USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Maříkem, advokátem, se sídlem v Písku, Gregorova 2585, proti žalovaným a) K. H., b) A. H. a c) N. H., všechny zastoupeny JUDr. Lubošem Průšou, advokátem, se sídlem v Písku, tř. Národní svobody 32/11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 26/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2024, č. j. 7 Co 654/2024-396, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 864,98 Kč k rukám JUDr. Luboše Průši, advokáta.
Žalobce se žalobou podanou 19. 1. 2023 domáhal určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ? pozemku parc. č. st. XY o výměře 157 m2, jehož součástí je stavba - budova č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY o výměře 273 m2, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. XY o výměře 23 m2 a pozemku parc. č. st. XY o výměře 13 m2, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., vše zapsáno na LV č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2024, č. j. 7 Co 654/2024-396, potvrdil rozsudek ze dne 1. 2. 2024, č. j. 12 C 26/2023-348, jímž Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti 1/4 předmětných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou uzavřenou dne 24.
11. 2003 daroval žalobce své dceři K. H. (žalované a/) a svému synovi D. R., každému z nich spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v rozsahu ideální jedné čtvrtiny. D. R. darovaný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech převedl dne 3. 10. 2016 na K. H. (žalovanou a/). Ke dni 18. 1. 2023 byla žalovaná a) výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, a to na základě darovací smlouvy ze dne 24. 11. 2003, darovací smlouvy ze dne 3. 10. 2016, rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 23.
10. 2018 a kupní smlouvy ze dne 10. 7. 2021; na nemovitostech vázlo břemeno bytu a věcné břemeno užívání J. R., nar. 24. 8. 1941 (matky žalobce a babičky žalované a/). Dne 30. 11. 2022 žalobce požádal žalovanou a) o vrácení daru (jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí) s odůvodněním, že hrubě porušila dobré mravy vůči němu a členům jeho rodiny tím, že „se nevhodně chová k matce, že na bratrovi vylákala jeho podíl předmětných nemovitostí v době, kdy měl problémy s drogami a duševní potíže.
Tím, že odmítla podepsat smlouvu o budoucí smlouvě na doživotní užívání předmětných nemovitostí, musí žalobce bydlet v nájemním bytě, žalovaná zastavila parkovací místo žalobce bance, manžel žalované projevil vůči žalobci nevoli kvůli znečištění parkovacího místa vozidlem partnerky žalobce“. Chtěl proto vrátit dary 1 000 000 Kč, 250 000 kč a 120 000 Kč a uvedl, že „odstupuje od darovací smlouvy“. Žalovaná a) žalobci sdělila, že nesouhlasí s vrácením daru, protože vůči němu a členům jeho rodiny dobré mravy neporušila.
Dne 2. 1. 2023 žalovaná a) převedla předmětné nemovitosti na své dcery – žalované A. H. a N. H. Odvolací soud skutkově uzavřel, že existenci tvrzené ústní smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene doživotního užívání předmětných nemovitostí, příp. jejich zpětného převodu (tzv. „historické dohody v rodině“) žalobce v řízení neprokázal; předmětné nemovitosti užíval (a jejich část ještě užívá) na základě výprosy, což mu žalovaná a) i osoba, které svědčí právo odpovídající věcnému břemeni užívání, tolerují.
Prokázáno nebylo ani žalobcovo tvrzení, že žalovaná a) využila duševních potíží svého bratra D. R. a v rozporu s původní rodinnou dohodou od něho vylákala jeho spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, a ošidila ho při prodeji nemovitostí v XY; naopak bylo zjištěno, že žalovaná a) se dlouhodobě snaží řešit životní obtíže svého bratra a finančně i materiálně mu dlouhodobě pomáhá. Protože manželství žalobce a matky žalované a) bylo v roce 2003 rozvedeno (dne 9. 9. 2022 žalobce uzavřel manželství s R.
R. R.), není matka žalované členem rodiny žalobce a chování žalované a) vůči ní tak nemůže (bez dalšího) odůvodňovat vrácení daru; nadto žalobce ve výzvě k vrácení daru „nevhodné“ chování žalované a) k matce blíže nespecifikoval, přičemž právě identifikací závadného chování ve výzvě je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1621/2001 dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. K zřízení zástavního práva k pozemkům parc. č. XY a XY v kat. území XY ,na nichž se nacházela parkovací stání, byla žalovaná a) jako jejich tehdejší vlastnice oprávněna; nadto zatížením pozemků zástavním právem ve prospěch banky nesledovala cíl odporující dobrým mravům.
Neshody ohledně parkovacích míst, které žalobce užíval, nevyvolala žalovaná a), nýbrž její manžel. Nebyla tudíž naplněna skutková podstata ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud nadto uzavřel, že žalovaná a) není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť předmětem daru jsou nemovitosti, které k okamžiku rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) již nevlastnila; zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčí žalovaným b) a c),vůči nimž mohla být žaloba úspěšná pouze tehdy, kdy by stav zapsaný v katastru nemovitostí [v okamžiku uzavření darovací smlouvy mezi žalovanou a) a žalovanými b) a c)] nebyl v souladu se skutečným právním stavem, tedy bylo-li by v řízení prokázáno, že ke dni uzavření darovací smlouvy mezi žalovanými byl vlastníkem předmětných nemovitostí žalobce v důsledku oprávněného požadavku na vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů.
To však prokázáno nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň je dovolacím soudem předmětná otázka rozhodována rozdílně“. Odvolací soud se dle žalobcova přesvědčení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2023, považoval-li závadné jednání žalované a) spočívající ve vylákání spoluvlastnického podílu jejího bratra za promlčené. Respektováno podle žalobce nebylo ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021, neboť odvolací soud provedl pouze povrchní a nikoli komplexní posouzení skutkového stavu, které nereflektovalo specifika vzájemných vztahů mezi ním, žalovanou a) a členy širší rodiny, ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 160/2022, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pakliže odvolací soud hodnotil chování žalované a) izolovaně a mechanicky ho rozděloval na dílčí skutky. Je přesvědčen, že chováním, které žalované a) ve výzvě k vrácení daru vytkl, došlo k naplnění subjektivního i objektivního hlediska hrubého porušení dobrých mravů ze strany obdarované.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalované ve vyjádření k dovolání navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Shodně poukázaly na to, že žalobce kritizuje primárně skutková zjištění vyplývající z dokazování a na základě vlastní skutkové verze prosazuje své právní úvahy. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání napadeného rozhodnutí vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva a zda je dovolání přípustné podle § 237 o.
s. ř., může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Jedním z předpokladů, jejichž splněním zákon podmiňuje přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., je to, že dovolatelem vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí.
Námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2023, považoval-li jednání žalované a) spočívající ve „vylákání“ bratrova spoluvlastnického podílu za promlčené, není způsobilá přípustnost dovolání založit, jelikož na otázce promlčení není napadené rozhodnutí založeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1765/15, odmítl, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015). Odvolací soud výslovně dovodil, že „vylákání spoluvlastnického podílu na Davidu Rybákovi a zneužití jeho psychických potíží“, které žalobce žalované a) ve výzvě k vrácení daru vytkl, nebylo v řízení prokázáno (a nemohlo tudíž naplnit zákonné předpoklady pro vrácení daru); akcentoval přitom, že sám D. R. nepociťuje chování své sestry vůči sobě jako nemravné a má se sestrou standardní vztahy. Jen jako obiter dictum odvolací soud přisvědčil i úvaze soudu prvního stupně, že transakce mezi žalovanou a) a jejím bratrem proběhla již v roce 2016, takže tento důvod pro vrácení daru – pokud by existoval, což prokázáno nebylo – by byl uplatnitelný jen ve tříleté promlčecí lhůtě.
Námitkami, že odvolací soud „provedl pouze povrchní a nikoli komplexní posouzení skutkového stavu, které nereflektovalo specifika vzájemných vztahů mezi ním, případně členy jeho širší rodiny, a žalovanou a)“, a že „hodnotil chování žalované a) izolovaně a mechanicky ho rozděloval na dílčí skutky“,
dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, tedy závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování, které dárce obdarované ve výzvě k vrácení daru vytkl, nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák., nýbrž kritizuje správnost a úplnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že v řízení prokázal, že obdarovaná porušila svůj závazek převést na něj zpětně předmětné nemovitosti, příp. zřídit mu věcné břemeno jejich užívání, a že „vylákala“ od svého bratra jeho spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem a nevypořádala se s ním spravedlivě ohledně nemovitostí v XY. Vyjadřuje přitom výhrady k tomu, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy z hlediska jejich závažnosti a průkaznosti.
Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14.
12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce tvrzení o existenci smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene užívání předmětných nemovitostí, příp. jejich zpětného převodu z obdarované na dárce, ani tvrzení o závadném chování žalované a) vůči D.
R. v řízení neprokázal. Pojem „rozpor s dobrými mravy“ Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil opakovaně a opakovaně se též vyjádřil obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy.
Zdůraznil, že soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, nebo ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015). Chování obdarovaného totiž mnohdy odvisí od chování dárce, může být pouhou – byť nevhodnou – reakcí na jeho závadné počiny.
Vzájemné chování účastníků právního vztahu je proto vždy na místě zohlednit. Názor, že pro rozhodování o vrácení daru je zapotřebí zabývat se názorem dárce a tím, jaký subjektivní dopad bude mít chování obdarovaného na jeho postavení a život, je sice správný, nicméně dobrými mravy je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad (každé jednání musí být v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
Úvaha odvolacího soudu, že žalovaná a) byla coby výlučná vlastnice pozemků č. kat. 1507/41 a 1507/40 v Písku, na nichž se nacházejí parkovací místa užívaná žalobcem, oprávněna s nimi nakládat a v řízení zjištěná dispozice s těmito pozemky (darování manželovi, zřízení zástavního práva ve prospěch banky) nepředstavovala z její strany hrubé porušení dobrých mravů, není zjevně nepřiměřená a nekoliduje se závěry, dovozenými v žalobcem označených rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 1416/2023, sp. zn. 33 Cdo 578/2021, sp. zn. 33 Cdo 160/2022 a sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikovatelnosti ustanovení § 630 obč. zák. Žalobce sice v dovolání uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, proti jeho nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, můžou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu