33 Cdo 3283/2022-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyň a) STRABAG a. s., se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, b) Metrostav Infrastructure a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, identifikační číslo osoby 242 04 005, zastoupené Mgr. Janem Pechmanem, advokátem, se sídlem v Praze, Kaizlovy sady 434/13, a c) Skanska a. s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo osoby 262 71 303, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvková organizace, se sídlem v Praze - Nuslích, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 659 93 390, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 19 078 098,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 81/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 61/2021-272, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 63.210,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Dejla, Ph. D., LL. M., advokáta.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 61/2021-272, potvrdil rozsudek ze dne 10. 2. 2021, č. j. 6 Cm 81/2014-220, jímž Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním, které jsou k přijetí tohoto plnění oprávněny společně a nerozdílně, částku 19 078 098,71 Kč s úroky z prodlení v sazbě odpovídající výši reposazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, z částky 13 399 861,42 Kč od 12.
8. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní. Dospěl k závěru, že smlouva o dílo uzavřená mezi žalobkyněmi a) a c) a právní předchůdkyní žalobkyně b) Metrostav a.s. (identifikační číslo osoby 00014915) v postavení zhotovitelek a žalovanou jako objednatelkou byla tzv. měřeným kontraktem; jejím předmětem byla nadlimitní veřejná zakázka a cena díla byla koncipována podle soupisu prací a výkazů výměr předpokládaných v době podpisu smlouvy.
Nejednalo se tak o cenu konečnou, nýbrž o cenu stanovenou na základě měření skutečně provedených prací. Smlouva předpokládala možnost, že dojde k provedení dalších prací nutných pro provedení dohodnutého díla, přičemž mohlo jít o jakoukoliv dodatečnou práci nezbytnou pro zhotovovací práce i změnu v postupu realizace stavby. Na tyto změny se vztahovalo ve smlouvě dohodnuté změnové řízení podle článku 13 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“) ve znění Zvláštních obchodních podmínek (dále jen „ZOP“), jehož prostřednictvím byl předmět díla nejen upřesňován a upravován, ale i doplňován tak, aby mohlo být dílo dokončeno ve sjednaném rozsahu; tyto změny realizované postupem podle článku 13 VOP ve znění ZOP nebyly změnami, které by rozšiřovaly dílo jako celek, nepředstavovaly změnu zakázky a nevztahovalo se na ně zadávací řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění platném do 30.
9. 2016 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Odvolací soud vzal za prokázané, že práce provedené žalobkyněmi, které žalovaná bez výhrad převzala, lze podřadit pod tzv. změny během výstavby iniciované žalovanou a plnění podle čl. 13.1 písm. e) VOP; plnění žalobkyň nepředstavovalo práce, ohledně nichž by musely být uzavřeny dodatky ke smlouvě o dílo, ale šlo toliko o dílčí dodatečné práce vyvolané potřebami stavby. Ujednání o ceně díla podle čl. 12 VOP odvolací soud neshledal v rozporu se zákonem.
Odvolací soud se zabýval povahou dokumentu nazývaného v čl. 14.6 VOP jako „Potvrzení dílčí platby“, který byl předpokladem vzniku nároku žalobkyň na zaplacení dílčích plnění žalovanou, a byl rozhodný pro posouzení, zda se žalovaná dostala do prodlení s platbami. Výkladem patřičných článků VOP ve znění ZOP, v kontextu § 44 odst.
1 zákona o veřejných zakázkách, dospěl k závěru, že formální náležitosti „Potvrzení dílčí platby“ nejsou stanoveny, a veškeré jeho (obchodními podmínkami předpokládané) obsahové náležitosti obsahují krycí listy faktury. V průběhu spolupráce účastnic bylo žalobkyním na základě správcem stavby potvrzených krycích listů faktur žalovanou opakovaně plněno, předmětné faktury byly zaneseny do jejího účetnictví a zaplaceny; proto interpretační pochybnosti vykládal k tíži žalované jako zadavatelky. Žalovaná v rámci vyřízení žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/ 1999 Sb., sama uvedla, že odsouhlasení provedení plateb proběhlo v rámci standardního procesu.
Za těžko představitelné pak odvolací soud považoval, že by žalovaná hospodařící s veřejnými prostředky hradila bez kontroly a smluvního podkladu stamilionové částky. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalovaná provedla kontrolu dílčích plnění, porušení smlouvy nebylo zjištěno, žalobkyně vystavily faktury (krycí listy) na formulářích žalované, přičemž ta je uhradila, uzavřel odvolací soud, že žalovaná se dostala do prodlení s úhradou řádně provedeného díla a žalobkyním tak vznikl podle § 544 obč. zák. a článku 14.8 VOP ve znění ZOP nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05% z částky nezaplacené platby za každý kalendářní den období zpoždění platby i nárok na úroky z prodlení podle § 369 odst. 1 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, „že se Městský soud i Vrchní soud odchýlili od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v judikatuře, konkrétně v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2664/2010 ze dne 25. 10. 2011 a rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 ze dne 22. 3. 2011“ a v této souvislosti formuluje otázku, „zda smluvní strany mohou sjednat vícero podmínek, jejichž kumulativní splnění je nutnou podmínkou, proto, aby žalobkyně byly oprávněny vystavit faktury za provedené dílo, resp. jeho části“.
Je přesvědčena, že soudy „nesprávně posoudily institut Potvrzení dílčí platby dle Podčlánku 14.6 VOP a institut doměrku dle článku 12 VOP“, resp. „otázku měřeného kontraktu a splnění zákonných podmínek pro úhradu dodatečných prací, neobsažených v původním předmětu smlouvy“. Žalobkyně poté, co podrobně rozebraly argumentaci žalované a zaujaly k ní stanovisko koherentní se závěrem odvolacího soudu, navrhly, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, a ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009. Tvrzení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanými rozhodnutími v rozporu, dovolatelka uplatňuje opakovaně a Nejvyšší soud ho vyvrátil například již v rozhodnutích ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3057/2018, a ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1126/2020, v nichž konstatoval, že obě zmíněná rozhodnutí řeší jiné otázky, takže odvolací soud se od závěrů v nich dovozených neodchýlil (odchýlit nemohl).
Právní otázka „zda je možno sjednat vícero podmínek, jejichž kumulativní splnění je nutnou podmínkou, proto, aby žalobkyně byly oprávněny vystavit faktury za provedené dílo, resp. jeho části“, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nejenže je formulována příliš vágně a odpověď na ni je triviální, ale zejména, rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Vlastní argumentaci, že za „Potvrzení dílčí platby“ podle článku 14.6 VOP nemůže být považováno sdělení správce stavby na krycím listu faktury, jímž se potvrzuje částka k proplacení, neboť jde o jednu ze smluvních podmínek nezbytných pro vystavení faktury (a proto nemůže být vystaveno až po vystavení faktury přípisem na této faktuře samotné), dovolatelka v dalším textu devalvuje.
Formální výtku, že nebyl předložen důkaz o existenci „Potvrzení dílčí platby“ jako podmínky nutné pro vystavení faktury, totiž ospravedlňuje tím, že se žalobkyně domáhají úhrady provedených víceprací v rozporu s požadavky zákona o veřejných zakázkách a v rozporu s dosavadní praxí, a že tato formální námitka je legitimní bez ohledu na skutečnost, zda „Potvrzení“ bylo správcem stavby v případě předmětných faktur vydáno, či nikoliv, neboť žalobkyně ho v soudní řízení nedoložily (ač byly povinny jím před vystavením předmětných faktur disponovat) a neunesly tak důkazní břemeno důvodnosti svého nároku na smluvní pokutu.
Pro úplnost lze doplnit, že přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že originály krycích listů faktur získaly žalobkyně k důkazu lstí, resp. že žalobkyně nepřípustně zhojily důkazní nouzi tím, že užily „cizí osobu“ k získání informací na základě postupu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, čímž zneužily práva daného tímto zákonem a nikdo, ani žalobkyně, nesmí mít prospěch ze zneužití práva. Nezahrnuje totiž žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř.
K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Ve vztahu k problematice provedení víceprací a měřeného kontraktu dovolatelka odvolacímu soudu vytýká „naprosté nepochopení „fidicových“ institutů měření a změn (variací), stejně jako principů zadávání tzv. víceprací u veřejných zakázek na stavební práce“.
Má za to, že odvolací soud „ignoruje rozdíly mezi měřením skutečného množství původně sjednaných položek prací a mezi sjednáním nových položek, které v původním soupisu prací uvedeny nejsou“, a jeho rozhodnutí koliduje se závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015. Odkaz na toto rozhodnutí není přiléhavý, neboť citované rozhodnutí klade požadavek písemné formy pod sankcí absolutní neplatnosti na dohodu o změně smlouvy o dílo uzavřené mezi zadavatelem veřejné zakázky a uchazečem o veřejnou zakázku, zatímco napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že ke změně smlouvy na plnění veřejné zakázky nedošlo a písemný dodatek vyžadován není (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 874/2020). Dovolatelka tak ve skutečnosti pouze polemizuje se závěry, k nimž odvolací soud dospěl výkladem smlouvy o dílo, jejíž součástí jsou obchodní podmínky. Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že ho podává „proti výrokům I a II potvrzujícího rozsudku vrchního soudu“, proti nákladovému výroku žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnila. Ostatně ve vztahu k němu není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může kterákoliv z oprávněných podat návrh na výkonu rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 4. 2023 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu