USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně R. P., zastoupené zast JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 1922/3, o 214 150 Kč, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 33 C 321/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2024, č. j. 15 Co 56/2024-168, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 6. 11. 2023, č. j. 33 C 321/2022-90, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 214 150 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do 15 % úroků z prodlení z částky 214 150 Kč od 30. 11. 2022 do zaplacení (výrok II) a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 59 649,60 Kč (výrok III). Rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, č. j. 15 Co 56/2024-168, Krajský soud v Brně potvrdil ve výrocích I a III rozhodnutí soudu prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 470,80 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 214 150 Kč, která představuje úroky z prodlení z 3 860 000 Kč za dobu od 3.
7. 2022 do 15. 11. 2022. Žalovaný splnil dluh pozdě proto, že – oproti úpravě v § 222 odst. 1 občanského soudního řádu – vzal zpět odvolání v domnění, že rozsudek soudu prvního stupně nenabude právní moci do doby, než odvolací soud o (zpětvzetí) odvolání rozhodne. O situaci, kdy neplnil včas bez svého zavinění, nejde, takže za prodlení je odpovědný (§ 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). K obraně žalovaného, který tvrdil, že žalobkyně uplatnila právo na příslušenství v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 3 odst. 2, § 8 o.
z.), odvolací soud uvedl, že nelze zohledňovat okolnosti spojené se vznikem dluhu, ale pouze okolnosti a důvody vedoucí k prodlení s jeho zaplacením. Žalobkyně podáním žaloby nezneužila právo, neboť nesledovala jiný cíl než úhradu úroků z prodlení; nedopustila se žádného nepoctivého jednání, a proto není důvod aplikovat ustanovení § 8 o. z. V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný za otázky hmotného práva, které podle jeho názoru dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, považuje, zda uplatnění práva na zaplacení úroků z prodlení může být výkonem v rozporu s dobrými mravy a zda je významná skutečnost, že „žalující strana tento požadavek odvíjí od vlastnictví věci, kterou získala darem od strany žalované“.
Dále má za to, že procesní otázka vzniku práva na zaplacení úroků z prodlení retroaktivně v důsledku zákonné fikce vyplývající z procesněprávního předpisu spojená s tím, zda si musel být toho vědom, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1828/2000. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 29 C 43/2019 soudy zjistily, že rozsudkem ze dne 28.
4. 2022, č. j. 29 C 43/2019-153, soud prvního stupně zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitým věcem, které přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, jemuž výrokem pod bodem III uložil do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 3 860 000 Kč. Usnesením ze dne 30. 9. 2022, č. j. 13 Co 195/2022-190, Krajský soud v Brně poté, co žalovaný podáním z 10. 8. 2022 vzal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně zpět, zastavil odvolací řízení.
Rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci 2. 6. 2022, lhůta k plnění uplynula 2. 7. 2022 a vykonatelnost výroku III nastala 3. 7. 2022 (§ 160 odst. 1, § 161 odst. 1, § 222 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný povinnost splnil 16. 11. 2022. Při posuzování toho, zda žalobkyně v rozporu s dobrými mravy nezneužila práva na úhradu úroků z prodlení, vzal odvolací soud v úvahu darovací smlouvu z 23. 10. 2009, jíž žalovaný za trvání manželství daroval žalobkyni ideální polovinu nemovitostí, existenci manželství účastníků, které bylo rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov z 13.
5. 2010, sp. zn. 5 C 252/2017, rozvedeno a důvody, pro které v řízení o výživné mezi manžely Krajský soud v Brně rozsudkem z 10. 9. 2019, sp. zn. 13 Co 102, 103/2019, nepřiznal žalobkyni výživné. Za rozhodné nepovažoval tvrzení žalovaného, že se mohl důvodně domáhat vrácení daru. Stejně jako žalovaný nemá dovolací soud pochybnost o tom, že požadavek, aby zaplatil žalobkyni peněžní částku z titulu prodlení se splněním peněžitého dluhu, je uplatněním (výkonem) práva; proto nelze bez dalšího vyloučit ani možnost, že by mohlo jít o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany (§ 8 o.
z.). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným skutečnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Ke shora citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 16. 12. 2020, sen. zn. 29 NSČR 114/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2021. Recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu dále zastává názor, že judikaturu k § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o.
z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). V rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 307/2012, Nejvyšší soud zdůraznil, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96).
Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Sluší se připomenout, že respektovaná odborná literatura již dávno dospěla k závěru, že „použití dobrých mravů při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti (aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů.
Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako takové nutno dodržovat. Záměr prosazovat spravedlnost bez ohledu na stanovené normy, stanovená pravidla a stanovené postupy (vzpomeňme jen na nikoliv příliš vzdálenou dobu zdůrazňující nejednou tzv. vyšší zájmy) by totiž mohl vést k právní nejistotě a chaosu, zkrátka k nebezpečným společenským důsledkům a tím koneckonců k oslabování demokracie.
Proto lze usuzovat, že použití § 3 odst. 1 jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné jen ve výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona. V takovýchto případech jde o uplatnění principu dobrých mravů (resp. někdy též slušnosti či ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci (ius est ars equui et boni), který je vlastní demokratickému právnímu řádu.
Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu.
Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do budoucna“ (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a násl.). Závěr odvolacího soudu, podle něhož není důvod aplikovat ustanovení § 8 o. z., ze shora uvedeného vychází. K dovolatelem formulované procesní otázce postačí zdůraznit, že přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, tj. otázka nabytí právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně v případě, kdy odvolatel vezme odvolání zpět a odvolací soud řízení zastaví – § 96, § 216 odst. 1, § 222 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019, ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1739/2020, ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2063/2021 a ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2556/2024). S ohledem na výše uvedené je výhrada rozporu s usnesením Nejvyššího soudu z 17.
8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1828/2000, nepřiléhavá, neboť jeho právní závěr – je-li soudní řízení přerušeno prohlášením konkursu (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a nebyl-li (tam, kde to zákon umožňuje) příslušnou osobou podán návrh na pokračování v řízení, nelze dovolací řízení po dobu trvání konkursu zastavit ani pro zpětvzetí dovolání (§ 243b odst. 4 o.s.ř.); pro zpětvzetí žaloby nebo odvolání to platí obdobně – se projednávané věci netýká. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu