33 Cdo 1594/2025-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Vochyánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, proti žalovanému V. D., zastoupenému Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, o určení vlastnictví nemovitostí k datu smrti zůstavitelky, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 285/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2024, č. j. 21 Co 124/2024-186, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že M. D., narozená XY, byla ke dni svého úmrtí, tj. k XY, vlastnicí nemovitých věcí v obci XY, katastrálním území XY, evidovaných na listu vlastnictví č. XY, a to pozemku p. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 160 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, a pozemku p. č. XY – zahrada o výměře 581 m2 (dále též jen „předmětné nemovitosti“). Argumentovala tím, že M. D., která dne 8. 4. 2021 převedla předmětné nemovitosti darovací smlouvou do vlastnictví žalovaného, trpěla v době uzavření smlouvy závažným duševním onemocněním a nebyla proto schopna rozpoznat důsledky svého jednání; darovací smlouva byla tudíž neplatným právním jednáním.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 7 C 285/2022-147, určil, že M. D., narozená XY, byla ke dni svého úmrtí, tj. ke dni XY, vlastnicí nemovitých věcí v obci XY, katastrálním území XY, evidovaných na listu vlastnictví č. XY, a to pozemku p. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 160 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, a pozemku p. č. XY – zahrada o výměře 581 m2, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 21 Co 124/2024-186, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 31. 3. 2021 byla sepsána smlouva, kterou V. D. st. a M. D. darovali svému synovi V. D. ml. pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, tedy nemovitosti zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY a M.
D. darovala V. D. ml. pozemek p. č. XY, jehož součásti je stavba č. p. XY, tedy nemovitosti zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY. Současně bylo ve prospěch dárců zřízeno věcné břemeno doživotního spoluužívání nemovitostí. Smlouva byla podepsána dne 8. 4. 2021; k tomuto dni nastaly i účinky vkladu vlastnického práva. V době podpisu darovací smlouvy trpěla M. D. demencí u Alzheimerovy choroby středně těžkého až těžkého stupně a současně byla stižena i organickou depresivní poruchou s psychotickými příznaky; v důsledku uvedených psychických poruch nebyla schopna rozpoznat následky svého jednání, ani své jednání ovládat a nebyla také schopna chápat obsah svého jednání v podobě uzavření darovací smlouvy.
Žalobkyně je dcerou M. D. Dne XY M. D. zemřela, pozůstalostní řízení dosud nebylo pravomocně skončeno a účastní se ho všechny osoby, které připadají v úvahu jako dědici. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Prejudiciálně se zabýval otázkou platnosti darovací smlouvy ze dne 8. 4. 2021 a shodně jako soud prvního stupně posoudil darovací smlouvu jako neplatnou podle § 581 o. z., neboť M. D. jednala v době jejího uzavření v duševní poruše, která jí učinila neschopnou právně jednat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na jím uvedených právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně: a) „důkazní verifikace právně rozhodných skutečností z hlediska řešení otázky, zda posuzovaná zemřelá osoba v době uzavření právního jednání trpěla duševní poruchou, která ji k tomuto právnímu jednání činila neschopnou, či nikoli“, b) „povinnosti soudu provést důkaz navržený k prokázání tvrzení účastníka, resp. řádně odůvodnit neprovedení takového navrženého důkazu,“ c) „zda znalci přísluší řešit právní otázky ohledně schopnosti posuzované osoby činit právní jednání a chápat jeho význam“, a d) „zda má soud v rámci zásady volného hodnocení důkazů povinnost zadat zpracování revizního znaleckého posudku v případě, kdy je znaleckému posudku ze strany účastníka řízení vytýkáno množství zásadních pochybení“ (když podle dovolatele znalkyně znalecký posudek relativizovala, jsou v něm věcné chyby a omyly a všechna ostatní svědectví hovoří o pravém opaku).
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, pokud se co do skutkového závěru o duševním stavu M. D. „nekriticky opřel o znalecký posudek“ a nepřihlédl k zjevné dlouhodobé vůli dárkyně nemovitosti převést právě na něho, ani nevzal dostatečně v potaz svědecké výpovědi o tom, že dárkyně byla v okamžiku darování časově i prostorově orientovaná. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatel dál v tom, že odmítly nechat vypracovat revizní znalecký posudek k posouzení, zda M. D. byla v době darování schopna učinit právní jednání a chápat jeho důsledky.
Nerespektovaly tak rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, v něm Nejvyšší soud dovodil, že „skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)“. Podle dovolatele je, jak dovozuje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2331/2022 či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1337/2021, vyhotovení dvou znaleckých posudků „spíše standardem“. Rozhodnutí revizní posudek neprovést pak podle dovolatele nebylo (v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, nebo ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02) ani řádně odůvodněno, čímž odvolací soud porušil kautely spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tyto tvrzené vady umožňují, aby dovolací soud provedl přezkum postupu, na jehož základě byl v předchozím řízení zjištěn skutkový stav. Nesoulad s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, sp. zn.
23 Cdo 3401/2021, spatřuje dovolatel v tom, že „nebyla připuštěna varianta, že bylo skutečným a dlouhodobým projevem vůle M. D. darovat žalovanému jakožto svému synovi předmětné nemovitosti proto, že zde s rodiči po celou dobu svého života sdílel společnou domácnost“. Nebyly řešeny rodinné vazby a motivace M. D. pro uzavření darovací smlouvy, nebylo zohledněno, že to byl on a nikoli žalobkyně, kdo o dárkyni dlouhodobě pečoval a že darovací smlouvu s ním uzavřel i otec V. D., takže se jednalo o společnou vůli rodičů.
Rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, s. zn. 24 Cdo 3404/2018, spatřuje dovolatel v tom, že se znalkyně ve znaleckém posudku vyjadřovala k tomu, zda dárkyně byla schopna chápat obsah a smysl uzavření darovací smlouvy a její důsledky, což je otázka právní, jež soudnímu znalci vůbec nepřísluší; tyto informace proto nemohou být pro soud z hlediska jeho meritorního rozhodování využitelné, resp. jsou bezcenné. Rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, či ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2556/2009, případně s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud „nepovažoval za nutné, aby bylo prokázáno bez pochybností, že ta která fyzická osoba jednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto právnímu jednání neschopnou“, respektive v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3404/2018 či sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 se nevypořádal s notorietou, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho neplatnosti.
V rozhodnutí není zmíněno stěžejní ustanovení § 574 o. z. in favorem negotii; soudy „hledaly důvody pro neplatnost darovací smlouvy a zcela opomněly, že by spíš měly mít hledány důvody pro to, aby byla zachována již projevená vůle M. D.“. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2012/08, ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16, dovolatel připomíná, že soud je povinen vypořádat se se všemi relevantními argumenty účastníků; napadený rozsudek podle něho postrádá dostatečné odůvodnění a nejedná se jen o nepřípustnou soudní libovůli, ale o porušení práva na spravedlivý proces, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Závěrem dovolatel uvádí, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich nevyplývají (zjištění skutkového stavu je prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět), je nutno rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o.
s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání není s to založit námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, v níž Nejvyšší soud přijal závěr, že při posuzování, zda je právní úkon učiněný osobou s duševní poruchou neplatný, je nutné vzít v úvahu všechny okolnosti případu tak, aby se případný závěr o neplatnosti právního úkonu nedostal do rozporu s účelem § 38 odst. 2 obč. zák. (tj. aby nevedl k poškození osoby s duševní poruchou, jejíž ochraně má ustanovení sloužit, a současně aby nevedl k nepřiměřenému zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře), ani výtka, že soudy neřešily rodinné vazby dárkyně a její motivaci pro uzavření darovací smlouvy.
Obdobně nejsou přípustnost dovolání způsobilé založit výtky, že se soudy obou stupňů odchýlili od rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud uzavřel, že „neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, je tedy vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr“.
Argumentace, kterou se všemi uvedenými výtkami dovolatel spojuje, nasvědčuje pouze jeho snaze zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a prosadit vlastní skutkovou verzi odlišným hodnocením důkazů v řízení provedených. Odvolací soud při posuzování (předběžné) otázky platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi M. D. (dárkyní) a žalovaným (obdarovaným) dne 8. 4. 2021 vyšel zejména z odborného závěru ustanovené znalkyně MUDr. Petry Hartové, které soud prvního stupně vymezil okruhy relevantních otázek.
Ze znaleckého posudku vyplývá odborný závěr, že ke dni podpisu darovací smlouvy byly u posuzované M. D. vlivem uvedených poruch, rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé, nedokázala smysluplně číst, uměla se pouze podepsat, měla vážnou poruchu orientace, komunikace, paměti, myšlení, intelektu i úsudku, nebyla schopna domyslet důsledky svého jednání a proto nebyla schopna chápat obsah a smysl učiněného právního jednání a jeho důsledky, a to přesto, že v době podpisu darovací smlouvy se mohla jevit jako lucidní, tedy bdělá, a mohla vyhovět případným instrukcím ohledně podpisu předmětné smlouvy.
S ohledem na charakter poruchy nemohla u M. D.
v době podpisu smlouvy nastat ani chvilková „úprava stavu bez klinických projevů demence‘“ a tedy ani „lucidní interval“. Odvolací soud zrekapituloval, že znalkyně měla při zpracování posudku dostatečné podklady (jak jsou popsány v úvodu písemného posudku) a za zásadní považovala opakovaně prováděné kognitivní testy paměti MMSE, které v roce 2018 vycházely na hodnotu 23/30 a v srpnu 2021 již jen 16/30. Odvolací soud konstatoval, že závěry znaleckého posudku považuje za dostatečně, podložené obsahem nálezu a náležitě zdůvodněné; znalkyně přihlédla ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat a odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že znalkyně nepřípustně hodnotila otázky právní, neboť takovou není existence duševní poruchy a její vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti posuzované osoby, a odpověděla i na to, jak se M. D. mohla jevit při krátkodobém kontaktu třetí osobě, která neměla bližší informace o jejím zdravotním stavu. Akcentoval, že soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů konfrontoval závěry znaleckého posudku se zprávou ošetřující lékařky psychiatrické ambulance (MUDr.
Jany Šlapákové ze dne 22. 4. 2021) a zprávou MUDr. Dočekalové, která u M. D. prováděla opakovaně diagnostiku poruch paměti pomocí testu MMSE. Těmto závěrům neodporuje ani propouštěcí zpráva Nemocnice Třebíč, v níže byla M. D. hospitalizována ve dnech 20. – 21. 5. 2021 a nepříčí se jim ani údaje o zhlédnutí M. D. soudním úředníkem dne 10. 8. 2021 v řízení o ustanovení opatrovníka, kdy usnesením Okresního soudu v
Třebíči ze dne 17. 8. 2021, č. j. 8 Nc 11064/2021-17, byla opatrovníkem M. D. ustanovena L. K. (žalobkyně). V odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2280/2021, odvolací soud ozřejmil, že pro závěr o neplatnosti právního jednání učiněného v duševní poruše není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitelky byly zcela vymizelé, postačí, byly-li podstatně sníženy. Jelikož podle odvolacího soudu dosavadní důkazy nezavdaly pochybnosti a potřebu doplňování dokazování, neshledal potřebu doplnit dokazování zpracováním revizního znaleckého posudku.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 127 a § 127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává, že soud znalecký posudek hodnotí podle § 132 o. s. ř. jako každý jiný důkaz (nemá sám o sobě vyšší důkazní sílu než důkazy jiné), odborné závěry v něm obsažené však nepodléhají hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. 3 Cdon 24/94, Rc 33/1995).
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp.
zn. 22 Cdo 1810/2009). Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008), nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění znalec vychází, jakou cestou k nim dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3982/2018). Znalecký posudek MUDr. Petry Hartové uvedená kritéria splňuje a odvolací soud je hodnotil v popsaných intencích. Na podkladě jeho hodnocení a dalších provedených důkazů pak skutkově uzavřel, že zůstavitelka M. D. v době uzavření darovací smlouvy dne 8. 4. 2021 neměla v důsledku nepříznivého zdravotního stavu zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti, aby mohla platně uzavřít darovací smlouvu. Žalovaný - rekapitulujíce námitky, které uplatnil již v odvolacím řízení - oproti tomu prosazuje, že ještě v srpnu 2021 byla M.
D. částečně orientovaná, v lucidních intervalech poznávala osoby, místo a čas i důsledky žádostí o sociální službu, apod. Byla si vědoma důsledků, které bude mít převod vlastnického práva k nemovitostem na žalovaného. Dovolatel zdůrazňuje, že darovací smlouva se zřízením věcného břemene doživotního bezplatného užívání nemovitostí není nikterak složité právní jednání, u nějž by bylo problematické si uvědomit, jaké bude mít důsledky a co je jeho účelem. Užitou argumentací dovolatel zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění, zejména pak věcnou správnost posudku (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6.
1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, a ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, nebo usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017), a uplatněné námitky tak nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť jejich podstatou je primárně
nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, případně úplnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Doplnit lze, že podle ustálené rozhodovací praxe nemůže pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, nahradit soud vlastním názorem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016). Revizní posudek je třeba zadat, nepodaří-li se pochybnosti o správnosti rozptýlit ani po slyšení znalce, ani jinými důkazy (například i konfrontací znalců, kteří podali dva zčásti rozporné posudky, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017). Naopak k nutnosti zpracování revizního znaleckého posudku nevede sám o sobě nesouhlas účastníka se závěry znaleckého posudku (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22).
Z toho, že dovolatel na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Přestože dovolatel další dovolací výtky podpořil odkazem v dovolání na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani ony nevystihují způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř, resp. nenastolují otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci, tedy otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž jsou jimi namítány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K nim však, jsou-li skutečně dány, dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu nepředstavuje ani otázka, zda znalci přísluší řešit právní otázky ohledně schopnosti posuzované osoby učinit právní jednání a chápat jeho význam, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 23. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2394/2015, nebo ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015).
Žalovaný sice v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu