33 Cdo 35/2024

33 Cdo 35/2024-500

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Vinařská 580/17a, proti žalovaným 1) J. Ch., 2) Z. Ch., a 3) A. K., zastoupeným Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 47/33, o zaplacení částky 85.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 24/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2023, č. j. 16 Co 41/2023-450, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud ve Vyškově v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 10 C 24/2016-406, (poté co jeho rozsudek ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 C 24/2016-178, odvolací soud usnesením ze dne 12. 6. 2018, č. j. 16 Co 338/2017-222, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení), zamítl žalobu o zaplacení částky 85.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 11. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaní domáhali, aby žalobce uvedl nemovitou věc – dům č. p. XY v části obce XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY-zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY – do původního stavu před rekonstrukcí v roce 2015 (výrok pod bodem II), žalobci uložil zaplatit žalovaným částku 70.000 Kč (výrok pod bodem III), zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaní domáhali

zaplacení částky 50.000 Kč (výrok pod bodem IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V a výrok pod bodem V doplňujícího usnesení). Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 11. 3. 2015 uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy shora označené nemovitosti. Účastníci si byli vědomi, že podpisu kupní smlouvy brání neskončené dědické řízení po zemřelé A. Ch., přičemž žalovaní předpokládali, že se stanou skončením tohoto dědického řízení podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, každý o velikosti podílu ve výši 1/3.

Účastníci se dohodli, že žalobce má právo odstoupit od předmětné smlouvy, pokud žalovaní nebudou v katastru nemovitostí zapsáni ani do 31. 7. 2015. Dále se dohodli, že žalobce může dům bezplatně užívat a provádět na něm ode dne jeho převzetí rekonstrukce, úpravy a opravy. Pro případ, že smlouva bude ukončena z důvodů na straně prodávajících, tj. žalovaných, zavázali se žalovaní uhradit žalobci zhodnocení nemovitosti, a to částkou stanovenou žalobcem, případně stanovenou znaleckým posudkem. V případě, že smlouva bude ukončena z důvodů na straně žalobce, bylo jeho povinností uvést dům do stavu, v jakém ho od žalovaných převzal.

Žalobce využil svého práva odstoupit od smlouvy, a to dne 19. 8. 2015 z důvodu, že žalovaní nebudou ani do 31. 7. 2015 zapsáni jako podíloví spoluvlastníci v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dovodil, že důsledkem odstoupení od smlouvy je pohledávka žalobce z bezdůvodného obohacení, spočívající nikoliv v hodnotách fakticky vynaložených prostředků, nýbrž v rozdílu mezi hodnotou nemovitosti před zahájením rekonstrukce až do okamžiku odstoupení od smlouvy, tj. zjištěná výše zhodnocení nemovitosti.

Znalec Ing. Jiří Pospíšil i znalecký ústav STAVEXIS, s. r. o., dospěli ke shodnému závěru, že prováděnou rekonstrukcí došlo ke změně obvyklé ceny nemovitosti a zároveň, že dům byl před rekonstrukcí obyvatelný, nikoliv však ke dni odstoupení od smlouvy. Soud prvního stupně vyšel z revizního znaleckého posudku, který vypracovala společnost STAVEXIS, s. r. o., a dovodil, že obvyklá cena obyvatelné nemovitosti před rekonstrukcí činila 390.000 Kč, cena neobyvatelné nemovitosti po rekonstrukci činila ke dni odstoupení od smlouvy 450.000 Kč. Rozdíl těchto částek (ve prospěch žalobce) však není výší bezdůvodného obohacení bez dalšího, ale podle názoru soudu prvního stupně je třeba přihlédnout též k tomu, že došlo ke změně v tom směru, že z obyvatelné nemovitosti se stala nemovitost neobyvatelná.

Soud prvního stupně uzavřel, že neodbornost prováděných prací je zohledněna v nákladech nutných k tomu, aby se nemovitost stala znovu obyvatelnou; tato částka činí dle revizního znalce 130.000 Kč. Došlo tudíž ke zhodnocení nemovitosti o částku 60.000 Kč (rozdíl částek 390.000 Kč a 450.000 Kč), avšak k dosažení opětovné obyvatelnosti je třeba vynaložit částku 130.000 Kč. Žalovaní se bezdůvodně neobohatili, neboť částka nutných nákladů převyšuje rozdíl obvyklých cen, proto soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 85.000 Kč s příslušenstvím zamítl.

Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že prováděnými rekonstrukcemi se nemovitost zhodnotila z částky 390.000 Kč na částku 450.000 Kč, k dosažení obyvatelnosti nemovitosti by bylo nutno vynaložit náklady ve výši 130.000 Kč, tj. žalovaným vznikla rekonstrukčními neodbornými pracemi svědka M. M., který je provedl se souhlasem žalobce, škoda ve výši 70.000 Kč, a uzavřel, že v tomto rozsahu je důvodný vzájemný (eventuální) návrh žalovaných. Soud prvního stupně dále dovodil, že uvedení nemovitosti do původního stavu je již nemožné, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaní nemovitost prodali.

Domáhali-li se tedy náhrady škody v celkové výši 120.000 Kč, soud prvního stupně vzájemný (eventuální) návrh ve zbytku, co do částky 50.000 Kč, zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 16 Co 41/2023-450, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 60.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 3. 11. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve zbývající části výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I ohledně povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 25.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 3.

11. 2015 do zaplacení jej potvrdil (výrok pod bodem II), odmítl odvolání žalobce proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně pod body II a IV (výrok pod bodem III), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III tak, že zbývající část eventuálního vzájemného návrhu, kterým by byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 70.000 Kč, se zamítá (výrok pod bodem IV), a zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem V a výrok doplňujícího usnesení tohoto soudu pod bodem V a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem V).

Odvolací soud zdůraznil, že v případě odstoupení o smlouvy, tj. v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost, je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota fakticky vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před zahájením rekonstrukce až do okamžiku odstoupení od smlouvy, tj. zjištěná výše zhodnocení předmětné nemovitosti. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005.

Dovodil, že soud prvního stupně určil výši bezdůvodného obohacení žalovaných v souladu ze závěry písemně vyhotoveného revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu STAVEXIS, s. r. o., v částce 60.000 Kč, stvrzenými též výslechem jednoho z jeho zpracovatelů Ing. Lukáše Dřínovského, Ph.D., jako rozdíl mezi obvyklou cenou nemovitosti před započetím rekonstrukce ke dni 11. 3. 2015 a poté k ukončení (nedokončené) rekonstrukce ke dni 19. 8. 2015. Nemovitost tedy byla skutečně zhodnocena, a to na náklady žalobce a se souhlasem žalovaných.

Došlo- li tedy činností žalobce ke zhodnocení nemovitosti, nemohlo současně dojít k jejímu znehodnocení. Žalovaní případnou újmu neprokázali.

Soud prvního stupně označil bez bližšího odůvodnění a bez relevantního právního posouzení částku 130.000 Kč jako škodu. Na straně žalovaných však žádná škoda nevznikla, neboť žalobce žádnou právní povinnost neporušil, rekonstrukce byla prováděna se souhlasem žalovaných, porušení stavebně-právních předpisů se dotýká veřejného práva, nikoliv soukromého práva, a tudíž zůstává bez vlivu na posuzovanou věc (viz § 1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.

z.“). V důsledku jednostranného písemného odstoupení žalobce od smlouvy vznikla podle § 2004 o. z. stranám povinnost vypořádat se mezi sebou podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z. Po podřazení zjištěného relevantního skutkového stavu věci zákonným ustanovením odvolací soud uzavřel, že je zřejmé, že ve věci došlo k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení z důvodu plnění z právního důvodu, který odpadl podle ustanovení § 2291 odst. 2 o. z. Žalobci coby ochuzenému vzniklo z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2999 odst. 1 věty první o.

z. právo na peněžitou náhradu za zhodnocení nemovitosti žalovaných ve výši obvyklé ceny, tj. ve výši 60.000 Kč. Jen pro úplnost dodal, že ve shodě se soudem prvního stupně nepřihlížel k závěrům znaleckého posudku soudního znalce Ing. Jiřího Pospíšila, neboť znalcem zvolený postup nejen pro ocenění nemovitosti před rekonstrukcí, ale i pro ocenění nemovitosti po nedokončené rekonstrukci, neodpovídal běžným znaleckým postupům (neboť šlo o kombinaci několika metod pro dosažení výsledné interpretace výsledku), uzancím a zvyklostem v rámci běžné oceňovací praxe.

Požadavek žalovaných na uvedení předmětné nemovitosti do původního stavu před rekonstrukcí v roce 2015 byl od samého počátku neúčelný a nehospodárný z důvodů dalších zbytečných nákladů a možného zničení výsledků nedokončené rekonstrukce; navíc realizovaným převodem nemovitosti do vlastnictví jiného subjektu se též stal nemožným. Rovněž požadavek žalovaných, týkající se zaplacení částky 120.000 Kč coby nákladů na uvedení nemovitosti do obyvatelného stavu, má obdobný význam jako uvedení nemovitosti do původního stavu před rekonstrukcí v roce 2015, jen je vyjádřený v peněžní formě, tedy bez smysluplného účelu.

Odvolací soud tak na základě soudem prvního stupně správně zjištěného pro věc relevantního skutkového stavu věci dospěl k odlišnému právnímu závěru. Žalobce zhodnotil nedokončenými rekonstrukčními pracemi nemovitost žalovaných nikoliv v částce 85.000 Kč, jak požadoval, nýbrž v částce 60.000 Kč, jak bylo prokázáno závěry ve věci vypracovaného revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu STAVEXIS, s. r. o., žalovaní jsou povinni z titulu pasivní solidarity vydat žalobci předmět takto získaného bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2999 odst. 1věty první o.

z. společně a nerozdílně. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků pod body I a IV podali žalovaní dovolání.

Jeho přípustnost spatřují ve skutečnosti, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé mají zato, že soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a rozhodnutí trpí prvky svévole. Rozhodnutí odvolacího soudu se podle žalovaných odchýlilo od těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu: 30 Cdo 1802/2010, ze dne 24. 6. 2010, 32 Cdo 2368/2013 ze dne 25.02.2014, 25 Cdo 3536/2018 ze dne 25. 6. 2020, 30 Cdo 20/2021 ze dne 9. 3. 2022, 30 Cdo 5359/2007 ze dne 26.03.2008, 22 Cdo 2250/99 ze dne 19.6.2001, 23 Cdo 2136/2020 ze dne 24.02.2022, 25 Cdo 1568/2007 ze dne 25. 3. 2008, 21 Cdo 5236/2007 ze dne 11.02.2010, 25 Cdo 2217/2017, ze dne 28. 3. 2019, 7 Afs 50/2010-60 ze dne 1. 7. 2010.

Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, neboť nebyli řádně poučeni o své povinnosti tvrzení. Za další stěžejní moment nepředvídatelnosti považují nepředvídatelnou tzv. „důkazní redukci“, kterou odvolací soud redukoval prokázané skutečnosti týkající se znehodnocení nemovitosti, a to tak, že změnil (negoval) skutková zjištění soudu prvního stupně. Redukce důkazu nemá zákonné opodstatnění, a tato procesní činnost by se mohla řadit mezi kategorie tzv. soudcovského práva, které je samo o sobě na hraně libovůle, tím spíše, pokud se nejedná o běžnou procesní činnost, ale o zásah do celého procesu.

Z uvedeného odůvodnění se podává, že soud zredukoval stěžejní důkaz, a to výslech zpracovatele posudku, kterým doplnil svůj vlastní posudek o částku odpovídající znehodnocení nemovitostí zásahem žalobce. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, k redukci může být přistoupeno, pokud se jedná o důkaz, který není relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost apod.), a taková redukce musí být náležitě vysvětlena. Podle žalovaných byla v kontextu napadeného zdůvodnění rozsudku odvolacího soudu redukce důkazu nadbytečná, a její provedení zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. prostou negací důkazu se patrně odvolací soud chtěl vyhnout extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu (zhodnocení nemovitosti) a vypovídací hodnotou provedeného důkazu (faktické znehodnocení nemovitostí).

Žalovaní dále namítli, že znalec, z jehož posudku vyšel odvolací soud, neurčil obvyklou cenu jako aktuální, ale jako podmíněnou dalšími stavebními kroky. Znalec tedy nehodnotil stav v době provádění posudku, ale uvažoval budoucí bezvadný stav, ačkoliv popisoval aktuální a vadný stav nemovitosti. Proto nelze vůbec hovořit o zhodnocení, neboť jako přidanou hodnotu uvažoval znalec něco, co neexistuje. Podle žalovaných se odvolací soud nevypořádal s podmínkami užívání domu, jeho rekonstrukcí, prováděním úprav a oprav.

Věc mohl bezúplatně užívat a provádět na objektu bydlení rekonstrukce, úpravy a opravy. To, co provedl žalobce s kůlnou, byla „přístavba“ a nikoliv rekonstrukce, tudíž jednal v rozporu se smlouvou. Žalobce přitom funkčně znehodnotil stavbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99). Žalovaní rovněž namítli, že jim v důsledku protiprávních zásahů žalobce škoda vznikla, neboť jim byla odebrána možnost nakládat s nemovitostí ve svém ekonomicko-sociálním účelu, tj. užívat ji jako rodinný dům určený pro bydlení, nikoliv jako rozestavěné staveniště s dluhem daným absencí dodržení legislativních podmínek pro užívání a přístavbu a dále s dluhem odpovídajícím nákladům na uvedení domu do obyvatelného stavu před protiprávními zásahy žalobce.

Tento dluh činí právě 130.000 Kč. I když právní titul užívání odpadl nebo nikdy neexistoval, existuje – argumentují dovolatelé – i tak odpovědnost za škodu podle norem občanského zákoníku za užívanou věc. Žalobce užíváním nemovité věci způsobil snížení její majetkové hodnoty vyjádřené znalcem Ing. Dřínovským (STAVEXIS, s. r.

o.) v částce 130.000 Kč, znalcem Ing. Pospíšilem v částce 46.600 Kč a znalcem Ing. Šindelářem v částce 120.000 Kč, pokud se provede komparace obou posudků. Podle závěru Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1568/2007, nevylučuje odpovědnost za škodu absence relevantního smluvního podkladu (např. po odstoupení od smlouvy) a způsobem užívání majetku nesmí vznikat škoda. Odvolací soud podle dovolatelů vycházel nesprávně ze znaleckého posudku společnosti STAVEXIS, s. r. o., a nikoliv z posudků Ing.

Šindeláře a odvolacímu soudu vytkli další pochybení při jejich hodnocení. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ § 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnými osobami zastoupenými advokátem, posuzoval, zda je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání v dané věci není přípustné. Námitky žalovaných v převážné míře představují polemiku se zjištěným skutkovým stavem a se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, včetně znaleckých posudků. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např.

již výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nelze přitom ani dovodit, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, či ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Pokud se týká tvrzení žalovaných, že jim v důsledku provedených prací vznikla škoda ve výši 130.000 Kč (náklady nutné na uvedení nemovitosti do obyvatelného stavu), odvolací soud uzavřel, že žalobce jednak neporušil žádnou povinnost, neboť práce prováděl na základě ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí, jednak nemohla být nemovitost znehodnocena, když podle revizního znaleckého posudku došlo k jejímu zhodnocení odpovídající částce 60 000 Kč. V právní teorii i soudní praxi se škoda chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18.

11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971). Jestliže tedy odvolací soud na základě znaleckého posudku učinil skutkové zjištění, že nemovitost se v důsledku stavebních prací zhodnotila o částku 60.000 Kč, je jeho právní závěr, že nemohlo současně dojít k jejímu znehodnocení, a tudíž (v návaznosti na absenci předpokladů pro její vznik – viz výše) ke vzniku škody, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; přípustnost dovolání tato námitka založit nemůže.

Přípustnost dovolání nejsou s to založit výhrady, jimiž dovolatelé uplatňují údajné vady řízení. K případným vadám řízení by totiž podle § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelů ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3159/2022, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 53/2022, ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). Jelikož dovolání žalovaných není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o.

s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.