle kterého
promlčecí doba běží samostatně pro právo na zaplacení úroků z prodlení za každý
den prodlení, se neslučuje s povahou práva na úrok z prodlení jako
příslušenství pohledávky a tedy se skutečností, že povinnost platit úroky z
prodlení představuje vedlejší, akcesorický závazkový vztah. Protože úroky z
prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním
rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu, jsou pro povinnost
dlužníka platit úroky z prodlení rozhodující jen okolnosti, které nastaly v
době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu z hlavního závazkového vztahu. Na
základě toho pak Nejvyšší soud dovodil předmětný závěr, podle něhož povinnost
platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově)
za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v
prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle
ustanovení § 393 odst.1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se
právo promlčí "jako celek". Vylíčené důvody se podle své povahy nutně vztahují na běh promlčecí doby u
práva na úroky z prodlení obecně, bez zřetele na to, zda je příslušná hlavní
pohledávka (jistina) promlčena či nikoliv.
Dovolatelka zakládá svou polemiku na
části odůvodnění citovaného rozhodnutí účelově vytržené z kontextu, a
navazující úvaha, podle níž „je též v rozporu s akcesorickou povahou úroků z
prodlení, kdy jistina promlčená není, avšak její příslušenství ano“, vychází z
nepochopení (či ze záměrného popírání) podstaty akcesority jako „jednosměrného“
vztahu závislosti, neboť nebere na zřetel, že závazek vedlejší je závislý na
závazku hlavním, ale opačně to neplatí. Ke změně své dosavadní rozhodovací praxe v této otázce Nejvyšší soud neshledává
v argumentaci dovolatelky důvod. Odvolací soud ostatně správně poukázal na
skutečnost, že k závěru o promlčení práva na úroky z prodlení jako celku,
přijatému Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo
682/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2007,
pod číslem 104 (a předtím již též v usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo
3173/2005, uveřejněném v témže časopise, sešit č. 5, ročník 2007, pod číslem
64), i v dalších rozhodnutích, se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněném pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Je to přitom právě velký senát, jehož rozhodnutí mají při plnění
sjednocovacího poslání Nejvyššího soudu zásadní význam [srov. § 19 odst. 1 a §
20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích),
ve znění pozdějších předpisů]. Ve vztahu k výše uvedeným otázkám nelze přitakat dovolatelce ani v námitce, že
rozhodnutí odvolacího soudu trpí takovým deficitem odůvodnění, že jím bylo
dotčeno její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud své závěry vysvětlil
dostatečně zřetelně, což je nakonec patrno i z toho, že tvrzená absence důvodů
dovolatelce nebránila s napadeným rozhodnutím věcně polemizovat. Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr,
podle něhož i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na
jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele. V
absenci podrobného vypořádání se s odvolacími námitkami žalobkyně (dovolatelky)
v poměrech zde souzené věci Nejvyšší soud neshledává ústavně právní rozměr
(srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
919/14, uveřejněný pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Proč odvolací soud neprovedl navržený důkaz žalobami a výzvami k
zaplacení příslušenství, je patrno z jeho konstatování, že postačující skutkový
podklad získal ze souhlasných tvrzení účastníků (srov. § 120 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným proto, že odvolací soud se při
řešení otázky souladu námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, jak mu vytýká
dovolatelka. Vzhledem k § 3028 odst. 3, věta první, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, se otázka posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. K pojmu „dobré mravy“ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že
východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je skutečnost,
že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání
účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z
jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti
případu. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah
ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi
lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se
základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří
společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání apod. (srov. např. důvody rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn.
3 Cdon 69/96, uveřejněného pod číslem 62/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, a rozsudky
ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33
Odo 538/2003). Speciálně k aplikaci § 3 odst. 1 při posouzení námitky promlčení judikatura
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že uplatnění námitky promlčení se
příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití
tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil,
a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí
promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby
odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (z rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a z rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu např. důvody rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25
Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, důvody rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
uveřejněného pod číslem 5/2002 tamtéž, a dále např. dovolatelkou odkazovaný
rozsudek sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, a důvody rozsudku ze
dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněného pod číslem 99/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku, zda výkon určitého práva je
ve shodě s dobrými mravy, je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod
číslem C 3761). Vzhledem k tomu, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s
přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o
naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném
případě nelze zobecnit (srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008). Judikatura vysvětlující předpoklady pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. tedy jak
v obecné poloze, tak speciálně ve vztahu k námitce promlčení akcentuje
nezbytnost vycházet ze všech relevantních okolností konkrétního případu. Ve
vztahu k posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy pak vymezuje, z
pohledu jakých kritérií by měly být okolnosti případu hodnoceny, tj.
zda
skýtají podklad pro závěr, že vzhledem k nim je uplatnění námitky promlčení
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil.
Že odvolací soud, jenž založil své právní posouzení na názoru, že námitka
promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy pouze za předpokladu, že
dlužník sám ke vzniku promlčení přispěl, požadavkům formulovaným citovanou
judikaturou nedostál, je nasnadě. Otázkou, zda žalobkyně marné uplynutí
promlčecí doby zavinila či nikoliv, se nezabýval, nevzal na zřetel, že
uplatnění námitky promlčení může mít povahu zneužití práva i v případech, v
nichž se dlužník na promlčení nikterak nepodílel, a nehodnotil dopad zániku
nároku na žalobkyni ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a
s důvody, pro které žalobkyně právo neuplatnila včas.
Právní posouzení odvolacího soudu v otázce souladu námitky promlčení s dobrými
mravy je tedy neúplné a tudíž nesprávné a v tomto ohledu byl dovolací důvod
stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správné a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v této části, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné jeho části, Nejvyšší soud
proto v tomto rozsahu zrušil též toto rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu