33 Cdo 2508/2025-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. Ch., zastoupené Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/89, proti žalované M & M reality holding a.s., identifikační číslo osoby 274 87 768, se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 144/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 25 Co 454/2024-255, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 555,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petera Harmečka, advokátovi.
Žalobkyně se spolu s manželem O. Ch., narozeným dne XY, bytem v XY, XY, který v řízení před soudy obou stupňů vystupoval jako žalobce b/, po žalované domáhali
zaplacení 200 000 Kč (s příslušenstvím) z titulu bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 76 C 144/2022-182, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 200 000 Kč se specifikovanými úroky (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit O. Ch. (coby žalobci b/) 200 000 Kč se
specifikovanými úroky (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 25 Co 454/2024-255, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně vůči žalované, změnil ho ve výroku III o nákladech řízení mezi těmito účastnicemi a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi nimi; ve výroku II, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit O. Ch. (jako žalobci b/) 200 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím, a ve výroku IV, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi těmito účastníky, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud tak rozhodl poté, co usnesením ze dne 1. 2. 2024, č. j. 25 Co 381/2023-145, zrušil v pořadí první rozsudek ze dne 14. 9. 2023, č. j. 77 C 144/2022-87, kterým soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně spolu s manželem O. Ch. měli zájem o pozemek č. XY o výměře 246 m2 (zastavěná plocha), jehož součástí je budova čp. XY, a pozemky č. XY o výměře 450 m2 (zahrada) a č. XY o výměře 43 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je garáž, vše v obci XY, katastrálním území XY, zapsané na LV XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), jejichž prodej zprostředkovávala žalovaná.
Dne 7. 9. 2021 uzavřel O. Ch. v pozici zájemce, žalovaná v pozici zprostředkovatele, a prodávající E. K. „dohodu o koupi nemovitosti“, v níž se zájemce a prodávající zavázali uzavřít na výzvu zájemce do jednoho měsíce kupní smlouvu, a zprostředkovatelka se zavázala vykonávat zprostředkovatelskou činnost. V čl. 5.1 dohody bylo deklarováno, že jejím uzavřením žalovaná obstarala stranám příležitost k uzavření kupní smlouvy a vznikl jí tak nárok na provizi. Všechny tři strany dohody sjednaly podmínky budoucí kupní smlouvy, kupní cenu nemovitostí, provizi a blokační úhradu, bylo dohodnuto, za jakých okolností zprostředkovatel vrátí zájemci blokační úhradu a kdy zájemce namísto prodávajícího uhradí zprostředkovateli provizi.
Dohoda byla uzavřena na dobu do 31. 10. 2021. Po uzavření dohody poukázal O. Ch. ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované rezervační poplatek ve výši 400 000 Kč. Žalobkyně nebyla uzavření dohody přítomna, ani ji nepodepsala. Kupní smlouva na předmětné nemovitosti uzavřena nebyla, přestože budoucí kupující budoucí prodávající k jejímu uzavření dne 26. 10. 2021 vyzvali. Při prohlídce předmětných nemovitostí dne 3. 11. 2021, tj.
v den, kdy měla být podepsána kupní smlouva, bylo totiž zjištěno,
že předmětné nemovitosti trpí vadami, které budoucí prodávající zatajila. Budoucí prodávající E. K. zastupovala na základě výhradního zastoupení z 25. 8. 2021 žalovaná prostřednictvím makléřky L. A. Odvolací soud posoudil právní jednání ze 7. 9. 2021 („dohodu o koupi nemovitostí“) jako nepojmenovanou smlouvu podle § 1742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jejíž ujednání shledal dostatečně určitými, neboť jasným způsobem vymezují práva a povinnosti smluvních stran.
Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, neboť nebyla smluvní stranou „dohody o koupi nemovitostí“, není v ní uvedena a z jejího obsahu se ani nepodává, že O. Ch. dohodu uzavíral jako zástupce žalobkyně. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že se žalobkyně účastnila procesu, který předcházel uzavření dohody a že s žalovanou komunikovala. Z ustanovení § 714 o. z. podle něhož v záležitostech týkajících se společného jmění manželů a jeho součástí právně jednají manželé společně nebo jeden se souhlasem druhého, kterého se žalobkyně dovolává, neplyne, že by právní jednání O.
Ch. mělo žalobkyni právně zavazovat a naopak. Odvolací soud neakceptoval tvrzení žalobkyně, že projev vůle uzavřít dohodu učinila ústní formou, resp. že dohodu uzavřela ústně. Akcentoval, že dohodě byla jednoznačně sjednána (zvolena) forma písemná; proto k ní nemohla žalobkyně přistoupit ústním projevem vůle. Proti rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl ve vztahu mezi ní a žalovanou, podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že A) „jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť nebyla soudy poučena podle § 118a o.
s. ř.“, B) „neakceptoval uzavření smlouvy v ústní formě a prokázání uzavření smlouvy chováním účastníků před a po uzavření smlouvy“, C) „rozhodnutí vydaná ve věci jsou nedostatečně odůvodněna“, D) „byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a nebyly provedeny důkazy“, E) „nesprávně bylo posouzeno jednání manžela při nakládání s prostředky ve společném jmění manželů a udělení plné moci k uzavření smlouvy“, F) „smlouva byla uzavřena projevem vůle být smlouvou vázán a následně stvrzena v písemné formě“, G) „při rozhodování o nákladech řízení nebyl aplikován § 150 o.
s. ř.“ a H) „ nesprávně byla posouzena možnost manžela být stranou žaloby v případě, že k jednání udělil souhlas, navíc u absolutně neplatných smluv, tedy aktivní legitimace“. Tyto otázky byly podle dovolatelky „posouzeny v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, případně nebyly právně řešeny či mají být řešeny jinak“. Prosazuje, že byla účastníkem dohody i přesto, že v ní nebyla formálně označena, neboť smlouvu je možné uzavřít v písemné nebo ústní formě, přičemž s přihlédnutím ke skutkovému stavu lze uzavřít, že smlouva byla uzavřena v ústní formě v okamžiku, kdy se strany shodly na důležitých částech obchodu; samotná písemná dohoda, která jejich jednání zachytila, je pouze deklaratorní.
Je přesvědčena, že pouhá skutečnost, že nebyla v dohodě uvedena, neznamená, že nebyla jejím účastníkem.
S uzavřením
dohody totiž souhlasila a zmocnila svého manžela k jejímu uzavření v písemné podobě za ni, a to v rámci zastoupení mezi manžely. Má za to, že „možnost uzavírání smluv za manžela (včetně ústní formy uzavření) a výkladu jednání účastníků před a po uzavřením smlouvy v kontextu věcné legitimace obou manželů týkající se majetkových sporů prostředků ve společném jmění manželů není v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena“. Prosazuje, že při absolutní neplatnosti smlouvy má manžel právo domoci se svých práv a není odkázán jen na jednání manžela; judikaturu Nejvyššího soudu, kterou argumentoval odvolací soud v tomto směru, má za nepřípadnou, protože neřešila situaci, kdy manžel vyjádřil s uzavřením smlouvy souhlas.
V rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, a ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1230/2022. odvolací soud přijal závěr, že nemohla k dohodě přistoupit jí tvrzenou ústní formou. Co se týče námitky překvapivosti napadeného rozhodnutí, odvolací soud podle ní nedostál závěrům, jež jsou obsaženy v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, či v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, jestliže své rozhodnutí ve vztahu k ní dostatečně neodůvodnil, nevypořádal se se všemi důkazy a nedostatečně zjistil skutkový stav věci.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje rovněž v tom, že neaplikoval § 150 o. s. ř., resp. při stanovení výše náhrady nákladů řízení nezohlednil majetkové ani osobní poměry účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, in eventum, aby nákladové výroky napadeného rozhodnutí změnil
tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ustáleně judikuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí takového podání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení dovolatelem vymezené právní otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z úpravy přípustnosti je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu.
Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; není totiž úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.
Vždy však musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání.
Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Výše uvedeným postulátům dovolatelka nedostála, neboť náležitě nespecifikuje, kterou z jí formulovaných otázek měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která dosud dovolacím soudem řešena nebyla a kterou požaduje řešit jinak, než bylo dosud dovolacím soudem řešena.
Ve vztahu k námitkám, že odvolací soud neakceptoval uzavření ústní smlouvy projevem vůle být smlouvou vázána a její následné stvrzení v písemné formě, resp. že nesprávně posuzoval změnu právní formy dohody, a že nesprávně posoudil jednání jejího manžela při nakládání s prostředky ve společném jmění manželů, žalobkyně neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na které by bylo rozhodnutí založeno. Nadto v souvislosti s touto argumentační linií odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, které se zabývalo platností právního jednání uskutečněného v později dohodnuté formě, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1230/2022, které se zabývalo platností dodatku k nájemní smlouvě v jiné, než dohodnuté formě; odkazy jsou bezcenné, protože závěry v nich dovozené na danou věc nedopadají. V souvislosti s argumentací, že byla účastníkem dohody, byť v ní nebyla uvedena, resp., že dohodu sjednala ústně a následné uzavření písemné dohody, kterého se účastnil její manžel, bylo pouze deklaratorní, dovolatelka sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř., avšak její námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž
právní posouzení věci založil. Oproti odvolacímu soudu žalobkyně prosazuje, že uzavřela ústní dohodu a O. Ch. zmocnila, aby za ní písemnou dohodu uzavřel v rámci zastoupení mezi manžely, z čehož následně dovozuje, že i přesto, že nebyla v písemné dohodě uvedena, byla její stranou. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) skutkově uzavřel, že dohodu s žalovanou a s prodávající uzavřel výhradně O. Ch., žalobkyně nebyla stranou dohody uzavřené 7. 9. 2021, přičemž obsah tohoto právního jednání nesvědčí pro opačný závěr.
Pouhá skutečnost, že dovolatelka s žalovanou komunikovala, na tomto závěru nic nemůže změnit. Taktéž odkaz dovolatelky na § 714 o. z. shledaly soudy za nepřípadný, protože v řízení nebylo prokázáno, že by O. Ch. při právním jednání ze 7. 9. 2021 jednal za dovolatelku (resp. jednal v jejím zastoupení). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výhrady dovolatelky k hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé. Z toho, že dovolatelka na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV.
ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.
Nadto se sluší uvést, že namítá-li dovolatelka, že při absolutní neplatnosti smlouvy je logické, aby měla právo domoci se svých práv a nemusela být odkázána na jednání manžela, pomíjí, že v případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy, svědčí aktivní a pasivní věcná legitimace zásadně toliko smluvním stranám (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka smluvní stranou dohody ze 7. 9. 2021 nebyla. Výtkami, že nebyla soudy dostatečně poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. a že napadené rozhodnutí pro ni tudíž bylo překvapivé, a výhradami ke kvalitě (přesvědčivosti) odůvodnění napadeného rozhodnutí, dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne teprve tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. zejména § 242 odst. 3 o.
s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o případnou existenci či neexistenci vady řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Domáhá-li se dovolatelka revize výroků o náhradě nákladů řízení, resp. vytýká- li odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech odvolacího řízení neaplikoval § 150 o. s. ř., pomíjí, že proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu