33 Cdo 2138/2024-1417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyň a) EKOM
CZ a.s., sídlem Průmyslová 1472/11, 102 00 Praha 10 – Hostivař (identifikační
číslo osoby 264 62 061), b) RUMPOLD s.r.o., se sídlem v Praze 1, Klimentská
1746/52 (identifikační číslo osoby 614 59 364), c) RUMPOLD UHB, s.r.o., se
sídlem v Uherském Brodu, Předbranská 415 (identifikační číslo osoby 607 04
756), a d) Geo-sanace Group a.s., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích,
Třebohostická 3363/6 (identifikační číslo osoby 282 14 285), všech zastoupených
Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem v Mochově, Na Rybníčku 332, proti
žalovanému DIAMO, státní podnik, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201
(identifikační číslo osoby 00002739), zastoupenému advokátkou Mgr. Kateřinou
Winterling Vorlíčkovou, LL.M., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o
určení platnosti uzavřené smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 20/2021, o dovolání žalobkyň proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 4 Cmo 21/2024-1352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení 468 657,20 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Winterling Vorlíčkové, LL.M., advokátky.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 4 Cmo 21/2024-1352, potvrdil rozsudek ze dne 7. 9. 2022, č. j. 38 Cm
20/2021-1329, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále
jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že
smlouva o dílo uzavřená účastníky 2. 5. 2019 je platná a závazky z ní dále
trvají, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný, který je státním podnikem ve
smyslu zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, jako zadavatel vyhlásil
oznámením o zahájení zadávacího řízení nadlimitní veřejnou zakázku s názvem
„Sanace kontaminovaného území Trojice“ (na sanaci bývalého dolu a koksovny v
lokalitě Trojice ve Slezské Ostravě v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů; dále též jen „ZVZ“). Žalobkyně za účelem podání společné nabídky uzavřely 13. 12. 2016 smlouvu o
společnosti s názvem „Sanace území Trojice“ a dne 16. 1. 2018 podaly nabídku do
výběrového řízení. Nabídka byla žalovaným jako zadavatelem dne 1. 4. 2019
vyhodnocena jako nejvhodnější a téhož dne žalovaný učinil oznámení o výběru
nejvhodnější nabídky. Dne 2. 5. 2019 žalovaný uzavřel s žalobkyněmi (jako
společnicemi ve smyslu § 2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“) smlouvu o dílo č. D100/14000/0036/19/00, podle níž měly žalobkyně provést komplexní sanaci
znečištěného území bývalého dolu a koksovny v lokalitě Trojice ve Slezské
Ostravě (nápravu staré ekologické škody v rozsahu dle projektové dokumentace
vypracované společností G-Consult, spol. s r.o.) za sjednanou cenu ve výši 856
734 611,37 Kč bez DPH. Žalobkyně započaly s přípravou realizačních prací a s
vypracováním projektové dokumentace tím, že ověřovaly platnost dosud vydaných
závazných stanovisek, rozhodnutí a vyjádření dotčených orgánů, organizací,
vlastníků apod. K faktickému předání předmětu díla a k zahájení sanačních prací
nedošlo, neboť žalovaný dne 18. 6. 2019 s odkazem na čl. 1.11 smlouvy o dílo
požadoval přerušení prací na díle a dne 6. 5. 2020 s odkazem na její článek
21.2. písm. h) od smlouvy o dílo odstoupil s odůvodněním, že mu stát neposkytl
dostatečné finanční prostředky potřebné na provedení díla. Součástí zadávacích
podmínek (viz zadávací dokumentace a obchodní podmínky) byla informace o tom,
že dohodnutá cena za provedené dílo bude žalovaným financována ze státního
rozpočtu, a uzavřená smlouva o dílo (konkrétně její články 1.11. a 21.2. písm. h/) se situací, kdy žalovaný finanční prostředky ze státního rozpočtu neobdrží,
výslovně počítá (čl. 21.2. písm. h/ smlouvy o dílo zní „Objednatel má právo
odstoupit od smlouvy v případě neposkytnutí dostatečného množství finančních
prostředků ze strany státu na provedení díla s tím, že zhotovitel má v případě
již zahájení plnění právo na úhradu ceny za dosud provedené práce“).
Na rok
2019 žalovaný od ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) žádné finanční
prostředky na plnění zadané veřejné zakázky neobdržel, akci sanace „Lokality
Trojice“ sice zahrnul do ročního programu zahlazování následků hornické
činnosti (RP ZNHČ) pro rok 2020, na pokyn MPO však došlo k jejímu vynětí a
schválení RP ZNHČ pro rok 2020 bez ní. Žalovanému bylo ze strany MPO v roce
2020 zároveň sděleno, že s přidělováním rozpočtových prostředků na financování
uvedené akce se nepočítá ani v následujících letech. Odvolací soud se podrobně zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady úspěšnosti
žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, tedy zda účastníci
mají věcnou legitimaci a zda na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Dovodil věcnou legitimaci žalobkyň i žalovaného, tedy účastenství v právním
vztahu, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo
sporné právo týká. Nárok na požadované určení má zcela bezprostřední vztah ke
smlouvě o dílo z 2. 5. 2019 a všichni účastníci jsou smluvními stranami této
smlouvy. Stran naléhavého právního zájmu odvolací soud připomněl, že naléhavý
právní zájem o pozitivním nebo negativním určení právního vztahu nebo práva je
dán zejména tehdy, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobců nebo
kde by se bez tohoto určení stalo jejich právní postavení nejistým; určovací
žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému
rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto
současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilý odstranit stav
právní nejistoty žalobců nebo ohrožení jejich práva. Žaloba o určení nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Výjimka ze
vzájemného poměru obou druhů žalob umožňující současný postup podle § 80
občanského soudního řádu i podání žaloby na plnění, připouštěná i rozhodovací
praxí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo
1419/2002), je možná pouze tam, kde se vytvoří pevný právní základ pro právní
vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo
jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného
právního vztahu nebo práva. Naplnění naléhavého právního zájmu žalobců na
požadovaném určení v této konkrétní věci posoudil odvolací soud jako hraniční,
neboť zákonný požadavek preventivní ochrany práv, a tedy naléhavosti právního
zájmu na požadovaném určení, nelze pokládat za naplněný v případě jasně
deklarovaného odmítavého stanoviska žalobkyň ke spornému jednostrannému
právnímu jednání žalovaného z 6. 5. 2020; to obecně vylučuje preventivní
upevnění či posílení jejich postavení prostřednictvím podané určovací žaloby. Při aplikaci obecných východisek (ne)existence naléhavého právního zájmu
žalobkyň na požadovaném určení je však třeba zohlednit též individuální
specifika posuzovaného případu. K provádění díla, jako faktoru oslabujícího
intenzitu naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, v posuzovaném
případě téměř nedošlo.
Žalobkyně zahájily po uzavření smlouvy do dočasného
přerušení stavby (čl. 1.11. smlouvy) pouze základní přípravné práce, záležející
hlavně v ověření platnosti vydaných povolení a stanovisek potřebných k
provádění díla; uzavřená smlouva o dílo z 2. 5. 2019 je navíc dlouhodobá (dle
čl. IV smlouvy a časového harmonogramu v jeho příloze bylo dokončení 3. milníku
díla dohodnuto 144 měsíců od předání pracoviště) a počítající též např. s
existencí a zachováním bankovních záruk obstaraných žalobkyněmi ve prospěch
žalovaného v zásadě po celou dobu jejího trvání. Tyto skutečnosti v posuzovaném
případě zachovávají podané žalobě její preventivní funkci a způsobilost
odstranění objektivně panující právní nejistoty účastníků v právních vztazích
založených smlouvou z 2. 5. 2019. Odvolací soud proto uzavřel, že prokázaná
skutečnost nulového poskytnutí finančních prostředků žalovanému ze státního
rozpočtu na financování uvedené akce v období let 2019, 2020 (se stejným
výhledem pro následující rozpočtová období), plně materiálně odůvodňuje
odstoupení žalovaného od smlouvy uzavřené 2. 5. 2019, které učinil přípisem z
6. 5. 2020, a smlouva tak byla s účinky ex tunc ke dni 14. 5. 2020 zrušena (§
2004 odst. 1 o. z.). Mimořádné důvody pro odepření účinků jednostranného
právního jednání z důvodu zneužití práva za prokázaného stavu, kdy zařazením
požadavku na financování akce sanace „Lokality Trojice“ do návrhu RP ZNHČ pro
období roku 2020 učinil žalovaný vše potřebné a rozumně předpokládatelné k
tomu, aby přidělení prostředků ze státního rozpočtu na financování zadané
veřejné zakázky zajistil, soud neshledal. Osvětlil přitom, že odepření účinků
učiněného jednostranného právního jednání z důvodu zneužití práva (§ 8 o. z.)
má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit
či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání
uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým (srov. rozhodnutí velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, a to sice:
1) zda smlouva o dílo uzavřená žalobkyněmi (na straně zhotovitele) se
žalovaným (na straně objednatele) jako zadavatelem v režimu veřejné zakázky
financované z veřejného rozpočtu, kdy zadavatel obchodní a platební podmínky
vymezil absolutním způsobem a jsou zapracovány do návrhu smlouvy o dílo, který
je přílohou zadávací dokumentace, kdy zadavatel výslovně v zadávací dokumentaci
uvedl, že návrh smlouvy o dílo je závazný a neměnný, zájemce doplní do návrhu
smlouvy jen označené chybějící údaje, že návrh smlouvy o dílo nesmí zájemce
měnit, doplňovat ani jinak upravovat pod sankcí vyřazení nabídky, je smlouvou
adhezní (dle § 1798 an. o. z.) a zájemce je slabší stranou;
2) zda podáním nabídky (vítězné) žalobkyně určily cenu díla jako jednu
ze základních náležitostí smlouvy o dílo a zda tato okolnost vylučuje uzavření
smlouvy o dílo adhezním způsobem a postavení žalobkyň jako slabší strany;
3) zda doložená kvalifikace žalobkyň dle zadávací dokumentace vylučuje
postavení žalobkyň jako slabší strany;
4) zda ustanovení čl. 21, odst. 2 písm. h) smlouvy o dílo zakládající
právo zadavatele (žalovaného) odstoupit od smlouvy o dílo „v případě
neposkytnutí dostatečného množství finančních prostředků ze strany státu“ není
zdánlivé pro jeho neurčitost a zda k odstranění interpretační nejistoty mělo
dojít za použití institutu žádosti o dodatečné informace dle § 49 z. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách;
5) zda ustanovení čl. 21, odst. 2 písm. h) smlouvy o dílo zakládající
právo zadavatele (žalované) odstoupit od smlouvy o dílo „v případě neposkytnutí
dostatečného množství finančních prostředků ze strany státu, a to kdykoliv v
průběhu trvání smlouvy o dílo v délce 144 měsíců“ je zvlášť nevýhodnou doložkou
ve smyslu ust. § 1800 odst. 2 o. z.;
6) zda byly naplněny materiální předpoklady odstoupení od smlouvy o dílo
přípisem žalované ze dne 6. 5. 2020 v situaci, kdy nebylo ze strany
poskytovatele dotace (MPO) rozhodnuto o odnětí dotace dle zák. č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech, ani nebylo o odnětí dotace rozhodnuto poskytovatelem
jinak, resp. V situaci, kdy žalovaný sám rozhodl o dotaci (finanční prostředky)
poskytovatele nepožádat a zda v takovém případě není odstoupení od smlouvy o
dílo přípisem žalované ze dne 6. 5.2020 nepoctivým jednáním, resp. zneužitím
práva které nepožívá právní ochrany;
7) zda zákonným předpokladem aplikace ustanovení § 433 odst. 1 o. z. je
zlá víra a zneužití hospodářského postavení k újmě žalobkyň. Dovolatelky považují za nesprávný závěr, že nebyly slabší stranou ve smyslu §
433 o. z., že na smlouvu o dílo nelze pohlížet jako na smlouvu uzavíranou
adhezním způsobem z důvodu, že podaly (vítěznou) nabídku, čímž určily cenu díla
jako jednu ze základních podmínek smlouvy o dílo a jejich postavení jako slabší
strany vylučuje doložená kvalifikace.
Zdůraznily, že smlouva o dílo byla
součástí zadávací dokumentace veřejné zakázky a nebylo proto možné jednat o
jejím obsahu, že návrh smlouvy o dílo tvořící přílohu č. 5 zadávací dokumentace
je závazný a neměnný a že zmíněná ustanovení návrhu smlouvy o dílo zájemce
měnit, doplňovat ani jinak upravovat nesmí, a to pod sankcí vyřazení nabídky;
na smlouvu o dílo je proto třeba nahlížet jako na smlouvu uzavíranou adhezním
způsobem. Napadené rozhodnutí je podle dovolatelek nesprávné i proto, že nebyly
naplněny materiální podmínky odstoupení. Ze všech uvedených důvodů navrhly, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto,
případně jako nedůvodné zamítnuto. Žádná z formulovaných dovolacích otázek
nezakládá přípustnost dovolání, neboť buď nejsou právními otázkami nebo nemají
pro rozhodnutí o dovolání význam anebo již byly v rozhodovací praxi Nejvyšší
soudu řešeny, popř. jsou bez dalšího zřejmé z textu zákona. Smlouva o dílo není
adhezní smlouvou, neboť samy žalobkyně stanovily základní smluvní náležitost,
tj. cenu díla; základní podmínky smlouvy nebyly určeny pouze žalovaným a
žalobkyně je mohly ovlivnit. S ohledem na svou ekonomickou sílu a odbornost a
opakovaně deklarované zkušenosti a schopnosti nejsou žalobkyně slabší smluvní
stranou. Ujednání čl. 21.2. písm. h) smlouvy je platné, neboť není pro
žalobkyně zvláště nevýhodné, pouze reflektuje povahu žalovaného jako státního
podniku závislého na dotacích ze státního rozpočtu a žalobkyně jsou i po
odstoupení podle tohoto článku smlouvy kompenzovány za dosud provedené práce,
včetně ziskové marže; povaha financování žalovaného a možnost odnětí takového
financování ze strany MPO je rozumným důvodem pro existenci a platnost čl. 21.2. písm. h) smlouvy. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále znovu jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní
posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní
skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). Dovolatelky se mýlí, považují-li otázky, které v dovolání formulovaly, za
otázky právní, v rozhodovací praxi dosud neřešené, na jejichž vyřešení napadené
rozhodnutí spočívá (viz dále). Jedna argumentační linie dovolatelek spočívá v tom, že závazek ze smlouvy o
dílo trvá, neboť nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, resp. nebyly
naplněny materiální předpoklady odstoupení od smlouvy o dílo. Podle dovolatelek
se žalovaný sám rozhodl nepožádat o dotaci (o finanční prostředky) na provedení
díla; takový postup považují za nepoctivé jednání, či zneužití práva, které
nepožívá právní ochrany. Ve vztahu k této argumentační linii neformulují žádnou
otázku hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit
přípustnost dovolání, navíc prosazují vlastní skutkovou verzi, odlišnou od
skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud. Skutkový základ sporu, který
byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je však v dovolacím
řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika
právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací
soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Pro posouzení otázky naplnění materiálních předpokladů odstoupení od smlouvy
provedl odvolací soud nejenom výklad příslušných ujednání smlouvy o dílo, ale
zejména vedl rozsáhlé dokazování k otázce neposkytnutí finančních prostředků na
provedení díla a jeho důvodů; svůj závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Námitky dovolatelek proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým
byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, nemohou založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017,
sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne
4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo
2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení
provedených důkazů prosazují vlastní verzi skutku, že žalovaný zapříčinil, že
mu nebyly poskytnuty finanční prostředky na realizaci díla, nelze dovozovat, že
hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými
skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 181/2005, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS
772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do
základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v
posuzovaném případě nejedná.
Zbylá v dovolání užitá argumentace v podstatě přestavuje variace na tutéž
otázku, zda měla uzavřená smlouva charakter smlouvy adhezní, a vychází z
premisy, že žalobkyně byly v závazkovém vztahu slabší stranou ve smyslu § 433
odst. 1 o. z. Posouzení, zda žalobkyně bylo možné považovat za slabší strany ve
smyslu § 433 o. z., je přitom klíčové pro argumentaci, že uzavřená smlouva o
dílo byla smlouvou adhezní, která obsahovala neplatnou doložku o možnosti
žalovaného odstoupit od smlouvy, a to buď pro nesrozumitelnost doložky ve
smyslu § 1800 odst. 1 (doložka je platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo
prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně
vysvětlen) nebo pro to, že je doložka pro slabší stranu zvláště nevýhodná (aniž
je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez
zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech;
srov. § 1800 odst. 2 o. z.). Nelze přisvědčit dovolatelkám v tom, že by otázka aplikace § 433 odst. 1 o. z. či § 1798 o. z. v závazkových vztazích založených v režimu veřejných zakázek
byla otázkou neřešenou. Již v usnesení ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3593/2023 (a v rozhodnutích
zde citovaných), se Nejvyšší soud vypořádával s námitkou, že na smlouvu, jejíž
„základní podmínky byly určeny žalovaným jakožto zadavatelem veřejné zakázky, a
žalobce tak měl možnost se buď do výběrového řízení přihlásit a tím akceptovat
text smlouvy, nebo se řízení neúčastnit, měl odvolací soud aplikovat § 1800
odst. 2 o. z., neboť se jednalo o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem“. Nejdříve připomněl, že „podle jeho ustálené judikatury je právní úprava smluv
uzavíraných adhezním způsobem aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi
podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky:
jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., jednak
podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433
o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo
56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
či ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021). Závěr, že pouhá skutečnost,
že text vzorové smlouvy byl formulován žalovaným jako zadavatelem díla,
nezpůsobuje slabost žalobce, je plně použitelný“. Navázal přitom na rozsudek ze
dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné
k závěru, že zavedením zvláštní právní úpravy v ustanovení § 433 o. z. v rámci
ochrany slabší strany zákonodárce zjevně nezamýšlel rozlišovat mezi subjekty
slabší strany a ochranu poskytuje všem subjektům, které definici slabší strany
splňují; slabší stranou může být jak spotřebitel, tak i osoba v postavení
podnikatele. Uvedené východisko pak v témže rozsudku Nejvyšší soud zohlednil i
při posuzování aplikace právní úpravy smluv uzavíraných adhezním způsobem. Uzavřel, že půjde-li o dlužníka v postavení slabší strany, je třeba posoudit,
zdali jsou naplněny předpoklady právní úpravy tzv. adhezních smluv.
Použije-li
se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním
styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena
adhezním způsobem (§ 1798 odst. 2 o. z.). Ustanovení o smlouvách uzavíraných
adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny
jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla
skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (§ 1798 odst. 1
o. z.). Pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku o adhezních smlouvách musí
souběžně nastat dva předpoklady: a) adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a b) postavení adherujícího smluvního partnera jakožto slabší strany ve
smyslu § 433 o. z. (srov. shodně v literatuře Bejček, J. Smluvní svoboda a
ochrana slabšího obchodníka. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická
fakulta, 2016, s. 201). Za splnění těchto podmínek se pravidla o adhezní
kontraktaci použijí i na vztahy mezi podnikateli, nevyloučí-li si ji strany za
splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z. Lze shrnout, že z výše citovaných závěrů judikatury dovolacího soudu plyne, že
právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem je aplikovatelná i na smluvní
vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě
podmínky: jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z.,
jednak podmínka podstavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu
§ 433 o. z. Připustí-li se možnost uplatnění úpravy adhezních smluv i v případě veřejných
zakázek, přichází v úvahu pouze aplikace § 433 odst. 1 o. z., podle něhož kdo
jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou
kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k
využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve
vzájemných právech a povinnostech stran. Dle závěrů dovozených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, poskytuje
ustanovení § 433 o. z. ochranu všem subjektům, které splňují naplnění
předpokladů postavení slabší strany a prokáží, že druhá strana zneužila své
hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo k využití
závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve
vzájemných právech a povinnostech stran. Nepostačuje prokázání toliko
silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba
prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka
silnější strany. V nyní posuzované věci odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o dílo není
ze své povahy smlouvou adhezní (§ 1798 a násl. o. z.) a rovněž kvalifikace
žalobkyň vylučuje aplikaci § 433 odst. 1 o. z. Vyšel přitom z toho, že
renomovaná komentářová literatura aplikaci úpravy adhezních smluv v případě
speciálního způsobu kontraktace, podrobně upraveného kogentními ustanoveními
zákona o veřejných zakázkách, prakticky vylučuje. Hypoteticky se však se
situací, kdy by byla možnost aplikovat ustanovení § 433 odst. 1 o. z.
i v
případě speciálního způsobu kontraktace, vypořádal tak, že „realita
rozpočtového financování veřejné zakázky upravená v zák. č. 218/2000 Sb., ze
které obsah zadávací dokumentace vychází, nemůže založit zlou víru žalovaného a
zneužití jeho hospodářského postavení k újmě žalobkyň, jako zákonného
předpokladu aplikace § 433 odst. 1 o. z. V prostředí zadavatelského práva zcela
běžná a obvyklá situace, kdy zadávací podmínky vymezují obsah smlouvy (obchodní
podmínky) v tzv. „plném znění“ či „absolutním způsobem“, připouštějící ze
strany uchazečů doplnění pouze těch údajů, které budou předmětem hodnocení (§
79 ZVZ), neznamená, že takto uzavřené smlouvy je možné pokládat za adhezní dle
§ 1798 a násl. o. z. V posuzovaném případě to byly žalobkyně, které podanou
společnou nabídkou činily žalovanému platnou ofertu (§ 68 odst. 2 ZVZ) a
uvedením nabídkové ceny, jejíž výše byla dle § 78 odst. 1 písm. b) ZVZ jediným
hodnotícím kritériem, určily i jednu z podstatných náležitostí uzavřené smlouvy
o dílo (§ 2586 odst. 2 o. z.).“
S ohledem na výše uvedené je pak irelevantní námitka žalobkyň, že odvolací soud
nesprávně vyloučil možnost aplikace ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním
způsobem, jelikož smlouva o dílo byla uzavřena v rámci zadání veřejné zakázky,
neboť ani její odlišné posouzení by nic nemohlo změnit na závěru, že nebyla
splněna jedna ze zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení o smlouvách
uzavíraných adhezním způsobem. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně dovozuje, že založil-li
odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či
více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich
neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody
ostatní. Jinak řečeno, pokud obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své
rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (v
projednávané věci nesplnění podmínky postavení smluvní strany jakožto slabší ve
smyslu § 433 o. z.), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto
vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyň nijak
projevit, což činí jejich dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze
dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017). Zda byly či nebyly žalobkyně slabší smluvní stranou ve smyslu § 433 o. z. plyne
nepochybně ze skutkových zjištění odvolacího soudu. Odvolací soud se otázkou
aplikace ustanovení § 433 odst. 1 o. z. náležitě zaobíral.
Dospěl-li k závěru,
že se v projednávaném případě pravidla o adhezní kontraktaci nepoužijí, neboť
nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek, pak je jeho postup s citovanou
judikaturou v souladu a námitka žalobkyň ve vztahu k otázce aplikace ustanovení
o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nad rámec uvedeného rozvedl, že i kdyby dovodil, že se o
adhezní smlouvu jednalo, což neučinil, nelze čl. 21.2. písm. h) smlouvy o dílo
považovat za zvláště nevýhodnou doložku ve smyslu ustanovení § 1800 odst. 2 o. z., neboť pro žalovaného zakládá důvod pro odstoupení od smlouvy pouze jako
reakci na zastavení či zcela zásadní snížení rozpočtového financování akce,
tedy na legální možnost MPO plynoucí ze zákona č. 218/2000 Sb. Jelikož obstojí závěry odvolacího soudu, že žalobkyně nelze považovat za slabší
stranu ve smyslu § 433 o. z., nemohou přípustnost dovolání otevřít otázky
formulované pod body 1) až 6), neboť všechny vycházejí z předpokladu, že
žalobkyně byly ve smluvním vztahu slabší stranou a na posuzovanou smlouvu se
použije úprava adhezních smluv. Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu