33 Cdo 3219/2024-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně 1. VINOHRADSKÁ ENERGETICKÁ, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Moravská 1348/34 (identifikační číslo osoby: 261 70 604), zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované C. A. SYSTEM, s. r. o., se sídlem v Chrášťanech, Plzeňská 52 (identifikační číslo osoby: 261 28 730), zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, o zaplacení 1 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 16 C 34/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 25 Co 57/2024-387, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 634 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Oto Kunze, advokáta.
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 16 C 34/2020-337, zamítl žalobu požadující, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni 1 700 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 25 Co 57/2024-387, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Je přesvědčena, že „soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, čímž dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti a vytýká mu, že neprovedl jí navržený důkaz odborným vyjádřením k problematice telematiky GPS střežení a monitorování objektu.
Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení nebylo prokázáno, že jí žalovaná řádně a včas SMS zprávou upozornila na probíhající manipulaci s vozidlem, jak jí ukládala smlouva o telematických službách uzavřená 29. 11. 2017, telefonát jejímu jednateli uskutečnila pozdě (více než 18 minut poté, co měla informaci o spuštěném poplachu ve vozidle), takže nezajistila, aby telematické služby byly funkční a přispívaly ke zvýšení ochrany majetku klienta. Je přesvědčena, že jí vznikl nárok na náhradu škody.
Žalovaná má dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně v něm nevymezila řádně přípustnost dovolání, resp. neformulovala v něm právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, ani právní otázku, kterou požaduje nyní dovolacím soudem vyřešit jinak. Polemizuje pouze se skutkovými zjištěními, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely a kritizuje hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Základní podmínkou, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu, aby při pochybnosti dovolatele o správnosti rozhodnutí sám (z moci úřední) vymezoval na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele; opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu.
Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Dovolatelka shora uvedeným požadavkům nedostála, vymezila-li přípustnost svého dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, aniž přitom specifikovala, kterou právní otázku má za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a kterou požaduje dovolacím soudem vyřešit jinak, než ji v minulosti řešil.
V čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu, jehož podstatu tvoří skutkové námitky (doprovázené odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1180/2004 a sp. zn. 25 Cdo 2101/2002) a výhrady k hodnocení důkazů.
Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. To dovolatelka zjevně pomíjí, neboť veškerá její argumentace ulpívá v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Takové námitky nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a jeho rozhodnutí není překvapivé.
Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku (že jí žalovaná neposkytla služby podle smlouvy o telematických službách), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III.
ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. Absence správného údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o.
s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Protože v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům konkrétní výhrady nevznesla. Ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu