USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně CZAD Praha s.r.o., se sídlem v Praze 2, Wilsonova 300/8 (identifikační číslo osoby 477 14 999), zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované 2H ACTION s. r. o., se sídlem v Ostřešanech 54 (identifikační číslo osoby 288 25 993), zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 1, Londýnská 730/59, o určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 244/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 3. 1. 2024, č. j. 27 Co 292/2023-208, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2024, č. j. 27 Co 292/2023-218, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Michala Kloudy, advokáta.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 6 C 244/2020-165, zamítl žalobu na určení, že odstoupení od kupní smlouvy, kterou účastnice uzavřely 8. 6. 2013 (k ověření podpisů na smlouvě došlo k 27. 9. 2013), učiněné žalovanou dne 13. 7. 2020 je neplatné, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 1. 2024, č. j. 27 Co 292/2023-208, opraveným usnesením ze dne 15.
1. 2024, č. j. 27 Co 292/2023-218, poté, co připustil změnu žaloby (učiněnou podáním žalobkyně z 16. 3. 2021), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že právní vztah účastnic založený kupní smlouvou uzavřenou dne 8. 6. 2013 nadále trvá; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jako kupující a žalovaná jako prodávající uzavřely dne 8. 6. 2013 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k blíže označených nemovitostem, jež jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice na LV č. 70 pro obec a katastrální území Ostřešany, za sjednanou kupní cenu 8 000 000 Kč, kterou se kupující zavázala prodávající uhradit ve splátkách dle přílohy č. 1 smlouvy; podpisy smluvních stran na smlouvě byly ověřeny 27.
9. 2013. V článku III kupní smlouvy si smluvní strany dohodly, že v případě, že bude kupující v prodlení s kteroukoliv splátkou na kupní cenu po dobu delší než 60 dnů, sjednává se právo prodávající od smlouvy odstoupit. V článku IV kupní smlouvy bylo dohodnuto, že návrh na zápis vlastnického práva ve prospěch kupující bude podán nejpozději do 14 dnů ode dne, kdy tato uhradí na účet prodávající celou kupní cenu. Dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu kupní smlouvy, byly jednotlivé splátky kupní ceny splatné vždy do 10.
dne v měsíci s tím, že první splátka byla splatná 10. 6. 2013 a poslední splátka 10. 5. 2021. Účastnice si v kupní smlouvě sjednaly právo kupující nemovitosti užívat okamžikem podpisu smlouvy. Listinou ze dne 13. 7. 2020, která byla žalobkyni doručena 13. 7. 2020, žalovaná od kupní smlouvy odstoupila s odůvodněním, že žalobkyně je v prodlení se splátkou kupní ceny ve výši 94 450 Kč splatnou k 10. 5. 2020 a prodlení k datu odstoupení od smlouvy činí 64 dní. Listinou z 2. 10. 2020 vyzvala žalovaná žalobkyni k vyklizení nemovitostí, které jsou předmětem kupní smlouvy uzavřené dne 8.
6. 2020, a to v důsledku odstoupení od kupní smlouvy, které učinila dopisem ze dne 13. 7. 2020. Žalobkyně ke dni odstoupení od smlouvy uhradila žalované na kupní ceně celkem 7 055 900 Kč. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná, neboť žalovaná platně odstoupila od kupní smlouvy. Nepřisvědčil žalobkyni, že odstoupení od kupní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy. Připomněl, že dovolávat se dobrých mravů může jen osoba, která sama jedná v souladu s dobrými mravy.
Přestože bylo povinností žalobkyně hradit kupní cenu v částkách a sjednaných termínech, ocitala se pravidelně v prodlení se splácením jednotlivých splátek, a to i v řádu mnoha desítek dnů. Žalovaná neměla povinnost žalobkyni vyzývat, aby dodržovala sjednaný splátkový kalendář, a přesto tak v průběhu let činila. Nebylo prokázáno, že by strany uzavřely další písemný dodatek ke kupní smlouvě, který by upravoval splatnost splátek kupní ceny odlišně od sjednaného splátkového kalendáře. Protože smlouvu porušila žalobkyně, která do doby, než obdržela odstoupení žalované od kupní smlouvy, neučinila ve vztahu k ní a splnění své smluvní povinnosti žádná opatření, nemůže se úspěšně bránit tvrzením, že žalovaná se vůči ní zachovala v rozporu s dobrými mravy.
Přisvědčil soudu prvního stupně, že na daný případ nedopadá ustanovení § 29 zákona č. 191/2020 Sb. (tzv. lex covid), které vytváří strop pro možnost věřitele požadovat sankce všeho druhu, pakliže je jeho právo vázáno na prodlení dlužníka (půjde zejména o úroky z prodlení, penále, smluvní pokuty apod.). To nelze vztáhnout na případ odstoupení od smlouvy, které není smluvní či zákonnou sankcí, ale je samostatným nárokem jedné ze smluvních stran poskytujícím ochranu před protiprávním jednáním druhé smluvní strany.
Nadto uvedené zákonné ustanovení omezuje možnost uplatnění sankcí k datu 30. 6. 2020; žalovaná od kupní smlouvy odstoupila teprve 13. 7. 2020. Odvolací soud pouze nesdílel přesvědčení soudu prvního stupně, že je naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy (§ 80 o. s. ř.) a vyhověl návrhu na připuštění změny žaloby učiněné v podání žalobkyně ze dne 16. 3. 2021.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud výrazně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Je přesvědčena, že žalovaná vyčkávala, až bude zaplacena značná část kupní ceny, konkrétně 7 055 900 Kč (tj. 88 procent), aby od smlouvy odstoupila. Řečeno jinak, žalovaná vyčkávala na správný čas, aby mohla odstoupit od smlouvy a získala tím co největší majetkový prospěch v podobě zaplacené kupní ceny.
Protože takový záměr měla žalovaná podle přesvědčení žalobkyně již od uzavření kupní smlouvy, bylo na místě posoudit právní jednání žalované (odstoupení od kupní smlouvy) jako příčící se dobrým mravům ve smyslu závěrů dovozených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004. Při znalosti ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že úvahu odvolacího soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, lze přezkoumat jen je-li z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 548/2018, a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019), prosazuje, že v posuzovaném případě je úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená, neboť odstoupení od smlouvy ze strany žalované bylo ryze účelové. Vedle toho dovolatelka namítá, že ke dni 13. 7. 2020 objektivně nebyla po dobu delší než 60 dnů v prodlení s úhradou splátky ve výši 94 450 Kč. Protože k platnému uzavření smlouvy podle ní došlo až dne 27. 9. 2013, kdy byly ověřeny podpisy obou smluvních stran na smlouvě, nemohla být v prodlení, jak uvedla v odstoupení od smlouvy žalovaná.
Strany se neměly řídit sjednaným splátkovým kalendářem, ale datem ověření podpisů na kupní
smlouvě. Splatnost první splátky kupní ceny mohla tedy nastat nejdříve dnem 27. 9. 2013 (tj. okamžikem platnosti a účinnosti kupní smlouvy), nikoli dnem 8. 6. 2013 (jak dovodil odvolací soud) a posunula se tak i splatnost všech dalších jednotlivých splátek kupní ceny uvedených ve splátkovém kalendáři. Otázka „kdy nastává účinnost kupní smlouvy o převodu nemovitosti“, tj. zda nastává již podpisem účastníků smlouvy anebo až okamžikem ověření jejich podpisů, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné. Protože žalobkyně své povinnosti ze smlouvy opakovaně porušovala, jestliže splátky kupní ceny nehradila včas, využila svého zákonného a nadto ve smlouvě sjednaného práva, což zcela jistě neodporuje zákonu, ani dobrým mravům. Za účelové považuje tvrzení žalobkyně o odkladu účinnosti kupní smlouvy (a tedy i posunu splatnosti kupní ceny); data splatnosti splátek kupní ceny byla jednoznačně ujednána ve splátkovém kalendáři. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s.
ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Dovolatelka sice zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že odstoupení žalované od kupní smlouvy se neprotiví zákonu ani dobrým mravům, činí tak ale za užití argumentace založené na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel.
Výhradami k dokazování, ani prosazováním vlastní skutkové verze, že žalovaná záměrně s odstoupením od smlouvy čekala, až uhradí značnou část kupní ceny, resp., že s úmyslem odstoupit od kupní smlouvy tuto smlouvu již uzavírala, aby pro sebe získala na její úkor co největší majetkový prospěch, dovolatelka ve
skutečnosti nezpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž mu vytýká, že úsudek, že právní jednání žalované z 13. 7. 2020 (odstoupení od kupní smlouvy) nekoliduje s dobrými mravy, založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalovaná měla záměr odstoupit od smlouvy již v době jejího uzavření. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný.
Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické; důkazům, které byly v řízení provedeny odpovídá závěr, že žalovaná neuzavírala kupní smlouvu se záměrem od ní posléze odstoupit a tohoto práva využila až poté, kdy žalobkyně dlouhodobě a opakovaně porušovala své smluvní povinnosti.
Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní – od odvolacího soudu odlišnou – verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp.zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. Recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu zastává názor, že judikaturu k § 3 odst. 1 (popř. § 37) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, a ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).
Pojem „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
S dovolatelkou lze souhlasit, že soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že v dovolacím řízení lze úvahu soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Úvaha odvolacího soudu, že odstoupením od kupní smlouvy žalovaná neporušila zákon ani dobré mravy, nepřiměřenou není. V řízení nebylo prokázáno, že odstoupení od kupní smlouvy bylo ze strany žalované účelové, ani že jím zamýšlela poškodit žalobkyni a získat pro sebe co největší majetkový prospěch. Žalovaná pouze využila zákonného i smluvního práva v situaci, kdy žalobkyně soustavně dlouhodobě porušovala smlouvu opožděnými úhradami splátek kupní ceny.
Přípustnost dovolání není s to založit ani otázka, která podle žalobkyně dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to „odkdy nastává účinnost kupní smlouvy o převodu nemovitosti“, zda nastává již podpisem smlouvy smluvními stranami anebo až okamžikem ověření těchto podpisů. Dovolatelka ji artikuluje – jak se podává z dovolání –proto, aby prosadila, že splatnost jednotlivých splátek kupní ceny odvisela od ověření podpisů účastnic na smlouvě (byla tak dohodnuta). Odvolací soud však skutkově uzavřel, že smluvní strany se dohodly, že kupní cenu nemovitostí bude jejich nabyvatelka (žalobkyně) splácet (až do úplného zaplacení kupní ceny) podle splátkového kalendáře, který je součástí kupní smlouvy, tedy ujednaly si, že kupující je povinna hradit splátky v konkrétně stanovených termínech.
Jak již bylo uvedeno, zjištěný skutkový stav věci je zásadně nezpochybnitelný a vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu