33 Cdo 695/2025

33 Cdo 695/2025-328

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Data One.cz s.r.o., se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10 (identifikační číslo osoby 248 35 871), zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinko, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, proti žalovanému O. M., zastoupenému JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 322/26, o zaplacení 290 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 79/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 26 Co 170/2024–293, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 039,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Evy Radové, advokátky.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 26 Co 170/2024–293, změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 3. 2024, č. j. 5 C 79/2022-250, pouze tak, že vypustil výrok, kterým soud prvního stupně zastavil řízení ohledně úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 290 400 Kč od 31. 7. 2021 do 4. 1. 2022. Ve výroku I, kterým bylo žalovanému uloženo do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 23 999,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 31.

7. 2021 do zaplacení, a ve výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba co do 266 400,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 31. 7. 2021 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný (zhotovitel) a společnost senselytics s. r. o. (objednatelka) uzavřeli ústní smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení počítačového programu; obsah smlouvy smluvní strany písemně vyjádřily v prohlášení ze dne 10.

4. 2019 (dále i jen „prohlášení“), ve kterém zároveň uvedly, že předmět díla se již nachází ve stavu faktické použitelnosti, že jsou na obou stranách splněny podmínky k tomu, aby dílo bylo předáno, a zavázaly se do sedmi dnů od podpisu „prohlášení“ podepsat protokol o převzetí díla. Objednatelka se zavázala zaplatit žalovanému za předmět díla celkem 360 000 Kč bez DPH. Aniž by byl podepsán protokol o převzetí díla, zaplatila objednatelka žalovanému dvě ze sjednaných splátek, celkem 290 400 Kč a žalovaný jí poskytl zdrojový kód a přístupová hesla k programu, který vytvořil.

Předávací protokol nebyl podepsán přesto, že žalovaný k jeho podpisu objednatelku vyzýval, a že nezaplatila třetí splátku ceny díla. Objednatelka počítačový program převzala, vystavovala na veletrhu a nabízela za úplatu obchodním partnerům (společnosti Plzeňský Prazdroj a.s. tento program fakticky poskytla). Žalovaný od smlouvy o dílo dne 20. 10. 2020 odstoupil pro podstatné porušení smluvních podmínek ze strany objednatelky, konkrétně proto, že nepodepsala předávací protokol a nezaplatila poslední splátku ceny díla.

Dne 8. 4. 2021 žalovaný oznámil započtení své pohledávky, kterou měl vůči objednatelce z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněném užívání softwaru; svou pohledávku vyčíslil na 2 265 176 Kč. Dne 27. 7. 2021 odstoupila od smlouvy o dílo objednatelka a vyzvala žalovaného, aby jí do tří dnů vrátil platby ceny díla; tuto pohledávku za žalovaným objednatelka postoupila žalobkyni, což 18. 11. 2021 oznámila žalovanému. Dne 4. 1. 2024 žalovaný žalobkyni vyzval k zaplacení 266 400,03 Kč a dne 11.

1. 2024 tuto částku započetl na její pohledávku ve výši 290 400 Kč; částku 266 400,03 Kč žalovaný odvodil ze znaleckého posudku RNDr. Beneše, který ohodnotil dílo (počítačový program zhotovený žalovaným) tak, že odpovídalo 74,000008 % bezvadného díla; toto procentuální vyjádření pak poměřil se sjednanou cenou díla.

Odvolací soud konstatoval, že problematika sporu je soustředěna do posouzení platnosti odstoupení od smlouvy o dílo učiněné žalovaným, potažmo žalobkyní, s tím, že v závislosti na tom je třeba zjistit výši bezdůvodného obohacení na obou stranách a zabývat se platností žalovaným uplatněných započtení. Odstoupení od smlouvy o dílo žalovaným (datované 20. 10. 2020 a doručené objednatelce 6. 11. 2020) odvolací soud posoudil jako platné právní jednání. Chování objednatelky, která odmítla podepsat předávací protokol, hodnotil jako podstatné porušení smlouvy o dílo, k němuž došlo za situace, kdy obě strany podle smlouvy o dílo již plnily.

Nepřehlédl, že ve smlouvě o dílo byl sice sjednán pouze jediný důvod pro odstoupení žalovaného od smlouvy (prodlení se zaplacením ceny díla delší 30 dnů), jednalo se však o zřejmý nepoměr práv smluvních stran, neboť objednatelka na rozdíl od zhotovitele mohla odstoupit od smlouvy z mnoha ve smlouvě uvedených důvodů; ujednání proto posoudil jako neplatné podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a dovodil, že žalovaný měl možnost odstoupit od smlouvy o dílo i ze zákonných důvodů (§ 2002 odst. 1 věta druhá o.

z.), přičemž této možnosti využil. Odstoupením od smlouvy se závazek zrušil od počátku (§ 2004 odst. 1 o. z.) a v rozsahu jeho účinků zanikla práva a povinnosti stran (§ 2005 o. z.); smluvní strany byly podle § 2993 o. z. povinny vrátit si vzájemně přijatá plnění (došlo k bezdůvodnému obohacení účastníků, které jsou povinni si vydat). Žalovaný se bezdůvodně obohatil o částku 240 000 Kč s DPH (tedy celkem o 290 400 Kč), kterou na cenu díla od objednatelky (právní předchůdkyně žalobkyně) fakticky přijal ve dvou splátkách.

Za situace, kdy předmětem díla byl zhotovený software, který byl objednatelce (zpřístupněním zdrojového kódu) předán k užívání, testování a k další distribuci, není vydání jejího bezdůvodného obohacení v podobě vrácení předmětu díla sice možné, avšak ochuzený (žalovaný) má podle § 2999 odst. 1 o. z. právo na peněžitou náhradu. Majetkovým vyjádřením prospěchu objednatelky díla není peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu; v případě, že je zjišťována výše obohacení poskytnutého zhotovitelem objednateli, je třeba zohlednit jednak úplatu sjednanou mezi stranami podle § 2999 odst. 2 o.

z., jednak vadnost poskytnutého plnění, bylo-li dílo dokončeno a předáno; nebylo-li dílo dokončeno a předáno, je namístě zohlednit stupeň rozpracovanosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020, a ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021). Za situace, kdy není sporu, že dílo nebylo dokončeno ani předáno, vyšel odvolací soud při zjištění výše bezdůvodného obohacení žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) ze znaleckého posudku RNDr.

Beneše a jeho znalecké výpovědi, že dílo spočívající ve zhotovení softwaru s názvem Shelfmonitor bylo dokončeno ze 74 procent.

Protože software byl objednatelce předán k užívání již ve fázi nedokončeného díla, avšak ve fázi praktické využitelnosti, a ona ho poskytovala k užívání za úplatu svým zákazníkům, vyšly soudy při stanovení jejího majetkového prospěchu z ceny díla sjednané ve smlouvě o dílo ponížené o procentuální vyjádření nedokončenosti díla znaleckým posudkem (tedy o 26 procent). Objednatelka se na úkor zhotovitele (žalovaného) obohatila o 266 400,03 Kč. Zatímco v pořadí první započtení tvrzené pohledávky žalovaného bylo posouzeno jako neurčité (a neplatné), druhé započtení odvolací soud posoudil jako platné a žalobkyni oznámené (§ 1884 o.

z.). Vyzval-li žalovaný žalobkyni dne 4. 1. 2024 k vrácení částky 266 400,03 Kč (nedoplatku sjednané ceny díla ponížené o 26 procent z důvodu nedokončenosti díla) a pohledávku započetl 12. 1. 2024 (přičemž započtení žalobkyni oznámil), učinil tak bez zbytečného odkladu; započítávaná pohledávka byla určitá, vznikla ze smlouvy o dílo a její výše vychází ze sjednané ceny díla a znaleckého posudku RNDr. Beneše. V rozsahu započtení došlo k zániku splatné pohledávky žalobkyně; k zaplacení žalobkyni zůstala žalovanému částka 23 999,97 Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právní otázce dovolacím soudem dosud neřešené“. Podle dovolatelky odvolací soud v rozporu s rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu, řešil „posouzení časového určení bez zbytečného odkladu“.

Oproti odvolacímu soudu dovolatelka prosazuje, že žalovaný neoznámil svou pohledávku bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení § 1884 odst. 1 o. z. a zápočet postavený na této pohledávce tudíž není platný a účinný. Připomíná, že žalovanému byl znám obsah znaleckého posudku RNDr. Beneše bezprostředně po vyhotovení (byl totiž jeho zadavatelem a zmiňoval ho již v zápočtu z 8. 4. 2021). Znalec RNDr. Beneš pak ve své výpovědi u soudu prvního stupně dne 5. 12. 2023 neuvedl nic, co by jeho písemný posudek měnilo.

V této souvislosti dovolatelka vznáší výhrady k odůvodnění napadeného rozsudku; rozsudek je podle ní nepřezkoumatelný, resp. je v něm extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem (konkrétními okolnostmi pro posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“) a provedeným dokazováním. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, odvolací soud podle dovolatelky nerespektoval při řešení otázky „započtení nejisté pohledávky“. Prosazuje, že pohledávka, kterou žalovaný dne 12. 1. 2024 započetl proti její pohledávce, je nejistá a neurčitá, tedy nezpůsobilá k započtení (§ 1987 odst. 2 o.

z.). K určení výše bezdůvodného obohacení při odstoupení od smlouvy o dílo připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 430/2023, podle něhož při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla. V rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu pak podle dovolatelky odvolací soud řešil i otázku, „zda je srozumitelný a přezkoumatelný znalecký posudek RNDr.

Beneše“. V rámci toho se dovolatelka vymezuje k závěrům znaleckého posudku, který podle ní nesprávně pracuje s celkovým časem stráveným na předmětném díle a neurčuje tak výši bezdůvodného obohacení, nýbrž hodnotu prací provedených na programu celým pracovním týmem, tj. všech osob podílejících se na vytvoření programu. Odvolací soud proto pochybil, neboť „kladl automaticky rovnítko mezi odvedenou prací na díle na straně jedné a bezdůvodným obohacením na straně druhé; navíc práci vícero osob na díle připsal jen žalovanému“.

Za dosud neřešenou má dovolatelka otázku „aplikace koncentrační lhůty dle § 118b odst. 2 o. s. ř. u předložení audionahrávky a znaleckého posudku Ing. Pitáka“. Odvolací soud viní z toho, že nerespektoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, podle nichž „má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce“.

Respektovány nebyly ani závěry dovozené v usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10, podle nichž „neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno“. V posuzované věci soudy důkazy na obranu žalobkyně zamítly pro nadbytečnost (nedaly jí možnost se řádně bránit) a pak na základě důkazu předloženého žalovaným rozhodly v jeho prospěch. Postup odvolacího soudu, který změnil důvod pro zamítnutí důkazů žalobkyně (znaleckého posudku Ing. Pitáka a nahrávky) bez toho, aby se jimi zabýval, byl nezákonný (v rozporu s občanským soudním řádem i právem žalobkyně na spravedlivý proces).

V doplnění dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně posoudil „právo k programu právní předchůdkyně žalobkyně ze smlouvy o dílo zrušené od počátku odstoupením a s tím související výši bezdůvodného obohacení“. Prosazuje, že pokud byla smlouva o dílo v důsledku odstoupení zrušena od počátku, pozbyla její právní předchůdkyně jako objednatelka jakékoliv právo k předmětnému programu, nesmí jej využívat a nabízet třetím stranám (což byl její původní podnikatelský záměr). Nesmí-li program využívat, je bezdůvodné obohacení na její straně (bez ohledu na funkčnost programu) nulové.

I proto je pohledávka žalovaného dle druhého vyčíslení nejasná a neurčitá. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné. Rozsudek odvolacího soudu považuje za formálně i právně bezvadný a věcně správný. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.

s. ř.“).

Především je na místě uvést, že podala-li žalobkyně dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, nereflektovala, že jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit jí 23 999,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 31. 7. 2021 do zaplacení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že je k němu oprávněn jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 23 999,97 Kč s příslušenstvím, nevznikla (nemohla vzniknout) tímto rozhodnutím žalobkyni újma na jejích právech odstranitelná tím, že by dovolací soud tento výrok rozsudku zrušil; v této části tak není dovolání subjektivně přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výhrady dovolatelky ke znaleckému posudku založené na argumentaci, že jím nebyla určena výše bezdůvodného obohacení objednatelky, nýbrž hodnota prací, které na počítačovém programu (předmětu smlouvy o dílo) provedl celý pracovní tým (nikoli jen žalovaný), nevystihují způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.

s. ř. Znalecký posudek (§ 125, § 127 o. s. ř.) soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.

Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.

Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nevzal v potaz, že tento posudek klade rovnítko mezi hodnotou práce odvedené na díle a bezdůvodným obohacením objednatelky, neformuluje tím žádnou relevantní otázku hmotného, ani procesního práva, nýbrž zpochybňuje správnost zjištění, které soudy za znaleckého posudku učinily (o výši bezdůvodného obohacení objednatelky). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky - založit přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s.

ř. Je na zvážení soudu, jakou vypovídací schopnost důkaznímu prostředku přizná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Argumentaci, že pohledávka, kterou v průběhu řízení žalovaný započetl vůči její pohledávce, je neurčitá a tudíž nezpůsobilá k započtení, žalobkyně podpořila odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, podle něhož je pohledávkou nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o.

z. zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Likvidita pohledávky užité k započtení je hmotněprávním předpokladem započtení; není-li taková pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení § 1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné.

Započtení představuje způsob zániku závazků, k němuž dochází buď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebo dohodou obou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňuje započítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli druhé strany) „uspokojení“ (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji uplatnit u soudu. Občanský zákoník (i proto) upravuje řadu předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro způsobilost jak aktivní pohledávky (tj. pohledávky užité k započtení), tak i pasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno) k (především jednostrannému) započtení.

Jde-li o aktivní pohledávku, musí být (zásadně, viz § 1989 odst. 2 o. z.) splatná (§ 1982 odst. 1 věta druhá o. z.) a uplatnitelná u soudu (§ 1987 odst. 1 o.

z.); občanský zákoník posléze uvedeným požadavkem brání především tomu, aby si věřitel aktivní pohledávky, jejíhož splnění by se nemohl domáhat u soudu, vynutil její „uspokojení“ cestou jednostranného započtení. Aktivní (k započtení použitá) pohledávka dále nesmí být „nejistá nebo neurčitá“ (§ 1987 odst. 2 o. z.). Nezpůsobilost aktivní pohledávky k započtení z důvodu, že jde o pohledávku „nejistou nebo neurčitou“, zavedl (až) nový občanský zákoník. Smyslem bylo zabránit tomu, aby započtení vyvolávalo „nejasnosti a následné spory“.

Lze tudíž dovodit, že smyslem a účelem ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.

Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu).

Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o.

z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní.

Jelikož vykládané ustanovení sleduje především ochranu věřitele pasivní pohledávky, je na něm, aby se případně dovolal neplatnosti jednostranného právního jednání, jímž dlužník proti pasivní pohledávce započítává svoji (aktivní) pohledávku za věřitelem (§ 580 odst. 1, § 586 o. z.); rozpor jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o. z. tudíž zakládá (zpravidla) toliko relativní neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o.

z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.). Důkazní břemeno ohledně nesplnění předpokladů kompenzability, a tedy neoprávněnosti započtení, nese ta strana, která to vůči druhé straně namítá.

Tvrdí-li někdo, že je daná pohledávka nejistá či neurčitá, tíží jej povinnost to prokázat. Neurčitost ani nejistotu pohledávek nelze obecně presumovat [ŠILHÁN, Josef. § 1987 (Způsobilost k započtení) In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054) 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1146]. V posuzované věci byla nejistota stran výše započítávané pohledávky odstraněna závěry znaleckého posudku, v němž znalec „ocenil“ nedokončené imateriální dílo a vyjádřil se k míře dokončenosti (dílo bylo zpracováno ze 74 procent).

Zároveň byly naplněny všechny předpoklady, které byly definovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 (obě pohledávky – aktivní i pasivní – vycházejí ze stejného právního vztahu založeného stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami, takže odpovídá rozumnému – spravedlivému – uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné). Dovodil-li odvolací soud na základě zhodnocení individuálních okolností projednávané věci, že z obsahu provedeného dokazovaní nevyplývají pochybnosti ani o základu (vyplývá z nesporného skutkového stavu), ani o výši této pohledávky (doložena znaleckým posudkem), kterou žalovaný dne 12.

1.

2024 započetl vůči pohledávce žalobkyně, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a svým závěrem se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb., z něhož vychází např. rozsudek ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2383/2023, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, a ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1643/2023), neodchýlil. Podle § 1982 o.

z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (odst. 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odst. 2).

Podle § 1884 o. z. dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl (odst. 1). Jestliže však dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele (odst. 2). Shora citované ustanovení zjednodušeně uvádí, že vzájemné pohledávky vůči postupiteli bude moci dlužník namítat i vůči postupníkovi (byť nejde o skutečně vzájemné pohledávky stricto sensu), a to bez ohledu na jejich splatnost, nicméně samotný úkon započtení bude moci být ve vztahu k pohledávkám nesplatným v době postoupení proveden až poté, co se pohledávky stanou splatnými (viz MYŠÁKOVÁ, P.

Komentář k § 1884 [Námitky dlužníka]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1). Dlužníkovi zůstává zachováno právo započíst vůči postupníkovi i ty pohledávky za postupitelem, jež v době postupu nebyly ještě splatné. Neznamená to však výjimku z obecné úpravy započtení (§ 1982 o. z.); k učinění započítávacího projevu je dlužník oprávněn až v okamžiku, kdy jeho pohledávka dospěje. Je však nutné, aby postoupený dlužník existenci svých pohledávek za postupitelem bez zbytečného odkladu po notifikaci postupníkovi oznámil.

Tato podmínka se vztahuje také na ty dlužníkovy pohledávky za cedentem, které v době postupu byly již splatné (DVOŘÁK, B. § 1884 [Námitky dlužníka]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 749, marg. č. 2.). Účelem ustanovení je zajistit, aby změnou věřitele nebyly vzájemné pozice obou stran závazkového vztahu narušeny.

Primárně je samozřejmě chráněno právní postavení dlužníka; stanovením lhůty k oznámení existence kompenzabilních pohledávek dlužníkem je však chráněn i cesionář, který následně – dojde-li k započtení – může uplatňovat svá práva vůči cedentovi. Termín „bez zbytečného odkladu“ je pojmem vágním a je třeba jej vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V každém konkrétním případě je třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.

8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, k § 529 zákona č. 40/1964 Sb., který je však i nadále možné považovat za použitelný). Výtku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při „posouzení časového určení bez zbytečného odkladu“, dovolatelka zakládá na vlastní skutkové verzi. Oproti odvolacímu soudu, který dospěl k závěru, že žalovaný při notifikaci pohledávky k započtení reagoval na výsledky znaleckého zkoumání RNDr. Beneše, resp. jeho znaleckou výpověď před soudem dne 5. 12. 2023 (a pokud vyzval žalobkyni k vrácení 266 400,03 Kč dne 4.

1. 2024 a započtení této částky provedl dne 12. 1. 2024, což žalobkyni oznámil, učinil tak bez zbytečného odkladu), žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje, že žalovanému byl obsah znaleckého posudku RNDr. Beneše znám bezprostředně po vyhotovení a že ve výpovědi znalce u soudu dne 5. 12. 2023 nezaznělo nic, co by měl žalovaný uplatnit ve svém druhém vyčíslení pohledávky a druhém zápočtu, řečeno jinak, že se žalovaný nepotřeboval seznamovat či reagovat na závěry znaleckého zkoumání RNDr.

Beneše až po 5. 12. 2023. Pomíjí přitom, že svým tvrzením dokládá, že existence pohledávky k započtení byla postupníkovi notifikována již před datem 4. 1. 2024 (konkrétně již 29. 11. 2021), a co zůstávalo až do závěru znaleckého zkoumání nejisté, byla pouze výše započítávané pohledávky, k jejímuž vyjasnění došlo právě v souvislosti s výslechem znalce před soudem prvního stupně. Výhradou k dokazování (zejména k závěrům znaleckého posudku), ani prosazováním vlastní skutkové verze ohledně notifikace pohledávky k započtení, dovolatelka ve skutečnosti nenapadá právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného

nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Je přesvědčena, že nesprávné právní posouzení věci bylo zapříčiněno právě tím, že soudy vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy nevyhodnotily správně z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Jak již bylo výše zmíněno, vychází- li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.

s. ř. Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní – od odvolacího soudu odlišnou – verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.

Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka žalobkyně, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li jí navržený důkaz znaleckým posudkem Ing. Pitáka. Jejím prostřednictvím totiž žalobkyně nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23.

7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Totéž platí pro výtku žalobkyně, že odvolací soud zamítl její důkazní návrhy z jiných důvodů než soud prvního stupně, aniž to řádně zdůvodnil. Nadto tato výtka neobstojí již proto, že odvolací soud důkazní návrhy zamítl s tím, že byly uplatněny až 5. 4. 2023 po koncentraci řízení, která před soudem prvního stupně nastala 14.

2. 2023, a jsou proto v řízení nepřípustné (§ 205a o. s. ř.); odůvodnění napadeného rozhodnutí je jednoznačné.

Přípustnost nezakládá ani námitka žalobkyně, že zrušením smlouvy o dílo s účinky ex tunc přišla o právo k počítačovému programu, nesmí jej využívat a nabízet třetím stranám, takže její bezdůvodné obohacení je nulové. Především nejde o otázku neřešenou a způsob, jakým ji řešil v dané věci odvolací soud, konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. S tím, že vydání předmětu bezdůvodného obohacení není možné, jedná-li se o nehmotnou věc, byť zachycenou na hmotném nosiči (jako je tomu např. v případě projektové dokumentace), se vypořádal Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 23.

10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, v němž dovodil, že „bezdůvodné obohacení, kterého se objednateli dostalo poskytnutím projektové dokumentace, nelze omezovat na listiny, jež jsou právě toliko hmotným nosičem díla vypracovaného zhotovitelem, nikoliv dílem samotným; bezdůvodné obohacení totiž v takovém případě spočívá v hodnotě projektu vypracovaného pro objednatele, který je výsledkem výkonů zhotovitele a navazujících výsledků duševní práce“. Stejné závěry je nepochybně třeba vztáhnout i na software.

Komentářová literatura k citovanému rozhodnutí uvádí, že občanský zákoník preferencí úplaty jako kritéria pro stanovení rozsahu obohacení v § 2999 odst. 2 o. z. dává průchod autonomii smluvních stran, neboť při kvantifikaci bezdůvodného obohacení ukládá primárně vycházet z hodnoty, kterou plnění přiznali samotní kontrahenti. Z pravidla o poměřování obohacení vzniklého příjemci plnění úplatou, jež za toto plnění přislíbil poskytnout, ovšem nevyhnutelně musejí existovat výjimky (na některé z nich, nikoli však na všechny) pamatuje § 2999 odst. 2 část věty za středníkem o.

z. Jedním z případů, v nichž by rigidní trvání na stanovení náhrady za poskytnuté obohacení ve výši smluvené úplaty nesměřovalo k nastolení majetkové rovnováhy mezi obohaceným a ochuzeným, je situace, kdy je plnění, které ochuzený obohacenému za úplatu poskytl, stiženo vadami. Vzhledem k tomu, že úplata byla sjednána za plnění bezvadné, nelze ji bez dalšího použít ke kvantifikaci prospěchu nabytého přijetím plnění vadného. Je tudíž namístě vycházet ze sjednané úplaty a ponížit ji úměrně tomu, jak závažnými vadami (jakým rozsahem nedokončení) je poskytnuté plnění postiženo (nejvhodnější je zjistit poměr mezi obvyklou hodnotou vadného plnění, jež bylo ochuzeným fakticky poskytnuto, a obvyklou hodnotou téhož plnění bez vad a následně ponížit smluvenou úplatu v takto stanoveném poměru).

Fakt, že i na poskytnutí takového plnění musel plnitel vynaložit určité náklady, není při uplatňování nároků z bezdůvodného obohacení podstatný, neboť z daného hlediska je určující míra prospěchu obohaceného, nikoli rozsah újmy ochuzeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a jeho rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015).

I když obecně není v rozhodovací praxi vyloučen závěr, že plnění poskytnuté na základě důvodu, který později odpadl, s ohledem na své vady nemá pro příjemce žádnou hodnotu, a tvrzené obohacení tak vůbec nevzniklo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3277/2018), v posuzované věci soudy vyslovily svůj závěr na základě skutkového zjištění, že objednatelka předmětný program převzala, vystavovala na veletrhu a nabízela za úplatu obchodním partnerům, resp. poskytla ho společnosti Plzeňský Prazdroj a.s.

Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu na základě vlastní skutkové verze, že neměla z plnění žalovaného žádný užitek, tedy procesně neregulérním způsobem. Ačkoli žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí i proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nim žádné výhrady nekonkretizovala; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již soud samostatně nerozhodoval o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 17. 7. 2025

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu