USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalované V. B., zastoupené JUDr. Janem Bajerem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Špindlerova třída 672, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 295/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 84 Co 193/2022-354, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 894 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Jana Bajera, advokáta.
Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí (pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba čp. XY, pozemku parcelní číslo XY a pozemku parcelní číslo XY, v katastrálním území XY, zapsáno Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY). Uváděl, že spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny těchto nemovitostí smlouvou ze dne 15. 11. 2007 daroval žalované, která byla v té době jeho manželkou, žalovaná se však vůči němu dopustila v žalobě popsaných jednání, kterými hrubě porušila dobré mravy, čímž naplnila zákonem stanovené znaky pro vrácení daru podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 7 C 295/2021-250, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno chování, které žalobce jako dárce žalované (obdarované) vytkl při odvolání daru (konkrétně, že žalovaná porušila svůj závazek darovat mu podíl na majetku, který v roce 2020 zdědila, a že 23.
10. 2020 spolu s dalšími osobami násilně vnikla do jeho obydlí, kde se nacházela manželka žalobce M. P. se svým synem A. P., a způsobila jim tím újmu na psychickém zdraví). Návrh na změnu žaloby, konkrétně její rozšíření o další důvod pro vrácení daru spočívající v tom, že žalovaná v květnu 2022 fyzicky napadla dceru účastníků, M. B., usnesením ze dne 17. 6. 2022, č. j. 7 C 295/202-241, nepřipustil. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 84 Co 193/2022-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když oproti němu uzavřel, že žalobce žalovanou řádně nevyzval k vrácení daru (v žalobě totiž není slovy vyjádřena výzva k vrácení daru, ani neobsahuje projev vůle odstoupit od darovací smlouvy).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 224/2023-329, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k projednání. Nepřisvědčil závěru odvolacího soudu, že žalobce v žalobě žalovanou nevyzval k vrácení daru. Jelikož je pro výklad právního úkonu určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, lze při použití výkladových metod spolehlivě dovodit, že žalobce – byť neužil slovního obratu /výrazu/, že „vyzývá“ žalovanou k vrácení daru, který jí poskytl darovací smlouvou ze dne 15.
11. 2007 – v žalobě projevil vůli žádat po žalované vrácení daru z tam specifikovaných důvodů. Rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 84 Co 193/2022-354, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce vlastní podíl o velikosti ideální jedné poloviny pozemku parcelní číslo 1293/58, jehož součástí je stavba čp. XY, pozemku parcelní číslo XY a pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, zapsáno v Katastru nemovitostí pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, kde je dosud v katastru nemovitostí jako vlastník uvedena žalovaná.
V části o určení, že žalobce spoluvlastní podíl o velikosti ideální jedné poloviny pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba čp. XY, pozemku parcelní číslo XY a pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, zapsáno v Katastru nemovitostí pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, kde je v katastru nemovitostí jako vlastník uvedena P. V. (která spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na předmětných nemovitostech nabyla na základě příklepu ve veřejné dražbě podle zák. č. 26/2000 sb.
o veřejných dražbách, a to ke dni 11. 7. 2022), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomuto rozsahu v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil. Protože odvolací soud shledal pochybení v hodnocení důkazů soudem prvního stupně (§ 132 o. s. ř.), poučil žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti důkazní a důkazním břemeni ve vztahu k jím tvrzenému nepoctivému úmyslu obdarované při poskytnutí slibu, že mu v budoucnu daruje majetek zděděný po předcích, jakož i o právních následcích nesplnění povinnosti tvrzení.
Ani poté nedospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Dovodil, že při darování spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalované v roce 2007 musel být žalobce srozuměn s možností, že v případě krachu manželství zůstane žalovaná podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Stejně tak věděl, že nemá žádný právní nástroj, jímž by žalovanou přiměl ke splnění právně nezávazného ústního slibu, že mu postoupí část svého dědictví po otci (dědila v roce 2020, kdy již vztahy účastníků byly rozvrácené).
Co se týče násilného vniknutí žalované do společného domu dne 23. 10. 2020, akcentoval, že po rozvodu manželství byly vztahy účastníků konfliktní, vedli spolu několik soudních sporů (žalobce se vrácení daru domáhal již žalobou ze dne 20. 3. 2018, kdy řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 77/2018) a že žalobce žalované dlouhodobě bránil v užívání společných nemovitostí a za jejich „nadužívání“ jí nic nehradil. Žalovaná se proto rozhodla svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech zcizit.
Počinem dne 23. 10. 2020 si pouze zjednávala přístup do domu s úmyslem ho zkontrolovat a umožnit jeho prohlídku zájemci o koupi jejího spoluvlastnického podílu; žalobci předem oznámila, že uvedeného dne provede spolu se synem E. B. prohlídku předmětných nemovitostí. Odvolací soud, který na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že mezi žalobcem a A. P. se vytvořil vztah obdobný vztahu otce a syna (a na A. P. tudíž nahlížel jako na člena rodiny žalobce), přisvědčil soudu prvního stupně, že byť ojedinělý počin spočívající v násilném vniknutí do domu, kde v té době pobýval A.
P., narozený XY, kterého událost vystrašila (byl psychicky labilní a v té době se již cca 2 roky léčil na psychiatrii), nekorespondoval s dobrými mravy (žalovaná neměla jednat svépomocí, nýbrž měla využít ryze právních prostředků), není ho možno považovat za hrubé porušení dobrých mravů naplňující skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák.
Žalobce sice chování žalované subjektivně vnímal jako „neúnosné“, protože mělo následky na psychickém rozpoložení jeho manželky (začala se léčit u psychiatra a brát antidepresiva) i nevlastního syna, objektivně však nelze pomíjet, že počin žalované sám ovlivnil tím, že jí po několik let bránil v užívání předmětných nemovitostí bez jakékoli náhrady a předem avizovanou prohlídku jí neumožnil; úmyslem žalované, jak vyplynulo z šetření policie a správního orgánu, který v chování žalované neshledal naplnění skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití a věc odložil, nebylo způsobit újmu rodině žalobce, ale zjednat si přístup ke svému majetku.
Tvrzení žalobce, že žalovaná na něho chtěla svým jednáním vyvíjet nátlak za blíže nespecifikovaným účelem, odvolací soud označil za nové, uplatněné v rozporu s § 205a o. s. ř., a proto k němu nepřihlížel (§ 213 odst. 5 o. s. ř.). Odvolací soud rovněž zohlednil, že žalovaná se v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 217/2016 domáhala vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, toto řízení bylo 10. 8. 2020 ukončeno schválením účastníky uzavřeného smíru, podle něhož mělo dojít k prodeji předmětných nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky podle spoluvlastnických podílů.
Protože se spoluvlastnický podíl žalovaného na předmětných nemovitostech následně stal předmětem exekuce, nebyl obsah smíru naplněn. Žalovaná nemohla realizovat ani svůj záměr nabýt spoluvlastnický podíl žalobce na předmětných nemovitostech v exekučním řízení (viz nepravomocné usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Beneše
ze dne 1. 10. 2020, č. j. 191 EX 1490/19-138), neboť žalobce proti sobě podal 13. 10. 2020 návrh na zahájení insolvenčního řízení. Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku, že soud prvního stupně pochybil, nepřipustil-li změnu žaloby ze dne 8. 6. 2022, jíž žalobce doplnil další důvod odstoupení od darovací smlouvy (fyzické napadení dcery M. B. a sebe dne 27. 5. 2022) a procesní postup odůvodnil tím, že žaloba byla rozšířena o další důvod vrácení daru teprve u třetího jednání soudu, kdy měl být – po provedení dokazování listinami i výslechy svědků – vyhlášen rozsudek (a došlo by tak nepochybně k prodloužení řízení).
Rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně „v celém jeho rozsahu“ napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje „z ustanovení § 237 o. s. ř.“, a namítá v něm, že „ve věci nastal dovolací důvod spočívající ve vyřešení otázky procesního a hmotného práva, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4112/2019, a dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2743/2021, ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1788/2019, případně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1545/2023, v nichž je chování obdarovaného zjevně méně intenzivní a není s ním spojen tak závažný následek jako v nyní projednávaném případě, a přesto bylo shledáno Nejvyšším soudem jako hrubě odporující dobrým mravům, zakládající důvod pro vrácení daru. Podle dovolatele odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a jeho úvahy
jsou zjevně nepřiměřené. Je přesvědčen, že na právní posouzení nemá žádný vliv ojedinělost počinu žalované, neboť se nejedná o zákonem stanovenou podmínku, naopak podstatná je intenzita jejího jednání. Procesní pochybení soudu spatřuje dovolatel v nepřipuštění změny žaloby (rozšíření o další skutek – napadení svědkyně M. B. žalovanou), kterou navrhl. Zdůraznil, že rozšíření žaloby se týkalo stejného okruhu účastníků a změna nevyžadovala složité dokazování (pouze doplňující výslech svědkyně M. B.
a listinné důkazy o jejím zdravotním stavu). Domnívá se, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (konkrétně rozhodnutím 22 Cdo 3140/2019), podle níž reagoval-li žalobce změnou žaloby na v průběhu dokazování nově zjištěné skutkové okolnosti, zpravidla není důvod změnu žaloby nepřipustit. Odvolací soud svým procesním postupem porušil ustanovení § 213b o. s. ř. a přepjatě formalistickým přístupem omezil jeho procesní práva a zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. Má za to, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu po dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci; jeho skutkové závěry jsou logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné. Dovolatel se sice „snaží subsumovat svoje dovolání pod údajné řešení hmotněprávních a procesněprávních otázek“, ve skutečnosti však „napadá pouze skutková zjištění soudů“.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Každé podání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, proti výroku, jímž odvolací soud v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zrušil specifikovanou část rozhodnutí soudu prvního stupně a v tomto rozsahu řízení zastavil, jeho dovolací argumentace vůbec nesměřuje (proti částečnému zastavení řízení argumentačně nebrojí).
Stejně tak žalobce neuplatnil žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Ostatně ve vztahu k němu není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Žalobce v dovolání sice neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, z obsahu tohoto podání je však zřejmé, že naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje v řešení otázky hrubého porušení dobrých mravů podle § 630 obč. zák. Prosazuje, že v řízení zjištěné chování, které žalované ve výzvě k vrácení daru vytkl, naplnilo skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák. ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ustanovení § 630 obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvahy nalézacího soudu o aplikovatelnosti § 630 obč. zák. (o intenzitě rozporu jednání obdarovaného s dobrými mravy) se proto vždy odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a Nejvyšší soud je může přezkoumat, jen pokud byly zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3074/2020, či ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3077/2021, jakož i důvody usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1545/2023, na něž odkazuje dovolatel). Nelze přehlédnout, že k závěru o naplnění předpokladů § 630 obč. zák. dovolatel dospívá především na základě odlišného skutkového stavu a vlastního hodnocení důkazů, tzn. procesně neregulérním způsobem, neboť oproti odvolacímu soudu prosazuje (skutkový) závěr, že žalovaná nevstoupila dne 23.
10.
2020 do spoluvlastněných nemovitostí za účelem jejich osobní prohlídky související se zamýšleným prodejem svého spoluvlastnického podílu, když „podobných informací o prohlídkách dostával v průběhu času několik, avšak k osobní prohlídce nikdy nedošlo, nikdy se nikdo nedostavil“ a proto „takové jednání žalované neočekával a ani jej očekávat nemohl“, a že byť nedošlo ze strany policie k zahájení trestního stíhání žalované, uvedeným jednáním mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty porušování domovní svobody, neboť dům představuje pro jeho rodinu obydlí a je lhostejno, zda žalovaná dům spoluvlastní.
Srozuměn není ani se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že dar na něm nebyl vylákán pod falešným příslibem budoucího darování majetku, který ona zdědí. Prosazuje, že si žalovaná byla již v době slibu vědoma, že ho nikdy nesplní. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně hodnoceny, odpovídá jak žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu o motivu žalované ke vstupu do předmětných nemovitostí, tak i skutkový závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná učinila slib, o němž předem věděla, že ho nesplní, aby jí sloužil pouze k vylákání daru od žalobce. Pojem „rozpor s dobrými mravy“ Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil opakovaně a opakovaně se též vyjádřil obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák.
Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Zdůraznil, že soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, nebo ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015). Chování obdarovaného totiž mnohdy odvisí od chování dárce, může být pouhou – byť nevhodnou – reakcí na jeho závadné počiny.
Je proto vždy na místě zohlednit vzájemné chování účastníků právního vztahu. Názor, že pro rozhodování o vrácení daru je zapotřebí zabývat se názorem dárce a tím, jaký subjektivní dopad bude mít chování obdarovaného na jeho postavení a život, je sice správný, nicméně dobrými mravy je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad (každé jednání musí být v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
Úvaha odvolacího soudu, že chování žalované v odpoledních hodinách dne 23. 10. 2022 nenaplňuje s přihlédnutím k okolnostem případu a při zohlednění chování samotného žalobce skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák., není zjevně nepřiměřená a nekoliduje se závěry dovozenými v žalobcem označených rozhodnutích, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. Závěry rozsudku ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4112/2019, v němž se Nejvyšší soud zabýval chováním obdarované, která neřešila své dluhy a zatížila spoluvlastnický podíl exekucí, ani závěry dovozené v usneseních ze dne 8.
12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2743/2021, a ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1788/2019, v nichž Nejvyšší soud posuzoval chování obdarovaných, kteří dárce verbálně i fyzicky napadali, chovali se vůči nim agresivně, příp. na ně podávali nedůvodná trestní oznámení, do poměrů nyní souzené věci nedopadají, jsou založeny na neporovnatelném skutkovém stavu věci. S rozsudkem ze dne 27. 2. 2001, sp.
zn. 29 Cdo 1708/2000, v němž Nejvyšší soud pilotně vydefinoval pojem hrubé porušení dobrých mravů, není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Předmětem přezkumu může být i posouzení, zda o návrhu na změnu žaloby bylo rozhodnuto správně, nebyla-li změna žaloby připuštěna (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 356/22). V posuzované věci však dovolatel ve vztahu k otázce (ne)připuštění změny žaloby neformuluje žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž odvolací soud viní z „procesního pochybení“.
Nenapadá tak žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná- li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.
s. ř.). Nadto se sluší uvést, že odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, proč změnu žaloby nepřipustil. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3140/2019, je s ohledem na odlišnost procesní situace bezcenný. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu