33 Cdo 499/2024-278
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalované Ekonomické stavby, s. r. o., se sídlem v Chotíkově 479, identifikační číslo 25224476, zastoupené Mgr. Petrem Žižkou, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 209/16, o zaplacení 170 000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 4 C 57/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2023, č. j. 14 Co 133/2023-224, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2023, č. j. 14 Co 133/2023-224, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 170 000 Kč s tím, že o tuto částku se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila.
Okresní soud Plzeň – sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 4 C 57/2023-166, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalované ve výši 89 298 Kč a státu (svědečné) ve výši 9 016,51 Kč. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 14 Co 133/2023-224, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 170 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně za dobu od 11.
1. 2022 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že při uzavírání smlouvy dne 4. 11. 2019 byl žalobce žalovanou uveden v omyl (§ 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), sdělením, že s využitím jí nabízeného programu „Nulová hotovost“ bude schopen financovat stavbu rodinného domu a nákup pozemku, aniž by předem musel disponovat finanční hotovostí. Jednalo se o omyl o rozhodující okolnosti, neboť žalobce by nevstoupil do smluvního vztahu s žalovanou, pokud by věděl, že jí nabízený program „Nulová hotovost“ mu neumožní dosáhnout na úvěr potřebný k realizaci stavby.
Žalobce, kterému jako spotřebiteli náleží vyšší míra ochrany, oprávněně spoléhal, že žalovaná postupuje s odbornou péčí a věřil informacím, které mu poskytovala. Naproti tomu žalovaná vstupovala do jednání jako právnická osoba s mnoholetou zkušeností s výstavbou rodinných domů, měla zkušenosti s uzavíráním smluv a s financováním projektů pomocí úvěrů. Musela vědět, že proces vedoucí k získání úvěru pro výstavbu domu trvá delší dobu. Bylo jejím rizikem, pokud žalobci – aniž náležitě zjišťovala jeho úvěruschopnost –prezentovala a nabídla možnost „Nulové hotovosti“.
Žalobce se dovolal neplatnosti smlouvy ve smyslu § 586 odst. 1 o. z. důvodně. Od podpisu smlouvy neměl reálnou možnost vystoupit ze smluvního vztahu s žalovanou. Plnění, která žalovaná žalobci poskytla, se vázala na konkrétní výstavbu a nebyla-li tato realizována (a realizována ani nebude), jsou pro žalobce nevyužitelná (žalobce z nich neměl prospěch, resp. nebyl jimi bezdůvodně obohacen). Opačný závěr by podle odvolacího soudu popřel smysluplnost ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. Obraně žalované spočívající v započtení své pohledávky z titulu smluvní pokuty 207 450 Kč za prodlení žalobce s úhradou zálohy proti pohledávce žalobce z titulu zaplacené zálohy 170 000 Kč odvolací soud nepřisvědčil, jelikož odpadla-li žalobci z důvodu neplatnosti smlouvy povinnost zálohu zaplatit, nemůže mít ani povinnost platit smluvní pokutu za prodlení s jejím placením.
Otázkou, zda bylo jednání žalované v rozporu s dobrými mravy, se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí „závisí na (níže popsaných) otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny“. Především má za to, že odvolací soud nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2749/2008, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012, dospěl-li k závěru, že žalobce byl jako spotřebitel uveden v omyl za situace, kdy mu byly předem předány veškeré relevantní dokumenty k prostudování.
V rozporu se závěry dovozenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 124/2014, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, a ze dne 30.7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, podle názoru dovolatelky odvolací soud posoudil omyl jako podstatný, resp. dovodil, že se žalobce může omylu účinně dovolat (§ 586 odst. 1 o. z.) a přitom nezkoumal, kdo zapříčinil, že údajně nebyla schopna zajistit žalobcem zamýšlenou výstavbu v předpokládaném rozsahu bez dodatečného zajištění dalších zdrojů financování (zda to lze přičítat právě jí).
Srozuměna není ani s tím, jak odvolací soud posoudil rozsah ochrany osoby jednající v omylu. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, a ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil, dovodil-li, že bezdůvodné obohacení vznikne pouze tehdy, pokud obohacený plnění, které mu bylo protistranou poskytnuto, následně využije (že nepostačí možnost ho využít). Otázku závislosti existence bezdůvodného obohacení na trvání ekonomické využitelnosti získaných plnění a otázku závislosti nároku na kompenzaci bezdůvodného obohacení k aktuální ekonomické využitelnosti získaných plnění odvolací soud řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017. Ustanovení § 2999 odst. 1 věta druhá o. z. bylo aplikováno značně extenzivně, pokud odvolací soud dovodil, že se vztahuje na jakéhokoli spotřebitele, tedy nikoli jen na osoby požívající zvláštní ochrany. Za dosud neřešenou má dovolatelka otázku, „zda se následky omylu jedné ze stran při uzavírání smlouvy vztahují i na veškerá plnění poskytnutá, resp. poptávaná touto stranou po odpadnutí tohoto omylu, a zda takový omyl zbavuje obohaceného povinnosti poskytnout plnící straně přiměřenou odměnu“.
Závěrem dovolatelka viní odvolací soud z toho, že vycházel z nezpůsobilých důkazních prostředků, své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se se všemi relevantními závěry soudu prvního stupně. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud, v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá; dovolací soud z něj vychází. Odvolací soud vyšel z následujících zjištění soudu prvního stupně. V reakci na email z 16. 8. 2019, v němž partnerka žalovaného projevila zájem o informace, žalovaná žalobce 23. 8. 2019 informovala o svých programech „Mladá rodina“, „Nulová hotovost“ a „Chytrý nájem“ a o projektech „Pohodová stavba“ či „Maximální služba“.
Dne 4. 11. 2019 s ním uzavřela smlouvu s názvem „Smlouva o budoucí smlouvě o dílo č. 751/19 a Smlouva o dílo na projektovou dokumentaci č. 751/19 a Smlouva příkazní č. 751/19“ (dále jen “Smlouva“), jejíž návrh mu zaslala 12. 9. 2019 k prostudování. Ve Smlouvě se žalobce zavázal zaplatit žalované do 30 dnů od podpisu zálohu výši 170 000 Kč na úhradu nákladů přípravných projektových prací a činností specifikovaných v čl. B bodě B.1 Smlouvy a na úhradu nákladů přípravných inženýrských činností specifikovaných v čl.
C bodě C.1 písm. a) Smlouvy. V části C Smlouvy (smlouvě příkazní) se žalovaná zavázala obstarat pro žalobce následující práce a činnosti: zajištění povolení realizace stavby rodinného domu ve stavebním řízení (dále jen inženýrské činnosti), uživatelský manuál klienta, přidělení a servis manažera projektu, výběr projektanta a osoby zajišťující inženýrskou činnost, přidělení a servis manažerky financí, správa dat a umožnění přístupu a komunikaci v klientském prostředí na webu společnosti Ekonomické stavby a.s., rezervace výrobních kapacit na stavbu rodinného domu, podpora při hledání pozemku.
Dne 10. 11. 2019 vyplnil žalobce finanční dotazník k zakázce č. 751/9, v němž žalovanou informoval o své čisté měsíční mzdě ve výši 32 000 Kč, o svém existujícím závazku, na který chybělo doplatit šest měsíčních splátek po 3 500 Kč a o závazku platit výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně. Dne 18. 11. 2019 vypracovala žalovaná pro žalobce model financování č. 751/19, v němž konstatovala, že vyšel ve skupině D, kde je nutné dobře ohlídat některé parametry úvěru (jeho příjem, odhad tržní ceny domu a vysoké výdaje), sdělila mu, že jeho rychlá spolupráce a maximální součinnost „přinesou dobré financování“, představila mu šest možností způsobu financování, které vycházely z ceny domu 1 000 000 Kč a ceny pozemku 2 950 000 Kč (z celkové ceny 3 950 000 Kč) a počítaly s nulovou hotovostí z jeho strany.
Žalobce byl informován, jak zvýšit svou bonitu, aby splnil parametry pro získání úvěru a o tom, že žalovaná dokáže pracovat s požadavkem stavět dům bez větších úspor, že na základě jejích dohod s bankovními domy získá klient unikátní možnosti financování a může mu být poskytnut bezúročný překlenovací úvěr, na jehož základě bude rozestavěn dům pro možnost pozdějšího čerpání hypotéky. E-mailem z 27. 11. 2019 byly žalobci zaslány návrhy financování zálohy 170 000 Kč požadované smlouvou o budoucí smlouvě o dílo; nabídnuty mu byly tři varianty – půjčka od ČSOB a.s., půjčka od Equa Bank a.s.
a půjčka od společnosti Chytrý nájem s.r.o., z nichž si měl do 29. 11. 2019 vybrat; žalovaná žalobce ujistila, že záloha 170 000 Kč nenavyšuje cenu díla a bude odečtena v rámci konečného vyúčtování stavby. E-maily z 20. 2. a 21. 2. 2020 byly žalobci představeny varianty financování koupě pozemku, dopisem ze 7. 5. 2020 mu byly zaslány podklady pro schvalovací proces hypotečního úvěru na úhradu kupní ceny pozemku a dne 9. 7. 2020 byl informován o schválení úvěru na pozemek. Dne 4. 7. 2020 byl zpracován soupis sjednaných prací a dodávek pro zakázku č. 751/19; nabídkové ceny platily do 18.
8. 2020. Dne 22. 7. 2020 účastníci uzavřeli smlouvu o dílo č. 751/19 (dále jen „Smlouva o dílo“) na provedení stavby rodinného domu za cenu 3 442 778 Kč; v ní se objednatel mimo jiné zavázal zaplatit smluvní pokutu 450 Kč za každý den prodlení s úhradou zálohy 170 000 Kč, konečné faktury a faktury za vícepráce, přičemž bylo sjednáno, že zhotovitelka má právo odstoupit od dosud nesplněné části smlouvy v případě, že objednatel je v prodlení s placením peněžitého závazku o více než 30 dní, nebo v případě, že proti němu bude zahájeno insolvenční řízení, a že odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroků z prodlení.
Dne 24. 7. 2020 si žalobce u žalované objednal vícepráce k zakázce č. 751/19 spočívající v projektu sjezdu na pozemek, vynětí ze zemědělského půdního fondu, projektu vodovodní přípojky, projektu kanalizační přípojky a výškopisu za cenu celkem 23 000 Kč. Společným územním a stavebním povolením ze 7. 4. 2021, č. j. 63682021/Ba, Stavební úřad městyse Suchdol nad Odrou schválil stavební záměr žalobce ke stavbě rodinného domu. Dne 18. 5. 2021 sdělila žalovaná žalobci, že na základě doloženého příjmu a výdajů sám dosáhne na hypotéku ve výši 3 000 000 Kč a k dofinancování mu chybí 862 178 Kč; byl vyzván, aby sdělil, zda tyto peníze bude mít z vlastních zdrojů nebo na koho bude řešen úvěr na dofinancování.
Partnerka žalobce žalované sdělila, že jim hypotéka 3 000 000 Kč stačí, další částku si žalobce nebude nikde půjčovat a žalobce s partnerkou požádali o změnu projektu za jiný. Na to jim žalovaná sdělila, že bez prokázání disponibilní částky 862 278 Kč na účtu nebude úvěr schválen. Přípisem z 3. 1. 2022 žalobce žalovanou vyzval k vrácení zálohy 170 000 Kč, kterou jí zaplatil. V reakci na to žalovaná 6. 1.
2022 odstoupila od Smlouvy a vyúčtovala žalobci provedené práce a vícepráce; na tuto svou pohledávku započetla žalobcem zaplacenou zálohu, vyúčtovala mu smluvní pokutu ve výši 207 450 Kč a vyzvala ho k úhradě nedoplatku v částce 404 576 Kč. Své rozhodnutí odvolací soud založil na následujících právních závěrech. Smlouva (uzavřená 4. 11. 2019) je neplatným právním jednáním, protože žalobce byl při jejím uzavření žalovanou uveden v omyl o rozhodující okolnosti (§ 583 o. z.), že s využitím nabízeného programu „Nulová hotovost“ bude schopen financovat stavbu rodinného domu a nákup pozemku, aniž by musel předem disponovat finanční hotovostí. Plnil-li žalobce žalované zálohu 170 000 Kč na základě neplatné smlouvy, žalovaná se přijetím této částky na jeho úkor obohatila, zatímco žalobci plněním žalované bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z. nevzniklo, jelikož toto plnění následně nevyužil.
Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jak při posouzení otázky neplatnosti právního jednání z důvodu omylu, tak při řešení otázky předpokladu vzniku bezdůvodného obohacení (uzavřel-li, že bezdůvodné obohacení vznikne pouze pokud jej obohacený následně využije), resp. závislosti existence bezdůvodného obohacení na trvání ekonomické využitelnosti získaných plnění. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.
Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odst. 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odst. 2). Přítomnost omylu ve vůli jednajícího je sankcionována neplatností právního jednání. Ne každý omyl má za následek neplatnost. Zatímco v § 571 o. z. je upravena otázka tzv. vnějšího omylu, jenž je vyvolán vnějšími vlivy při přepravě prohlášení vůle, které ještě není právním jednáním, upravují ustanovení § 583 až 585 o.
z. omyl ve vůli, totiž tzv. vnitřní omyl. Jde o omyl v obsahu vůle, která byla prohlášena. Lze také říct, že jde o omyl v obsahu právního jednání, k němuž došlo při utváření vůle jednající osoby. Vada právního jednání v případě omylu spočívá v tom, že ten, kdo právně jednal, měl nesprávnou nebo přinejmenším nikoli dostatečnou představu především o právních následcích svého právního jednání, resp. právního jednání, jehož se zúčastnil nebo se měl zúčastnit jako smluvní strana. Neplatnost právního jednání je ale vyvolána omylem jednajícího jen za předpokladu, že je splněno několik podmínek.
A priori platí, že pojmu omylu je imanentní, že mýlící se osoba si není vědoma toho, že se mýlí, jinak řečeno, omyl je skrytý, jednající o něm při svém právním jednání (prohlašování vůle) neví. To, že se jednající osoba mýlí čili vada v samé vůli jednající osoby, se navenek projeví až poté, co je vůle prohlášena, a to v tom, co bylo prohlášeno, tj. v obsahu právního jednání. Aby šlo o omyl právně významný, musí jít skutečně o omyl ve vůli jednajícího, nestačí, aby se jednající mýlil v pohnutce, tedy v tom, co vytvoření určité vůle předcházelo.
Aby šlo o omyl právně významný, musí se na jeho vzniku, resp. existenci, tak či onak podílet druhá strana, resp. jiná osoba, která s mýlící se osobou jedná (negociuje) s cílem stát se druhou smluvní stranou. Zpravidla je omyl vyvolán osobou, která s osobou jednající jedná (tj. budoucí smluvní strana). Ustanovení § 583 o. z. používá slova „v omyl uveden druhou stranou“ a vyžaduje tedy podílení se druhé strany na vzniku omylu jednající osoby. Jinak řečeno, omyl jednajícího musí být, pokud jde o jeho způsobení, přičitatelný druhé straně.
Lze také říct, že původcem omylu (srov. § 585 in fine) musí být druhá strana.
Předpokladem k tomu, aby omyl jednajícího zákon sankcionoval neplatností, je na prvním místě podíl druhé smluvní strany (osoby, jíž je projev vůle jednajícího adresován): je třeba, aby tato osoba sama svým činem, jednáním jednajícího v omyl uvedla. A na druhém místě stojí to, že omyl se musí týkat rozhodující okolnosti čili tzv. podstatné složky právního jednání, nebo okolnosti, která je pro jednajícího tak významná, že by k prohlášení vůle, resp. k uzavření smlouvy, nebyl přistoupil, kdyby byl o svém omylu věděl.
Nejvyšší soud obecně k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnost právního jednání z důvodu omylu, ve své rozhodovací praxi k předchozí úpravě soukromého práva účinné do 31. 12. 2013 opakovaně dospěl k závěru, že u právního úkonu se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby je zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualite) nebo osoby (error in personam), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující.
Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel.
Jde především o případy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy i neúmyslně), nebo o něm musel vědět (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1164/2000, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017, jež se dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3121/2021, prosadí i v poměrech právní úpravy platné a účinné od 1. 1. 2014; shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněný pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je jen na vůli mýlícího se, zda se neplatnosti právního jednání dovolá, anebo zda bude nečinný.
Právní jednání navzdory omylu jednajícího platné je a při nečinnosti mýlícího se také platným zůstane. Pokud se mýlící se strana neplatnosti smlouvy dovolá, bude se na smlouvu hledět, jako by nebyla uzavřena. Nemá žádné právní následky. Ale pokud již bylo plněno, musejí si strany plnění vrátit, protože jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 o. z.). V rozsudku ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2178/2019, Nejvyšší soud uvedl, že nenachází důvod pro nereflektování i v poměrech nové civilní úpravy již dříve judikovaného právního názoru, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2.
3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009, nebo ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2009). O omluvitelný omyl, kterým je zpravidla omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu/jednání. Jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající a omylu se pak dovolávající osoba možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících.
Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního jednání/dříve úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1883/2017, anebo ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5801/2016).
V souladu se zásadou, že jen bdělým svědčí jejich práva (vigilantibus iura) způsobuje podstatný omyl neplatnost právního jednání pouze tehdy, pokud jde o omyl omluvitelný, jestliže jednající nemohl rozpoznat skutečný stav věci a zjistit existenci omylu ani poté, co postupoval s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinul obvyklou péči), kterou lze na něm požadovat s ohledem na okolnosti případu. Jednající je povinen podle okolností konkrétního případu si sám zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu/nyní jednání, případně i využitím odborných znalostí třetí osoby (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2006, sp. zn. 33 Odo 519/2006). Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Při posuzování omluvitelnosti omylu se vychází z objektivních hledisek; proto nezkušenost jednajícího, příp. nižší úroveň vzdělání, kterého dosáhl, nejsou významné. Úvaha odvolacího soudu, že vstoupil-li žalobce do jednání s žalovanou pro její program „Nulová hotovost“ vyvolávající dojem, že mu žalovaná postaví dům na pozemku, jehož koupi zajistí, aniž on k tomu bude potřebovat předem naspořenou hotovost, jednalo se u něj o omyl o rozhodující okolnosti, neboť pokud by věděl, že s nabízeným programem nedosáhne na potřebný úvěr, Smlouvu by neuzavřel, se závěrům dovozeným Nejvyšším soudem ve shora zmiňované judikatuře (zejména pak v rozsudcích ze dne 15.
12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 124/2014, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006 a ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007) neprotiví.
Argumentace, že se na vzniku omylu nepodílela (že žalobce svým jednáním v omyl neuvedla), je založena na tvrzení žalované, že termín „Nulová hotovost“ použila pouze v reklamě na své produkty a v žalobci ničím nevzbuzovala dojem, že bude schopen realizovat stavbu rodinného domu a nákup pozemku, aniž by předem musel disponovat finanční hotovostí, kterému odvolací soud neuvěřil. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit.
Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se však odvolací soud odchýlil, jestliže se nezabýval otázkou, zda se jedná o omyl omluvitelný, tedy nezkoumal, zda jednající (mýlící se) osoba (zde žalobce) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul.
V tomto směru je právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Ve vztahu k otázce, zda jí lze přičítat, že žalobce nedocílil zamýšlené výstavby v jím předpokládaném rozsahu bez dodatečného zajištění dalších zdrojů financování, žalovaná především nevymezila řádně přípustnost dovolání. Nadto na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).
Odstavec druhý citovaného ustanovení obsahuje demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Pokud nelze aplikovat jednu z nich, je možno situaci stále podřadit pod generální klauzuli bezdůvodného obohacení podle odstavce prvního při naplnění obecných předpokladů. Jedná se o nabytí majetkových hodnot fyzickou nebo právnickou osobou (obohaceným), „protiprávnost“ obohacení (nespravedlivý důvod), majetkovou újmu jiného subjektu (ochuzeného) a příčinnou souvislost mezi neoprávněným nabytím majetkového prospěchu obohaceným a majetkovou ztrátou ochuzeného.
Zákon č. 89/2012 Sb. obsahuje relativně ucelenou úpravu bezdůvodného obohacení. Na většinu případů dopadne buďto přímo jedna ze skutkových podstat definovaných v § 2991 odst. 2 o. z., nebo se na ni dá vztáhnout alespoň obecná klauzule bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. (Petrov, J. § 3012 [Základní ustanovení]. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1998, marg. č. 1.-4., Židlická, M. § 3012 [Základní ustanovení].
In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521-3081, relativní majetková práva 2.
část) Praha: Wolters Kluwer, 2021, komentář k § 3012). Závěrem, že bezdůvodné obohacení vznikne pouze pokud ho obohacený následně využije, se odvolací soud odchýlil od závěrů dovozených Nejvyšším soudem např. v rozsudcích ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, a ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000. které jsou nadále použitelné. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, a v něm zmiňovanými rozsudky ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, ze dne 13.
6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, ze dne 27. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5753/2015, nebo usneseními ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, a ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, je jeho závěr o závislosti existence bezdůvodného obohacení na trvání ekonomické využitelnosti získaných plnění. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.). Na odvolacím soudu bude, aby se zabýval aspektem omluvitelnosti omylu a rozsahem ochrany osoby jednající v omylu, resp. podmínkami a rozsahem aplikace § 2999 odst. 1 druhé věty o. z. V případě, že shledá Smlouvu neplatnou z důvodu omylu, znovu posoudí, zda na straně žalobce došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z., a vypořádá se s vzájemným návrhem uplatněným žalovanou podle § 97 o. s. ř., přičemž své závěry řádně odůvodní. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.
s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu