33 Cdo 2001/2025-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalované Ypsilon development s.r.o., se sídlem v Praze 6, Heinemannova 2695/6 (identifikační číslo osoby 049 25 157), zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, o zaplacení 2 388 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 8 C 156/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 58 Co 542/2024-81, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 396,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jakuba Vavříka, advokáta.
Žalobce se žalobou podanou 25. 4. 2024 domáhal po žalované zaplacení 2 388 000 Kč (s příslušenstvím) z titulu náhrady škody spočívající v ušlém zisku. Protože žalobce vzal žalobu dne 24. 5. 2024 co do částky 576 000 Kč zpět (žalovaná mu vrátila uhrazené zálohy), Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 5. 2024, č. j. 8 C 156/2024-20, řízení částečně zastavil. Následně rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 8 C 156/2024-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 288 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 864 000 Kč od 16. 4. 2024 do 24. 5. 2024 a se zákonnými úroky z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 288 000 Kč od 25. 5. 2024 do zaplacení, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce
domáhal zaplacení 1 524 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 58 Co 542/2024-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé, změnil v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1 524 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 16. 4. 2024 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování nedoplňoval), že žalobce (jako budoucí kupující) a žalovaná (jako budoucí prodávající) uzavřeli dne 21.
9. 2020 smlouvu o smlouvě budoucí kupní (dále též jen „Smlouva“). Žalovaná realizovala developerský projekt, kterým měl vzniknout (mimo jiné) pozemek v grafických podkladech označený číslem 5, o výměře 709 m2 (po oddělení a sloučení pozemků byl tento pozemek vyznačen v katastru nemovitostí jako parc. č. XY, v katastrálním území XY, obci XY, zapsaný na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY; dále jen „předmětný pozemek“). Žalovaná se zavázala do dvou měsíců po splnění smluvených podmínek, jež spočívaly v provedení a zkolaudování všech inženýrských sítí a provedení dalších prací (povolení, výstavba a kolaudace hlavních řádů kanalizace, vodovodu, plynovodu, povolení realizace a kolaudace jejich přípojek a povolení, výstavba a kolaudace elektroměrných pilířů, dále též povolení, výstavba a kolaudace stavby komunikací včetně sjezdu) předmětný pozemek žalobci prodat za kupní cenu 2 888 000 Kč. Žalobce na důkaz vážného zájmu o koupi nemovitosti uhradil žalované po uzavření Smlouvy dvě zálohy po 288 000 Kč (celkem tedy 576 000 Kč).
Před splněním smluvených podmínek pro uzavření realizační (kupní) smlouvy převedla žalovaná kupní smlouvou ze dne 31. 7. 2023 předmětný pozemek třetím osobám (jejich vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 23. 8. 2023) a dne 2. 8. 2023 od Smlouvy odstoupila; v odstoupení uvedla, že přistoupí-li žalobce k uzavření realizační (kupní) smlouvy do 16. 8. 2023, vezme odstoupení od Smlouvy zpět, avšak nestane-li se tak, bude provedeno vypořádání záloh a závazky ze Smlouvy zaniknou.
V souladu s obchodními zvyklostmi žalovaná žalobci zaslala odstoupení od Smlouvy dne 2. 8. 2023 e-mailem, a protože žalobce na e-mail nereagoval, zaslala odstoupení z opatrnosti poštou, což doložila podacím lístkem z 2. 10. 2023. Na podkladě těchto skutkových zjištění se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že předmět budoucího převodu byl ve Smlouvě vymezen dostatečně určitě, že právní jednání odstoupení od Smlouvy je neplatné, jelikož si strany smlouvy možnost odstoupení nesjednaly a nevyplývá ani ze zákonných ustanovení [srov. § 2001 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“)], a nadto bylo doručeno žalobci až po zániku závazku pro následnou nemožnost plnění podle § 2006 o. z., když žalovaná převedla vlastnické právo k předmětnému pozemku třetím osobám.
Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, uvedl, že zanikla-li smlouva o smlouvě budoucí z důvodu následné nemožnosti plnění podle § 2006 o. z., má budoucí kupující právo na náhradu škody, jež mu vznikla porušením smluvní povinnosti dle § 2913 o. z. S odkazem na výše citované rozhodnutí a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1817/2020, objasnil, že se jedná o odpovědnost objektivní s možností liberace, ohledně které tíží důkazní břemeno škůdce, a která nesmí spočívat ve skutečnosti, jejíž původ leží na straně škůdce.
Tyto závěry vztáhl na projednávanou věc a dovodil, že žalobce v žalobě tvrdil všechny rozhodné skutečnosti stran předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, a že žalovaná svým jednáním zmařila uzavření realizační smlouvy. Popsaným jednáním porušila smluvní povinnost a má povinnost uhradit žalobci vzniklou škodu. Při posuzování výše škody oproti soudu prvního stupně uzavřel, že ji nelze odvozovat od výše sjednané smluvní pokuty. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2819/2013, a ze dne 18.
12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, odvolací soud uzavřel, že charakter ušlého zisku může mít i majetková újma, která spočívá v tom, že poškozený nenabyl vlastnické právo k nemovitosti, jež na něj mělo být převedeno budoucí kupní smlouvou, přičemž ušlý majetkový přínos je dán rozdílem mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitosti, resp. obvyklou cenou, kterou měl předmět převodu v době, kdy měl být prodán budoucímu kupujícímu. V poměrech projednávané věci uzavřel, že žalobce vyčíslil nárok na náhradu škody korektně jako rozdíl mezi částkou, za kterou předmětný pozemek měl od žalované koupit (2 888 000 Kč), a částkou, za kterou žalovaná pozemek převedla na třetí osoby (4 700 000 Kč), tedy 1 812 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že „závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že správně nehodnotil všechny jí tvrzené rozhodné skutečnosti a navrhované důkazy, jež se týkaly odstoupení od Smlouvy a její nicotnosti. Prosazuje, že nemůže odpovídat za škodu, jelikož jí doposud nevznikl smluvní přímus k uzavření budoucí kupní smlouvy (bod 1).
Dále má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, neboť ona neporušila žádnou právní povinnost, a její jednání nelze kvalifikovat jako úmyslné a odporující dobrým mravům (bod 2). Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval zásadu smluvní volnosti a rovného postavení účastníků a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, vycházel pouze zdánlivě, neboť nebyla doložena a prokázána její odpovědnosti za porušení smluvního závazku (bod 3).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1817/2020, a ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, jimiž argumentoval odvolací soud, podle ní na danou věc nedopadají (bod 4). Závěrem žalovaná odvolací soud viní z toho, že se řádně nevypořádal s její námitkou, že v žalobě nebyly vylíčeny rozhodné skutečnosti (bod 5). Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť žalovaná nepředložila Nejvyššímu soudu k posouzení relevantní otázky hmotného či procesního práva.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí takového podání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení dovolatelem vymezené právní otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z úpravy přípustnosti je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16); vždy přitom musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Výtkami, že odvolací soud řádně nevzal v potaz všechny jí tvrzené skutečnosti a navržené důkazy týkající se odstoupení od smlouvy a její nicotnosti, a že se nevypořádal s její námitkou, že žaloba žalobce je vadná, neboť v ní nejsou dostatečně vylíčeny rozhodné skutečnosti, žalovaná nezpochybnila žádný právní závěr, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pomíjí, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. zejména § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o případnou existenci či neexistenci vady řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.
Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad.
Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž nejedná. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka formulovaná pod bodem 2.
Má-li žalovaná za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, pomíjí, že pasáž tohoto rozhodnutí, kterou v dovolání cituje, na posuzovanou věc nedopadá; dovolací soud se v ní sice vyjadřuje k odpovědnosti za škodu vzniklou porušením závazků ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě a k porušení prevenční povinnosti, avšak v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Nelze než odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, přijal a odůvodnil závěr, že při zániku smlouvy o smlouvě budoucí pro následnou nemožnost plnění, má poškozený právo požadovat náhradu škody, která mu vznikla porušením smluvní povinnosti podle § 2913 o. z. Je tomu tak proto, že smlouva o smlouvě budoucí je nástrojem k uzavření zamýšlené smlouvy, přičemž je sama o sobě smlouvou, a tedy její porušení zakládá tzv. kontraktní neboli smluvní odpovědnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021).
Odvolací soud nepostupoval (postupovat neměl) podle pravidel o předsmluvní odpovědnosti (nyní obsaženou v §§ 1728–1730 o. z.) či dle pravidel o prevenční povinnosti (nyní § 2900 o. z.). Způsobilé založit přípustnost dovolání nejsou ani námitky formulované pod body 3 a 4.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, a ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006. Odvolací soud z těchto závěrů vycházel a správně je aplikoval na projednávanou věc uzavřel-li, že žalobce má nárok na náhradu škody (ušlého zisku) podle ustanovení § 2913 o. z., přičemž její výši určil jako rozdíl mezi smluvenou cenou a obvyklou cenou předmětu koupě v době, kdy měl být prodán.
Na závěrech dovozených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1817/2020, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud s odkazem na ně pouze objasnil povahu smluvní odpovědnosti podle § 2913 o. z., avšak při samotném rozhodování z něho nevycházel. Uvedené námitky tak nemohou být základem přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4502/2015, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017).
Žalovaná sice v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, avšak proti jeho nákladovým výrokům žádné konkrétní výhrady neuplatnila. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).